Mrtvý les - Hlava

Už ani nevím jak jsem se tu ocitl, jako bych tu byl věky. Nic krom tohoto lesa a hradu uprostřed neznám. Nepamatuju co bylo, vzpomínky jsou v mé hlavě předemnou ukryté. Proč tu jsem? Měl jsem nějaký úkol? Co tu vlastně hledám? Rozhodl jsem se že vyjdu z toho lesa ven.
V této části lesa je tma. Stromy jsou tak blízko u sebe, že koruny obřích jehličnanů nepropouští skoro žádné světlo. Vlhké teplo je osvěžující oproti věčnému mrazu, který se prohání v řídších místech lesa. Musím se ale pořád vyhýbat kmenům a větve mi neustále olizují tvář, zanechávajíc po sobě rudé linky. Zastavím se abych si poslechl okolí, zaječení zní jako skřípot stromu, šepot zní jako šelest, běh stvůry jako padající šišky. Pokračuju dál, jestli půjdu stále rovně, jednou z toho lesa vyjdu.
Jdu už snad roky. Kolem je taková tma, že nevím kdy mám zavřené nebo otevřené oči. Vlhkost se mi už dostala na kůži a kvůli stromům nejde udělat ani dva kroky přímo. Už po několikáté se zastavím abych naslouchal. Zase slyším ty stvůry. Nyní hlavně ten šepot. Podívám se na stranu odkud ho slyším nejvíc. V mezeře mezi kmeny, něco vysí na dlouhém provazu, který se táhne až někam nahoru. Ovoce? Jdu se podívat blíž, šepot sílí, v dálce za stromy se odhalují další. Už při několika krocích jsem pochopil, že šepot pochází z toho, pak když jsem byl ještě blíže tak z toho šepotu se daly rozeznat slova a nakonec, až jsem dokázal rozpoznat podrobnosti a přesvědčil jsem se, že to není ovoce.
Předemnou byla dívčí hlava. Měla zavřené oči a šeptala si, jakoby ze spaní.
Jakoby mluvila s kamarádkou o nějakém plese. Semtam se zasmála nějakému ftipu co jsem neslyšel. Přepadl mě takový divný pocit, ona je někde v nějakém barevnějším a šťastnějším světě a já se jen můžu dívat a tiše závidět. Ten pocit ze mě rychle zmizel, když jsem si uvědomil v jakém je stavu. Najednou mě , ani nevím proč, napadlo do ní šťouchnout.
Hned otevřela oči a začala se rozhlížet, po chvilce si mě všimla.
„Kdo jseš?“ zeptala se.
„Někdo kdo jde kolem. Kdo jsi ty?“
„Jsem... už ani nevím. Pamatuju jen že jsem šla zahubit zlou nestvůru, sídlící na mrazivé skále.“
„Aha. A proč?“
„Hmm.. nepamatuju. Kde to vlastně jsme?“
„V lese.“
V té tmě jsem viděl jak na mně vykulila oči.
„Jaký les? Vždyť jsme v paláci. Stojíme na měkkém koberci a vysokými okny sem proudí světlo. Kolem nás stojí hodně lidí a povídají si.“
„Ne! Jsme v lese. Stojím na vlhkém mechu a suchém jehličí. Obklopuje nás hustá tma a zima. Kolem nás stojí ledatak stromy které nemluví. A ty už vůbec na ničem nestojíš, protože nemáš nohy.“
Při poslední větě jsem si uvědomil že jsem jí nejspíš ublížil, musel jsem před ní vypadat jako ještě větší zrůda než je ona sama. Teď se dívá nějak dlouho do očí. Jako by tam něco viděla. Její tvář se pomalu zkřivuje do výrazu zděšení.
„Ano, vidím to v odrazu tvých očí. Vidím tmu, obrysy rovných kmenů a jakousi příšernost. Vypadá to jako ----“
Začala příšerně ječet. Nepříjemné. Z jekotu šlo vyslyšet hrůzu, zoufalství a zklamání. Popošel jsem o pár kroků dozádu až jsem narazil o strom. Ječí nepřerušovaně, nepotřebuje dýchat. Dívá se mi furt do očí, aby viděla skutečný svět. Já jen stojím a nevím co bych mohl udělat. Najednou jekot přeruší hlasitý praskot a hlava padá na zem. Ticho. Minuty ubíhají. Slyším jen ten šepot dalších snících hlav co vysí na stromech. Rozhodl jsem se podívat blíž na tu dívčí hlavu, žádná odvaha jen zvědavost.
Dřepnu si k ní a s údivem zjišťuju, že ještě žije. Dívá se kolem sebe. Už vidí kde je. Sama bez možnosti bohybu leží ve vlhkém mechu a kolem jen ponurý les. Když jsem se objevil jejím zorném poli a po její tváři se rozběhl výraz úlevy a štěstí. Pak se rozpadla.
Napřímil jsem se a podíval po dalších hlavách. Všechny jsou šťastné, takové jaké jsou a vysvobození jim přinese ledatak neštěstí. Nechávám je teda ve snech a pokračuju.