Zima... III.

Hotel, 18:24, -4 stupně celsia, rychlost větru 1m/s.
V hotelu jako všude byla spoušť. Přišel jsem do obývací místnosti pro návštěvníky hotelu, sebral dvě dřevěné židle a rozmlátil je na kusy. Dříví jsem pak dal pod paží. Do jedné ruky jsem vzal knihu návštěv a do druhé nějaké staré časopisy. Pak jsem odešel do prázdné kuchyně se tam porozhlédnout jestli jsme tam úplnou náhodou něco nenechali. Ozvala se rána. Šla zvenčí. Z jedné uličky vedle hotelu, kam se dalo dostat normálně z ulice nebo oknem z kuchyně. Odložil jsem palivo a vylezl na stůl vedle okna. Pod oknem se v popelnici hrabala nějaká holka v otrhaných šatech a evidentně byla celá promrzlá. Byla vysoká asi 160cm, měla blond vlasy, zelené oči a byla celkem zašpiněná, ale to asi každý v tuto chvíli.
„Ahoj…“řekl jsem a ona se k smrti vyděsila.
„Kdo jsi? Jsi z Centrální rady?“
„Ne. Neboj se, nejsem od těch teroristických bastardů… jsem Štěpán, jeden z přeživších a ty?“
„Jsem Magda. Moji rodiče zemřeli včera při smršti. Mám strašný hlad a žízeň…“řekla. Vylezl jsem z okna a natáhl k ní ruku.
„Polez, uvítáme tě…“
„Kdo jste?“zeptala se.
„My, jsme… my jsme Komuna…“odpověděl jsem. Tak jsme se pojmenovali. Komuna či Komunita. Honosný název na skupinu 3 lidí.
Magda s mojí pomocí vlezla do hotelové kuchyně.
„Co teď?“zeptala se.
„Sbírám tu dříví, knihy a tak podobně na oheň…“řekl jsem.
„Kolik vás vlastně je?“
„3. Já, má přítelkyně Patricie a bývalý policista a zároveň bývalý voják Centrální rady Petr…“odpověděl jsem a Magda začala sbírat nějaké noviny taky na oheň.
„Co vlastně chcete dělat do budoucna?“zeptala se, vůbec na ní nebylo vidět, že jí včera zemřeli rodiče. Asi už byla taky na pokraji šílenství a neuvědomovala si to. Nebo byla silná a rychle se s tím smířila…
„Chceme vytvořit novou a lepší společnost… kolik ti vlastně je?“zeptal jsem se pak.
„15 let…“odpověděla.

Skrýš, 18:35, 16 stupňů celsia.
Vešli jsme s Magdou do skrýše. Patricie byla ráda, že je tam „nový přírůstek“, ale Petr byl pochopitelně znepokojen.
„Co budeme dělat? Podle propočtů máme nyní vodu na 1.5 dne!“pronesl starostlivě Petr.
„Co takhle led?“zeptal jsem se.
„Led?“zeptala se Patricie.
„Ano. Nedaleko je menší přehrada a jezero, můžeme tam vykopat do kýblů, máme tu šest kýblů, led, přinést ho sem a rozpustit u ohně nebo na ohni…“navrhl jsem.
„To je dobrý nápad!“řekl Petr.
„Kdy se přesuneme?“zeptal jsem se.
„Kam?“zeptala se Magda.
„Našli jsme možnou skrýš, která může pojmout, až patnáct lidí. Je to v kontrolní místnosti kanalizací…“odpověděl jsem.
„Nevím. Dokud nás nebude aspoň 10…“řekl Petr.
„Kde najdeme další lidi?“zeptal jsem se.
„Spíš, kdy. Ještě pár dní a venku budou jen mrtvoly, šílenci a lidé ubytováni Centrální radou…“

