Soumrak po bitvě

Poslední sluneční paprsky právě dopadaly na jeho špinavou tvář. Mírný vítr protínal zlověstné ticho vládnoucí planině. Pach krve vpíjející se do země zhmotňoval všudypřítomnou smrt, která měla být právě v tomto okamžiku vyrušena ze svého rozjímání. Otevřel oči. První, co uviděl byla rudá obloha, jež dodávala situaci halucinogenní nádech. Všechno vypadalo naprosto neskutečně. Jako ve strašlivém snu. „Jsem mrtvý,“ napadlo ho a nebyl při tom daleko od pravdy, zdánlivě nezpochybnitelné. Pokusil se pohnout, načež ucítil ostrou bolest v boku. Sáhl na to místo a zjistil, že krvácí. Hlava mu třeštila a nebyl si jistý tím, co se vlastně stalo. Podařilo se mu částečně zvednout. Uviděl rozlehlou planinu, která byla poseta mrtvolami lidí a koní. Tváře zkroucené hrůzou z přicházející smrti. V očích prázdno. Ze země sem tam čněly zabodané zbraně a tvořily náhrobky již věčně spícím bojovníkům. Mluvily za vše. Dohořívající ohně se tvářily jako svíce na hrobech.
Pomalu se rozhlížel, ohromen tím pohledem. Serval ze sebe zbytky kovových plátů brnění a prohlédl si bodnou ránu v levém boku. Krev stále odcházela a s ní i jeho život. Ale dostal šanci přežít. Zranění provizorně ovázal kusem tkaniny, ztěžka se postavil na nohy a pomalu se vydal za hasnoucím sluncem. Jeho srdce stále ještě bilo. Šel dál a dál, ponořen do myšlenek. Kráčel mezi těly. Krev zasychala a mrtví spali…

* * *

„Ještě pivo Herolde?“ křikla dívka od výčepu. „Jistě Katrin,“ odvětil unavený dřevorubec. Městečko se pomalu nořilo do tmy a vzduch v lokále houstl. Pětadvacetiletý muž s dlouhými černými vlasy se chopil půllitru, který mu právě přistál na stůl a rozhlédl se po místnosti.
Bydlel sám na okraji tohoto města již několik let. Jeho malý srub stál nedaleko lesa. Pravdou bylo, že práce dřevorubce nebyla z nejlépe placených, ale Herold ji měl rád. Byl při ní v kontaktu s přírodou a se dřevem, ke kterému měl zvláštní osobní vztah. Několik pravidelných odběratelů zpracovaného dřeva platilo dost na to, aby se sám uživil a v neposlední řadě nedaleké jezero bylo plné ryb, jež bez potíží úspěšně chytal. Ve volných chvílích se nejraději potuloval překrásnou krajinou v okolí nebo tiše popíjel v krčmě U Kopyta a pozoroval dění okolo. Ten večer seděl sám.
Jeho oblíbená hospůdka byla jako vždy obsazena hromadou všelijakých lidí, většinou z řad obyvatel města. Dobré pivo teklo proudem a rozpustilá šenkýřka kroužila mezi dychtivými hosty. Vše se zdálo být v pořádku.
„Nic dobrýho z nich nekouká,“ mumlal si Herold pro sebe při pohledu na dva neznámé burany. Rozložitý chlap od vedlejšího stolu se zvedl: „Co to tady povídáš, strejdo! Seber se a vypadni nebo tě zašlapu do země!“
„Já jsem tu doma, ty táhni odkud jsi přišel!“ odvětil postarší pán sedící naproti. Opilý agresor se ohnal a srazil muže na podlahu.V rohu místnosti vstal objemný asi padesátiletý chlap s plnovousem v lehké kožené zbroji. Vytáhl od pasu obušek z koňských žíní a zařval až to dunělo: „Hej vy dva hajzlové, vypadněte odtud a hned!“
„A ty seš jako kdo, že nám rozkazuješ? Když budeme chtít, nezbude tady nic než hromada trosek!“ Otočil se hromotluk. Ale muž s plnovousem sebevědomě prohlásil: „Jsem šerif a dokud jsem tu já, žádný zkurvysyni nebudou napadat slušný lidi!“
Všichni přísedící napjatě sledovali situaci. Oba burani se na sebe podívali, potom ten vysoký s holou hlavou převrhl stůl, u nějž dosud oba seděli a zavalil tak několik mužů. Šerif na nic nečekal. Obezřetně, ale rázně běžel vstříc problému. Podsaditý buran popadl židli, ale to už vstávali další hosté – starousedlíci. Vypukla divoká hospodská rvačka, jakou tohle město již dlouho nezažilo.
Po chvíli se většina domácích válela na podlaze, zato tlusťoch s holohlavcem směle dál máchali zbytky židlí v rukou, snažíce se zasáhnout šerifa. Herold dopil pivo, vstal a přiblížil se k ohnisku konfliktu. Při prvním pokusu dostat se holohlavému k tělu schytal ránu kusem židle a dal si druhou o stůl. Najednou ucítil vztek. Předklonil se a rozeběhl proti halekajícímu dlouhánovi. Ten nečekal tak náhlý výpad na spodní pásmo a stržen padl k zemi. Poslední, co cítil, bylo několik překvapivě tvrdých úderů pěstí do tváře. Jeho kamarád se otočil, chytl dřevorubce pod krkem a dal tak šerifovi výbornou šanci ke zničujícímu úderu obuškem do zátylku. Rána dopadla, sevření Heroldova krku povolilo. V obraně tedy útočníka odhodil tlakem dlaní na obličej. Buran se zapotácel. Šerif se usmál a zasadil již skutečně poslední ránu. Oba agresoři byli zpacifikovaní. Herold ztěžka dýchal a mnul si krk. Šerif na něho v obavě pohlédl: „V pohodě?“
„Jistě,“ zachrčel přidušený dřevorubec. „Výborně pánové, akorát příště to zkuste o něco rychleji,“ vysmíval se šerif právě příchozím strážím, které jako obvykle dorazily téměř načas.
Po chvíli to v krčmě U Kopyta vypadalo zase jako obvykle: židle u stolů, na židlích štamgasti, drobná zranění utápěna v kořalce, u stolů veselo a v sále rušno. Herold rozprávěl se šerifem nad dalším půllitrem pěnivého piva. „Zatracený hajzlové,“ třískl šerif korbelem o stůl, „ještě, že se nikomu nic nestalo. Něco podobného jsem tu dlouho nezažil a to už tu nějakej pátek sloužím… Ale tys mi pomohl kamaráde a já ti děkuju. Jsem John.“
„Herold,“ představil se dřevorubec. Pravice obou mužů se setkaly v pevném stisku. Následovaly živé diskuze, doprovázeny obilnou pálenkou a lahodným pivem. Vzduch prosytila vůně domácího tabáku a panovala zde tak přátelská atmosféra, že už si nikdo ani nevzpomněl na nedávnou potyčku. Noc pokročila a městečko pomalu usínalo.

