V6: New York(er)

Dear Diary,
Dnes je na programu příhoda, která mi zachránila život, děkuji Výhodné ěesci, začalo to ve škole…..


Sedíme v mé oblíbené budově: Institutu My sone. Miluji školu, domácí úkoly a nejvíce známky. Ten, který tvrdí, že škola je otravná věc, toho považuji za nemorálního idiota. Je tu jedna jediná věc, která mi hodně ve škole vadí: spolužáci.
Paní Bribská, ředitelka našeho institutu, tvrdí: „Škola je společenské místo, ano, jde hodně o vzdělání, ale důležitější je přátelství. Navozujte kontakt, hledejte kamarády a možná i svou první lásku.“ Brrrr! Teď jsem se osypala, ředitelku si nepouštěj k tělu: je hodně emocionální, tak emocionální, že špatně plní povinnosti! „..ale i tak vás žádám o dodržení řádu v němž stojí: milostné projevy zakázány. Děkuji za trpělivost, s kterou jste si poslechly můj každoroční proslov! Nashledanou!“ opakuje každý rok stejnou řeč, znám ji nazpaměť.
Ale zpět ke škole: sedíme v lavici, máme Chemii, můj milovaný předmět. Jenže dnes nejevím zájem o složení kyselin osmimocných, ale o své vlastní prohře: deptám se, nespím, nemluvím s ostatními, nejevím zájem o učení.
Věci, které jsem milovala, včetně krasobruslení… TŘÍSK!
„Bohdanová Daniela! Co tam vzadu děláte?“ optala se paní učitelka Marská, naše chemikářka.
„Dana se uhodila!“ napráskala okamžitě Doris. Doris je nejméně oblíbená holka na škole, učitelkám všechno napráská, spolužáky neustále opravuje a dokonce pomlouvá své údajné kamarádky Jolanu a Leonu za jejich zády.
„Danielo?“ ptá se chemikářka.
„Prosím, zde letěla muška, nechtěla jsem, aby vám překazila pokus.“ Lhala jsem učitelce! Třísk, třísk, třísk!! Dala jsem si pět facek, zasloužím si to! Nebo… možná padesát, to udělám před školou.
„Jsi milá, Dano.“ Umírnila se paní učitelka Marská. Teď bude Český jazyk, poté Matematika, po ní Francouzský jazyk, na ní následuje Anglický jazyk a nakonec: brrrrrrrrrrr!!!!!!! Sexuální výchova, tu máme jednou za měsíc, místo odpoledního vyučování Výtvarné výchovy, bůůůůůůů! Vždy předstírám nevolnost a odcházím domů.
„Paní učitelko Spristská, mne je velice zle.“ Přihlásím se a až potom, co mne Spritská (neříkám jí paní učitelka, protože ten, který učí takové nesmysly, si u mne nezaslouží autoritu) vyvolá, povím jí svůj problém. Většinou pochybně kroutí hlavou a nevěří mi tu výmluvu, ale dnes…
„Nemám zavolat rodičům, jestli by pro tebe nepřišli, jsi hodně bledá.“
„Ne, děkuji. Zvládnu cestu sama.“ Odpovím.
„Co se děje?“ šeptá Alenka.
„Nic.“ Špitnu a balím si ty nechutné učebnice, na kterých je vyobrazena dívka, která objímá chlapce (přelepila jsem tento skvost tapetou s kačerem Donaldem). Ája a Aryjel jen nechápavě sledují mé pohyby a Ája nahlas řekne:
„Problémy s učivem?“ mlčím, dokud třída přestane nad tím nesmyslem se chechtat.
„Nemáš menstruaci?“ zeptá se nahlas Adelka.
„Výborně! Mluvíme o problémech otevřeně!“ křičí Spritská, aby překřičela rozesmátou třídu.
„Používáš tampony nebo vložky?“ zeptá se namyšlená Jolana, která je kráskou třídy. To už mám vztek takový, že pěstí uhodím Jolanku do obličeje, a věřte, že je to pořádná síla od strážkyně Ledu. Všichni zmlkli, dívají se na mne dost vystrašeně a já nehodlám čekat, než mi někdo začne nadávat, v minutě prásknu dveřmi počítačové učebny a letím domů.

