Opouštím tě naposledy

"Ale Edwarde,tys si mi to přeci slíbil?Nevzpomínáš na svůj slib,že už mě nikdy neopustíš?" Téměř jsem křičela.Moc dobře si pamatuji to strašné období,kdy mě poprvé opustil.Tenkrát jsem byla jako bez života,jako bez kyslíku,který je nezbytný k přežití.A pak,když se chtěl nechat zabít,jsem za ním jela do Itálie smířená,že se mnou nebude chtít zůstat.A zůstal.Postupně si získal zpátky mou důvěru a ted´ mě tu chce zase nechat.Sice z jiných a podstatně komplikovanějších důvodů než minule,ale přesto.
"Bello,lásko,musíš to pochopit," řekl něžným,ale vážným hlasem a přitáhl si mě na svůj klín. "Já tě přece neopuštím napořád.Jen na pár dní.Tady jde o Victorii." Najednou jsem v jeho hlase slyšela zuřivost. "Už nás nebude ohrožovat,my se sní vypořádáme."
"Jako všichni?" Vyjekla jsem a hlas mi přeskakoval. "I Esme?" Slabě se uchechtl. "Nezapomínej,že je to taky upír." Ano,i přes všechny své mateřské instinky byla pořád upírka.Jako celá rodina Cullenů.Věděla jsem,že se o sebe dokáží postarat víc než dobře,ale nemohlajsem se zbavit té strašné úzkosti,co jsem cítila.
Edward se mi snažil vysvětlit jejich plán: "Máme ji v pasti.Smečka tvého vlkodlačího přítele ji drží v šachu.Problém je,že na našem území." Při posledních slovech slabě zavrčel.Povytáhla jsem obočí: "Nemáš v úmyslu Jacobovi nějak ublížit,že ne?"
Pousmál se a snažil se mě uklidnit: "Samozřejmě,že ne,to bych ti neudělal." Pak si ale pro sebe zamumlal: "Pokud nebude dělat potíže."
Raději jsem to nekomentovala.Neměla jsem nejmenší chut´ se s ním hádat.Najednou zatroubilo auto.Edward mě pustil a vstal.Venku,na příjezdové cestě k našemu domu,na něho čekala celá jeho rodina.Pomalu jsem ho doprovázela k velkému černému Mercedesu a naposledy mu pohlédla do těch překrásných očí.
"Slib mi,že se brzy vrátíš." Zašeptala jsem a po tváři mi stekla slza.
"Slibuju," řekl také šeptem,pevně mě objal,vtiskl mi polibek na rty a poté nastoupil do auta.Podle jeho očí jsem poznala,že neodjíždí rád.Místo toho by tu raději zůstal se mnou,ale povinnost ho volala.Smutnéě jsem se dívala za autem,mizejícím v dálce a věděla jsem,že už s tím nic neudělám.Je pryč.Bude bojovat s nebezpečnou,zlou Victorií.Je při vzpomínce na tuto divokou upírku mi naskočila husí kůže.Raději jsem se vrátila zpátky do domu.Charlie se ještě nevrátil z práce a za to jsem byla vděčná.Neměla jsem náladu poslouchat jeho příhody z práce,odpovídat na otázky ohledně školy a neustálé vyptávání,co se se mnou děje.
Rychle jsem šla po schodech nahoru do svého pokoje,kde jsem si vzala fotku,na které jsme spolu s Edwardem a lehla jsem si do postele.Zrak jsem stále upírala na obrázek z doby,kdy jsme spolu začali chodit a myslela na společné okamžiky.
Ani nevím,jak se to stalo,ale usnula jsem.Klidným,bezesným spánkem.Žádné noční můry,žádné orosené čelo,prostě nic.
Ráno mě vzbudil až zvuk budíku a já si uvědomila,že jsem usnula v oblečení.Rychle jsem si vzala čisté a spolu s ním se vydala do koupelny dát si dlouho sprchu.I přesto,že jsem se vyspala celkem dobře,pořád celé mě tělo i mysl sužovala strach o Edwarda a ostatní.Musela jsem si ale přiznat,že především o Edwarda.Co když se mu něco stane?Nebo nedej Bože už stalo?Rychle jsem zavrtěla hlavou,abych rozehnala takové myšlenky.Všichni člené Cullenovic rodiny jsou v pořádku a Victorii zničí.
Mezitím,co jsem se upravovala a scházela do kuchyně,jsem se snažila tuto myšlenku vtlouct co nejvíc do hlavy.Charlieho jsem opět neviděla.Na kuchyňském stole mi nechal lísteček se vzkazem,že má naléhavý případ a že na něho nemám čekat s večeří,protože neví,kdy se vrátí.Nechtělo se mi připravovat snídani jen pro sebe,tak jsem si vzala z lednice jogurt a chystala se jet do školy svým červeným náklad´áčkem,který mi táta koupil,když jsem se přistěhovala a který mi opravil Jacob Black.Vzpomínka na mého přítele mě chvíli vytrhla z reality.Už směsíce jsem s ním nepromluvila jediné slovo.Nevoval mi,nechodil s Billým k nám na návštěvu.Ale čemu se divit?Podle něj jsem ho zradila.Dala jsem přednost upírům před ním a upíry on nesnášel asi jako oni ho a zbytek jeho kamrádů vlkodlaků.
Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti a s údivem zjistila,že i když jsem byla celkem mimo,dojela jsem ke škole.Tam jsem zaparkovala náklad´ák a stále plná nejistoty se vydala vstříc první hodině.Vyučování se vleklo strašným tempem a já měla dost času dostat se myšlenkami znovu k Edwardovi.Poslední hodinu před obědem,což byla biologie,jsem ztratila poslední naději v to,že se mu nic nestane.Victoria mu určitě nějak ublíží.Už jsem to nemohla vydržet,ale jet za ním mi připadalo absolutně hloupé.Vždyt´ mi ani neřekl,kam vlastně jeli.Možná proto,že očekával,že se za nimi budu chtít vypravit.O polední přestávce jsem se zadním vchodem vyplížila ze školy.V tu chvíli mi bylo úplně jedno,že máme ještě odpolední vyučování a že se díky tomu dostanu do problémů.Záleželo mi jen na něm.
Byla jsem si ovšem jistá,že sama ho nenajdu.Dostala jsem hodně ztřeštěný nápad,ale co.Zkusit se má všechno.Nastartovala jsem motor auta a vyjela směr La Pusch.Tam jsem zastavila až u domu Blackových.Rázně jsem zaklepala a na vyzvání Billyho jsem věšla dovnitř.Překvapeně se na mě podíval: "Bello,co tady děláš?" Mluvila jsem rychle a možná trochu nesouvile.To bude tou nervozitou. "Potřebuju mluvit naléhavě s Jacobem.Já potřebuju...no je tady?Kde je?"
Billy na mě nepřestával zírat: "Není tady.On..."
"Jsem tady." S thnutím jsem se otočila ke vstupním dveřím,kterými jsem před malým okamžikem vešla.
"Jacobe,"vydechla jsem úlevou.Stál tady.Pořád stejně veliký,pořád stejně snědý.
"Potřebuju si s tebou promluvit," řekla jsem nálehavě. "O samotě," dodala jsem.
"Dobrá," přikývl a kráčel do dvého malého pokojíčku.Já mu byla v patách.Billyho zvědavý pohled nás doprovázel.
"No?" Pozvedl jedno obočí. "Přišla ses zeptat,jak se mám?" Zeptal se kysele.Složila jsem si hlavu do dlaní. "Musíš mi pomoct," řekla jsem tiše.Stále se tvářil odtažitě,ale v jeho obličeji se objevila stopa zvědavosti.
"O co jde?" Zeptal se mně po chvíli dlouhého mlčení.
"O Victorii," vydechla jsem ztěžka.Jen při vyslovení jejího jméná se mi dělalo špatně.Jacob zbystřil:
"Co je s ní?My jsme ji obklíčili.Už nám neuteče.Je naše."
"No," zaváhala jsem. "Cullenovi se s ní jeli vypořádat."
"Cože?" Vyletěl Jacob až jsem se lekla.
"Prý je na jejich území,"dodala jsem.Jacob mě ale neposlouchal: "Co si o sobě ty pijavice vůbec myslí?" Začal se třást po celé horní části těla a já věděla,že nad sebou ztrácí kontrolu.Snažila jsem se ho uklidnit:
"Jacu," mluvila jsem na něj konějšivě. "Prosím,uklidni se."
Jacob zhluboka dýchal a snažil se alespoň částečně nabrat ztracenou jistotu.
"Proč mi to vůbec říkáš?Co já s tím?" Jeho hlas mě zase ten chladný podton.
"Nechápeš to?"Tentokrát jsem to byla já,kdo měl problémy s ovládáním. "Jich je jenom sedm a Victoria je silnější než oni všichni dohromady." Můj hlas nabýral na hysterii.
"Ty pijavice se o sobě dokáží postarat," řekl Jacob posměšně.Podívala jsem se mu přímo do očí:
"Já tě moc prosím,žádám tě jako tvoje kamarádka.Vykašli se na tu vaši pitomou smlouvu a pojd´ jim pomoct."
"No,já..." Došla mu slova.Já jsem se do něj stále vpíjela pohledem.
"To by se Samovi určitě nelíbilo," vykrucoval se.
"Nemusí se o tom dozvědět.Alespoň pro zatím.Pojistíš si mysl,prosím." Dodala jsem hned řešení.
"Dobře," svolil,ale já jsem na něm dobře poznala,že ne zrovna moc nadšeně. "Ale jen kvůli tobě."
Chytil mě za ruku a táhl ven.Posadil mě na místo spolujezdce a sám nastartoval motor.Hluboce potáhl nosem a vyjel po silnici na sever.Pro jistotu jsem se neptala,kam míříme.