* * *

Probudilo ho šumění spěchající vody v řece. Narážela na balvany a pěnila v tůních. Odrážela v sobě slunce, které tou dobou bylo už vysoko. Doplazil se ke břehu, aby se napil. Čistá chladná voda byla plná síly, kterou právě potřeboval. Cítil, jak mu dělá dobře. Nespoutanost a obrovská energie živlu prostupovala jeho tělem, ale rána v boku nezmizela. Stále dávala najevo, že život není samozřejmost a může se v okamžiku ztratit jak voda v řece. Nyní ho čekala dlouhá cesta. Ona rozhodne. Přebrodil se na druhou stranu a krokem chromého srnce pokračoval dál na západ. Bylo horko, pot se perlil na čele, les voněl jehličím a ptáci v korunách stromů s lehkostí prozpěvovali prastaré písně o světě…

* * *

Nenápadně ji pozoroval, jak distingovaně ochutnává polévku. Už od první chvíle se mu líbila. Blonďaté vlasy se jí vlnily kolem uší a modré oči zkoumaly obsah talíře.
„Je to výborné,“ prolomil najednou cinkání lžic.
„Děkuji,“ usmála se na něj.
„Ne to já vám oběma děkuju za pozvání a večeři.“ opětoval.
„Ale jdi, to je v pořádku, beztak jsem s tebou chtěl mluvit.“ Vložil se do hovoru John a nalil všem trochu vína ze džbánu. Napili se a Milla sklidila ze stolu. Herold se podíval na muže vedle sebe: „Tak o čem, že jsi to chtěl se mnou mluvit, Johne?“
„No napadlo mě, když jsem tě viděl v té šarvátce, že by z tebe byl dobrej šerif.“
„To je možný, ale já už jednu práci mám a zatím mi plně vyhovuje.“
„Podívej se, nebudu tě nutit, ale rád bych tě měl po boku až se příště zase něco semele. Viděls ty dva strážný, co přišli po oné bitce? Odvedli pak agresory do chládku. Ale nebyli tam, když jsem je potřeboval a není to prvně. Sakra v celym bezpečnostním systému města je zatraceně málo chlapů, na který se dá spolehnout. Už mě chápeš?“
„Jistě, pokusím se o tom uvažovat.“
„Dobře, to bude fajn. Na zdraví!“
Milla něco připravovala v kuchyni a občas se ve dveřích mihl její obrys. Byla to drobná inteligentní dívka s věkem lehce přes dvacet. Žila se svým otcem v domě s malou zahrádkou. Než jí matka zemřela na dosud neznámou chorobu, stačila ji naučit něco z toho, co věděla o bylinkách a jejich účincích. Od matčiny smrti se cítila tak trochu odpovědná za to, že nedokázala připravit bylinný nápoj, jež by maminku zachránil. Otec byl starý dobrák a vydělal dost peněz, ale Milla přes to pokračovala v matčině práci a prodávala blahodárné bylinné směsi.
Šerif si všiml Heroldova zasněného pohledu, ale vůbec mu to nevadilo: „Millo, pojď se s náma taky napít, máš tu víno.“ Posadila se tedy ke stolu, upila z hrnku a zeptala se mladého muže: „Umíš šermovat? Tatínek říkal, že beze zbraně sis vedl dobře proti těm lotrům.“
„Měl jsem štěstí to je vše. S bojem moc zkušeností nemám. Jsem dřevorubec a umím ovládat leda tak sekyru.“
„Ale to vůbec nevadí, umění boje se prolíná s mnoha běžnými činnostmi a pokud některou ovládáš, je pro tebe mnohem snadnější naučit se ovládat nějakou bojovou techniku. Tatínek se vyzná, taky mě něco naučil.“
Šerif vstal od stolu a podíval se na dva mladé lidi: „No tak děti, já vás teď opustím. Až padne tma, mám být u hlavní brány se strážním oddílem.“ Dveře zaklaply a v místnosti bylo ticho.
Podívali se na sebe. „Jsi moc krásná.“ Řekl jí Herold do očí. S úsměvem lehce sklonila hlavu a stydlivě poděkovala. Trochu se začervenala, ale věděla, že v šeru místnosti to není vidět. Také se jí líbil…

* * *

Les nechal za zády a nyní se ubíral travnatou plání. Obloha se zatáhla a začal foukat vítr. Kvůli svému zranění se cítil mizerně, bylo mu jasné, že po svých už nedojde ani do nejbližší vesnice. Začínal ztrácet vědomí, najednou chtěl zanechat všeho pozemského utrpení, spočinout na travnatém polštáři poslední cesty a tiše odejít na věčnost. Smrt byla blízko a země pod jeho nohama to cítila a byla připravena přijmout jeho tělo do své náruče. Vítr dál zpíval v trávě a vzduch byl čistý a svěží. Herold to nechtěl vzdát, ale podlomily se mu nohy a bezmocně padl k zemi tváří napřed.

* * *

Na plácku za městem se schylovalo k večeru, ticho protínalo jen neustálé zvonění do sebe bijících čepelí. Dva stíny s meči v rukou naznačovaly krutý zápas plný nenávisti. Drobnější postava provedla přímý výpad, druhý stín jej odrazil kruhovým pohybem shora a ustoupil do strany. Vychýlený meč útočícího bojovníka se vracel ve vodorovném seknutí na střední pásmo, ale minul cíl. Druhý šermíř se otočil a zaútočil šikmým úderem na záda protivníka. Jeho zbraň se srazila s druhým mečem, jež se náhle ocitl hrotem nasměrovaným do země podle páteře nyní se bránící postavy. Čepele po sobě sklouzly a bojovník po vykrytí seku oplatil stejnou kartou, avšak útok vedený na krk domnělého nepřítele se zkušeně zastavil v poslední chvíli.
„Už ti to jde,“ vypravila ze sebe udýchaně Milla, rezignovaně upustila zbraň a padla na zem. Herold se usmál a přišel k ní blíž: „Ještě to chce čas.“ Zabodl meč do země a lehl si vedle ní. „Je mi s tebou dobře,“ přiznal. Podívali se na sebe, Milla se usmála a políbila ho. On ji k sobě přitáhl a pohladil ji po vlasech. Dívali se sobě do očí a přesto, že mlčeli, říkali si víc, než lze vyjádřit slovy.
Po chvíli zpozorovali tři jezdce rychle se blížící z východu. „Co to má znamenat?“ zděsila se Milla.
„Nemám tušení,“ díval se Herold zamyšleně k horizontu. Když se jezdci přiblížili, mladý pár si všiml jejich zbraní a dřív než by kdokoliv čekal, první z jezdců vytáhl dlouhý meč, následován ostatními.
„Neměli bysme…“
„Utíkat nemá smysl Millo, než doběhneme k bráně do města, mohou nás chytit třikrát.“
„Herolde…“
„Drž se za mnou.“ Vytrhl meč zabodnutý do hlíny.
První jezdec, od pohledu velitel, se blížil třímajíc v pravici lesklou čepel, připraven zasadit smrtící ránu. Jeho podřízení se roztáhli každý na jednu stranu. Velitel máchl mečem, čepel se v nárazu setkala s Heroldovou zbraní. Ostatní jezdci se trochu udiveně pomalu blížili ze stran. Velitel otočil koně a vracel se dokončit, co začal. Tentokrát už Herold neměl tolik štěstí. Ránu odrazil, ale nedostatečně. Protivníkův meč ho seknul do paže. „Do háje!“ Lamentoval. „Herolde!“ Vytřeštila oči při pohledu na krvácející zranění. Zoufale se na ni podíval, zatímco velitel nájezdníků se znovu blížil s nepříčetným výrazem a hlasitým řevem. Když se jeho kůň přiblížil asi na deset kroků, Herold se náhle rychle otočil a vrhl vší silou svůj meč proti útočníkovi. Zbraň zasvištěla vzduchem, otočila se kolem své osy a zasáhla velitele do hrudi. Ten překvapeně zachroptěl a svalil se z koně do prachu. Herold na nic nečekal, vyběhl proti zmatenému zvířeti, chytl uzdu a vyhoupl se do sedla. Oba nájezdníci se již tryskem blížili z obou stran, když posadil dívku k sobě a vší silou kopl koně do slabin. Zvíře vyrazilo k městské bráně.
Nedaleko hradeb pronásledovatelé prudce zpomalili. Nečekali tak rychlý protiútok. Osady v této oblasti měly málokdy nějakou ostrahu. Z města vyjel sedmičlenný strážní oddíl, minul prchající pár a pomalu obklíčil nájezdníky, snažící se o útěk. Jeden z nich se pokusil prosmýknout mezerou. Městský voják měl ale připravenou zbraň a neváhal ji použít. Bezvládné tělo dopadlo na zem. Druhý jezdec byl v okamžiku sražen ze sedla a zajat.
Za branou Herold seskočil z koně a pomohl také trochu roztřesené Mille, která se mu vrhla kolem krku a se slzami v očích ho pevně objala. Hladil ji po zádech a oba se po chvíli cítili lépe. Pohlédla mu do očí a prsty se lehce dotkla jeho tváře. Byla vděčná za to, že to tak dopadlo.
„Jste v pořádku?“ Volal nervózně přicházející John. Objal svou dceru a položil pravici na Heroldovo rameno: „Co se stalo?“ Náhle si všiml krvácející rány a pokynul strážím, které ho doprovázely: „Hej vy dva, nestůjte tady a dojděte pro kus obvazu a nějakou dezinfekci. Nevypadá to zle, naštěstí. Pojďme se támhle posadit, všechno mi povíte.“

