Zima... VI.

Kabina, 19:45, teplota 11 stupňů celsia, rychlost 99 km/h, 4 kilometry severně od Grazu, jižní Rakousko.
„Projedeme Grazem. A za městem se schováme někam do největšího klidu a přespíme...“řekl jsem.
„Kolik je před námi cesty?“zeptal se Dimitrij.
„Ještě cca.4 800 kilometrů...“odpověděla Andrea sledujíce GPS.
Graz byl stejně jako všechna ostatní místa totálně zničen.
„Kde jsou mrtvoly?“zeptal se Dimitrij.
„Třikrát to tu zasáhla větrná smršť, stačí se podívat na ty rozpadající se domy... i většina aut je pryč... natož, aby tu zůstali mrtvoly...“řekla Andrea.
Grazem jsme projeli velice rychle, díky volným silnicím... volným díky větrným smrštím.

Národní divadlo, kancelář Aloise Lošického, 20:10, 21 stupňů celsia.
Do kanceláře vešel Pavlenko.
„Předsedo, našli jsme tu skrýš...“ohlásil Pavlenko.
„Báječně! Dejte jim zabrat, ale nezabijte je!“řekl Lošický. Pavlenko zůstal stát ve dveřích.
„Ještě něco?“zeptal se Lošický.
„Byli tam jen dvě holky. Ti ostatní byli pryč a nemůžeme je najít...“
„Cože?!“vykřikl Lošický.
„Stejně tak jsme už nenašli utopisty, kteří se skrývali v Kulturním domě, ani vojenský transportér, který měli u sebe...“
„Vraťte se na hlídku, vyslechněte ty čubky a pak mi podejte hlášení...“řekl Lošický.

6.7.2010, Vyšehrad, u „Nuseláku“, 10:55, teplota -22 stupňů celsia, rychlost větru 1 m/s.
„Jak se dostaneme na druhou stranu?“zeptal se poručík Štěpánek velitele Jánského. Toho důstojníka, kterému jsem dal předtím fotografii Patricie.
„To nevím. Nejprve jim, ale zlomíme morálku... jsou dělostřelci na svých místech?“zeptal se velitel radisty.
„Ano, Národní divadlo je zaměřeno...“
„Zahajte dělostřeleckou přípravu!“nařídil velitel a radista přikývl.
Už za malou chvíli začali z děl typu D-30 ruské armády létat konvenční dělostřelecké náboje a padat k Národnímu divadlu. To byl v podstatě zánik Centrální rady, vzhledem k statice budovy Národního divadla.

Kancelář Lošického, 24 stupňů celsia.
„Co se děje?“zakřičel Lošický na přiběhnuvšího Pavlenka.
„Vládní vojáci! Ti co zůstali loajální starému režimu!“oznámil Pavlenku a dělostřelecký granát konečně zasáhl i přímo budovu ND. Ta se začala hroutit.
„Pryč!“zakřičel zděšeně Lošický a vzal nohy na ramena. Vojáci a obrněné jednotky vládních sil mezitím překonali nuselskou propast a postoupili, až na I.P.Pavlova, kam vyslal Lošický všechny své síly k odražení útoku vládních vojsk. Neúspěšně. Vládním vojákům se podařilo zničit většinu obrněných jednotek Centrální rady a sami přišli jen o 2 BVPčka. Velká část vojáků Centrální rady mezitím dezertovala nebo přímo přeběhla. Zato morálka vládních vojáků byla poměrně vysoká.

Vězení Centrální rady, Pankrác, 11:49, cela 9, teplota -16 stupňů celsia.
Na chodbě věznice se začali ozývat výstřeli. Vojáci vládních sil začali osvobozovat věznici a centralističtí vojáci se dávali na útěk.
„Dělejte, osvoboďte všechny vězně!“vykřikl vládní důstojník.
Vojáci postupně odemikali jednu celu za druhou.
Pak se dostali i k cele 9, kde byla vězněna Patricie a Magda.
„Proboha...“řekl jeden vládní voják, když našel v cele mrtvou Magdu a těžce zmrzačenou polomrtvou Patricii. Centralističtí vojáci je mučili a znásilňovali. Nic lepšího neuměli...
„Panebože, to je Patricie...“vykřikl jeden z vládních vojáků.
„Kdo?“zeptal se druhý.
„V Českých Budějovicích, vzpomínáte, jak jsme potkali tam ty týpky... jeden z nich říkal, že tu má holku, viděl jsem chvíli fotografii... podle těla ji poznávám... ale z tváře toho moc nezůstalo...“odpověděl voják a popadli Patricii, aby se jí pokusili zachránit.