„Dano? Už jsi doma?“ ptá se má matka s Bravem v ruce.
„Jistě, jsem již doma.“ Řeknu a jdu nahoru do pokoje.
„Počkej teenegerko!“ houkne matka.
„Matko, říkám ti už dlouhou dobu, PŘESTAŇ MĚ URÁŽET!“ já totiž slovo teeneger beru jako hrubou urážku.
„Já být na tvém místě, těším se na první sex, kluka a…“ začne mi diktovat matka, co bych měla dělat. Jenže já nechci být jako ty, matko. Neváhám použít sílu Ledu a vypustím malý bílý pramínek směrem k lednici, tam vklouzne má síla do automatu na led a v tu chvíli začne ze strojové trubice lítat spousty kusů ledových kostek.
„Co je to?!“ rozječí se matka a vyskočí na konferenční stůl, dobře se bavím. Nezbude ti, milá matko, než tu spoušť uklidit! (cha, cha!)
Vylezu nahoru do pokoje, sednu si na postel a čtu si Ottovu encyklopedii, kterou mám od včera, jsem teprve u písmene O! (čtu pomalu, já vím, ale nenadávejte mi) Má matka je psycholog, další z těch příživníků, které živí pouze jejich lži, například: Magdalena Spritská. Otec je lékař, onkolog, nevím co bych byla bez něj, on mi rozumí a ví čím mne potěšit, třeba Ottovým naučným slovníkem, zato matka mi koupila 1000 otázek ohledně periody (aspoň jsem měla čím podpálit v krbu). Najednou na mne padla únava, zítra je sobota, můžu udělat úkol až zítra (hanba mi!). Natáhnu se jen na chvíli…

Vzbudila jsem se. Je jedna hodina v noci. Vezmu žiletku a všechno skončí, jak jsem se mohla tak očernit? Už, už se chystám říznout, ale píchá mě mne u srdce a Srdce Kondrakaru si nemohlo vybrat lepší dobu na misi V6. Rodiče o ničem nebudou vědět, v klidu dospí…
„K Zahorovým do předsíně!“ špitnu Srdci a transport je hračka.
Jsem ve velkém paláci s nejmodernějším vybavením. Sednu si na kořenou pohovku a dám Srdci příkaz, aby vzbudilo Adelku.
„Co je?“ ječí (světe div se) nalíčená a dokonale upravená Adelka.
„Jak je možné, že nespíš?“ ptám se.
„Jsme s holkama tady a máme párty!“ pochlubí se Adelka.
„Proč jste mne nezvaly?“
„Volala jsem ti v osm, jenže Danykrávau ž byla v posteli!“ vřískla Adelka výsměšně.
„Čau.“ Pozdraví mírně ospalá Alenka. „Tiše, Lenka už spí.“
„Cože? Na mojí párty nikdo spát nebude!“ rozječí se Adelka a uhodí Lenku do hlavy. Ája a Aryjel kouří na balkoně.
„Transport!“ křiknu a všichni letíme do Kondrakaru (tedy doufám).

