Když není cesty zpět - IV. Bezmocná

Když o tom tak zpětně přemýšlím, ono to bezvědomí vůbec pokojné nebylo. Přišlo mi to spíše jako paralýza. Skrz zavřené oči jsem vnímala okolí, ale nemohla se pohnout. Můj mozek vysílal končetinám motorické signály, ale ty jako by byly cizí a tělo je neposlouchalo. Bolest, strach, mokro, déšť, to všechno zůstávalo. Cítila jsem, jak mě něčí ruce zvedly ze země a odnášely pryč. Byla mi hrozná zima, třásla jsem se a celé tělo mě neuvěřitelně bolelo. Možná jsem blouznila. Chtěla jsem se pohnout, ale neměla jsem sebemenší šanci. Neznámý mě neohrabaně naložil na koně a pak jsme se vydali na dlouhou cestu neznámo kam. Chvílemi jsem usínala a když se mi podařilo znovu otevřít oči, krajina kolem se měnila. Příroda jako by ustoupila, všechno bylo hnědé a černé, suché a prázdné, nicotné. Chtěla jsem zpátky tu zeleň a život, přírodu se zvuky a barvami. Kam to jedeme? Ta otázka mi sžírala mé pomatené myšlenky.

***

Probudil mě ostrý výkřik a chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že je můj vlastní. Ležela jsem v něčem měkkém, v něčem co dokonce vonělo, snad po čerstvém jehličí. Pomalu jsem otevřela oči a pokusila se zvednout hlavu, která mě stále ještě dost bolela. Jako by někdo zatloukal hřebíky těsně vedle mého ucha. Nemohla jsem hýbat pravou rukou. Sklopila jsem zrak a všimla si, že předloktí mám obvázané a znehybněné v nějaké provizorní dlaze na šátku, asi aby mi ruka neotekla. Snažila jsem se uklidnit svůj dech, donutit tělo přestat se třást. Dostala jsem se aspoň do polosedu a rozhlédla se kolem sebe. Oči pomalu přivykaly šeru. Byla jsem ve stroze zařízené místnosti, bez jediného kusu nábytku, kromě té staré dřevěné postele, ve které jsem ležela a jednoho okna směřujícího na západ. Za oknem se stmívalo a daleký obzor hrál těmi nejkrásnějšími barvami. Kdybych nebyla v takové situaci, jistě bych se nad tou nádherou pozastavila. Veškerý okolní svět však v tu samou chvíli začala neslyšně pokrývat tmavá neprostupná clona soumraku. Netušila jsem co je za den, ani to, jak dlouho jsem byla mimo sebe.
S obtížemi jsem se postavila na nohy a vrávoravě udělala pár kroků, jestli se tomu tedy tak dá říkat. Doklopýtala jsem ke dveřím, jemně do nich strčila a ocitla se na chodbě, která byla celá osvětlená pouze tlumeným světlem z mosazných svícnů, připevněným ke ztrouchnivělým stěnám.
Přidržovala jsem se chladné kamenné stěny, která se mi téměř drolila pod rukama a vyrazila směrem vpřed. Neušla jsem ani pár metrů, když se má ruka dotkla něčeho měkkého, co mě polechtalo na bříšcích prstů. Přejela jsem po tom dlaní a pak zvědavě otočila hlavu. Když však mé oči uzřely čeho se dotýkám, prudce jsem uskočila a bolestivě narazila do protější tvrdé stěny. Z úst se mi vydral tlumený výkřik. Žluté mrtvolné oči upíraly svůj skelný pohled do prázdnoty před sebou, ostré vyceněné zuby zastrašovaly neviditelného nepřítele. Tyhle zuby však už nikdy nikoho nevyděsí. Zírala jsem na černou vlčí kůži na stěně a celým mým tělem probíhalo mrazivé chvění. Kde to jsem? Co tu proboha žije za lidi?