Kabina, 12:55, 11 stupňů celsia, rychlost 92 km/h, Vojvodina, severní Rumunsko.
Andrea řídila, Dimitrij chrápal a já sledoval GPS.
„Jak daleko?“zeptala se průběžně Andrea.
„Ještě 4 300 kilometrů. Přes Rumunsko a Bulharsko to bude v pohodě. Větší starost mi dělá, abychom se dostali přes Istanbul...“řekl jsem.
„Co je tam za problém?“zeptala se Andrea.
„Musíme doufat, že mosty jsou v pořádku. Pokud ano, tak už to bude v pohodě...“řekl jsem a podíval se na předpověď počasí pro následující 3 hodiny. Vzhledem ke klimatickým změnám už byla tato předpověď pouze 50%, před jadernou zimou dosahovala přibližně 75-80% jako v televizi.
„Počasí se asi prudce zhorší... dost prudce...“řekl jsem trochu ustaraně.
„Jak prudce?“zeptala se Andrea.
„Teplota klesne kolem 14.hodiny, až na -45 stupňů celsia, rychlost větru se zvedne na 21 m/s... sakra... počkej, musím provést jeden výpočet...“řekl jsem.
„Co je?“zeptala se Andrea.
„Toho jsem se bál... toho jsem se sakra bál...“řekl jsem zoufale.
„TAK ČEHO SAKRA?!“vykřikla Andrea a Dimitrij se s leknutím vzbudil.
„Nastane super-smršť!“řekl jsem.
„Panebože, o tom jsem slyšela...“
„Já taky...“řekl Dimitrij a mnul si tvář.
„Rychlost větru bude dosahovat 1.5 kilometrů za vteřinu... přířítí se to z Ruska...“informoval jsem je.
„Kdy?“zeptala se Andrea.
„Zrovna ve chvíli, kdy vjedeme do Svilengradu... budeme mít asi 1 minutu, než nás to zasáhne. Ve Svilengradu se budeme muset ukrýt. Ale samotná super-smršť začne za hodinu a čtyřicet minut a po dvaceti minutech zasáhne Svilengrad a okolí...“informoval jsem je.
„Snad to zvládneme...“řekl Dimitrij.

Národní divadlo, štáb Prozatímního vojenského vládního výboru, 14:00, teplota -2 stupně celsia.
Vládní vojáci a důstojníci se právě vrátili z popravy Lošického a začali organizovat záchranu ostatních obyvatel.
„Takže co všechno máme k dispozici?“zeptal se plukovník vládních vojsk.
„V Praze je 4 000 celkem zdravích civilistů a 6 000 slabších nebo nemocných civilistů. Asi 25 pojízdných náklaďáků, každý s kapacitou pro 14 lidí, když nepočítám řidiče... do BVPček můžeme narvat tak 500-600 lidí. Musíme doufat, že na Ruzyni je nějaké letadlo, které je schopno létat. Pokud ano, tak máme více či méně vyřešený problém s evakuací. Pokud ne... tak jsme v loji a budeme muset posílat lidi několikrát tam a zpátky pro evakuaci. A ještě budeme muset doufat, že nás ti co znova zakládají civilizaci budou zásobovat...“informoval plukovníka jeden z poddůstojníků.
„Veliteli... musím vás o něčem informovat...“řekl přicházející voják směrem k plukovníkovi.
„Ano?“
„Víte jak jste dal rozkaz postarat se o tu Patricii, tu od těch týpků co zabili Ludendorfa a spol...“
„Ano. Jaký je její stav?“zeptal se plukovník. Voják povzdechl a sklopil oči k zemi.
„Kdy?“zeptal se sklíčeně důstojník.
„Před deseti minutami. Zranění z mučení a znásilnění byla příliš vážná... neslučitelná se životem...“řekl voják a plukovník se zhluboka nadechl a vydechl.