Spadly jsme na tvrdý povrch. Rozhlédnu se: vše je ze skla a průsvitné, chodník, tráva, domy… jen rostliny jsou z barevného skla a sem tam nějaký ten kus nábytku.
„Ty pičo! Všechno se třpytí jako diamanty!“ hlesne ohromeně Adelka.
„Kouknu se.“ Řekla Alenka a šla se dotknout rostliny. Lenka tam stála a naše slavné duo (ještě s cigaretou v ruce) zkoušelo rozbít nádhernou mozajku na průsvitném chodníku. A najednou jsem slyšela ránu. Chodník praskl a pár střepů spadlo někam dolů do nekonečna, dole nebylo nic. Temnota, jež se rozprostírala pod chodníkem vyhlížela nekonečně.
„Do píči!“ řvala Ája, když se chodník lámal dál a dál. Vzhledem k tomu, že závodně běhá, byla pryč rychle a jí následovala.
„Pryč!“ zakřičím varovně a odskočím z cesty. Cítím bolest po dopadu na tvrdý povrch. Alenka chytila Lenku a uskočily stranou, nádherný ibišek totiž spadl dolů do temnoty. Najednou jsem postřehla chvění. Lekla jsem se a na obrovské informační tabuli z barevného skla se vznesla do vzduchu.
„Zvláštní.“ Podotkla jsem a skočila z tabule na skleněnou zem, přečetla jsem si nápis, jež byl zobrazen: Warning! UU4!
„Co to znamená?“ přemýšlela nahlas Alenka a v tu chvíli spadla na zem, Lenka prudce uskočila a Adelka se zřítila k zemi, jakoby jí někdo podrazil nohy. Chodník se v mžiku vracel zpět a před námi se zviditelnila silueta člověka v bílých kalhotách a tričku. Vypadal jako skutečný člověk a tak jsem se zeptala:
„Kdo jste?“ otočila se, měla skleněná oči a nehty, měla přesně střižené mikádo temně zelené barvy.
Promluvila, divným jazykem, který jsem nikdy neslyšela. A jemuž jsem nerozuměla. Alenka a Lenka se náhle rozječely, Adelka stála jako přimražená k zemi a Ája s Aryjel nás pozorovaly z dáli a měly strašnou legraci z toho, jak mě robot chytl za nohu nějakou nehmatatelnou silou a házel se mnou ve vzduchu.
Znovu zopakovala svojí předchozí větu, tentokrát rázněji. Pustila mne a já dopadla v podřepu na zem. Hbitě jsem se vzpřímila a sledovala, jak robot dojel k Ája, telepatickou silou ji otočil jako mne a teleportovali se pryč.
„Běž do prdele!“ řvala Aryjel. Snažila se chytit Áju a vymanit z elektrického sevření. Dopadla ovšem na kolena, robot byl rychlejší.

Alenka utěšovala Aryjel, která se nervově zhroutila kvůli strachu o Áju. Rozhodla se jí hledat, Lenka se pouze vystrašeně přitiskla k Alence. Já uzavírala celou skupinu, po boku Adelku.
„V nejhoršim jí přemění v robota taky, nebo jí uříznou hlavu.“ Neodpustila si Adelka se zlým smíchem.
„Raději mlč.“ Rázně jsem jí přerušila, užívala si Aryjel na dně. Pravděpodobně by jí nevadilo, kdyby Ája skutečně přišla o život…

