Dinas-země, kde ožívají sny

Anotace: kapitolka 12.... jen taková kratší... hezký počtení...

Obě dvě byly promoklé na kůži. Nebe každou chvíli ozařovaly blesky. Hromy se dunivě rozléhaly po lese a začínala jim být zima.
„ Kdybychom aspoň měly oheň,“ povzdechla si Laira. Pak se prudce otočila směrem k Lasko.
„ Přece mám draka a draci jak známo umí chrlit oheň!“
„ Jo, ale nezapomeň, co říkal Codac, že Lasko ještě není ve stádiu vývoje, kdy by byla schopná chrlit oheň.“ Připomenula jí Zakuro a Laiře se zase ztratil úsměv z tváře.
„ Takže jsme pořád v pytli.“
„ Spíš v lese a v dešti, i když tma jako v pytli tu je.“
Obě se hlasitě rozesmály, přestože by měly spíš brečet. Je noc, jsou ztraceny v lese a nemají jak sehnat pomoc. Vymoženost zvaná „mobilní telefon“ v tomto světě neexistuje.
„ Aspoň zastavit ten déšť… Ne, že bych vodu neměla ráda, ale…“
Podívaly se po sobě, protože jim oběma najednou svitlo.
„ Síla vody a vzduchu!“ vyhrkly současně.
„ Ale jak na to?“ přemýšlela Laira. „ V boji se zbraněmi nás trénují, ale že by nás naučili ovládat naši sílu, to je ani nenapadne.“
„ Na to asi budeme muset přijít samy, co?“
„ Hmm, tak do toho, a plné soustředění!“
Zakuro myslela, že jí samým soustředěním praskne hlava, ale Laira už zavřela oči a nehlasně pohybovala rty. Zakuro vzdychla.. Soustředila se na jedinou věc – voda. Každá částečka její mysli pomalu splývala v jednotu. Mysl jako by se stala vodou. Slyšela šumění deště. Bylo jí divné, že to dříve neslyšela.
Laira na tom byla podobně. Připadala si najednou lehká. Vítr a vzduch jí prostupovali.
Snaha se vydařila, i když ne úplně. Déšť sice ustal a mraky se rozestoupily, za to se ale kolem utvořila hustá mlha. Nebylo vidět ani na krok.
„ No, napoprvé to není špatný, ne?“ zeptala se Zakuro povzbudivě.
„ Kdybych nebyla tak unavená, přivolám ještě vítr, aby mlhu rozehnal…“ Laira vypadala hodně vyčerpaně.
„ To je v pohodě, neumíme naše síly využívat a evidentně nám vzaly víc energie než bylo třeba. Navíc víc už se ztratit nemůžeme, ne?“ Laira pokrčila rameny. Netoužila po ničem jiném než po teplé posteli, spánku a krásných snech. Trošku se zasnila, takže když do ní Lasko zezadu strčila hlavou, málem spadla.
„ Co?“ nechápala, ale pak jí to došlo.
„ Lasko! Ty jsi geniální! Jasně!“
„ Co? Já to ale nechápu!“ dožadovala se Zakuro vysvětlení.
„ V to jsem ani nedoufala,“ odvětila Laira s potutelným úsměvem.
„ Ha, ha, ha! Zas vtipná jak rádio, co? Tak si to nech pro sebe! Já si poradím sama! Tak čau!“ a chystala se vykročit do mlhy. Laira ji popadla za loket.
„ Neblbni! Tak já ti to povím, co nás napadlo…“
Zakuro jen dál zatvrzele a nedůvěřivě pokukovala po Lasko i po Laiře.
„ Mlhu nám pomůže rozehnat Lasko svými křídly, a když k ní přidám trochu mé moci, mohlo by to pomoct!“
Tvář Zakuro se uvolnila a rozzářila. „ Dobrý nápad. To beru! Fajn, přesvědčila mě, nikam nejdu, přece vás tu nenechám samotné! Ještě byste se mohly ztratit, že?“
Znova se obě rozesmály.
„ No právě!“
„ Tak do toho, zkuste to!“ pobídla je Zakuro a zvědavě čekala, co se bude dít.
Laira přistoupila k Lasko a znova upřela své myšlenky k ovládnutí větru. Lasko se zapřela předními tlapami do země a roztáhla křídla. Pak mocně máchla… a znova… Stačilo to už jen párkrát zopakovat a mlha se dala do pohybu. Už byla skoro pryč. Po chvíli už se táhla jen při zemi. Už z ní byla jen lehounká pavučina pomalu splývající pryč mezi stromy.
Lairu to zmohlo. Výdej energie byl pro ni moc silný. Zavrávorala a musela se zachytit Lasčina boku. Jen se jí dotkla a pocítila příval energie, který se jí vléval do těla. Podívala se na svou dračici, ta na ni povzbudivě mrkla a tak ještě chvíli stála s rukou opřenou o její bok.
Pak se rozhlédla. Zakuro byla pryč.

***

*a schválně, kdo uhodne, kam se Zakuro poděla....:)