Měla jsem pocit, že chodba je nekonečná, když jsem konečně vstoupila do velké kruhové haly, která nejspíš sloužila jako knihovna. Nebylo tu však nic, jen tisíce knih, starý dřevený stůl vyrobený z masivního dubu a několik židlí. Milovala jsem knihy, především ty staré, měla jsem ráda to, jak voní. Sama jsem jich doma měla víc než dost. Pokud zbude čas, budu to tu muset prozkoumat, napadlo mě. Hloupá myšlenka.
Vydala jsem se dál, další chodbou pryč. Všechny místnosti, které jsem míjela vypadaly stejně stroze, jako by tu dlouhá léta nikdo nebydlel. Jak jsem se tak proplétala tím zšeřelým bludištěm chodeb a nevěděla kde je mu konec ani začátek, došla, no možná spíše dobelhala jsem se do místnosti, která byla zařízena jako přijímací pokoj. Podobný jako u nás doma, napadlo mě, akorát tenhle byl tak třikrát větší než ten náš. Vévodilo mu obrovské okno s tmavými závěsy, velký cihlový krb, prázdná prosklená skříň u zdi, několik starých křesel se zašlými červenými potahy a malý dřevěný stolek mezi nimi. Otřásla jsem se znechucením, když jsem si všimla další vlčí kůže, která visela nad krbem, tahle však byla bez hlavy. V místnosti byla neskutečná zima, jako by někdo nechal otevřené okno a do místnosti proudil chladný večerní vzduch. Objala jsem si tělo zdravou rukou ve snaze se aspoň trochu zahřát, ale nepomáhalo to. Doklopýtala jsem k oknu a vyhlédla z něj ven. Kolem bylo dokonalé ticho a čerň, s tmou obestřenými stromy a jejich nespočetně klikatě propletenými větvemi sklánějícími se pod tíhou noci.