Najednou jsem zastavila a viděla obrovskou barevnou informační tabuli s textem, jemuž jsem opět nerozuměla a nedokázala ho přečíst. Tabule jistě neoznamovaly dobré zprávy, byla jsem si téměř jistá.
Zamířily jsme do budovy s nápisem: NEW YORKER
„New Yorker znám!“ zaradovala se Alenka.
„Třeba je tam Ája!“ Aryjel se vrhla ke dveřím do obchodu.
U prodejního pultu seděla žena se smaragdově zelenými vlasy na lopatky a červeném, obepínavém kostýmku.
„Lenko, nakresli jim ksicht Áji!“ navrhla Aryjel s nadějí v hlase, Lenka uchopila propisku a na vizitku začala kreslit Ájin portrét.
Prodavačka opět něco řekla, ale nikdo jí nerozuměl.
„Nerozumíme.“ Snažila jsem se naznačit rukama. Zjevně pochopila.
Prodavačka se usmála a zmizela kdesi ve skladu. Doufám, že to nepochopila jinak. Za minutku se vrátila a hodila na stůl tři různé obepínavé kostýmky jako z filmu o agentech FBI. Fialový, růžový a oranžový.
„Asi si je máme vzít.“ Oznámila Alenka. Vzala si do ruky oranžový oblek, já fialový a Lenka růžový. Ukázala jsem na Adelku a Aryjel, které oblek neměly, prodavačka pochopila.
Něco zablekotala a zmizela zase ve skladu. Za chvíli přiběhla a hodila na stůl asi dalších osm oblečků.
„Vezmu si zelenej. Je nejmíň k zblití!“ Adelka znechuceně popadla kombinézu.
„Vezmu i pro Áju.“ Aryjel vzala tmavomodrý a žlutý obleček.
„Výborný nápad, potřebuje civilní oblečení.“ Schválila jsem.
„Dyť jo, vole.“ Prodavačka odnesla zbylé oblečení zpět do skladu.
Prodavačka mě chytla za ruku a rychlým a rázným krokem dovedla ke zkušebním kabinám.
S další nesrozumitelnou větou rozhrne závěs kabinky.
„Dem se voblíct!“ houkne Aryjel a zaleze do kabinky. Kabinka se mírně otřese a Aryjel, již oblečená, vyleze ven.
„Ty vole! Hej, to je humus!“ vydechne překvapeně.
„Vidělas svoje kozy v zrcadle a vyrazilo ti to dech?“ zaječela Adelka a za chvilku vylezla v jasně zeleném obleku. Mírně se třásla, jako před chvílí kabinka, neřekla však nic.
„Já tam nepůjdu!“ pískla Lenka vyděšeně.
„Půjdu s tebou.“ Nabídla Alenka.
„Tak jo.“ Šeptla Lenka neslyšně a obě vešly do kabinky. Kabinka se mírně otřásla a za chvíli byly obě převlečené. Jsem na řadě.
Vešla jsem do kabinky. Začala se otřásat a látka v mé ruce zmizela ve vzduchu, za moment jsem cítila, jak se obepíná kolem mé postavy. Vylezla jsem ven, komplet byl příjemný. Vyšly jsme na cestu…

Došli jsme před velkou budovu. Mihotaly se na ní všechny barvy.
„Musíme dovnitř?“ povzdechla si Lenka zkroušeně.
„Jistě je Ája uvnitř.“ Oznámila jsem a udělala krok vpřed. Ostatní mě následovaly.
„Už jdem, Ájo, neboj!“ Aryjel mě předešla a vedla celou skupinu budovou…
„Zpomal trochu!“ zavolám na ní a zároveň se rozbíhám do různorodé chodby za vstupní branou, Adelka běží ze mnou a Alenka s Lenkou hned za ní. Běžíme rychle a aby ne: Aryjel závodně plave, Lenka navštěvuje atletiku po nátlaku táty, Alenka se věnuje cyklistice, Adelka je gymnastka a já dělám závodně krasobruslení.
„Zpomal!“ chytnu Aryjel za ruku a stáhnu za roh.
„Co když zde někdo hlídá?“ oznámím své pochyby.
„Jediný, co mě zajímá, je jestli tu je Ája!“ objasní mi Aryjel. „A tvoje debilní mekty mě nezajímaj!“
„Co to děláš, ty píčo jedna?!“ zaječí Adelka na Aryjel.
„Ty seš mrdka! Místo mozku antikoncepce!“ zařve Aryjel a Alenka s Lenkou se začnou její narážce smát, mě ovšem nepřijde ani trochu vtipná.
„Chceš někomu vykládat, kdo je tu mrdka, Bábochlape?!“ ječí Adelka a už všechny pomalu začínáme chápat, že atmosféra začíná být k neunesení. Najednou uslyším kroky, blízko, slyšíme je už úplně všechny!
„Co to je?!“ Alenku něco chytlo za ruku a stáhlo k zemi. Útočí na nás něco neviditelného, roboti! Udělám na povrchu robota ledovou krustu a když ho obalím celého, nejenže ho zpomalím, ale i uvidím. Led se na rozehřátém robotu roztavil a způsobil zkrat. Výborná práce! Adelka jednoho robota rozdrtila kořenem, Alenka jednoho roztavila a Lenka ho za pomoci Vzduchu zvedla a pustila na zem, o kterou se rozdrtil. Aryjel způsobila díky Vodě další zkrat.
„Pomoc!“ zakřičela najednou Lenka. Byl tu ještě jeden robot, chybí tu Ája.
„Oheň!“ Alenka mu vypálila do boku díru. Robot se sesypal na zem.
„Díky!“ pískla Lenka a objala Alenku.
„To je v pořádku.“ Usměje se Alenka.

