Vniknutí - 1

1
Vracela jsem se temnou uličkou domů, z mého vyučování hry na kytaru. Ulicí vál jemný vánek a pouliční lampy jasně blýskaly do tmy, jako malé světlušky. Když je velká tma, hrozně se bojím chodit sama domu, ale bohužel pondělky mě neminou. Pořád jsem se otáčela jsem a tam a dívala se do zářících oken domů. V jednu chvíli jsem zahlédla krátký záblesk. Byla jsem si jistá že nějaká lampa v této ulici problikává a tak jsem si toho dál nevšímala. Všude bylo ticho, jediné co jsem slyšela, bylo chrastění listů, které se hnaly ulicí, jak malí človíčci, co někam pospíchají. Najednou jsem zahlédla mužskou postavu, byla ode mě jen pár metru a já se divila, že jsem jí neviděla dřív. Vždyť jsem se pořád dívala do prázdné ulice přede mnou a jen jsem tam, jsem se otočila. Přestala jsem o tom přemýšlet, když temná postava proti mně promluvila přátelským hlasem.
„Ahoj“
„Ahoj“ řekla jsem udiveně, protože to bylo poprvé, co na mě kdy jeden s rodiny Dewonsů promluvil.
Marbl byl nejhezčí kluk u mně ve třídě. Teď stál přede mnou, jeho zelené oči zářily ve tmě, tmavě hnědé vlasy až skoro černé splívaly s polokabátem. Dlouho jsem ho neviděla, poslední dobou často nechodil do školy a tak jsem si nemohla nevšimnou, že má na sobě džíny i když vždy nosil obyčejné kalhoty. Jeho rysy byly hrubé ale krásné, a obličej mu zářil podobně jako oči. Měla jsem na vnímání lidí okolo dost času, protože jsem neměla žádné kamarády.
Nikdo mě neměl v oblibě, ale nevím proč, byla jsem vždycky milá a nikomu neubližovala. Ale i přesto byli všichni jiní než já.
Několikrát jsem se snažila navázat kontakt s někým ostatním, ale vždycky marně. Vlastně ačkoliv je mi už 17, nikdy jsem neměla kluka. Nemyslím si že, by to bylo tím, že třeba nejsem hezká. Mám docela hezké velmi světlé hnědé vlasy a takové kočičí oči hnědo-žluté, jsem hubená a obličej je taky docela hezký. A abych pravdu řekla toto krásné stvoření, které stálo přede mnou, tedy už nestálo, protože než jsem se stačila odtrhnout ze svých myšlenek byl pryč. Marbl a jeho bratr Dalm a jeho přítelkyně Mindy také moc nezapadali, spíš se stranily. Ale to bylo asi tím, že jsou v našem všeobecném gymnáziu teprve tři měsíce. Ještě jednou jsem se otočila dozadu, ale nikdo už tam nebyl. A tak jsem zůstala stát v opuštěné uličce Sirvelu, malého města na jihu Estonska.
Chvíli jsem se rozhlížela a nakonec jsem pomalu šla dál černou cestou ke mně domu. Náš dům stojí na samém okraji města, není moc velký, ale zato velmi luxusně zařízený a je u něj i velký pozemek. Je to takový rodinný styl domu, oranžově natřený , oplocený a s velkým balkonem který mají rodiče z ložnice. Tedy teď spíše mamka , táta nás asi před dvěmi měsíci opustil. Ne, že by si rodiče nerozuměli, ale Grayser si už našel přítelkyni. Tvrdil nám že jí stejně neznáme, ale že jsou už staří dobří přátelé a vždy se měli rádi.
Pořád mu to nemůžu odpustit. Mamka se hodně natrápila, ale i po rozvodu si ponechala příjmení Yorks.
Zase jsem se vtrhla ze svého zamýšlení a zdálky si prohlížela náš dům, který nám otec ponechal a k tomu mamce dával po rozvodu vysoké alimenty. Nikdy jsme se neměli špatně, naopak velmi dobře. Máma pracuje jako psycholožka a táta je šéf různých expedicí a výzkumů což je velmi dobře placená práce. Jak jsem se přibližovala k domu, pomalu jsem si vyndavala klíčky ze svého obalu na kytaru. Vešla jsem do menší předsíně, která byla natřená modrou barvou a kromě dřevěných skříni na boty, tam už nic jiného není. Už z chodby jsem cítila vůni z kuchyně, která byla propojena s obývákem v jednu velkou místnost. Kuchyň zabírala poměrně velkou část této místnosti. Celá místnost je vymalována zářivě červenou a stejně taková je i linka. Sedačka a jiné příslušenství jsou v bíle barvě. V přízemí tam toho kromě obýváku a kuchyně už moc není, snad jen koupelna a pracovna, která je vybavená všelijakým starobylým nábytkem. Z obývacího pokoje vedou dřevěněné schody do chodby která se rozvětvuje na několik jiných mísnůstek- Ložnice čili mamčin pokoj , koupelna, pokoj mé sestry Lizzi a můj ráj a moje radost. Došla jsem do kuchyně a hned jsem poznala tu zřetelnou vůni. Losos . Moje mamka, je výborná ve vaření a obzvláště ryb „Ahoj Sophie“.
