Riwa

Hermes měl už za sebou dlouhé tryskání…Riwa cítila, že už nemůže ani jeden z nich, přesto ho neustále pobízela, aby nezpomalil. Dlouhé hnědé vlasy jí vlály zpod klobouku. Hlubokýma černýma očima pozorovala cestu před svým koňským přítelem. Věřila mu… Na cestě se krčil kořen stoletého stromu. Uvědomila si to, ale příliš pozdě. Hermes klopýtl a oba se svalili na zem… Její oválný obličej se zkřivil, ale ne bolestí, ale zklamáním. Černí je během pár vteřin našli, už se nemohla bránit. Svázali ji, přehodili přes koně a předvedli před krále. Král Ramzen ji, jako stovky dalších, neprávem odsoudil k 10 létům v temné kobce za názory proti státu. Hermese prodali na trhu pro práci do dolů…
Jsou to už tři roky, co jí prodali nejlepšího přítele. Jsou to tři roky, kdy naposledy cítila pod nohama trávu. Jsou to už tři roky, co naposledy viděla slunce. Od té doby ji tu drží královi Černí. Svou přezdívku si zasloužili nošením dlouhých černých plášťů a helem a jízdou na těžkých černých koních. Byli to královi nejudatnější a nejlepší vojáci. Povídalo se, že pod jejich helmami ale vůbec nejsou lidské tváře, ale že jsou to tvorové ze zemí daleko na severu, až za Mlžnými lesy a Bažinami přízraků. Co je na tom pravdy, se zatím nikdo živý nedozvěděl.
Dnes ji ale trápilo něco jiného, než původ a podoba Černých…Kupec Tradion, blízký přítel Riwinina otce, se rozhodl, že jí pomůže. Koupil Hermese za drobný peníz, když ho chtěli porazit královi na večerní tabuli, a za necelé čtyři měsíce ho dal do kupy, jak jen mohl. Tato zpráva se k Riwě donesla i přes tlusté zdi hradu. Podplacená stráž jí předávala Tradionovy dopisy a ona na ně záhy odpovídala…Už se blížil večer jejího útěku…Hermes na ní bude čekat za Starou bránou, místo ní položí do kobky slaměnou figurínu a tu „omylem“ zapálí stráž, která bude Riwě „bránit“ v útěku. Zvládne to? Můžou strážnému věřit? Co jiného jí však zbývá…
Když slyšela ponocného, jak hlásí půlnoc, nastražila uši. V tmavých očích se jí zajiskřilo. Kroky se zastavily přibližně 50 metrů od dveří její cely. Zvedla se a zaposlouchala se do rozhovoru…Její útlá a vysoká postava se chvěla napětím.
„Řekni jí, ať se vyhne Západní bráně, je tam tucet panošů, sice opilých, ale nesmíme riskovat. Kolem Staré brány projíždí přibližně každých 10 minut stráž na koni, proto má na přeběhnutí lánu za Branou přibližně 10 minut, samozřejmě ať ho jednou nechá projet, aby měla svůj čas jistý. Koně má nasedlaného za Velkým dubem hned u cesty, ale tu čtvrtmíli musí běžet ze všech sil, jinak ji pojízdná stráž uvidí. Ať vjede hlavní silnicí do města a u zadní zdi hostince „U Staré panny“ bude mít vak s vodou a nějaký chléb a tvaroh. A dál je to už na ní, aby se co nejdřív dostala do Rek Minos. Tam už jí snad ochrání…,“ ozval se známý hluboký hlas starého kupce. „Věřím ti.“
Za okamžik už slyšela klíče v zámku. Dveře se otevřely a v nich stála vysoká postava v lehké zbroji. V jedné ruce měl pochodeň a klíč a v podpaží druhé nesl slaměnou figurínu v tmavém plášti. Riwa se svlékla a své svrchní oblečení dala na figurínu, přes bílou tuniku a kožené kalhoty od stráže si oblékla černý plášť a se slovy díků vylezla z kobky. Venku jí předal strážný rady od kupce a poté se Riwa vydala po schodišti nahoru.
Venku se nejprve pořádně nadechla, čerstvý vzduch necítila tři roky. Ze snění ji probralo až zahoukání sovy. Rozeběhla se podél východního křídla, až se dostala ke Staré bráně. Nakoukla ven a viděla zrovna přibližujícího se jezdce na vysokém, zřejmě plnokrevném koni. „Tak tomu bych neutekla,“ pomyslela si. Nechala jezdce přejet, a když zahnul za roh, rozeběhla se směrem dubu, který byl i v noci dobře vidět.
Než k dubu doběhla, myslela, že vypustí duši. Naštěstí to však stihla… Byla unavená a slabá, ale když viděla Hermese, hned měla víc energie. Viděla, že sedlo, uzdění, ani poprsníky nejsou původní, které měla, než ji chytli Černí. Sedlo bylo spíše drezurního typu, bude na něm asi muset teprve naučit. Byla zvyklá na honácká sedla s hruškou. Ale snad to nebude takový rozdíl, aby jim to bránilo v rychlém útěku. Uzdění nebylo pákové, nýbrž jednoduché, ale s tím, naštěstí, Riwa také uměla. Poněkud neohrabaně se vyhoupla do sedla a vyzáblýma rukama s dlouhými prsty chytla otěže. Najednou ji přepadly pochybnosti, zda ještě vůbec jezdit umí a jestli se vůbec za plného cvalu udrží v sedle. Ale nemohla dál čekat, stráž se už jistě vrací. Pobídla Hermese do kroku a pomalu vyrazili. Teď už je snad jen ve hvězdách, zda splní to, co se od ní očekává…