Pokračujeme labyrintem chodíme kam nás vede Srdce Kondrakaru. Až dorazíme k velkým dveřím, pravděpodobně věznickým.
„Nechutně olezlý!“ prskne Adelka.
„A jak by podle tebe mělo vypadat vězení?“ otáži se.
„Vážně myslíš, že je to vězení? Vypadá to tak, ale Ája přece tolik toho neudělala…“ zamyslí se Alenka.
Vejdeme dovnitř, otevřít jde lehce. Došli jsme k železným vratům s mříží. Na mříži je připevněná malá krabička, která něco začne chrlit.
„Asi chce heslo.“ Napadne Aryjel.
Krabička znovu, důrazněji, zopakuje větu.
„Vyliž mi píču! Země!“ Adelka rozdrtila krabičku na prach. Pomocí silných kořenů vyvrátí dveře.
„Skvělé.“ Pochválí Alenka.
„Doufám, že je jedny rozbité dveře příliš nerozhořčí.“ Pronesu.
Pokračujeme temnou chodbou za dveřmi. Je plná skleněných stěn.
„Ty vole, tam je Ája!“ Aryjel se vrhne k jedné skleněné stěně.
„Čus, s čim ste se tak dlouho srali?!“ Ája pěstí mlátí na skleněnou stěnu.
„Uhni!“ křikne Aryjel, Ája ustoupila. Odkudsi vzadu v Ájině cele se přivalí nárazová vlna. Bezvýsledně.
„Led.“ Nechám celé dveře zmrznout, doufala jsem, že popraskají, nic.
„Ustup!“ Alenka pošle ohnivou kouli ne sklo. Pod náhlým ohřátím sklo praská a sype se na zem. Ája se přeskočí střepy a vrhne se k nám.
„Děkan!“ zařve na nás všechny.
„Zdravim, vole!“ vítá jí Aryjel.
„Raději jděme.“ Navrhnu a všechny se rychlým krokem vydáme cestou ven. Najednou se budova otřásá a začíná se rozpadat!
„Zvládly jsme to.“ Vydechne Lenka venku.
„Pohleďte!“ všechno skleněné se začíná rozpadat a objevovat se pod tím stromy a zeleň, nápisy jsou převedeny do angličtiny. Podívám se na nejbližší informační tabuli: Welcome in New York!
„Mise splněna.“ Oddychneme si všechny.
„Ty píčo! Není to ten zmrd?!“ ukáže Ája na někoho na protějším chodníku.
„Dano?“ neznámý se na mě podívá, poznám v něm Leonarda! Jak já ho nenávidím! Přísahala jsem, že ho zabiji, i kdyby to měla být poslední věc v mém životě.

Najednou se okolo nás udělá bílý opar a my se objevíme opět doma. Tedy já u sebe v pokoji, je stále jedna ráno. Nikdo další tu již není, jsou nejspíše u Adelky. Vracím se do koupelny a pohlédnu na žiletku. Opatrně jednu vezmu do ruky a zlomím v půli. Oba kusy nechám spadnout na kachličky v koupelně. Cinknutí ve mně probudilo vůli žít dál, vždyť se nejedná o mojí chybu. Přísahala jsem Leonardovi smrt, a tak také učiním… i kdybych tím měla zahubit zároveň sama sebe.

To je vše, jež jsem měla na srdci.
Tato mise nebyla nijak užitečná pro svět, jako spíše pro mne. A jak jsem slíbila, dosáhnu svého cíle… Leonardova smrt bude mým vysvobozením… zní vám slovo pomsta stejně jako mě?
Dana