Zima... II.Část

00:35, obchoďák, -15 stupňů celsia, rychlost větru 29m/s.
„Půjdeme raději do většího tepla…“řekl dotyčný muž a šli jsme směrem ke kanceláři ředitele, přes eskalátory a několikero chodeb. Celou cestu jsme spolu nepromluvili. On držel v jedné ruce červenou světlici a v druhé pytlík s bonbóny, které vyhrabal z jedné z krabic.
„Jsem Petr Kotrba…“představil se.
„Já jsem Štěpán Kafkovský…“představil jsem se já naoplátku.
„Ti parchanti to všechno zničili…“řekl a pak jsme vstoupili do kanceláře ředitele. Respektive jsme tam nevstoupili, ale Petr vyrazil dveře svým velkým tělem. Ve vnitř byla spoušť. Zničený stůl, rozházené dokumenty, rozbité rádio, ale naštěstí fungující světlo.

00:40, obchoďák, kancelář ředitele, 2 stupně celsia.
Petr se pokusil opravit narychlo dveře a pak zapnul kamna poháněná generátorem. Ta zvedla teplotu v místnosti na 2 stupně celsia.
Podal mi starou kovovou židli a sám se opřel o zeď.
„Asi bychom si měli říct, kdo jsme…“řekl Petr.
„Kdo začne?“zeptal jsem se.
„Tak já… jak jsem se již představil, jsem Petr Kotrba, klidně mi tykej. Je mi nyní 41 let. Dříve jsem byl důstojníkem policie. Jedním z těch mála co skutečně věřili v dodržování bezpečnosti a ochrany práva a pořádku… proto mě taky přeřadili na jeden nevýznamný post… když se to stalo, byl jsem řešit jeden případ domácího násilí. Jak víš půda se třásla po celém světě… pak nás tak jako vás zasáhla tlaková vlna a smetla mnoho domků a nás samotné na zem…“
„Vás?“
„Jo, já, dva policisté, násilník a jeho manželka… násilníka to zabilo, když ho tlaková vlna odhodila na elektrické vedení. My jsme se ukryly v domě a přečkali to… aspoň trochu byl osud spravedlivý. Pak už to šlo rychle. Jakmile tlakové vlny ustali, nasedli jsme do auta a rozjeli se k našim rodinám. Našel jsem svoji ženu a dceru mrtvé. Náš dům nepřežil tlakovou vlnu, protože jsme ho zrovna rekonstruovali. Přišel jsem tehdy o všechno… byl jsem zoufalý… 17.června rezignovala definitivně vláda, policie byla rozpuštěna a z armády se stali bandité. 21.června jsem se dozvěděl, že v Praze vznikla Centrální rada. Do té doby jsem se utápěl v alkoholu, sledujíce rabování a hromadné násilí. Tisíce a tisíce let potlačované lidské pudy, potlačované morálkou, zákony a společenskou etikou se začali bouřit v této situaci plné šílenství a nenávisti… věřil jsem v Boha. Ale to co se stalo… zlomilo to veškerou víru ve mně, když jsem spatřil jak banditi unášeli ženy a děti jako otroky pro sebe… 22.června jsem dorazil do Prahy a vstoupil do vojsk Centrální rady. Myslel jsem, že Centrální rada chce obnovit pořádek a klid. Pak jsem, ale zjistil, že v jejím čele sedí bývalý předseda Výboru státní správy Alois Lošický a bývalý ministr vnitra plukovník Jan Kobzanko. Jeden korupčník a druhý násilník. Už to nevěštilo nic dobrého. Pak jsem se dozvěděl, že se starají jen o lidi, kteří mají zásoby paliva a potravin a ostatní nechávají venku umrzat. 27.června jsem vyrazil na vojenskou misi vojsk Rady. Zaútočili jsme proti policejní stanici, kde se bránila skupina pořádku loajálních policistů a důstojníků. Všechny jsme je pozabíjeli. Večer jsem sebral kalašnikov, pistoli, nůž, nějaké zásoby, ze skladiště sovětskou vojenskou zimní uniformu, beranici a dezertoval jsem. Podařilo se mi zprovoznit jednu radiostanici… a poslouchal jsem rádia v ostatních zemích…“
„A co říkali?“