„Ahoj mami, kde je Lizzie?“
„Koupe se.“
„Aha, už je asi po večeři vid?“
„No, nevím jestli se to tak dá nazvat, znáš ji, a víš stejně dobře jako já, jaký má odpor k rybám, takže si dala tak dvě sousta a tím skončilo její pojídání.“
„No tak se mnou to nebude tak rychlé, jsem pravý opak, dej mi dvojitou porci.“smála jsem se sama sobě a připadala si jako absolutní žrout.
Limby se nad mým výstupem také zasmála a nandalamy pořádnou porci, jak pro obra. Když přede mě položila talíř ucítila jsem tu vůni mnohem zřetelněji než v chodbě a uvědomila jsem si že to není klasická vůně, která vždy provoněla náš dům. Bylo tam něco jiného ostřejšího, ale zároveň sladšího. Nedokážu tu vůni popsat. „Máš ňáký nový recept?“
„Ano, proč? Nechutná ti?“
„ Ne, já ještě ani neochutnala, jen podle té krásné vůně jsem usoudila, že je jinak přikořeněnný“.
Vzala jsem si tedy první sousto zatímco Limby myla nádobí.
Myčku nemáme, mamka si chtěla vše dělat sama, říká že myčky jsou teď samé kšunty a ještě větší kšunt jsou ty tablety do nich. Ale zas tak zastaralí nejsme, takže aspoň pračku máme. Žvýkala jsem sousto v ústech a musela jsem tedy přiznat, že tak úžasného a dobrého lososa jsem ještě nejedla.
„Mmm, teda mami ten je vynikající“
Limby jen nakoukla s kuchyně a udělala na mě ten její zářivý usměv, který dělávala když ji někdo pochválil.Tu velkou dávku jsem měla snědenou hned. Byla jsem tak přejedená, že jsem si nemohla ani přidat, přesto že, to byla od mamky lákavá nabídka.
Rozloučila jsem se teda s Limby která stále myla nádobí a šla do svého pokoje.
Pokoj byl celkem velký, vybavený byl dřevěným nábytkem a velkou
postelí a byl vymalován zeleno oranžově. V rohu u okna byl velký rohový stůl na který, byl napojen ještě menší stoleček na notebook. Jinak, to byl normální pokoj 17.leté holky. Zašla jsem si dát sprchu. Teplá voda mi po dnešku neuškodí, všechen nával projektů a úkolů mi dával zabrat, ale naštěstí jsem si je už všechny udělala v neděli pracovala jsem do noci.. Lizzie už asi spí, pomyslela jsem si, jak mi teplé kapičky stékaly po bílem, lesklém těle. Oblékla jsem se do pyžama a vyrazila do svého pokoje. V zoufalství, že mi dnes hraní moc nešlo jsem vyndala kytaru a noty s obalu, sedla si na postel a začala vybrnkávat MODERATO. Když jsem byla zhruba na konci, zaslechla jsem Lizzie, jak na mě volá. Naštvaně jsem noty zaklapla a otevřela dveře.
„Co je ?“ zařvala jsem.
Ozvala se mamka.
„Nic co by bylo?“
„Aha, měla jsem pocit, že na mně Lizzie volá“
„Miláčku, ona už dávno spí a ty bys sis měla jít také lehnout.“
„Jo, už jdu, dobrou mami.“
„Dobrou“
Zašla jsem ještě do sestřina pokoje, jestli opravdu spí. Otevřela jsem dveře, Lizzie spala tvrdě, ale jsem tam sebou zavrtěla.
„Ach jo, pomyslela jsem si, poslední dobou se mi stávalo, že jsem ve svém podvědomí slyšela hlasy svých blízkých a teď se mi to stalo zas už asi po páté. Vždycky volali moje jméno, ale zkráceně takže Soph. No popravdě už jsem byla unavená a tak jsem zašla zpět do mého pokoje a vyprdla jsem se na hraní, na které jsem neměla náladu. Vzala si sluchátka do uší a společně s krásnou písní od Ery jsem usla……..