Tam skoro na dně...

Vítr vanul osamocenou pláží západního pobřeží a roznášel kolem sebe slanou vůni moře. Tmavovlasá dívka Sára, bosá a v krátkých kraťasech seděla na velkém kameni, házela oblázky do moře a přitom poslouchala šumění vln, věčně narážející na skalní útesy.Smrákalo se. Slunce zapadalo za obzor a oblohu kolem zabarvovalo oranžovými cákanci. Poslední paprsky třpytily moře, které ve dne mívalo stejnou barvu jako nebe. Sára pozorovala západ o koni a přitom si v jeho popředí představovala, snila o jednorožci – koně se spirálovitým rohem na čele bílým jako sníh s dlouhou hřívou a volně se prohánějícím po břehu moře v pozadí oranžové záře. Voda, do které by bořil kopyta by cákala všude kolem a vítr by čechral jeho hřívu. Představovala si Sára. Odmalička jí fascinovali nadpřirozené mýtické bytosti, kterým málokdo věřil. Ona však jo.
A potom by si všiml mě sedící v trávě, zvolní do klusu a zamíří si to přímo ke mně…
V ten okamžik se Sáře zatmělo před očima. Na obličeji ucítila něčí teplé dlaně. „Sandro,“polekaně vydechla a prudce trhla hlavou. „Už zase sníš?“ zeptala se Sandra, Sářina o rok starší sestra (, i když Sára spíš vypadala vzhledem jako její kopírka), zakroutila hlavou a ladným pohybem ruky si odhrnula své dlouhé, tmavě hnědé vlasy z tváře. „Žij trochu realisticky konečně, ségra. Víš jak se říká: Nesni, ale žij.“ Zarecitovala a mrkla na sestru. V tu chvíli se vítr opřel o vodu a z moře vystříkla voda a dopadla na Sářiny holé paře. Otřepala se. Sandra vzala Sáru za ruku.
„Pojď, nebo z toho snění jednou zblbneš. Jdeme si užít trochu legrace,“ řekla nadšeně a táhla Sáru do vody.
Obě dívky stály po kolena ve vodě a cákaly na sebe vodu, až byly úplně promočený. Zašuměl vítr, Sára zakolísala a upadla do vody. Sandra se pobaveně sestře smála. „Pomoz mi,“ zaprosila Sára a ve tváři se jí mihnul šibalský výraz. Sestra k ní natáhla ruku a Sára s ní prudce trhla a už se ve vodě máchaly obě dvě s hlasitým smíchem. Bylo fajn mít takovou sestru, se kterou se dalo užít tolik srandy.
Na temném nebi se začaly objevovat černé fleky. Nebyly to však fleky noční oblohy jak by si někdo mohl myslet, nýbrž mraky naplněné vodou, které předpovídaly velký déšť. V dálce zahřmělo. Sandra v půlce pohybu z rukou podivně nataženou nad hlavou ztuhl. „Klid, je to ještě daleko. Nic se nám nemůže stát,“ konejšila ji sebevědomě sestra, když vytušila důvod její obavy. „Hele, mušle!“ Prstem ukázala na lasturu ve větší hloubce pár kroků od Sandry. „ A jak velká!“Kdo tam bude dřív?“ rozeběhla se k mušli jak jen to ve vodě šlo, aby odvrátila pozornost od mračícího se počasí. Sára si povzdychla, udělala dva kroky a ponořila ruku do vody. „Mám ji!“ zvolala a vytáhla ruku s kořistí nad hlavou. „Hej!“předstírala Sandra naštvanost a strčila do sestry, která vzápětí spadla do vody.
Oblohu rozrazil další blesk, tentokrát ale větší, načež hned následoval hrom. Moře bylo čím dál divočejší. Vlny byly prudké a silné, a když dorazily na břeh, smetly oblázky do vody a zanechaly po sobě díru.
Stromy okolo pláže výhružně zašuměly.“Měly by jsme už radši jít,“ strachovala se roztřesená Sára, když ji vlna strhla na dno a Sandře podlomila kolena, takže obě zase dřepěly ve vodě. Obě dívky se otřepaly, až voda lítala všude kolem. Sandra si odfrkla. „Přestaň, máš přece ráda dobrodružství, ne?“ Sára si zase povzdychla a odhrnula si své dlouhé tmavě hnědé vlasy, které jí bránily ve výhledu z tváře, které nyní zmočené vodou vypadaly jako dredy.
Vlny byly čím dál horší. Dívky voda unášela do větší hloubky. Sandra se tvářila, jako by byla ve svém živlu.Z nebe se snesla první kapička deště a za ní následovala další a další… až se rozpršelo úplně. Bylo neuvěřitelné, co se najednou stal z klidného moře – moře rozbouřené a nebezpečné.
Blesk uhodil do stromu a ten se se zasténáním rozlomil na dvě půlky a na kmeni se mu utvořila velká prasklina. „Tak jo, radši už půjdeme,“ změnila názor, doposud hrdinka Sandra a vyděšeně pohlédla na sestru. Přes vlny se namáhavě dostala k sestře (několikrát spadla), a chytila ji za ruku. „Bude to v pohodě. Je to dobrý. Je to dobrý Sáři,“ uklidňovala ji, ale sama tomu nevěřila. „Nech toho,vím že to není dobrý,“ Sára s pomocí Sandry vstala a vzápětí je vlna zase strhla do moře. „Teď ještě se dostat dostat. Ještěže máme dům blízko pláže, aby rodiče neměly strach… (
Ale ten den se už sestry domů nedostaly. Moře, které doposud jen varovalo teď bylo nemilosrdné. Vlna třikrát větší než ty předchozí převrhla dívky a šoupla s nimi dozadu, do svého nitra.