Po hodině jízdy jsme přejeli ceduli,na níž stálo,že se nacházíme ve městě Winnipeg.Jacob začal být obezřetný a mně došlo,že už jsme asi blízko upírům.Zbrkle zastavil na krajnici a vystoupil z auta.Já následovala jeho příkladu a vydali jsme se přes pole k hustému lesu.Podle informační tabule to byla rezevace Manitoba.
Jacob si mě asi až ted´ a všiml a sykl na mě:
"Bello,okamžitě se vrat´ k autu a jed´ domů."
"Ne," protestovala jsem. "Jdu s tebou."
"Jestli tě Victoria ucítí,je to tvůj konec," zašeptal zuřivě. "Já souhlasil,že pojedu,ted´ udělej něco ty pro mě."
Nechtěla jsem se vzdát,ale věděla jsem,že má pravdu a taky na hádky nebyl zrovna nejlepší čas.Přikývla jsem,obrátila se k němu zády a pomalu se vydala nazpět k autu.Ještě jsem se ohlédla a spatřila,že na místě,kde stál Jacob je obrovský vlk.Zrychlila jsem krok,abych byla dřív u auta,ale stála jsem si dávala pozor,abych nerozvíjela víc svou vůni.
Neslyšela jsem žádné zvuky,že někde bojují upíři a vlkodlak.Snažila jsem se vší silou potlačit všechny ty hrozné myšlenky,co mi vířily v hlavě.Ted´ jsem se nebála jen o Cullenovi,ale i o Jacoba.Nervozně jsem přešlapovala z nohy na nohu,obcházela pořád dokola náklad´áček a kousala si nehty.Když už jsem byla odhodlaná podívat se,co se děje,skočil ze stromu těsně vedle mě Emmett.Strašně jsem se ho lekla,ale rychle se zase uklidnila.Podle jeho rozverného úsměvu jsem usoudila,že se nestalo nic zlého.
"Ahoj Bello," usmál se. "Tebe bych tu nečekal.I když na druhou stranu,čemu se ještě divím." Rozesmál se z plných plic.Chtěla jsem něco odpovědět,když z lesa vyšel Jacob zase ve své lidské podobě.
"Jsi v pořádku?" Strachovala jsem se a pořádně si ho prohlížela.
"Proč bych nebyl?" Odsekl ledově. "Už musím jít." S těmi slovy zmizel zase v lese.Neměla jsem dostatek času se tím zabývat,protože z lesa vyšly další postavy.Carlisle,za ním Jasper,Rosalie,Alice,Esme a jako poslední ten,koho jsem si nejvíc přála vidět,Edward.
Na chcíli se mi zastavilo srdce.Vypadal v pořádku.Jen košili měl potrhanou.
Rozběhla jsem se k němu: "Edwarde," křičela jsem už z dálky a vrhla se mu kolem krku.Všichni se na mě dívali s údivem,až na Alici.Samozřejmě,vidí do budoucnosti.Ale asi neměla čas podělit se se svým viděním s ostatními členy rodiny.
"Bello,"vyhrkl Edward s úžasem.V jeho hlase byla současně radost a zuřivost.Pohlédl mi do očí:
"Co tě to proboha napadlo?Víš,co se ti mohlo stát?Být tak blízko Victorii,to je..."
Přerušila jsem ho: "Ale nestalo.Nemohla jsem to vydržet.jen tak čekat a nijak Vám nepomoct." Svěřila jsem se.
Přejel mi rukou po tváři. "To byl tvůj nápad přivést Jacoba Blacka,že?"
"Ano," přiznala jsem.Nemělo cenu nic zapírat. "Ale neříkej,že Vám nepomohl."
Koutkem oka jsem si stačila všimnout,že všichni Cullenovi jsou pryč.A my tu zůstali jen spolu a s mým náklad´áčkem.
"Jo,pomohl,"připustil,ačkoliv nerad. "Bez něj bychom asi nedokázali Victorii zabít."
"Takže je mrtvá?" Ujišt´ovala jsem se.
"Ano," přikývl. "A největší zásluhu na tom má právě Jacob Black.My jsme ji měli v obklíčeníAsi tě ucítila,protože se nás snažila obejít a mířila tímto směrem.Pak se ale objevil Jacob a v její tváři se okamžitě zračil strach."
Pevně mě chytil kolem pasu a zabořil svou tvář do mých vlasů.
"I ty dva dny jsi mi neskutčně chyběla," zašeptal a kdyby mě neobjímal,asi by se mi podlomila kolena.
"Ty mně taky.A moc.Miluju tě." Zašeptala jsem rozrušeně nazpět.
"Už nás nikdy nic nerozdělí." Řekla jsem a obrátila se k němu čelem.
"Nikdy." Po těchto slovech se ke mně naklonil a stvrdil svá slova dlouhým,něžným polibkem.