* * *

Do prostorné kruhové místnosti v samém středu paláce vstoupil spěšný posel v jezdeckém obleku a hluboce se uklonil vládci, který ani nezvedl hlavu od stolu.
„Ano?“ zabručel ospale kamsi do lejster.
„Pane,“ naléhavě se ozval příchozí, „nesu vám důležité zprávy.“
Mocnář se na něj podezřívavě podíval a promnul si zarostlou bradu, ale posel pokračoval se stejnou naléhavostí: „Z východu se blíží nepřátelská armáda. Její průzkumné oddíly již napadly některé menší vesnice a osady. Až přijde hlavní úder, obyvatelé v ohrožené oblasti nebudou mít šanci. Bylo by vhodné učinit jistá opatření…“
„Je mi líto, ale téměř všechny naše jednotky operují na západě, kde je situace vyhrocená již delší dobu.“
„Pane, při vší úctě, pokud se okamžitě něco neudělá, budeme v ještě vážnějších problémech než dosud.“
„Ano jistě, můžete jít.“
Posel se tedy otočil a beze slova odešel.

„Tak co navrhujete pánové?“ vznesl vládce otázku poté, co o situaci zpravil své nejvyšší poradce. Zasedací místnost vlády najednou ztichla. Nadutí rádci se dívali do stolu nebo těkali očima po ostatních. Vládce chvíli čekal, protože by byl uvítal jakýkoliv dobrý nápad. Když žádný nepřicházel, otočil se k odchodu a poznamenal: „Čas nás bohužel tlačí, takže chci do večera mít na stole písemně nějaké racionální řešení.“
„Pane,“ začal jeden z poradců, „možností mnoho není.“
„To máte pravdu,“ zastavil se mocnář u dveří.
„Musíme vzít v úvahu zásadní fakta. Vojska ze západu stáhnout nemůžeme a i kdybychom to udělali, nestihnou se včas dostat do ohrožené oblasti.“
„Vidím, že konečně začal někdo přemýšlet.“
„Z tohoto plyne, že můžeme využít pouze síly, která je zde ve městě. Ale ta je s největší pravděpodobností naprosto nedostatečná.“
„Ano, to víme. Jak to tedy vyřešíme?“
„Vyšleme odtud tak silné vojsko, jak jen bude možné s tím, že v ohrožených městech a vesnicích se spojí se strážními oddíly a přibere část bojeschopných obyvatel, kteří by se měli ve vlastním zájmu dobrovolně nechat naverbovat.“
„Zajímavá myšlenka pane,“ ozval se rádce s plnovousem, „ale uvažoval jste také o ekonomických důsledcích takového činu? Naše politika stojí na nezávislosti jednotlivých území a pokud budou umírat jejich obyvatelé, kdo tu pak bude pracovat?“
„Až tato situace nastane, budeme ji řešit. V současné době stejně nemáme jinou možnost. Priorita je nyní ubránit se.“
Muž s plnovousem se zachmuřil, ale mlčel. Mocnář se podíval na všechny přítomné. Nikdo již nic nenamítal. „Nuže dobrá pánové, pokládám tento návrh za konečné řešení našeho problému. Informujte velitele ozbrojených oddílů. Ať se urychleně připraví a vyrazí na východ. Děkuji, můžete jít.“

* * *

Katrin přešla sálem a třískla třemi půllitry o stůl v rohu. Seděli tu dva muži a jedna blonďatá dívka. Všichni byli ten večer trochu zaražení, a tak jim pití přišlo vhod.
„Johne, co to dneska bylo? Bude se to opakovat?“ ozval se mladík.
„Bohužel, čekají nás pravděpodobně těžký časy,“ konstatoval smutně šerif.
„Tati, co to má znamenat? Pověz nám to.“ Milla začínala větřit problémy.
„Válka!“ V očích mu zajiskřilo a mladí se na sebe zděšeně podívali: „Cože?“
„Tak podívejte se děti, šíří se zvěsti o obrovský armádě na pochodu. Přicházejí z východních zemí. Máme tam podle všeho dobrý diplomatický styky, ale todle není nic oficiálního. Víme málo, můžou to bejt žoldáci nebo kdoví? Ti tři, co vás dneska napadli. To byl průzkumný oddíl. Dostali jsme zprávy o podobných událostech – všechny poblíž východní hranice. Prostě si to tu oťukávaj, hajzlové!“ John hasil zlost i strach v pivu. Nic netušící hosté v klidu popíjeli a bavili se. U Kopyta bylo veselo jako vždy, ale málokdo tušil, že budoucnost tohoto kousku klidného světa v neklidné době je vážně ohrožena.
Milla se bála. Prvně od matčiny smrti cítila skutečný strach. Byl to strach z něčeho, co si ani nedokázala představit. Válka. Její rodný kraj, přátelé, otec a teď i Herold. Všechno bylo nejisté a absurdní. „Sakra!“
„Johne, vstoupím ke gardě. Když nám nikdo nepomůže, budeme si muset pomoct sami.“
„To ne!“ Ozvala se Milla nesmlouvavě. Její otec se na ni chápavě podíval: „No tak malá, máš lepší nápad? Budem se muset bránit.“
Podívala se na otce, pak na Herolda a nevěděla, co si má myslet, natož pak, co má říct. Herold seděl vedle ní. Objali se.
„Vážení,“ snažil se šerif odlehčit situaci, „nevěště hlavu. Vládce o hrozbě podle všeho ví a určitě ji bude řešit. Nějak to už zvládneme.“ Ale sám svým slovům nevěřil a v duchu zoufale nadával.
Pivo teklo, smích burácel a ve fajfkách se pálil domácí tabák. Voják na hradbách v tu chvíli přemáhal spánek a kdesi u hranic země si nepřítel brousil lesklé čepele zbraní s krvežíznivou touhou po kořisti a zabíjení…