Topící se dívky se snažily vyplavat aspoň na hladinu, ale moře už jím to nedovolilo.Už se nemohly ani špičkou dotknout dna.Když se jím po několik neúspěšných pokusech podařilo nadechnout, moře je strhlo zpátky pod hladinu.Sandra při každém okamžiku nad hladinou hledala kmen či nějakou větev, které by se mohly chytit, ale nic nenašla. Věděla, že je v pěkném průšvihu. Její osud – a tělo- bude vydán napospas žralokům. Byly čím dál víc od břehu. Voda je odnášela pořád dál a dál… Až vysílené dívky pomalu ztrácely vědomí. To už byly pěkný kilometr od pláže.
Bezmocně klesaly ke dnu, oči doširoka otevřené, tělo malátné. Sára se v duchu modlila k Bohu, aby jim poslal spásu. Sestry byly od sebe nyní trochu vzdálené – asi tak pět metrů na šířku. Voda je hnala stejným proudem a stejnou rychlostí.
Uběhla už asi zhruba hodina od okamžiku, kdy vesele dováděly ve vodě u břehu. Teď s ní bojovaly. Voda versus Sára a Sandra. Sandra versus voda. Boj ale spíš pomalu prohrávaly. Nechaly se, aby si s nimi voda pohrávala. Díky soli, která je štípala v očích (a v nose a v ústech) ztrácely zrak.
A pak odněkud jako poslední záchrana a naděje k dívkám připlavaly dvě obrovské ryby. Sandra je nespatřila, ale její sestra měla více štěstí. Viděla připlouvat bytosti, dvě dívky napůl ryby a napůl člověka. Spodní část těla měly dlouhý ocas zakončený ploutví pokrytý slizkými šupinami a od pasu nahoru měly nahé, lidské dívčí tělo. Obě měly velké oči, mezi dlouhými prsty (které jim zakončovaly velké nehty) měly plovoucí blány . Vlasy měly dlouhé, spadající až neurčito kam. Jedna z nich je měla tmavé a druhá výrazně rusé.
Vydávaly na sebe divné písklavé a skřehotavé zvuky, gestikulovaly pažemi. Pak každá chytla jednu dívku za pa, něco slizkého sevřelo jejich těla a s velkou rychlostí s nimi plavaly ke břehu. Kdyby Sandra nebyla v téhle situcai jaké byla, bránila by se. Nesnášela doteky cizích lidí.
Byly to mořské panny a Sára je okamžitě poznala. Jindy by byla štěstím bez sebe, že viděla takové bytosti, který „prý“ neexistují. Byl její sen vidět něco takového. Asi v půlce cesty ke břehu přestala vnímat svět i očima.
Rackové křičely, voda tiše šuměla, vítr byl zticha. Slunce se pomaloučku rozehřívalo, příroda se probouzela k ránu.
Sára otevřela oči. Štípalo jí v nich. Dlaněmi si je promnula. Byla jí zima hlavně na nohy. Namáhavě si sedla a zjistila, že ji bolí celé tělo.Chodidla se jí máčely ve vodě. Matně si vybavovala, co se stalo.
Pamatovala si, jak je moře strhlo a pak… mořské panny! Sára se při té vzpomínce usmála. Splnil se jí sen. A pak že neexistují.
Sandra. Zastavilo se jí srdce, ale když ji spatřila vedle sebe, zase se rozeběhlo plynulou rychlostí. Sára se podivila, když spatřila, že se i nyní tváří Sandra drsně. Rty měla suché a tvář vlhkou. Sára chvíli uvažovala, jestli ji má vzbudit nebo ne, ale nakonec s ní zatřásla. „Sany, Sany probuď se. Všechno je dobrý. Je to v pohodě. Mělas pravdu. Sany!“snad nezemřela, problesklo ji naivně hlavou.
Tu ale Sandra otevřela oči a vyplivla vodu. „No fuj! Sůl! Týjo, tak takhle to teda vypadá v nebi. Samý nebe,“ řekla s pohledem upřeným k čistému nebi. Do zorného pole se jí dostala Sářina tvář. „Sáro!“ vykřikla. A přitiskla si sestru k hrudi. „Jauvajs, to mě ruplo v kříži,“ postěžovala si, načež obě dívky propukli smíchu. „No skvělý, už mluvím jako naše babička!“ povzdychla si Sandra a potlačovala smích.
„Není ti nic?“ starala se o starší sestru Sára. „Kromě toho, že mě bolí všechno a nejspíš budu pořádně podchlazená, jsem OK.“ Upřela pohled do Sářiných očích a hlas jí zlítostivěl. „Mrzí mě to Sáry,“ zpytovala svědomí. „Neměla jsem tě tam tahat. Je to moje vina.“ Udělala výraz litujícího psa. Sára se tomu zasmála. „ V pohodě, hlavně, že to všechno dobře dopadlo. „ překypovala optimismem. „je to dobrý, Sandruš. Je to dobrý…“ Tu koutkem oka zahlédla mezi stromy nějaký pohyb. Znamenalo to, že tam někdo je. Postava vyšla ze stínu. Byl to muž, asi 175 cm vysoký s hnědými vlasy a kruhy pod očima. „ Tati!“ zavolali obě dívky současně.