Mrtvý les - Zjizvený

Mrazivý ranní vítr prohánějící se mezi stromy hltám jako vodu. Přes koruny stromů smíšeného lesa prosvítá šedá obloha. Na zemi leží sníh. Neporušený. Ohlídnu se, abych se podíval na své stopy, kolik stop jsem už do toho sněhu asi tak udělal? Pokračuju v cestě na okraj lesa, doufám. Za celý den jsem nikoho nepotkal, jen někdy byl slyšet nějaký jekot, vytí či jiné pazvuky.
Stopy, konečně vidím cizí stopy. Zkontroluju, jestli to nejsou náhodou moje. Půjdu podle nich, možná ten člověk ví kudy ven z toho nekonečného lesa.
Nejsou tu dlouho, protože včera v poledne se spustila krátká, ale silná vánice, která by mohla zahladit všechny stopy. Mám docela štěstí. Najednou si všimnu, že na jednom stromu je vyřezaná značka. Číslo 239. Chvilku nad tím přemýšlím, ale pak jdu dál. Když jsem si všiml prvního tak jsem si po čase všiml, že i nějaký další strom má vyřezané číslo, 242. Po chvíli jsem našel strom s číslem 246. Asi si dotyčný čísluje stromy, aby věděl, kudy šel. Ale od jakého momentu je takhle značí?
Zrovna jsem koukal na strom číslo 857, když se spustila vánice. Byla silná, ale já si už přivykl chladu. Vadilo mi ale, že před očima začaly mizet stopy, které jsem sledoval.
Nenávidím, když něco co dělám je nakonec zbytečné.
Vánice přestala, stopy nikde. Jdu dál a koukám po číslech. Žádné. Ztratil jsem stopu. Opřu se o strom, abych si odpočinul. Rozhlídnu se kolem, všude to vypadá stejně. Porůznu jsou roztroušeny jehličnany a listnaté stromy. Kmeny jsou dost daleko od sebe, aby napadal dovnitř lesa sníh, který podtrhuje jednotvárnost okolí. Když se kouknu moc do dálky tak vidím tmu mezi nimi. Jak tak koukám tak támhle něco leží. Jdu k tomu. Je to člověk v potrhaných kožešinách. Je pokrytý sněhem. Asi je mrtvý. Překvapením jsem zadržel dech, když začal vstávat. Oklepal se a kouknul se na mně.
„Nazdar“ řekl
„Zdravím“
Chytl se za hlavu jako by ho bolela a já jsem si teprve teď všiml, že má všude, kde je mu vidět na tělo, jizvy. Malé řezné ranky. Musím se ho ale stejně zeptat kudy se jde ven z lesa.
„Nevíte náhodou, kudy se jde z tohoto lesa ven?“
„Nevím,“ odpověděl a při tom se furt držel za hlavu „, to je divný nic si nepamatuju.“
„Mluvit umíte.“
„To jó, pamatuju si taky že jsem žil někde, pamatuju si, jak jsem prožil dětství. Ale nedokážu si to konkrétně vybavit. A už vůbec nevím jak a proč jsem se dostal sem.“
„Ty čísla jste vyryl do stromu vy?“
„Čísla? Nepamatuju.“
„Možná jdete ven z lesa, jako já.“
„Možná“
„Budeme pokračovat tedy spolu, aspoň cesta uběhne rychleji.“
„Uběhne... hmm.“ poškrábal se po zjizvené hlavě.
„Tak vyrazíme.“ neudělal jsem ani krok, když mě chytl za rameno.
„Ne, musíme jít tamtudy.“ řekl mi a vykročil jiným směrem. Sám nevím kde jsem a kudy mám jít takže jdu za ním.
Zvláštní, na nic si ten člověk nepamatuje a přesto mně vede ven z lesa. Teď jsem si ho při křupotu sněhu začal prohlížet pořádně. Tvář zarostlá a neupravená, těžko určit věk. Vrásky zmizely ve směti rýh. Z potrhaných kožešin bylo vidět, že dost už zažily. Na některých místech bylo vidět zjizvené holé tělo. Boty, stejně jako kožešiny, vypadaly, že brzo přestanou se držet v celku.
Najednou se ten muž zastavil a někde z kožešin vytáhl nůž. Na jeho tváři jsem poznal překvapení. Ani sám nevěděl, že u sebe něco takového má.
„Nůž“ řekl jsem a on jen pokýval hlavou a přišel ke stromu.