„Poslední rádio v Evropě, které vysílalo bylo britské SCOTLAND MUSIC-NEWS RADIO. Informovali v angličtině, že 99% radiostanic přestalo vysílat. SMNR taky mluvili o tom co způsobilo celou tu strašnou katastrofu…“
„To víme, fanatičtí teroristé a křesťanští fundamentalisté, kteří se nabourali do jaderných základen a vyhodili jaderné bomby do vzduchu…“
„Nemyslím to. Myslím ten hlavní výbuch. Ty obrovské otřesy a tlakové vlny nezpůsobili výbuchy těch 70 jaderných hlavic. To způsobil jediný výbuch. Výbuch bomby RDS751. Americká jaderná bomba. První nápad na tuto bombu vznikl v roce 1961, poté co Sověti úspěšně otestovali jadernou bombu Car-1 o síle 58 megatun TNT. Teoretický výzkum RDS751 skončil teprve v roce 1979. Pak začal praktický. Ten skončil v roce 1990, těsně před rozpadem SSSR. Amerika jež vrazila do projektu RDS751 již více než 45 bilionů dolarů nechtěla tušíce brzký pád SSSR, přijít o tuto bombu a tak i přes nové politické události pokračovala ve vývoji. V roce 2006 byli dokončeny poslední simulace. V roce 2007 započala výroba bomby. V prosinci 2009 byla umístěna do základny 95 v Arizoně. Ovšem do této základny infiltrovali náboženští extremisté. Nikdo neví jak a nikdo to asi nikdy už nezjistí, ale zvládli to. Odpálili bombu RDS751 o síle… 50 gigatun TNT…“
„Gigatun?!“
„Ano. Výbuch okamžitě spálil vše v okolí téměř 1 000 kilometrů od dopadu bomby. Vyhloubilo kráter o průměru 15 kilometrů a hloubce, až 4 kilometry. Jaderný hřib trval podle svědectví téměř 10 minut. Právě tento výbuch nejvíce poškodil ekosystém planety. Tento výbuch způsobil… zimu… tento výbuch zvedl do vzduchu přes 150 triliónů tun prachu a špíny, které zastínili slunce. Více než 90% sluneční energie je zastíněno jadernou zimou… podle odhadů přeživších britských vědců, bude jaderná zima trvat ještě 25 let a ekosystém planety už nikdy nebude obnoven. Větrné smrště pravděpodobně budou nadále existovat a geomagnetické pole je částečně vychýlené, takže nás bude chránit o 12% hůře před radioaktivním zářením jakmile jaderná zima zmizí… jak řekl Martin Luther King… Já mám sen… sen o nové lepší budoucnosti. O novém lepším lidstvu založeném na nových základech. Až budeme na bezpečnějším místě, řeknu ti svůj plán… ale pověz mi teď ty něco o sobě…“řekl Petr.
„Já jsem tedy nějaký Štěpán Kafkovský. Je mi 16 let. Právě jsem po jednom propadnutí dodělal základní školu. Oficiálně vlastně ne. Přerušil to těsně před koncem ten teroristický jaderný útok. Na rozdíl od ostatních dětí jsem měl tu výhodu, že umím už od malá se zbraněmi. Můj otec mě často brával na střelby a já se celkově zajímal o vojenství. 26.června nás za pár stovek ukryli ozbrojenci Centrální rady do Národního divadla. Když zjistili od šéfa finančního výboru CR, že peníze nemají žádnou hodnotu, tak nás vykopali pryč. Když otec protestoval zastřelili ho. Matka pak zešílela a skočila do ledové Vltavy. Myslel jsem taky, že zešílím, ale vzpomněl jsem si na svoji Patricii. Ptal jsem se po ní a zjistil, že byla v jednom malém utečeneckém středisku. Když jsem tam dorazil, vojáci Centrální rady už zahájili palbu na středisko, aby se z jejich středisek stali primární centra. Podařilo se mi dostat Patricii pryč, ale její otec, matka i babička byli zabiti vojáky Rady… pak jsme s Patricií našli jeden opuštěný a pobořený hotýlek a v něm sklepení vhodné pro přežití…“řekl jsem svůj krátký příběh.
„Sebereme jídlo a vrátíme se k vám…“řekl Petr a já souhlasně přikývl.