Národní divadlo, kancelář předsedy Centrální rady Aloise Lošického, tou dobou, 22 stupňů celsia.
Alois Lošický, brilantní organizátor, politický intelektuál, korupčník a zločinec seděl v dobře vyhřáté místnosti za svým stolem a studoval hlášení svých důstojníků o situaci. Najednou přečetl zprávu 17.Motostřelecké roty.
„DNES V 14:20 BYLA PŘERUŠENA KOMUNIKACE S PROVIZORNÍ ZÁSOBOVACÍ STANICÍ U STANICE METRA OPATOV. MOTOSTŘELECKÁ HLÍDKA NACHÁZEJÍCÍ SE NEDALEKO ODJELA SITUACI OKAMŽITĚ PROVĚŘIT. NEVRÁTILA SE. VYSLALI JSME ODDÍL ELITNÍCH VOJÁKŮ. NAŠLI HOŘÍCÍ DŽÍP, KTERÝ SPADL DO PARKU POD STANICÍ A MRTVOLY NAŠICH VOJÁKŮ A VOJENSKÉHO TECHNIKA. ČÁST ZÁSOB POTRAVIN A PITNÉ VODY BYLA PRYČ…“stálo v hlášení a Lošický vypadal, že exploduje. Okamžitě si zavolal pseudo-ministra obrany, plukovníka Ludendorfa.
„Plukovníku. Někdo ukradl část našich zásob potravin a pitné vody na Jižním městě!“zakřičel hned Lošický a třískl na stůl s dokumenty.
„Ano, vím o tom. Již jsem zmobilizoval záložáky a posílil jednotky na Praze 4…“
„O kolik?“
„O 110 vojáků a 2 obrněné vozy… pokud tam někdo něco ukradne, zlikvidujeme ho!“přislíbil plukovník.

3.7.2010, 10:00, skrýš, 17 stupňů celsia.
Já, Petr a Patricie jsme vstali a Magdě jsme dali za úkol udržovat oheň.
„Neboj se. Když tak se nějak zabarikáduj tím stolem. Znamení je, že zaklepeme třikrát slabě a třikrát silně…“řekla jí Patricie a předvedla to na jednom stolku.
„Dobře. Budu v pohodě…“odpověděla Magda a posadila se k ohni. My jsme se vydali na cestu.

11:15, svah u jezera, -10 stupňů celsia, rychlost větru 12m/s.
Teplota byla lepší, už jsme tolik nemrzli… vítr nás, ale bičoval do tváře a zad.
Seběhli jsem ze svahu a hned jak jsme došlápli na led tak jsme uklouzli. Museli jsme se krčit nebo přímo klečet na ledu, abychom ho něj mohli mlátit. Díky té obrovské zimě se celé jezero změnilo v obrovskou masu ledu. Měli jsme k dispozici dvě kladiva a malý krumpáček. Já a Petr jsme měli kladiva, krumpáček měla Patricie. Hned jsme se dali do práce, abychom to měli za sebou. Led byl pevný, ale nebylo to zase tak hrozné. Horší bylo, že ten led pálil. Petr dal Patricii svoje vojenské rukavice, ale mě a jemu pak už krváceli ruce. Velice rychle jsme naplnili všechny čtyři kyblíky, až po okraj.
„Kolik z toho budeme mít?“zeptal jsem se.
„Tak 10 litrů. Ve skrýši máme nyní 10 litrů… v přepočtu budeme mít vodu na dva a půl dne…“odpověděl Petr.
„To je málo…“řekl jsem a spatřil jednu přepravku pohozenou nedaleko od nás. Bylo to obrovské štěstí. Doplazil jsem se k ní a přinesl ji k Petrovi a Patricii.
„To bude dalších 15 litrů… takže budeme mít pití na čtyři a něco dnů…“odpověděl Petr a začali jsme zase kutat led.
„ANI HNOUT!“uslyšeli jsme pronikaví chlapecký hlas a podívali se tím směrem. U srázu, ale již na ledu stál voják Centrální rady. Byl oblečený v potrhané uniformě, byl evidentně dost zubožený a roztřesený a mířil na nás AK47kou… sovětským samopalem s přimontovaným granátometem. Opatrně k nám přišel a já spatřil, že některé části jeho „uniformy“ jsou spíše jen provizorně splácané kusy různého oblečení. Měl omrzlé tváře, asi byl mnohem déle venku než mi a byl jasně vyčerpaný.
„Uklidni se kámo… nebo nás tu všechny zabiješ…“řekl Petr.
„Cože? Proč bych nás zabil?!“vykřikl podrážděně ten „voják“.
„Protože držíš prst na spoušti granátometu ty idiote…“odpověděl Petr. Voják se podíval na samopal a Petr k němu v tu chvíli přiskočil a vyrval mu samopal z ruky a zamířil na něj.
„PROSÍM NEZABÍJEJTE MĚ! JÁ VÁS POTŘEBUJI! KDYŽ PŘIVEDU NĚKOHO KDO SE SNAŽÍ SÁM PŘEŽÍT… COŽ VY EVIDENTNĚ DĚLÁTE A NAVÍC ORGANIZOVANĚ… TAK DOSTANU POŘÁDNOU UNIFORMU A JÍDLO…“vykřikl zoufale a začal plakat.
„Kolik ti proboha je?“zeptal se Petr.
„17 let… vojáci Centrální rady mě odtáhli od rodičů, řekli, že jsem způsobilí služby v jejich armádě a nahnali mě do tohoto ledového pekla, přestože moji rodiče zaplatili za pobyt v Národním divadle…“vyklopil voják.
„Jak se jmenuješ?“zeptal jsem se.
„Evžen Rakovský…“
Petr na mě kývl.
„Dobře Evžene. Chceš jídlo? Trochu lepší oblečení? Odpočinek?“zeptal jsem se ho a on zoufale přikyvoval.
„Tak nám pomoc naplnit tu přepravku, pak ji vezmeme a s ní i kýble s dalším ledem a vrátíme se do naší Komuny…“řekl jsem mu a on okamžitě klekl na kolena, vytáhl nůž a začal bodat do ledu a rozbitý led házel do přepravky. Evžen byl vysoký asi 180 centimetrů, měl krátce střižené hnědé vlasy a modré oči… a práce mu šla rychle od ruky.
„Je to zvláštní…“řekl jsem Petrovi.
„Co?“zeptal se Petr.
„Jak rychle se lidské tělo přizpůsobí takovým chladům…“řekl jsem s úsměvem a pomáhal dávat další led do přepravky.

