Můžu milovat upíra?

Už bylo pozdě večer a já už musela jít ze zábavy domů. Takový večírek jsem dlouho nezažila. Byla tam sranda, ale pomyšlením na cestu domů mi zmizel úsměv z tváře. Silnice byla vedlejší, tudíž jí nezdobily žádné lampy a člověk měl co dělat aby se dostal domů. Ti, co měli auta, si mohli alespoň svítit na cestu. Já ale s sebou neměla ani baterku, natož pak auto. Pomalu, ale jistě jsem se blížila ke dveřím a strachuplně jsem se dotýkala kliky.
„Ale copak slečno, bojíte se?“ zazněl smyslný mužský hlas za mnou.
„Upřímně? Celkem ano… Jak jste to poznal?“
„Nemohl jsem se dívat na to jak pořád držíte tu kliku. Však už tu stojíte nejméně deset minut.“
„Tolik?? To ne…“ odporovala jsem. Otočila jsem se, abych viděla s kým mluvím. Když jsem ho spatřila, místnost ozářila jeho krásou. Koukaly se na mě jeho čokoládové oči a vlasy byly zářivě hnědé. Měl světlé, smysluplné rty a božskou postavu.
„Děje se něco?“ probudil mě z mého záseku.
„Ehm… ne… jenom… no… radši nic…“
„Jenom povídejte. Něco se vám na mě nezdá?“ zeptal se.
„Ne… Právě naopak… Já myslím, že bychom si mohli tykat. Jsme tak stejně staří…“
„Kéž by…“ přeslechla jsem jeho tichou poznámku.
„Andrea… A ty?“ podala jsem mu přátelsky svou ruku.
„Tony… Kolik ti je?“ pevně stiskl mou ruku a mým tělem projel ostrý mráz.
„Bude mi devatenáct… A tobě?“ zeptala jsem se.
„Zdaleka nejsme stejně staří,“ zamumlal opět pro sebe.
„No… Mě je… dvacet… Takže jsme… asi tak… stejně staří…“ nejistě se usmál. Na jeho odpovědi se mi něco nezdálo. A ještě víc mi nebylo jasné, proč má tak ledové ruce.
„Promiň, budu muset jít…“
„Ach… promiň… nechtěl jsem tě zdržet… Rád jsem tě poznal,“ dokončil větu a políbil mne na tvář. Pak se propletl velmi hustým davem a zmizel mi z dohledu. Polibek mi byl velmi příjemný, vzbuzoval ve mne husí kůži, ale jeho rty byly stejně chladné, jako jeho ruce. Myslím, že mě chtěl doprovodit, ale… Přece jen jsem ho neznala tak dobře a tak jsem radši šla sama.