Pak jsme „dočistili“ zbytek obchoďáku a já nesl v baťohu to jídlo.
01:12, -45 stupňů celsia, rychlost větru 4-6 metrů za vteřinu.
Petr mě doprovázel se samopalem, na který přivázal baterku, v ruce a dával pozor, aby se nikde neobjevili vojáci Centrální rady.
„Musíme si pospíšit, za dvacet vteřin přijde smršť!“zakřičel Petr a pohlédl na ruční počítač, podobný jako měl jeden z vojáků Centrální rady na I. P. Pavlova.
Rozeběhli jsme se jak nám jen síly stačili. Díky bohu zrovna v tu chvíli bylo celkem bez větří, rychlost větru byla jen 5 metrů za vteřinu.

01:15, skrýš, 12 stupňů celsia.
Patricie ležela ve skrýši u ohně a pomalu usínala, když tu ji vzbudil rachot větrné smrště. Modlila se, abych byl v pořádku… pak se začala modlit, aby byla ona v pořádku, neboť uslyšela kroky na schodišti, netušíce že jsme to my. Respektive já.
Opatrně jsem zaklepal na dveře, když jsme sešli po schodišti a pootevřel dveře.
„To jsem já…“řekl jsem.
„Lásko… díky bohu, že… kdo to je?“zarazila se Patricie, když spatřila Petra. Pak jsem ji Petra představil a on ji řekl svůj příběh. Pak se „u nás“ zabydlel a my jsme si začali připravovat první lepší jídlo po delší době.
Posadili jsme se pak společně k ohni na deku jež jsme tam měli rozprostřenou.
„Víte, vše… vše zlé je k něčemu i dobré… a i toto strašné zlo může nakonec vést k něčemu dobrému…“začal Petr.
„K čemu?“zeptal jsem se.
„K vytvoření nové a lepší společnosti!“
„Jak?“zeptala se Patricie.
„Toto šílenství musí jednoho dne skončit a já chci, aby skončilo dobře. Chci získat pár lidí a začít budovat novou společnost!“
„Jak chceš vybudovat novou společnost v tomto šílenství?“
„Najdeme opuštěné a odlehlé místo, kde ještě zůstala nějaká ta úrodná půda a založíme zemědělskou společnost… společnost, která bude základem nové lidské civilizace… zatím to vypadá utopicky. Vím… ale chci začít tím, že najdeme lepší místo na přežití. A já o jednom takovém vím…“
„Jaké?“zeptal jsem se.
„Kontrolní místnost kanalizačního systému. Teplota tam je 17 stupňů celsia, vojáci Centrální rady o místo nejeví žádný zájem a vzhledem k tomu, že jde o kontrolní místnost tak je i na kanalizační poměry relativně čistá a dá se tam přežít. Může tam žít, až 15 lidí. Zárodek nové lidské civilizace. Ale je to sakra dlouhodobý plán…“
„Jak začneme?“zeptala se Patricie.
„Nejprve začneme shromažďovat potraviny. Na Jižním městě je malé skladiště Centrální rady. Hlídá to jen pár vojáků, čtyři mám dojem a jeden technický pracovník. Tam získáme spoustu trvanlivých potravin. Pak se pokusíme najít nějaké lidi, kteří jsou ještě trochu při smyslech…“
„Takových moc nebude…“namítla Patricie.
„A dostanu nějakou zbraň na sebeobranu?“zeptal jsem se a Petr mi podal pistoli. Nechal si kalašnikov.
Pak jsme ještě chvíli kecali a šli spát.

2.7.2010, skrýš, 11:55, 14 stupňů celsia.
Nakonec jsme se rozhodli ještě trochu zvýšit teplotu přiložením učebnic přírodopisu do ohně.
Pak jsme se vydali na cestu. Dlouhou cestu. Patricie zůstala ve skrýši.
„Neboj se lásko, vše bude v pořádku…“řekl jsem ji a pohladil ji po tváři. Pak jsme se políbili a já se s Petrem vydal na cestu.