Slunce se probouzelo k dalšímu dni a s ním i život ve městě. Herold líně kráčel přes prázdný dvůr k budově městské gardy. Ranní chlad zalézal pod košili stejně jako obavy z budoucnosti. Zabušil na těžké dveře. Ty se po chvíli otevřely a vykoukl ospalý voják.
„Jdu se zapsat ke gardě.“
„Pojď dál, rovně chodbou a první dveře napravo.“
Po zaklepání vstoupil do místnosti s mnoha židlemi a jedním stolem, u kterého seděl John a diskutoval ještě s dalším šerifem.
„Zdravím pánové.“
„Vítám tě, Herolde.“ John vstal od stolu a představil příchozího svému starému příteli Markovi. Potřásli si rukama a posadili se. Ten den se mělo dostavit ještě pár dalších budoucích členů městské gardy. Po chvíli všichni postupně dorazili, Mark vytáhl připravená lejstra a rozdal každému po jednom kusu. Listiny byly podepsány a John vedl nové vojáky na dvůr k základnímu výcviku.
Po praktickém protažení a rozhýbání dostali všichni dřevěné meče a šerif zavelel: „Tak vážení, teď se naučíte ovládat zbraň. Je nutný, abyste se s ní nejprve trochu sžili a poznali svý možnosti. Já tvrdím, že techniky jsou dobrá věc, ale nejvíc se naučíte praxí. Utvořte dvojice a šermujte. Budu vás sledovat a opravovat chyby.“ Jeden blonďatý mládenec se ozval: „Jak to myslíte? Nikdy jsem nešermoval, nevím ani jak mám tu věc držet.“
Šerif se na něho zkušeně podíval, uchopil dřevěnou zbraň a postavil se před mladíka: „Tak hele.“ Provedl rychle, ale rozumnou silou vodorovný sek na jeho žebra. Voják se překvapeně chytl za bok a vyvalil oči. Šerif seknutí zopakoval, ale voják uskočil dozadu. John postupoval rychleji a rychleji a sekal stále stejným způsobem. Blonďák začal používat svůj meč a údery vykrýval. Po chvíli šerif přestal a podíval se na mladého vojáka: „Výborně, už mi rozumíš? Právě ses sám naučil něco novýho. V boji na žádnou teorii není čas kamaráde.“
„Ano asi máte pravdu pane.“
„Skvělý, tak teď všichni do toho!“
Nádvořím se začaly rozléhat duté zvuky do sebe bijících dřev a do prachu na zemi se vpíjely kapky potu budoucích bojovníků. Dřív, než by kdokoli čekal, ozval se zvon a nováčci odešli do společné jídelny, aby s ostatními vojáky usedli k obědu. Po jídle se pokračovalo ve stejném duchu až do soumraku.
Herold se vrátil do svého srubu už skoro za tmy. Nalil si trochu obilné pálenky, obrátil ji do sebe a brzy usnul jak špalek.

* * *

Třetí den intenzivního tréninku se již manipulovalo se skutečnými meči. Všichni byli unavení, ale začali získávat pocit jistoty ve zbrani. Ačkoliv to bylo velmi fyzicky náročné, nikdo nepolevoval. Všichni cítili jistotu vedení zkušeného Johna a v neposlední řadě věděli nebo alespoň tušili, že to, co se nyní učí, budou brzy potřebovat.
Herold si vedl dobře. Byl zvyklý se ohánět sekyrou, což oproti meči nebyl zas až takový rozdíl: „Hej Franzi, to bylo dobrý. Zkus to ještě jednou stejně.“ Ozvalo se několik zvonivých ran.
Slunce se opět sklánělo k západu, když šerif John vyšel z budovy a začal: „Tak vážení, právě jste prošli intenzivní zatěžkávací test. Nyní se stáváte vojáky městské gardy. Dostanete uniformu, výzbroj, žold a budete plnit rozkazy výše postavených. Další pravidelná cvičení budou probíhat zde a budete o nich předem informovaný.“ Poté vojáci skutečně dostali vše, o čem šerif mluvil. Ostatní příslušníci je přivítali mezi sebou ve společné jídelně a pak se všichni s chutí pustili do jídla.

Nazítří dostali noví příslušníci volno, aby se vzpamatovali z třídenního téměř nepřetržitého cvičení. Herold se konečně pořádně vyspal a chystal se vyrazit na trh pro nějaké potraviny. Rád by se prošel k jezeru a chytil nějakou rybu, ale v okolí od posledního incidentu nebylo bezpečno. Den byl horký, ale vítr příjemně chladil. Voják se procházel po rušném tržišti. Tou dobou zde vládla nákupní horečka. Chýlil se čas oběda a ti, kterým ještě něco scházelo do polévky nebo k masu vyrazili na poslední chvíli nakoupit něco ingrediencí. Procházel se mezi stánky a sledoval halekající trhovce. Nakonec koupil čerstvé kuře, nějakou zeleninu a bílou růži pro svou dívku. Zamířil k domu s malou zahrádkou.
Zrovna zalévala bylinky na zahrádce, když ho uviděla, jak přichází k jejich domku. Neviděli se dost dlouho, alespoň jí to dlouho připadalo.
„Herolde!“ Položila konev a svižným krokem k němu vykročila. Oba se na sebe usmívali. On jí objal, políbil na tvář a podal květinu.
„Jé, děkuju.“ Ať už přijímala chválu nebo cokoli jiného, vždycky působila skromně a roztomile, jako by říkala, že si to ani nezaslouží, jako by to měl být nějaký omyl. Políbila ho na ústa a pozvala dovnitř.
„Ne ne malá, dneska tě zvu k sobě. Něco jsem nakoupil. Máš ráda kuře? Uvařím.“
„No to je… Seš moc hodnej. Tatínek bude jíst v práci, tak já se jen převlíknu a můžeme jít. Pojď zatím aspoň na chvíli dovnitř.“
Společně připravili oběd, společně se najedli a pak držíce se za ruce vyšli před srub a lehli si do trávy. Milla věděla, že Herold už je vojákem a přesto, že se jí to nelíbilo, bylo jí jasné, že udělal správnou věc. Podívala se na něj: „Mám strach.“
Zůstali spolu celý den. Povídali si, váleli se v trávě a vyhřívali na sluníčku. Užívali si jeden druhého v očekávání nadcházejících těžkostí.

* * *

Stébla trávy na široké pláni se třepetaly ve větru. Zelený koberec se táhl kam až oko dohlédlo. Kopyta nejistě našlapovala a kroky šustily v trávě blíž a blíž. Uzda volně visela od koňské hlavy a prázdné třmeny se pohupovaly ze strany na stranu. V očích zvířete bylo vidět podlomení všech dosavadních jistot. Opuštěný kůň se bezcílně procházel travnatou plochou, snad v naději naplnění svého osudu.
Smrt nepřišla. Opět něco zasáhlo, aby nezemřel. Proč? Ucítil, jak do něj něco šťouchá a funí. Malátně se probral z mrákot, otočil se a uviděl veliké zvíře. Pohlédl do jeho očí a pochopil, že je potkal stejný osud a jejich setkání není náhodné. Hleděli na sebe v zemi nikoho, ve chvíli bez času a smyslu. Pak pevně sevřel uzdu a vyškrábal se do sedla. Bolest se probudila. Infekce. Opět měl zemřít, nestalo se. Stěží se držel v sedle, ale kůň pochopil, že toto je jeho úkol. Nabral směr dle zvířecího instinktu a nesl téměř umírajícího vojáka do dáli. Vstříc rozhřešení…