Týden po týdnu utíkal a já musela jít na hřbitov. Nakoupila jsem svíčky a kytici, kterou jsem chystala položit na hrob své babičky. Chtěla jsem jít na hřbitov kolem páté, ale zapomněla jsem, kam jsem si dala svíčky a jejich hledání mne zdrželo. Bylo přesně osm, když se vrátka hřbitova otevřela. Já prošla. Najednou jsem se cítila nesvá. Byla tma a já stála na hřbitově při mé strašpytlovské povaze.
„Nu což, jednou se vzchopit a překonat musím,“ řekla jsem si hrdě a udělala dva kroky vpřed. Rychle jsem však svůj záblesk sebevědomí zatratila. Najednou jsem cítila, že bych měla trochu pohnout a tak jsem také udělala. Došla jsem na hrob své babičky položila svíčky, zapálila je a kytici jsem hodila rychlým tempem do vázy. Vstala jsem, podívala se soucitně na babiččinu fotku a oči se mi zamlžily slzami. Pocítila jsem však, že už musím jít. Otočila jsem se a v tom jsem vyjekla. Těsně u mě stál jakýsi zahalený muž. Oba byli stejně překvapení. Tvář, kterou jsem uviděla, mi byla až moc povědomá. „Tony… Co tu děláš?“
„To bych se měl ptát já tebe. Sem v tuhle hodinu nesmíš!“
„Co to plácáš? Vždyť je teprve…“ v tom se rozezněl nejbližší kostel. Udeřil čtyřikrát, jakože je právě celá, a pak udeřil dvanáctkrát. To znamenalo, že je dvanáct.
„Ale… Jakto?“
„Nevím… Ale teď je naše hodina. V tuhle dobu tu nesmí být žádný člověk. Taková je dohoda…“ řekl Tony.
„Jaká dohoda…? O čem to mluvíš?“ stále jsem nevěděla.
„Ach jo… Pojď prosím tě, vše ti ujasním. Uvidíš, kde bydlím…“ Táhl mě po hřbitově jako kdyby se tu procházel den co den až jsme se zastavili u jedné hrobky.
„Čti!“ zavelel.
„Antonín Wolker, 1801 – 1840… To jsi… to jsi ty?? Takže ti není… dvacet… ale něco kolem dvou set??“ zeptala jsem se poblázněně.
„Už to tak bude… A musím udělat jednu věc. Zabít tě.“
„Ale… ale proč?“
„Už jsem ti to říkal… My upíři…“ při tomto slově na mě vycenil své nablýskané tesáky, „máme s lidmi dohodu, že do 12 večer je život jejich, ale od 12 večer do 6 ráno je život náš. JENOM náš.“ Nevěděla jsem co mám dělat. Smířila jsem se s tím, že mě zabije. V tom jsem se ale neubránila svým touhám a sáhla mu na obličej. Měl ho tak… hebký.. a studený… Sjížděla jsem rukou níž, přes krk až k jeho hrudi. Porozepnula jsem mu košili a sjížděla mu rukama po jeho vypracované mrazivé hrudi. Přitáhla jsem si ho k sobě. Pozastavila jsem se, zahleděla jsem se mu do jeho čokoládových oči a pohled mi sjel na rty. Opět jsem se k němu přiblížila a lehce jsem přitiskla své rty na jeho. Propletli jsme své jazyky a já svým jazykem zkontrolovala ostrost jeho tesáků. Byly hodně ostré. Lehce jsem se odtáhla. Projela jsem mu rukou jeho nádherně zářivé vlasy. Nemohla jsem se vynadívat.
„Běž… Vypadni a už se sem nevracej v tuhle hodinu… Jinak tě budu muset zabít opravdu…“ otočil se a odcházel… Ušetřil mě. Ještě se mi vzrušením svíjel žaludek. Stačila jsem mu sjet svou rukou po paži, on se otočil a já se lehce usmála. A odešla jsem.


Celá uřícená jsem přispěchala k hřbitovu. Bylo za deset minut dvanáct.
„Ano, to je ono…“ řekla jsem si, nervózně jsem si povzdychla a zapřela se o vrátka hřbitova. Naprosto přesně jsem věděla, co dělám. Šla jsem opět k hrobu mě babičky, tam, kde jsem potkala Tonyho. A on tam opravdu byl. To, že mě viděl, ho nepřekvapilo.
„Říkal jsem, ať sem nechodíš,“ vyštěkl na mě.
„Tony, udělej ze mě to, co jsi ty! Prosím!“ vyhrkla jsem na něj. To už ho značně překvapilo.
„Co prosím?“ zeptal se nechápavě.
„Chci být jako ty! Chci být s tebou. Prosím…!“
„Jsi odvážné dítě…“ řekl mi. Jako by se mi tím vysmíval.
Zahleděl se mi však do tváře, pohladil mě po rameni, odhrnul pramínek vlasů z mé tváře, políbil mě nejprve na tvář, potom lehce na rty a potom na krk. Cítila jsem jeho dech a váhavý pohyb jeho úst. Pak jsem jen cítila bolest a pak už jsem necítila nic, jenom jsem ucítila jak jsem dopadla na tvrdou zem. V tom jsem se ale probudila.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„To co sis přála. Už jsem se lekl, že se nevzbudíš. Ležela jsi tady minimálně půl hodiny.“
„Ach Tony… Objala jsem ho a znovu ho políbila. Pomalu jsem mu sjížděla rukou níž, rozepínala košili, on mi strhával triko, já mu zajela rukou do kalhot a on slastně vzdechl. Pomohla jsem mu sundat kalhoty a on zase mě. No… A dál už to snad znáte, ne?


Stála jsem u svého hrobu. Byla jsem pohřbena vedle své babičky a pomalu ale jistě jsem ronila slzy. Na rameni jsem ucítila paži Tonyho. Přitulila jsem se k němu. Byla jsem ráda za to, co jsem. I když se mi čas od času stýskalo.