13:33, skrýš, 17 stupňů celsia.
Zaklepal jsem podle dohodnutého signálu na dveře. Magda otevřela a uviděla tam nás a Evžena.
„Neboj se. Přidal se k nám…“řekl jsem a vešli jsme dovnitř.
Pak jsme Evžena představili Markétě a začali rozpouštět led. Konečně jsme měli po delší době zase pár chvil klidu a míru.
„Už je nás pět. Ještě zbývá dalších pět…“řekl Petr.
„Má to vůbec cenu?“zeptal jsem se zoufale.
„Jak to myslíš?“zeptal se Petr.
„Tak se podívej. I kdybychom sehnali dost lidí… klimatické změny naší planety už nedovolují další existenci nejen lidstva, ale všeho života na této planetě. Jak chceš pěstovat zeleninu? Možná někde v Africe to půjde…“
„V Iráku…“
„Cože?“
„Jakmile nás bude dost, shromáždíme palivo, získáme nějaké náklaďáky a vyrazím přes Balkán, Turecko a pak Blízký Východ. Musíme se dostat do Iráku, nebo ještě lépe na pobřeží Kuvajtu. Podle propočtů počítače tam je nyní průměrná teplota 21 stupňů celsia. Stejně tak mám výpočet, že za rok to tam zasáhne maximálně 2x větrná smršť. Je tam velice tenká vrstva prachu a špíny v ovzduší. Vzhledem k přítomnosti amerických vojsk se tam už lidé většinou vyvraždili, ale zůstala tam úrodná oblast. Jak jsem říkal, až budeme mít dost lidí postavíme tam dvě vesnice. Jedna bude rybářská a druhá, pár kilometrů severozápadně od první bude zemědělská…“odpověděl Petr.
„Co je… dost lidí?“
„100…“odpověděl Petr.
„Tímhle tempem je shromáždíme nejdříve do jara…“řekl jsem.
„To mi připomíná, musíme do zahradnictví…“řekl pak Petr.
„Proč?“zeptala se Magda.
„Jsou tam semena všech potřebných zemědělských rostlin…“odpověděl Petr.
„Kdy tam půjdeme?“zeptal jsem se.
„Zítra. Cestou se podíváme i po nějakém jídle…“
„Dobře…“