* * *

Na rozbahněné cestě se začaly tvořit kaluže. Déšť pravidelně padal se stále stejnou intenzitou. Bylo dusno, napětí ve vzduchu. Uschlé traviny kolem cesty se mrtvolně válely ve svém rozkladu. Najednou zemi protkly pravidelné otřesy. Jejich síla pomalu rostla. Nejbližší louží najednou proběhlo několik koňských kopyt. Pak lidské kroky v pravidelném rytmu. Šplouchání vody, dunění kroků a zvonění chladného kovu, který se umýván deštěm leskl víc a více. Stejným místem každou chvíli prošel další a táhli se v nekonečném zástupu. Zatažená obloha znemožňovala přístup světlu, a proto celá scenérie jako by se odehrávala v noci nebo v samotném pekle. Napětí ve vzduchu sílilo, ve zbroji pochodujících se náhle odrazilo mocné světlo výboje. Prostorem zazněl ohlušující rachot. Blesk zapálil nedaleký osamělý strom a déšť hasil vražedné plameny.
Generál obhlížel svou armádu ze hřbetu velkého černého koně. Temný plášť vlál za jeho zády a strašlivá helma budila strach i u jeho vlastních vojáků. On byl svým vlastním stínem. Ledový chlad z něj byl cítit na mnoho kroků a jeho pohled spaloval mrazem. Znal dokonale své poslání. Byl vyslán i se svým oddílem ze západní země s jediným úkolem. Neoficiálně projet nepřátelským územím v civilním oblečení, coby prostý člověk. Dorazit do východních zemí a na vhodném místě vybudovat obrovskou armádu, skrytou před zraky všech a zaútočit na mnohaletého nepřítele od východu. Dle plánu západního vládce to měl být totální a definitivní úder. Vítězství po letech bojů i příměří. Spojení obou zemí v jednu. Obrovská moc a síla. „Konečně nastal můj čas,“ pomyslel si generál.

* * *

Herold právě stál na hradbách oblečen do vojenské uniformy a obhlížel prostor za městem. Několik elitních oddílů zemské armády se v zástupu blížilo k hlavní bráně městečka. „Šerife Marku,“ zavolal, „zemská armáda přichází.“
Jeho nadřízený vyšlapal schody a podíval se směrem, kterým leželo hlavní město: „Sláva, konečně něco pozitivního… Otevřít bránu!“
Brána se otevřela a průvod se před ní zastavil. Velitel armády s hrstkou svých nejlepších mužů napochodoval dovnitř, kde už na něj čekal šerif Mark.
„Šerif městské gardy Mark,“ zasalutoval, „vítejte v našem městě pane.“
„Generál zemské armády Oliver šerife, díky za přivítání. Všichni vojáci se do města nevejdou. Rozbijeme tábor támhle na té planině. Zdržíme se tu tak den. Budeme potřebovat doplnit zásoby.“
„Ano, samozřejmě pane.“
Louka za městem se začala plnit bílými stany. Obyvatelé města povětšinou neměli ponětí o hrozbě, a tak byli těmito událostmi značně znepokojeni. Ještě před setměním generál vystoupil na náměstí, aby informoval veškerou populaci: „Vážení, byl jsem pověřen vládcem, abych vyrazil se svými muži na východ a zneškodnil zde vojenskou hrozbu, která se podle našich informací nyní nachází v oblasti východní hranice země. Ale bohužel nepřítel je v početní převaze a vládce si nemohl dovolit poslat k tomuto úkolu více lidí, proto budu potřebovat vaši pomoc. Větší část městské gardy se zítra připojí k armádě. Co se týče vás civilistů, očekávám, že muži od patnácti do šedesáti let se budou dobrovolně hlásit také. Je to ve vašem vlastním zájmu. Pokud nepřítele nezastavíme včas, během pár dní se přežene i touto oblastí a nic mu nezabrání v tom, aby nenechal kámen na kameni.“
Davem to zašumělo, lidé se zhrozili.

Ten večer se John s Heroldem vraceli úzkými uličkami města. Bylo pozdě, letní nebe bylo poseto hvězdami. Tiše kráčeli a pozorovali oblohu. „Jak je to daleko k východní hranici?“ Zeptal se najednou Herold.
„Asi pět dní chůze. Ale nepřítel už je možná na pochodu, můžeme ho potkat dřív.“
„Milla nebude ráda.“
„Já vim, taky nejsem rád. Zejtra touhle dobou už tady bude sama… Nechám jí dost peněz. Postará se o sebe.“
„Má ještě někoho?“
„V horách na severu kdysi bydleli rodiče její matky, ale už jsme je neviděli mnoho let.“
Dorazili k šerifovu domu. „Poď na chvíli dál.“
„Ne, díky. Chtěl bych jen mluvit s Millou, rozloučit se.“
„Jistě, zavolám ji. Tak dobrou noc.“

Stáli spolu v měsíčním svitu na ulici a objímali se. Milla plakala, Herold ji utěšoval.
„Nemusíš tam jít,“ řekla najednou.
„Ale jistěže musím. Pokud je nezastavíme, mohou zničit celou zemi… Slib mi, že pokud se nám je nepodaří zarazit, utečeš do hor. Tam bude aspoň ještě nějakou dobu bezpečno. John říkal, že tam máš prarodiče.“
„Dobře, ale nevím, jestli tam ještě žijou, už jsme je dávno neviděli.“
„Určitě to bude lepší, než čekat, až sem dorazí nepřátelská armáda.“
„Ale ona sem nedorazí a ty se mi vrátíš, že jo?“
„Budu se snažit,“ usmál se na ni. Nechtěli se jeden druhého pustit, a tak tam jen mlčky stáli pod hvězdným nebem. Nakonec se dlouze políbili a Herold pomalu odcházel. Milla stála zdrceně na dlažbě a dívala se, dokud ho úplně nepohltila tma. Městečko tu noc usínalo neklidně. Za mnoha okny probíhala podobná loučení a neobešla se bez slz a bolesti. Muži se tiše opíjeli a ženy plakaly. Ale všem bylo jasné, že není jiná cesta. Zítra v pravé poledne projde městskou branou armáda mužů, kteří nemohou jinak. Nejdou za bohatstvím, nejdou za slávou. Budou kráčet do záhuby, aby jejich rodiny byly v bezpečí.