Začal tam něco vyřezávat. Přiblížil jsem se k němu a on právě odstoupil. Na stromu byla vyryta číslice “1“.
„Napadlo mě vyřezávat ty číslice.“ zamumlal “Abych věděl cestu zpět a přitom věděl, jak daleko jsem ušel.“
Jenom jsem přikývl a on už šel dál. Semtam se zastavil a vyřezal další číslici. Takže ty číslice vyřezal on. Nějakým způsobem na to zapomněl jako na ostatní věci. Dělal to, aby věděl cestu zpět. Jenže kam zpět? Proč by měl znát cestu zpět, když jde domů? Svým způsobem jsem na tom stejně jako on. Taky si toho moc nepamatuju. Jenže on si pamatuje, že před lesem někde byl. Ví jak to vypadá mimo něj. Já ani to. Pamatuju si jen ten les bez konce, zříceninu a hlavně na věčnou zimu. Vím ale že existuje něco jiného a tam chci se dostat.
Slunce bylo matně vidět za zataženou oblohou, přes kterou semtam přeletěla nějaká vrána. Někdy jsem měl pocit, že to co přes ni přeletělo, nebyl ani pták, ale nijak mně to neudivilo.
„Ten les je zlý.“ přerušil najednou ten muž zvuky lesa.
„Cože?“
„Dělá z lidí zrůdy.“ odpověděl.
Kývl jsem, vzpomněl jsem si matně na tvory, které jsem zatím potkal.
„Dokáže ovládnout něco co je v lidech,“ povídá dál „, a to co nedokáže ovládnout tak to umrtví.“
„A co nedokáže ovládnout?“
Mlčí. Po delší době mi došlo, že asi neodpoví. Co by les nedokázal ovládnout? Někde vzádu znám odpověď, ale mám strach na ni pohlédnout zpříma.
Další věky chůze. Okolí je pořád stejné. Dívám se jak zjizvenec do stromu vyřezává “500“. Podíval jsem se na oblohu. Už jsme daleko za půlkou dne. Chci se zeptat, jak dlouho ještě půjdeme, ale on promluvil dřív.
„Musím dojít k chladné skále.“
„To je za lesem?“ ptám se.
Zase mlčí. Možná mě ani nevnímá. Nechci ho rušit. Zatím je to první společník při smyslech, kterého jsem potkal. Aspoň si už začíná rozpomínat, kam musíme jít. I mně ta chladná skála je nějak povědomá.
Ani nevím, jak rychle ubíhá čas. Chodím v jakémsi polospánku, ani nepoznávám, kdy jsem probuzený. V tom polospánku se mi zdají sny, ale těžko v lese poznat jestli je to skutečnost nebo ne.
Už začíná být šero, on už vyřezává do stromu 861 číslici. Když jí dovyřezal tak místo toho aby jako obvykle šel dál tak stál.
„Něco není vpořádku?“
„Už jsem tu dlouho, zatraceně dlouho. Nevím ale jak dlouho. Každý den zapomínám na ten minulý, tak je to. Ten les mně chce obelstít. Chce mně svést z cesty, abych se ztratil.“
Na to mu radši ni neříkám, šel jsem dál a on se vydal za mnou. Po několika krocích se, ale zase zastaví.
„Ha, napadlo mě, jak budu počítat kolik dní už tu jsem!“ zajásal.
Vyndal si nůž a napřáhl svojí levou ruku. Poodhrnul si trochu svůj rukáv a objevila se jeho holá ruka a on se říznul. Po chvilce si všiml, jak šíleně je na té ruce zjizvený. Dokonce bylo jich několik vrstev podle postupu hojení. Nedalo se to spočítat ale určitě jich tam má stovky. Muž se tupě díval na svojí ruku, pak si přehodil nůž do druhé ruky a poodhrnul si druhý rukáv. To samý. Pokračoval na nohou a na těle, kde byla situace stejná. Začal si ohmatávat svojí hlavu, také zjizvenou.
Podíval se na mně, v očích hrůza z poznání a padl na zem. Přiskočím k němu. Nedýchá.
Pokračuju dál tím samým směrem, co jsme šli. Netrvá dlouho a vidím, jak se na mou cestu napojují další stopy, stopy dvou lidí. Jdu podél nich a rozhlížím se po stromech. Po chvilce ho najdu. Strom s vyřezanou číslicí “1“.