Proroctví

„Zelené nebe. Ano, řeknete si že jsem jeden z těch feťáků co berou Lifer, ale tak to není.V ten den bude opravdu zelené nebe. Nevím z jakého důvodu, ale je to tak. 28. října 2012 asi kolem 12:00 zezelená nebe. A můžu vám potvrdit, že bez následků to nezůstane. Nebude to jen barva nebe, co se změní. S nebem přijde něco většího. Něco co jste nikdy nevi-.“

12.8.1997
Klapot podrážek se rozléhal po celém shodišti. Běžící muž vrazil do jednoho policisty a spěšně se mu omluvil. Rozrazil dveře čtvrtého patra a na chvíli se zastavil. Třikrát se nadechl a pomalým krokem vyrazil do kanceláře svého šéfa, kapitána Denta. Tam už čekalo asi pět dalších policistů. Dent, oblečený klasicky do pečlivě střiženého obleku, se na něj pousmál a pokynul mu k usazení. May Pay, Dentův synovec se posadil na poslední volnou židli.
„Takže, když jsme konečně kompletní, tak můžu začít. Dnes jsem si vás sem svolal kvůli tomu krvavému řádění na Seven's Street. Víme jen to, že někdo vyvraždil celou rodinu- matku, otce a jejich dvě děti. Všichni byli podříznuti ve spánku.“
„Máme nějaké podezřelé?“ zeptal se Karl Spring.
„Jeden muž byl spatřen dvakrát za den v okolí. Nikdo ho nezná. Jeho předčasný profil bude brzy.“
„Mám se tam zajet podívat?“ nabídl se Max.
„Ok, ty Maxi se jeď s Karlem podívat na okolí toho baráku. Steevens a Kubier se postarají o portrét. Ty Kavlernová si jdi promluvit s rodinou. Chci to mít vyřešené jak rychle to jen půjde.“
Ještě než všichni z místnosti odešli, Dent řekl: „Maxi, ty tu počkej.“
Pay se posadil naproti Dentovi. Kapitán byl asi o dvacet let starší než on. Max mu vždy tipoval něco kolem padesáti. Taky na to vypadal. Obstloustlejší černoch s krátkými čedými vlasy a spoustou vrásek kolem očí. Když se i Dent posadil, Max už tu otázku neudržel.
„Je to kvůli té pásce?“
„Takže o ní víš,“ zeptal se Dent s předstíraným překvapením.
„Tady se nic neutají. Slyšel jsem že jsi dostal nějakou nahrávku, po které jsi se mnou chtěl mluvit. Tak jsem tady.“
„Vlastně jde o videokazetu. Pustím ti ji,“ načež vstal a zapnul video. Kazetu měl uvnitř.
Na obrazovce se objevil muž v zelené mikině, na zádech pověšenou zbraň. Přes pravou tvář měl dlouhou jizvu. Za ním byl polorozpadlý dům, který mohl být kdysi bunkrem. Skrz vysklené okno za ním byl vidět zástup lidí, kteří se pomalu někam posouvali. Muž promluvil hlubokým chraplavým hlasem.
„Dobrý den, pokud jste někdo z vládních orgánů, musíte vyslechnout tuto zprávu,“ někde v dálce se ozvala rána, „radši to zrychlím. Zelené nebe. Ano, řeknete si že jsem jeden z těch feťáků co berou Lifer, ale tak to není.V ten den bude opravdu zelené nebe. Nevím z jakého důvodu, ale je to tak. 28. října 2012 asi kolem 12:00 zezelená nebe. A můžu vám potvrdit, že bez následků to nezůstane. Nebude to jen barva nebe, co se změní. S nebem přijde něco většího. Něco co jste nikdy nevi-.“
Pak se obraz rozmazal. Dent ho však přetočil o kousek zpět a ukázal na jednoho z těch lidí za oknem. Byl to bezpochyby Max Pay.
„Mohl to být dobrý vtip,“ začal Dent.
„Já tam nebyl,“ řekl skoro omluvným tónem Max.
„Tak jak mně vysvětlíš, že tě tam vidím.“
„To netuším. Hele je to prostě dobrej výmysl. Tím bych to utnul.“
Utnulo to však něco jiného. Zazvonil telefon. Dent ho zvedl a ohlásil se. Na druhé straně se ozvalo: „Šéfe, máme tady velkej problém. Ten vrah. Našli jsme ho. Nebo spíš on našel nás. Je tady v prvním patře s bombou, a vyhrožuje.“
„Čím?“
„Pokud ho nesprostíme viny, tak nás vyhodí do povětří. Právě se k němu blíží speciální komando.“
„Ne, ať počkají na můj pokyn!“
V tom se ale celou budovou rozezněla obrovská rána.

28.10.2012
Pro Johna Mayera by tohle byl den, jako každej jinej. Šel by nakoupit do jeho oblíbeného obchodu, kde by zaflirtoval s Kate, prodavačkou kterou zná už pár let. Pak by se prošel parkem, až by došel do bistra kde roznáší pizzu. Byl by to den jako každej jinej, kdyby ho na přechodu nezasáhl zelený paprsek, a nevymazal ho navždy ze zemského povrchu.
Starý kapitán Dent ležel v posteli. K tělu měl připojenou spoustu přístrojů, které se staraly o jeho životní funkce. U postele seděl jeho syn, Mike Dent. Dent senior takhle ležel od roku 1997. Tenkrát zůstal v padající budově tak nešikovně, že byl teď jeho život pořád na vlásku. Opět bloumal ve vzpomínkách, když ho z ních vyrušila rána.
„Miku, kolik je hodin?“
„Asi tři čtvrtě na dvanáct. Proč?“
„Podívej se ven. Z okna!“
Mike přešel k oknu a zbledl.
„Co tam vidíš?“
„Nevím, z pár míst ve městě jde kouř. A..- Nebe, je nějak moc jasné. Téměř do zelena.“
„Takže to byla pravda,“ řekl kapitán, a s těmi slovy na rtech zemřel.