Dřív, než by kdokoli čekal, se slunce zas vyhouplo nad obzor a zahřívalo střechy domů. Lidé pod střechami věděli, že sluneční paprsky pro ně znamenají poslední možnost k rozloučení. Muži pomalu opouštěli své domovy a scházeli se před budovou městské gardy, kde dostali zbraně i vybavení a byli rozděleni do oddílů. John s Heroldem pomáhali s organizací celé akce. Pak se měli také připojit k této nesourodé armádě.
Milla v noci skoro nespala, bylo jí těžko, cítila bolest u srdce a strach. Rozloučila se s otcem, zavřela dveře, vešla do světnice a usedla na židli. Víno jí pomohlo. Věděla, že v poledne má poslední možnost vidět své nejbližší. Nechtěla tam chodit, ale zároveň nemohla jinak. Chtěla zastavit čas, strhnout slunce z oblohy, aby nikdy nevystoupalo až nad její hlavu. Poledne nastalo záhy. Téměř všichni zbylí obyvatelé městečka se shromáždili v ulicích a vyhlíželi své bratry, manžely, syny i vnuky. Všichni přišli. Dědečkové a babičky se opírali o zdi domů a před nimi stály ženy s dětmi. Čekalo se. A po chvíli se skutečně z nádvoří před kasárnami vynořil průvod. V jeho čele jel generál zemské armády Oliver na koni, za ním několik jeho nejlepších bojovníků, potom následovalo několik oddílů městské gardy. Za nimi šli místní muži, navlečení v kovových úborech s meči u pasu a úplně na konci opět oddíly gardy.
Milla stála u rohu dvoupatrového domu nedaleko hlavní brány, bála se, až je uvidí. Ale trpělivě vyčkávala. Trvalo to dlouho. Za rohem se nořili další a další vojáci a směřovali ven z města. Takovou podívanou zde nepamatovali ani ti nejstarší. Když už si myslela, že nepřijdou, vyšli zpoza rohu. Šli vedle sebe, jako staří kamarádi a skoro tak tomu i bylo. Za těch pár týdnů, co se znali si začali velmi důvěřovat. John viděl v Heroldovi syna, kterého nikdy neměl a byl rád za to, že se mají s Millou rádi. Kráčeli vojenským krokem, stále stejně, jako těla bez duše. Cítili to oni i všichni ostatní. Odevzdali se armádě, již nebyli tím, čím dosud. Prošli kolem té uslzené blonďaté dívky, usmáli se na ni, ale šli dál. Stála tam ještě dlouho po tom, co jí zmizeli z očí. Dívala se směrem, kterým odešli. Pak si otřela oči a vykročila k domovu - k prázdnému domovu.

Improvizovaný armádní oddíl městečka se za branou připojil k vojákům zemské armády a celá horda obránců se vydala pochodem na východ. Vpředu jel generál s jízdními jednotkami, za nimi pěšáci a nakonec vozy s vybavením a zásobami. Několik rychlých průzkumníků na koních neustále kroužilo kolem a mapovalo terén. Generál Oliver věděl, že toto je jeho životní cesta a tušil, že bude i poslední. Pochopil, že jeho osud je zastavit nepřítele, ať už je jím kdokoli a zachránit tak svou vlast. Moudře vedl muže, kteří svěřili své životy do jeho rukou. Trávou a prachem pochodoval nekonečný zástup postav.

* * *

Již třetí den se nesourodá armáda obránců hnala k východní hranici země. Spěchali, protože chtěli zabránit vstupu útočníků na své území. Plán zněl dostat se do hraniční oblasti dřív než nepřítel, zaujmout vhodné postavení k obraně a čekat. Generál Oliver byl rozhodnut postupovat přesně tímto způsobem. Během uplynulých dní prošli vojáci několika většími i menšími vesnicemi, žádná nebyla tak velká, jako městečko, kde se prvně začali nabírat civilisté a městské stráže. Ale i v těchto osadách byli bojeschopní muži, kteří se dobrovolně nebo pod nátlakem přidávali k armádě. Věděli, že jejich domovy leží v oblasti nejvíce ohrožené. Pochod byl pro všechny náročný, avšak i přes to byli zejména dobrovolníci nuceni ve volných chvílích se učit aspoň nejzákladnějším technikám umění boje.

„Todle byla podle všeho poslední vesnice, zejtra budem u hranic.“ John se natáhl pro další poleno a přiložil do ohně. Blonďatý mladík se na něho podíval: „No už bylo na čase! Todle chození mě vopravdu nebaví. Radši ať už to máme za sebou.“ Prostorná louka za vesnicí byla plná bílých stanů. Mezi nimi hořelo mnoho ohňů, u kterých seděli vojáci a rozprávěli. Blonďák odkudsi vyčaroval džbán s vínem: „Tak co kdybychom se pánové naposled napili?“
„Kdes to sebral?“ Podivil se Herold.
„Ále od jedný holky tady z vesnice, při stavění stanů jsem se na chvíli vytratil a koupil to.“
„Hm, vlastně proč ne. Dej to sem.“ A víno začalo kolovat. Obcházelo kolem ohně uprostřed sedících postav. Někteří vojáci vytáhli své dýmky a začali kouřit. Bylo to zvláštní cítit tu omamnou vůni tabáku tady na pokraji smrti, když ji člověk znával z míst tak klidných a příjemných. Franz se napil a začal: „Dneska jsem zaslech, jak se generál baví s jedním zvědem a … Vypadá to, že zejtra nejenže dorazíme k hranicím, ale taky se srazíme s nepřítelem.“ Všichni se trochu polekali, že už to má skutečně přijít. Najednou se cítili nepřipravení a slabí a o to víc se utápěli v tom výborném červeném víně. Franz pokračoval: „Popravdě, generála to taky trochu překvapilo. Měl to asi spočítaný jinak – měli jsme se ještě stihnout nějak zakopat a připravit. Ale tak nakonec je to stejně jedno.“ John se vložil do situace: „Hele chlapi, všichni víme, proč tu sme. Víme, co se od nás očekává. Nemůžeme jinak, takže do toho prostě půjdeme všichni a naplno za všech okolností a nakopeme těm bastardům prdel!“ Všichni přísedící mu dali hlasitě za pravdu. Morálka této armády sešité takřka na koleně tedy nebyla zas tak špatná, jak se zdálo. Víno rychle ubývalo, až došlo úplně. Chvíli se ještě sedělo a zíralo do ohně. Pak se všichni postupně odkolébali do stanů.
Herold se svalil na své místo a dřív než usnul, myslel na ni. Na to jak je krásná a dokonalá, na to jak moc by s ní chtěl být. S těmito myšlenkami usnul a ve spaní se dotýkal jejích vlasů. Noc pokročila a ještě před rozbřeskem přišel sen. Stál v něm v lese nedaleko svého srubu a kácel mohutný strom. Sekera tnula znovu a znovu a dřevo se štípalo a vonělo. Ta stará krásná vůně. Údery přicházely v pravidelném rytmu. Ostří dopadalo a kmen byl tenčí a tenčí. Po poslední ráně začaly zbytky kmenu praskat a ta obrovská masa dřeva se nakláněla. Viděl, že strom spadne přímo na něj. Chtěl utíkat, ale nemohl. Prostě to nešlo. Strom se nakláněl čím dál rychleji s ohlušujícím praskotem, ale on tam jen bezmocně stál. Kmen ho celou vahou zavalil a vtom se Herold s křečovitým cuknutím probudil.