Svilengrad, bulharsko-turecká hranice, stará podzemní garáž, 14:29.
Teplota v garáži: -12 stupňů celsia. Teplota venku: -41 stupňů celsia, rychlost větru 32 m/s.
V garáži jsme si udělali oheň v jednom sudu a čekali, až se přežene super-smršť.
„Za jak dlouho tu bude?“zeptal jsem se.
„Za minutu a padesát vteřin...“odpověděl Petr.
Vyšel jsem na schodiště garáže a sledoval skrz okno malou vesnici za městem. Garáž byla totiž na předměstí a to bylo na kopci. Vesnice se nacházela dole, takže na těch několik desítek domků a zahrádek, samozřejmě opuštěných, bylo dobře vidět. Vesnice ležela severním směrem, takže jsem na ní mohl vidět jak ničivé účinky může mít super-smršť.
Celé to bylo tak tězce depresivní... ale věřil jsem, že to zvládneme... a těšil jsem se strašně na Patricii, až ji zase uvidím... až ji zase políbím.
„Už se to blíží!“uslyšel jsem hlas Petra a zadíval se do dálky. Skutečně. V dálce jsem viděl velké pásy lesů, které z ničeho nic doslova mizeli. Super-smršť je rvala i s kořeny ze země a doslova je střílel do dálky. Začali dopadat k městu a na vesnici.
„Tak tohle je dost blbý...“řekl jsem zděšeně.
A už to peklo nastalo. Obrovská větrná vlna zachvátila vesnici... dřevěné i cihlové domy byli také vytrhávány ze základů a doslova se rozpadali na tisíce kousků a všude létali. A pak to zasáhlo i město a to byla stokrát horší destrukce. Nejen cihlové, ale i železobetonové budovy létali do vzduchu. Já raději seběhl zpět do podzemní garáže. Celá budova se třásla...
„Všichni do transportéru!“zakřičela Andrea a raději jsme naskočili dovnitř. Ale ještě předtím jsme s Petrem, Evženem, Dimitrijem a Andreou popadli jeden velký kus betonu a železa a hodili ho na kapotu transportéru. Bylo to sice slabé závaží, ale cokoliv se hodilo.
Pak jsme si raději zalezli dovnitř a aktivovali ochranu předního skla. To se potáhlo kovovým plátem, kdyby se na nás náhodou budova chtěla zřítit.
A poté to nastalo. Zasáhla nás definitivně super-smršť. Doslova urvala celou polovinu garáže a odhodila ji pryč. A nás vzala sebou. Vzlétli jsme asi třicet metrů do vzduchu a jen díky obrovskému štěstí jsme letěli stále rovně a nezměnili jsme směr. Všude kolem nás „doprovázeli“ zbytky domů, letící stromy a cihly a tak dále.. Po pár vteřinách letu jsme dopadli na nějakou pláň a super-smršť pokračovala ve své cestě do Řecka, kde už ale měla slábnout.
Nechal jsem zasunout kovový štít.
„Jaká je situace?“zeptal jsem se a pořád jsem byl podělaný strachy.
„Transportér je v pořádku. Jen jsme trochu poškodili tlumiče...“
„My jsme taky v pohodě!“zahulákal David ze zadní části transportéru.
„... Ok... a jsme... to je hukot, jsme už v Turecku. Vzalo nás to přes hranice...“informoval jsem všechny.
„Jak daleko je to do Istanbulu?“zeptal se Dimitrij, který nyní seděl vedle mě. Asi... 500 kilometrů... tam budeme za chvíli... pak se s Andreou prostřídáme...“řekl jsem a usmál se na Andreu. Ta úsměv opětovala.
Znova jsme vyrazili na cestu.