Se špatnou barvou na křídlech 1/?

...
Třicátej pátej
...
„Ty jsi vážně neskutečnej idiot,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ztracenej případ.“
„Vypadni!“ Zavrčel. Stál úplně na kraji za železným zábradlím. Křečovitě svíral jeho konstrukci a díval se dolů do té hloubky končící na povrchu frekventované dálnice. Já jsem seděl na betonovém úzkém sloupku a díval se jeho směrem. Před chvílí dole profrčela černá corveta. Uznale jsem přikývl.
„Ještě tu jsi?“ zeptal se celkem zbytečně.
„Bohužel,“ zívl jsem. „Víš připadá mi to trochu nefér.“ Opět jsem zavrtěl hlavou a pak ji zaklonil a pohlédl k zatažený obloze. „Proč já musím dostávat furt nějaký šílence?!“
„Můžeš jít, nikdo tě tu nedrží,“ odsekl.
„Kamaráde ty to vidíš tak jednoduše. Když se nad tím vlastně tak zamyslím, opravdu jsi neskutečněj sobec.“
Ohlídl se po mě, s menšími úpravami jsem mu řekl totéž co ta jeho stará. Pardon, vlastně docela mladá. Rozhodně kočka.
„Jo jsi,“ ujistil jsem ho. „Vůbec tě nezajímá, že jestli skočíš, budu mít spoustu otravnejch starostí. Ono si jen tak skočit je pěkně na houby. To tě pak obviní, že jsi odbejval práci nebo se někde flákal. Kdo na to má furt odpovídat, zvlášť když už se mi to stalo po několikátý.“
„Promiň,“ zamumlal a znělo to docela upřímně.
„Hele nejsem zvyklej na nějaký vybavování. Vážně ne. Jestli chceš vážně skočit, tak prostě skákej, ať tě můžu vyprovodit na onen svět dřív, než se spustí ten šílenej liják. Nejlepší by ale bylo, kdybys to přelez zase nazpátek a šel se vyspat. Tak jako tak, konečně se rozhoupej.“
„Myslíš, že dělám chybu?“ Obrátil na mě ty svoje bezradný oči. Přesně jsem věděl po čem touží, ale nemohl jsem. Nesnášel jsem ho už od začátku, kdy jsem ho dostal. Odmala strašně křičel a já to musel poslouchat. Kdo by řekl, že se z něho vyklube takovej blbeček, co je hned v koncích a myslí na smrt, když se mu v životě něco nevyvede?
„Ne,“ řekl jsem rezolutně a doufal, že nikdo z mých nadřízených neuslyší, co mu chci říct. Naštěstí mají sami se sebou dost práce. „Takových blbečků jako jsi ty je na světě dost. O jednoho míň a na světě to zas bude o trochu víc dýchatelný.“
To pro něj byla poslední kapka. A já si mnul ruce. Konečně skočí. Za půl hodiny mi v televizi běžel oblíbenej seriál.
Postřehl jsem, jak se pouští poslední záchrany a, jako při šipce do vody, padá. Mezi projíždějícími auty se ozvala rána a kvílení brzd.
Celou dobu jsem stál na špičkách toho sloupku a sledoval celý jeho pád. Že to ale byla vejška. Na tvrdej beton. Lidé začali křičet a chtěli volat záchranku. Chystal jsem se dolů snést, když se vedle mě objevila další postava.
„To bylo kruté,“ obvinil mě, ale nedokázal skrýt tu neskutečně silnou radost.
„Tys mi tu chyběl,“ ušklíbl jsem se, ale černokřídlej jen pokrčil rameny.
„Dej si,“ podal mi láhev piva. „Ten ti neuteče.“ Kývl směrem dolů.
„Taky pravda,“ chňapl jsem po pivku a zhluboka si loknul. „Cigárko by nebylo?“
„Nejsem putika,“ zavrtěl hlavou.
„Měl to aspoň rychle za sebou?“ Zeptal jsem se taktně, jako by taktnost k celýmu tomuhle divadlu patřila. S mým účinkováním rozhodně ne.
„Byl jsem poblíž, takže měl štěstí. Dvě, možná i tři sekundy...“
„Neskutečný bolesti,“ dopověděl jsem.
„Měl hlavu úplně na kaši, asi si toho moc neuvědomoval. Svěrače nevydržely,“ řekl tónem jako by mluvil o počasí. Taky se díval po mracích, který se honili nahoře. „To zase bude slejvák. Cítím ve vzduchu spoustu nehod. Vypadá to na prémie.“
„Kurva,“ zaklel jsem, i když bych asi neměl. Ale já byl zvláštní případ. Fakt že jo. „Vybrali mi špatný povolání. Přeřadili mě k bílokřídlím místo k vám.“
„Máš recht,“ přikývl a soucitně vzdychl. „No nic musím letět. Ani nevíš kolik máme práce. Vůbec si neumíš představit, kolik debilů běhá po světě. Jak to všechno může fungovat?“ Opsal velikou kružnici po obzoru a myslel tím celej svět.