Bylo kolem poledne a slunce nemilosrdně pálilo nad hlavami vojáků. Suchý prach cesty se zvedal pod kroky mužů a ztěžoval dýchání. Generál Oliver si byl jist, že zemská hranice leží několik set kroků před ním. Dal povel k zastavení. Většina armády očekávala, že se staví kvůli obědu. Najednou se však na obzoru objevil jezdec, který tryskem mířil přímo ke generálovi. Již z dálky bylo vidět jeho zděšení a šíp, jež mu čněl z paže. Přiblížil se na doslech a řval: „Je to tady! Jsou jich stovky! Budou tu každou chvíli!“
„Děkuji vojáku, nyní vyhledejte ošetřovatele, ať vám vyndá tu věc.“
„Ano, pane.“
Oliver duchapřítomně svolal velitele jednotlivých oddílů a rozdával pokyny: „Takže začneme. Lučištníky chci mít okamžitě támhle vlevo na tom kopci a vemte si s sebou oddíl pěšáků na ochranu. Pokud to stihnete, připravte zápalné šípy. Veškerá pěchota se roztáhne od kopce až k lesíku na druhé straně. V prvních liniích budou elitní vojáci zemské armády - nechceme, aby nám nepřítel rozboural formaci hned při počátečním úderu. Zbytek bude rozprostřen za nimi. První úder se pokuste ustát, při druhém na ně vlítněte. Já si beru na starost jízdní oddíl, který se schová v lese na pravé straně – bude to takové naše překvapení. Až nastane hlavní úder, vpadneme jim do boku. Nemáme čas. Všichni na místa! Hodně štěstí!“
„Ano pane,“ zařvali všichni velitelé sborem a okamžitě se rozjeli ke svým oddílům vykonat rozkazy.
Formování započalo, ale nepřítel byl blízko a odtušil jejich nepřipravenost. Brzy se krajem rozlehlo pravidelné dunění. Na obzoru se objevil nepřátelský oddíl jezdců v čele s chladným mužem, jenž třímal dlouhý meč. Byl to nepřátelský velitel a dobře věděl, co se děje. Sotva spatřil scenérii před sebou, vyslal část jezdců přímo proti formujícím se jednotkám. Všiml si také lučištníků na vyvýšenině. Neměl ani tolik času jako generál Oliver, ale jeho chladné a cílevědomé myšlení pracovalo bez sebemenšího zaváhání. Hnala ho touha po krvi. Divoce objížděl svou armádu a dunivým hlasem rozdával povely. Jeho respekt byl nezpochybnitelný. Všichni jeho vojáci si byli jisti, že jediný nesplněný úkol znamená smrt.
John s Heroldem se právě přesouvali doprostřed planiny, když uslyšeli dusot kopyt.
„Johne! Jedou přímo na nás! Nestihli sme se zformovat. Všude je chaos.“
„Do hajzlu! To je jedno. Poslouchej mě, projedou náma jako nůž máslem – to je jistota. My toho využijeme a zmáčknem je do kleští!“
„Dobře, ale nikde nevidím velitele. Všechno je zmatený!“
„Zkus najít lidi vod nás, musíme se držet pohromadě. Když ostatní uviděj, že víme, co děláme, třeba se přidaj k nám.“
„Fajn, zkusíme to.“
Žoldácká jízda nepřítele skutečně prolétla zmatenými jednotkami jako nic. Mnoho vojáků skončilo pod kopyty koní, mnoho bylo pobyto jezdci, kteří měli výškovou převahu. Ale John a pár lidí od gardy se útoku vyhnuli a tlačili na ostatní, aby se nahrnuli na jezdce zezadu. Podařilo se. Když si nepřítel uvědomil, že je v pasti, bylo už pozdě. Smyčka se začala utahovat a koně se plašili. Nepřítel se stále oháněl, ale ze všech stran se na něj tlačili branci. Když se sem dostal i oddíl elitních zemských vojáků, kteří měli držet první linii, bylo otázkou okamžiku, než byli jezdci sraženi z koní a pobiti. Na jejich koně pak nasedli přítomní velitelé zemské armády a začali zjednávat pořádek.
Obránci tedy konečně stáli ve formaci, víceméně dle představ generála Olivera. Obě armády již na sebe viděly. Žoldáci se řadili za pochodu a nyní se schylovalo k první vlně. Oliver byl klidný. Věděl, že se podařilo dostat elitní muže do prvních linií, a že lukostřelci na kopečku zařídí, aby úder prořídnul dřív, než se přiblíží. Ale nevěděl, že o lučištníky je už postaráno.
Žoldnéřská první vlna se s řevem rozeběhla proti obráncům. Lučištníci dle plánu pálili zápalné šípy do řad nepřítele, kde působily značnou paseku. Vzhledem k suchu vzplanula i vysoká tráva pod nohama útočníků. Ale málokdo si všiml, že z jihu se oklikou blíží jízdní střelecký oddíl přímo k vyvýšenině. Žoldnéři se ztrátami doběhli k první linii zemské armády. Prorazili na několika místech, ale za úspěšný útok se to považovat nedalo. Nicméně vojáci již byli pomícháni a nastala válečná vřava. Oliver vyčkával na svou chvíli. Byl si jistý, že i tento útok bude utopen v krvi a nepřítel si tak vyláme zuby.
K pahorku se téměř nepozorovaně dostal zezadu jízdní střelecký oddíl nepřítele a započal palbu na lučištníky i jejich obránce. Jezdci s krátkými luky se pohybovali velmi rychle a bylo skoro nemožné je zasáhnout. Obraný oddíl vyrazil proti nim, ale neměl šanci. Situace na tomto místě byla bezvýchodná.
Řady pěšáků konečně zničily první vlnu žoldnéřského útoku. Skupina příslušníků gardy z městečka se pod vedením Johna skutečně držela pohromadě a vzájemně se podporovala. Dařilo se jim zatím odrážet útoky bez vážnějších zranění. Ale hlavní úder na sebe nenechal dlouho čekat. Hordy řvoucích nepřátel se valily vpřed. Divoce kroužili zbraněmi nad hlavou a nepříčetně hleděli před sebe. Zemští lukostřelci byli zaměstnáni vlastní obranou, takže byli ze hry. Oliver si toho všiml a vyslal celou polovinu své jízdy na pahorek.
Herold stál na svém místě po boku Johna a vyčkával na povel k pohybu. Z jeho meče stékala krev. Ani nevěděl, jestli někoho zabil. Prostě dělal to, co se naučil a to, co se po něm chtělo. Všechno probíhalo moc rychle, měl pocit, že se mu snad všechno jen zdá. Nepřítel se přiblížil na danou mez. Velitelé na koních zařvali povel a masa obránců se také dala do pohybu. Zprvu pomalu a po sléze všichni běželi se stejnou nepříčetností, jako nepřítel. Všichni teď chtěli zabíjet. Davové šílenství se rozšířilo a nikdo mu neunikl. Všichni měli před očima krev.
Obrovské armády se s burácením konečně vší silou srazily. Vojáci obou stran byli promícháni a začalo zabíjení bez výčitek, přemýšlení a soucitu. Prostorem se v horkém vzduchu odpoledne ozýval řev a kovový zvuk zbraní. Muži probíhali hořící trávou, šlapali po padlých a bili kolem sebe, jak jen bylo možné.
John postupoval zkušeně, i když ani jeho nevynechalo šílenství bitvy. Běžel o něco pomaleji a vždy si počkal na vhodnou chvíli, aby sejmul nepřátelského vojáka jednou ranou. Ne vždy se to podařilo, ale on běžel dál. Herold už byl někde daleko před ním. Cítil, že z něj je pro tuto chvíli monstrum – zrůda. Bylo mu jedno, jestli bude žít nebo zemře. Jediným cílem bylo zvítězit. Vší silou sekal do žoldáků až krev stříkala všude kolem. Oháněl se mečem stejně tak, jako to dělal celá léta sekyrou. Společnost gardy se již rozpadla. Nikdo nevěděl, kdo je naživu a kdo byl zabit. Všechno už bylo jedno.
Oliver věděl, že nastala jeho chvíle: „Jízdní oddíle, kupředu!“ A koně se dali do pohybu. Dusot kopyt protínal vzduch. Než si nepřátelští vojáci všimli, generál Oliver jim vrazil do boku. Úder byl velmi zničující, ale nepřátel bylo ještě stále příliš mnoho.
Pahorek mezitím ovládla žoldnéřská střelecká jízda a masakrovala brance, kteří byli zařazeni na konci celého pěšího oddílu, který se řítil vpřed. Krátké luky však nebyly na tuto vzdálenost příliš účinné, takže mnoho střel sklouzlo po brnění. Zemští jezdci se zuřivě vrhli na pahorek a čistili jej od střelců.
Obě armády prořídly. Nepřátelský generál měl v záloze poslední oddíl. Sledujíce průběh bitvy zvedl pravou ruku s dlouhým mečem a zavelel k útoku na jízdní oddíl, který z boku napadl jeho vojáky.
Nyní bojovali skutečně všichni. Počty obou armád klesly na minimum. Herold již byl až uprostřed planiny, kde se právě střetly jednotky obou generálů. Všichni vojáci byli promíchaní a zabíjeli všechno, co nepatřilo k jejich armádě. Obrovský muž na černém koni se probíjel vpřed. Málokdo unikl jeho jiskřivé čepeli. Oliver ho zpozoroval a pochopil. Uprostřed bojiště se utvořil prostor. Generál zemské armády zaútočil na svého úhlavního nepřítele. Boj byl velmi osobní a nemilosrdný. Oba věděli, že kdo z nich dvou přežije, ten vyhrál. Znovu a znovu se rozjížděli proti sobě. Až jednou nepřátelský velitel vykryl Oliverův útok a sekl po něm zezadu když ho míjel. Generál Oliver ucítil bolest. Věděl, že má poslední možnost. Rozjel se proti temnému muži, odstranil jeho čepel svou, vyhoupl se z posledních sil ze sedla a strhl nepřítele k zemi. Oba těžce dopadli.
Mezitím se bojiště již téměř vyprázdnilo. Všude byly mrtvoly. Přeživší vojáci o ně při boji zakopávali. Herold našel Johna a společně vyběhli k jádru bitvy.
Oliver se rychle vzpamatoval z pádu a postupoval vpřed. Vedl kolmé seky na muže s černým pláštěm. Ten je ale bezchybně vykrýval. Kovový zvuk. Kruhový pohyb a dlouhá čepel prosekla zemskému generálovi břicho. Tušil to. Klesl na kolena a bodl temnému muži svůj meč do ramene. Poté se svalil do prachu bojiště a umíral v kaluži vlastní krve.
Nepřátelský generál si s vypětím sil vyrval meč z ramene a přehodil si svou zbraň do levé ruky. John s Heroldem viděli generálovu smrt a rozhodli se zaútočit. Vzali to každý z jedné strany. Herold začal zasypávat nepřítele údery svého meče a John se zatím přesunul za jeho záda. Velitel si toho ale všiml, odkopl Herolda a bodl svůj meč nazad pod ramenem Johnovi do hrudi, ten s tím počítal, proto měl připravenou dýku a než ztratil vědomí, vrazil ji nepříteli pod helmu. Nakonec se oba sesunuli k zemi. Generálovi při tom spadla helma z hlavy a odkutálela se. Herold vstal ze země a když viděl, že generál jen bezmocně chrčí a dusí se vlastní krví, přispěchal ke svému umírajícímu příteli a pohlédl mu do očí.
„Johne!“ Zařval přidušeně.
„To je dobrý Herolde, už musím jít. Postarej se o Millu, věřím ti.“
A s těmito slovy skutečně odešel na věčnost. Herold u něj klečel a nevšiml si, že jeden z posledních žoldnéřů se k němu blíží. Krvavý palcát se zvedl ke smrtící ráně. Herold rychle vstal a ráně uhnul. Palcát dopadl těžce na zem, Herold jej přišlápl a nemaje v rukou meč uhodil útočníka pěstí do tváře. Ten zavrávoral, ale vytrhl od pasu dýku a rychle bodl Herolda do boku. Pak mu ránu pěstí vrátil. Bezvládné tělo se sesulo k zemi mezi ostatní spící.
Bojiště utichlo. Sluneční paprsky horkého letního dne se odrážely v krvavých kalužích. Ohně dohořívaly a zdálo se, že poslední bijící srdce se zastavila. Země byla uchráněna.