Před hotelem, 12:00, -22 stupňů celsia, rychlost větru 2m/s.
Naštěstí bylo celkem dobré počasí… dobré na poměry jaderné zimy.
Vydali jsme se po silnici a celý zachumlaní, jsme sledovali silnici v níž nebylo moc aut, respektive rozmlácených aut.
„Kdy zase přijde smršť?“zeptal jsem se.
„Podle elektronických dat a výpočtů, za osm možná devět hodin…“řekl Petr a díval se na počítaček, který měl připevněný na levé ruce jako hodinky.

Nedaleko metra Opatov, 14:16, -24 stupňů celsia, rychlost větru 1m/s.
Stáli jsme v malém parčíku a Petr sledoval dalekohledem stanici metra, která byla zavalená, ale na níž bylo malé provizorní skladiště.
„Máš pytle a baťoh připraven?“zeptal se Petr.
„Jo…“
„Protože, až tam vběhneme tak to bude maso a budeme muset spěchat než se dostaví posily…“řekl a začali jsme běžet k skladišti.
Z dálky jsem spatřil, že jde o několik stanů, krabic, dvě hlídky a jeden náklaďák. Evidentně kupodivu funkční.
Vyběhli jsme po srázu a schovali se za jednu betonovou stěnu sledujíce situaci na silnici, kde byl ten provizorní sklad.
„Zamiř na toho vojáka zády k nám, já sejmu toho co stojí naproti němu…“řekl Petr a zamířili jsme na jednu z hlídek, která stála u náklaďáku.
„Teď!“křikl Petr a společně jsme vystřelili. On kalašnikovem trefil předního vojáky do hlavy a já pistolí postřelil druhého vojáka. Ten spadl v bolestech na zem a Petr ho dodělal dávkou z kalašnikova. Naproti nám se vyřítila hlídka, ale než se rozkoukala Petr je zastřelil.
„Štěpáne! Technik! Nesmí nás prozradit!“zakřičel Petr a já spatřil utíkajícího vojenského technika. Zamířil jsem pistoli a vystřelil. Trefil jsem ho do zad a ještě do temene hlavy. To bylo poprvé v životě co jsem někoho zabil. Byl jsem celý roztřesený.
„Dělej!“zakřičel Petr a já se k němu vrátil a začal nakládat konzervy s jídlem do pytlů a baťohu.
„K sakru, to bylo rychlejší než jsem si myslel…“řekl Petr a podíval se směrem na silnici, kudy se řítil džíp UAZ s kulometem.
„Co je to?“
„Motorizovaná hlídka. Slyšeli střelbu…“řekl Petr a hlídka na nás začala střílet z kulometu. Skočili jsme za jednu kovovou lavičku a kryli se.
„Prostřelíme jim pneumatiky…“řekl a skrčili jsme se po lavičku. Jakmile se džíp objevil na silnici u nás začali jsme střílet na pneumatiky doufajíce, že se trefíme. ÚSPĚCH! Prostřelili jsme přední pneumatiky a už to bylo. Džíp dostal smyk a sletěl ze silnice do parčíku pod silnicí, kde explodoval.
„Tak to byla řacha…“řekl jsem a pokračovali jsme v balení zásob potravin a pitné vody.
„Kolik toho máme?“zeptal jsem se.
„V baťohu je 6 konzerv jídla a 4 půl litrové lahve pitné vody. V pytlích ty neseš celkem 20 konzerv a 2 litrové pitné vody. Já nesu v pytlích 40 konzerv a 7 litrových pitných vod… to víš, jsem namakaný…“řekl s úsměvem a vydali jsme se na cestu. Do skrýše jsme dorazili vzhledem k nákladu podstatně déle než na Opatov.

Skrýš, 18:20, 16 stupňů celsia.
Seděli jsme již ve skrýši a roztřiďovali konzervy s jídlem.
„Podle propočtu, pro nás tři by to vystačilo na tři týdny. Tedy kromě vody. Tu máme na dva dny… v rozumném rozdělování na tři dny…“řekl Petr.
„Samozřejmě nemáme vodu na koupání a další hygienu…“řekla Patricie a sledovala plápolající oheň.
„Jdu ještě pro nějaké palivo…“řekl jsem a vyšel po schodech do hotelu.