„Takovejch bylo a bude,“ mávl jsem rukou. „Tak zas někdy.“ Zamumlal jsem na půl pusy a konečně se snesl k tomu chudákovi, kterýho se nějakej chlápek snažil obživit. Dával mu laickou resuscitaci, i když předem věděl, že už mu to moc nepomůže.
Černokřídlej měl pravdu, mozek měl na silnici a zpřelámaný všechny kosti v těle mu rozválcovaly tělo zevnitř. Dokonce jsem ho na milisekundu politoval.
„Tak pojď Bille, ty idiote skákavej,“ zašeptal jsem a vytáhl z bundy lahvičku s průzračnou tekutinou. Stačilo mu jednou kápnout na čelo. To jeho se hledalo docela těžce. Za chvíli se mu ze zbytků dutin vyvalil světélkující plyn. Zhmotnil se do koule a zastavil se u mé hlavy. Po chvíli se začal roztahovat a tvarovat, až vedle mě stál rozmlácenej Bill ve vybledlých barvách. Jen krev zářila stejně jako na chodníku.
„Bože,“ vydechl.
„Ještě ne,“ pobaveně jsem sledoval jak zírá na svoje tělo. „Tak vidíš, Bille, stálo ti to za to?“ Zeptal jsem se ho přemoudře.
„Co bude teď?“ Obrátil na mě svý oči, teda co z nich zbylo.
„Najdeme ti místo, kde se ti bude líbit a později i práci, kde bys byl užitečnej.“
Myslel si, že poletíme do nebe.
„Bysme zmokli, troubo,“ zavrtěl jsem hlavou. Na to, že jsem táhl jen jeho duši, byl nějakej těžkej. Jako mokrej hadr místo suchýho, už dávno vyždímanýho. Viděl jsem to na průšvih.
„Tys mě moc neměl rád, že jo?“ zeptal se mě po chvíli letu nad budovami města.
„Nemám rád svý svěřence.“
„To je divný na někoho, kdo se o ně má starat, ne?“
„Ty jsi najednou nějakej chytrej,“ podíval jsem se na jeho rozmlácenou hlavu. „Moc jsi řval, když jsi byl mimino. Nemohl jsem se ani vyspat. A už vůbec se nedalo dívat, jak se do tebe pouštěli ty osmáci. Nebo jak ses vyspal se Susan. To byla vážně hrůza!“
„Tys nás špehoval?“ Ptal se nevěřícně.
„Myslíš, že mě to bavilo? Jakmile jsem se jednou otočil za tou barmankou v Idyla baru, spadl jsi a zlomil sis nohu!“
„To bylo kvůli tobě? Tak já jsem se zesměšnil kvůli tobě a tý barmance?“
„Obsluhovala nahoře bez!“ Bránil jsem se.
„Jo a já měl ten večer na talíři do konce školy. Proč já musel dostat takovýho anděla?!“
„Tak to pozor!“ Chtěl jsem něčím argumentovat, ale vzápětí jsem si uvědomil, že jsem mu asi moc neprospěl a tak jsem to radši nechal otevřené.
„Takže co máš ještě na svědomí? Jak jsem měl tu nehodu na kole, když mi bylo třináct?“
„Kochal jsem se líbající se dvojicí za rohem. Byl to vážně jen okamžik!“
„V patnácti mě smetla vlna na pláži, málem jsem se utopil.“ Pokračoval.
„Málem!“
„Co upoutalo tvoji pozornost?“
„Holka v bikinách. Měla úžasný tělo.“ Zasnil jsem se.
„Co tě nakonec donutilo mi ten život zachránit?“
„Máš nějak moc otázek.“ Zakroutil jsem hlavou.
„Tak co?“
„Její kluk, odvedl jí k baru, mimo můj oční dosah.“
„Takže všechna ta nešikovnost a nehody s ní spojené, to všechno nebyla moje vina! Tys mohl za můj zpackaný život! Bože to já skočil. Kvůli tobě. Kdybys mi řekl něco uklidňující a povzbudivýho. Mohl jsem přelézt to zábradlí a jít se domů vyspat!“
„Já ti to nabízel!“ Otočil jsem se na něj, takže jsme zastavili. „A vůbec, neházej na mě svoje špatný volby. Nebo to, jak jsi celej život uťápnutej. Za to já rozhodně nemůžu! A kdybys to měl v hlavě aspoň trochu v pořádku na Kate si se dávno vykašlal. Jen ti zahejbala. Našel si hodnou holku, založil rodinu, atakdáleatakdále. Rozhodně jsi měl na výběr!“
„Řekls: skoč!“
„Poskytnul jsem ti alternativní řešení. Se zdravým rozumem bys ho odmítl.“
Zase jsem ho zatáhl za ruku a letěl s ním pryč. Cítil jsem, jak přemýšlí nad mými slovy a samolibě se usmál, když mi v duchu dal za pravdu. Některý lidi jsou vážně idioti. A je to dobře. Já to pak všechno mám o to jednodušší.