* * *

„Díky za všechno, opatrujte se tu.“ Loučil se Herold se statkářem.
„Vy se taky opatrujte Herolde. O chlup jste unikl smrti. Ještě byste se neměl moc přepínat, ale brzy budete v pořádku.“
Voják s obvazem na boku se opatrně vyšvihl na svého koně, naposled mávl na statkáře a vyjel vstříc rodnému městečku.

Po pár dnech do městečka skutečně dorazil, lidé ho překvapeně zdravili a zůstávali stát jako opaření. Přišly sem zvěsti, že armády se vzájemně zcela zničily, a tak všichni společně truchlili pro své blízké.
První místo, kam Herold zamířil, byl dům s malou zahrádkou. Uvázal koně u branky a v očekávání zaklepal na dveře. Nic. Bylo zamčeno, nikdo neotvíral. Zamířil tedy do krčmy U Kopyta, aby se pozeptal. Bylo tam dost prázdno a smutno. Městečko se ztěžka vzpamatovávalo ze ztráty většiny mužů. Vešel dovnitř, kde uviděl šenkýřku Katrin. Ta ho okamžitě poznala: „Herolde!“ Radostně ho objala, nevěřila svým očím: „Říkali, že jsou všichni mrtví. Nevíš jestli přežil ještě někdo?“
„Nevim, já sám jsem vyváznul jen o chlup.“
„A co John a Franz?“
„John je mrtvý, Franz se mi ztratil někde v bitvě.“
Smutně se na něj podívala: „Pojď se napít.“
U stolu v rohu seděl šerif Mark, který zůstal ve městě jako jediný výše postavený člen gardy. S Heroldem se také s radostí přivítal, všichni si sedli, dali si pivo a Herold vyprávěl o všem, co se stalo. Když skončil, zeptal se konečně na Millu.
„Kamaráde,“ začal Mark, „víš ona odjela. Hrozně ji to vzalo, když se k ní dostaly ty zvěsti. Vůbec nevycházela z domu, pořád čekala, ale nikdo se nevracel. Nakonec už to nevydržela, koupila koně, a že prej jede někam na sever do hor nebo co. Má tam někde příbuzný.“
„Víš přesně kam jela?“
„No přesně určitě ne, ale podle toho, co mi řekla to bude jedna z těch asi pěti malých osad u řeky mezi skalami v severním cípu. Když budeš chtít, ukážu ti to na mapě.“
„Dobře to bude fajn. Chci vyrazit ještě dneska.“
„Počkej, vyspi se na to. Dneska už stejně nikam nedojedeš. Za chvíli bude tma.“
„Hm, asi máš pravdu. Takže zítra za svítání.“
Chvíli se ještě popíjelo, dorazilo ještě několik známých, kteří zde zbyli a nyní oslavovali Herolda, chtěli všechno vědět a stále se v naději vyptávali na své blízké. Přes to všechno, co se stalo, městečko žilo dál a v kraji bylo zase na nějakou dobu bezpečno.

* * *

Za rozbřesku projel branou a zamířil na sever. Vnímal čerstvý ranní vzduch, ještě ničím nepoznamenaný. Nabízel novou budoucnost. Jezdec i jeho kůň již ale poznamenáni byli. Herold věděl, že všechno je už trochu jinak a jeho starý život je ztracen v nenávratnu. Mnoho bylo ztraceno. Věděl, že jediné, na čem mu nyní záleží, se skrývá někde v dálce před ním. Poplácal koně po šíji. „Tak příteli, pojeďme za ní…“