Odněkud se ozvalo tlumené zakašlání a já sebou v úleku trhla, musela jsem se přidržet rámu okna, abych nespadla. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a pak se otočila. Spatřila jsem vysokého muže, stojícího na prahu místnosti.
‚Dobrý večer,‘ promluvil drsným temným hlasem.
Zírala jsem v němém úžasu. Byl to onen muž z hostince, ten který mi pomáhal do schodů, avšak také ten, který chtěl zastřelit černého vlka. Nedůvěřivě, bez jediného slova jsem si ho prohlížela.
Muž se pohnul, popošel směrem ke krbu a když si všiml, že jsem o krok ustoupila a zády se přitiskla na okno, zůstal stát a jen mě pozoroval.
‚Jste zvláštní. Člověk vám zachrání život a vy místo, abyste mu poděkovala, mu buď ošklivě vynadáte a nebo naopak raději mlčíte.‘ Tiše se uchichtl, jako by právě řekl nějaký vtip.
‚Děkuji,‘ zašeptala jsem, konsternovaná jeho upřímností. Znovu se zasmál.
‚Rozdělám oheň. Vypadáte, že je vám zima.‘ Poklekl u krbu a nějakou chvíli mu trvalo něž oheň zažehl. V místnosti se opravdu maličko oteplilo, já se však stále třásla.
‚Posaďte se,‘ pokynul mi rukou.
S povzdechem jsem se pomalu došourala ke křeslu a posadila se. ‚Děkuji za ošetření mé ruky a za…‘
‚Není zač,‘ skočil mi do řeči.
Chtěla jsem mu vynadat za jeho drzost a neomalenost. Podívala jsem se mu do očí, ale to jsem dělat neměla, protože už nešlo od jeho pohledu odtrhnout zrak. Byly zvláštní, příliš krásné na člověka, temně černé a napjaté. Hypnotizující.
‚Našel jsem vás v lese, na zemi, v bezvědomí. Blížila se k vám smečka vlků. Dostal jsem se k vám na poslední chvíli.‘
‚Ti vlci přece nebyli nebezpeční. Tím jsem si jistá,‘ podařilo se mi vykoktat. Oči se mu zúžily, tělem jako by proběhl záchvěv vzteku. Probodával mě pohledem.
‚Nevíte o čem mluvíte. V mžiku by vás zabili, roztrhali na kusy.‘
Otevřela jsem pusu, abych mu znovu oponovala, ale gestem mě umlčel.
‚Nemá smysl se o tom dohadovat. Donesu vám něco k pití.‘ Zamířil ke krbu, uchopil skleněnou karafu na víno a oběma nám nalil do připravených pohárků. Po celou dobu jsem si ho prohlížela. Měl vysokou šlachovitou postavu. Jeho obličej byl krásný, s dokonalými rysy, vlasy krátké a uhlově černé. Něco mi však na něm nesedělo.
‚Ráda zíráte na lidi?‘ přetrhl můj proud myšlenek a vrátil mě do reality. Podal mi pohár s vínem a druhý si ponechal. Když se svými prsty dotkl těch mých, ucukla jsem. Jeho dotek… Bylo to, jako bych dostala ránu elektrickým proudem.
Cítila jsem jak se mi nahrnula krev do tváří a ty teď doslova hořely. Ještě, že byla v místnosti tma, prozářená pouze tlumeným světlem ohně v krbu. Nenáviděla jsem tuhle viditelnou reakci svého těla. Vždy mi byla spíše na obtíž, byla jsem tak průhledná, co se pocitů týkalo.
‚Na co si připijeme?‘ zeptal se mě s uličnickým úsměvem na rtech.
‚Ráda bych věděla kdo jste a … kde to vlastně jsem?‘ Můj tok myšlenek si proudil vlastní cestou. Nechtěla jsem dále otálet, hlavu mi tížilo spoustu nezodpovězených otázek.
‚S vámi je to těžké,‘ povzdechl si. ‚Ale dobrá tedy.‘
Vydechla jsem si, když se příliš nezdráhal něco mi o sobě prozradit.
‚Jmenuji se Vincent Riley. Jste v mém sídle uprostřed Bartleyského lesa. Měla jste štěstí, že jste potkala zrovna mě, další dům je na desítky mil daleko.‘ Řekl to s takovým zvláštním úšklebkem.
Překvapeně jsem vydechla. Bartley. Dostala jsem se opravdu daleko.
‚Připadá mi to tu prázdné, opuštěné, jako by tu snad nikdo ani nebydlel. Žijete tu sám?‘ Nevím, jak mě napadla zrovna tahle otázka. Asi jsem jen chtěla udržet nějakou konverzaci.
‚Ano žiju, nemám vlastní rodinu, ani žádné služebnictvo.‘
To bylo divné. Vypadal jako dobře situovaný muž. Sám v tak velkém domě plném prázdných pokojů a starých vlčích kůží. ‚Musíte být osamělý,‘ vyklouzlo mi ze rtů.
Sledovala jsem jeho oči a hledala v nich aspoň známku rozhořčení nebo naopak smutku, ale zůstaly prázdné, bez výrazu. Tvrdé a neprostupné, skoro až nelidské.
‚Omlouvám se, jestli jsem vás urazila.‘ Na chvíli jsem se odmlčela a odvrátila zrak od jeho obličeje k žlutě-oranžovému plápolajícímu teplu v krbu. ‚Co ty vlčí kůže na stěnách?‘ Někdy jsem až příliš zvědavá.
Vincent se na okamžik ponořil do svých myšlenek, jako by uvažoval nad správně zvolenou odpovědí. Po chvíli vzhlédl. ‚Jsem sběratel.‘
‚Lovíte, zabíjíte vlky a pak je stahujete z kůže?‘ Otřásla jsem se při té myšlence, která v mé představivosti nabírala barvitost. ‚To je nechutné.‘
‚Tohle nejsou obyčejní vlci,‘ pronesl temně. ‚Jsou mnohem větší, nebezpečnější a jsou … jsou vzácní. Vidíte?‘ zvedl ruku a ukázal nad krb. ‚Jsou z nich skvělé trofeje. Ten, kterého jste potkala je ale mnohem větší než jsem kdy viděl. Až ho dostanu…,‘ na chvíli se zamyslel a v očích mu zajiskřil plamínek chtíče. ‚Už mám pro něj své místo.‘ Zatvářil se tak krutě, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
Rychle jsem dopila své víno a zvedala se k odchodu. ‚Myslím, že půjdu spát, jsem unavená. Navíc, tohle povídání…mám z vás husí kůži,‘ přiznala jsem mu. ‚To víno… bylo nějaké silné.‘ Motala se mi hlava, když jsem se postavila. Všimla jsem si úšklebku na jeho tváři. Pomalu se ke mně přibližoval.
‚Možná to není jen tím vínem. Máte ze mě strach, viďte? Měla byste se bát,‘ pošeptal mi do ucha. Mrazivý vzduch vycházející z jeho úst mě znovu roztřásl. Bylo mi divně, slabo. Pocítila jsem nevolnost a na čele mi vyrašily drobné kapičky potu.
‚Kdo jste? Co jste zač?‘ Můj hlas zněl zvláštně cize.
‚Možná byste to neměla chtít vědět,‘ jako bych ho slyšela říkat, jeho ústa se však nehýbala. Propaloval mě svým pohledem a stále se usmíval. Možná se mi to všechno jen zdálo.
Pak se svět rozhoupal před mýma očima a já se jím nechala pohltit.