4.7.2010, před hotelem, 10:55, -29 stupňů celsia, rychlost větru 7m/s.
Stál jsem s Petrem před hotelem a vydali jsme se k nedalekému zahradnictví.
„Skutečně věříš, že to zvládneme?“zeptal jsem se.
„Podívej, nevím. Ale musíme to zkusit. Lidstvo totiž přestává existovat. Víš co se stalo s Jižní Amerikou, kde neexplodovala žádná jaderná bomba?“zeptal se Petr.
„Nevím…“
„Lidi se tam zabíjejí, vlády kolabují a tak dále… možná to zní trochu… vlastně hodně sebe středně, ale my jsme poslední naděje lidstva na novou budoucnost… novou a lepší…“řekl Petr a došli jsme k zahradnictví.
Začal jsem se smát a i Petr se usmíval. Zahradnictví bylo téměř v pořádku. Jen částečně ho poškodili větrné smrště.
„Co je to?“zeptal jsem se, když jsem uslyšel hluk.
„To není větrná smršť… sakra, dovnitř!“vykřikl Petr a vběhli jsme do zahradnictví, tam jsme se ukryli. Venku projelo BVP2 na němž seděli v zimních uniformách zabalení vojáci Centrální rady.
BVP se zastavilo a 6 vojáků seskákalo z korby. Dalších 8 vyběhlo z vnitřku BVPčka včetně velitele.
„Kdo je to?“zeptal jsem a hleděl na důstojníka s elitní výzbrojí a výstrojí.
„Plukovník Ludendorf. Ministr obrany Centrální rady…“odpověděl Petr.
Vojáci se rozdělili na skupinky po čtyřech a začali prohledávat celou oblast.
„Panebože jestli…“řekl jsem a zarazil se zděšeně.
„Musíme se dostat zpět k hotelu. Vymyslím jak na to, zatím vezmi ze zadní místnosti krabičky se semeny. Co nejvíce jich pobereš do baťohu!“řekl Petr a já učinil co žádal. Celkem jsem sebral 20 krabiček s bramborami, 30 s hrachem, 15 s mrkví, 21 s rajčaty, 8 s okurkami a pár s ječmenem a dalším obilím, ale nebylo mi jasné jak by se nám z toho podařilo dělat mouku…
Vrátil jsem se k Petrovi.
„Tak co?“zeptal jsem se.
„Budeme se muset pro plazit kolem aut, jinak to nevidím a musíme si pospíšit…“řekl Petr a opatrně jsme začali prolézat dveřním vchodem.
Vojáci všude chodili a dávali pozor.
Několik aut jsme museli dokonce pod plazit, díky bohu jsme nedělali rámus.
„To je stupidita ti říkám…“vykřikl jeden z vojáků z ničeho nic k druhému.
„Mluvil o tom major Kowalský…“
„Ale ten toho nakecá. Teď už existují na světě jen dvě teritoria. Teritoria ovládána anarchií a bordelem a teritoria ovládaná diktaturami… například naše… není možné, aby někde… kde že?“
„Dříve to byl Jemen…“
„… no, aby někde v Jemenu sídlila nějaká skupina svobodných obyvatel a snažili se začít znova…“řekl druhý voják a ten rozhovor dal Petrovi velký impuls naděje.
Fiu!
Ozvalo se podivné zasvištění a BVPčko pár desítek metrů od nás explodovalo.
„Co to k čertu bylo?“zeptal jsem se a spatřil jak v sutinách nějakého domu stojí tři ozbrojenci, jedna žena a dva muži a střílejí proti vojákům Centrální rady.
„Za republiku! Ať žije republika!“zakřičel jeden z ozbrojenců a zastřelil vojáky rady.
Velice rychle se začali vojáci Centrální rady stahovat a já spatřil, že ta žena měla u sebe RPG7, ruský protitankový ruční raketomet. Nyní ho odložila a pistolí začala střílet na plukovníka Ludendorfa, který se kryl za jedním autem.
„Musíme jim pomoc!“řekl jsem.
„Souhlas…“odpověděl Petr, vylezl z pod auta a zahájil palbu z AKMka na samopalníka, který se kryl u jedněch povalených cihel. Pak se ozval další výbuch. Neznámí ozbrojenci začali házet granáty. Jeden z nich těžce zranil plukovníka Ludendorfa. My jsme pak vstali a krytí palbou ozbrojenců, kteří evidentně poznali, že my nejsme vojáci Centrální rady jsme doběhli k sutinám domu u nichž byli.
„Kdo jste?“zeptal jsem se jednoho z mužů, zatímco žena a druhý muž stříleli na vojáky Centrální rady.
„Jsme banda lidí na*raná na Centrální radu!“odpověděl. Nyní jsme si je důkladně prohlédl. Měli na sobě tlustá a teplá civilní oblečení, vycpávky, na hlavě beranice nebo helmy. Žena měla přes oči ještě ochranné brýle proti větru. Druhý muž měl přes tvář Palestinu a ten s nímž jsem mluvil jen nějaký potrhaný šátek.
„Ustupují! Ti bastardi ustupují!“zakřičela žena a já spatřil jak vojáci a důstojníci Centrální rady prchají pryč.
„Kdo tedy přesně jste?“zeptal jsem se, když na „bojišti“ zůstali jen mrtvoly vojáků Centrální rady, hořící BVP a vykrvácený Ludendorf.
„Já jsem Adolf Klementis, toto je Diana Nováková a Luděk Sobota…“představil sebe a ostatní.
„A vy jste?“
„My jsme lidé, kteří se snaží zachránit lidskou rasu… Já jsem Štěpán Kafkovský, toto je Petr Kotrba, v naší skrýši je ještě Patricie Laterová, Magda Štěpánská a Evžen Rakovský…“
„Nám jde taky o to samé…“řekl Adolf.
Vrátili jsme se do skrýše.