Lovec lovců upírů: Kapitola III. - část 3.

Pozorovala jsem první paprsky vycházejícího slunce, které se mezitím líně vyhouplo zpoza vzdálených hor. Zanedlouho se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešla Nina. překvapilo ji, že už jsem vzhůru.
„Slečno Gwen, snídaně... bude za chvíli,“ řekla, ale poněkud znejistěla. Možná zahlédla v mých očích něco, co ji děsilo. Hned se však otočila a začala mi stlát postel. Mezitím jsem se umyla a Nina mi pak pomohla převléknout se.
„Po snídani ještě musíte vyzkoušet ty šaty,“ upozornila mě. „Už by sice měly být v pořádku, ale raději se ujistíme, ať s tím nejsou zítra žádné problémy.“
„Hm, jaké šaty?“ zeptala jsem se nechápavě. Nina zamrkala. Myslím že mě už celé týdny nikdo neslyšel promluvit jediné slovo.
„No přece svatební,“ odpověděla s úsměvem. „Zítra je váš velký den.“
Polkla jsem. Nedokázala jsem si představit život s jiným mužem. Milovala jsem Marcuse a nechtěla jsem zneuctít jeho památku. To radši zemřu.

Večer jsem se zamčela v pokoji a vyndala zpod uvolněného prkna v podlaze menší dřevěnou bednu.. Opatrně jsem ji otevřela a vytáhla starou dýku. Obracela jsem ji v rukou a před očima se mi míhal celý můj dosavadní život: dětství, svatby mých sester, setkání s tajuplnou dobrodružkou v otcově obchodě, první setkání s Marcusem, naše nejkrásnější chvíle a nakonec i ten poslední večer... Hořké slzy mi stékaly po tvářích. Otočila jsem dýku hrotem proti sobě ale něco mi říkalo, že ještě není čas zemřít. Dnes ještě ne... Vzpomněla jsem si na svůj sen a znovu mě zaplavila vlna nenávisti. Ano, ten vnitřní hlas měl pravdu. Ještě je třeba něco udělat. Nebo se alespoň pokusit... Smrt stejně dříve či později přijde sama a s otevřenou náručí.
Položila jsem dýku na zem a vrátila jsem se k bedně. Její obsah jsem shromažďovala asi od svých deseti let, kdy jsem se velice toužila stát dobrodruhem. Plánovala jsem, že až dám dohromady potřebnou výbavu, uteču z domu a naplním pak svá největší přání. Byla to sice jen dětská hra, vzdušný zámek, ale najednou se mi tyhle věci mohly doopravdy hodit.
Šedý záplatovaný plášť s kapucí jsem kdysi získala od žebráka výměnou za jídlo a byl mi poněkud velký. Anitě se tenkrát nějak podařilo sehnat mi lněnou košili a hnědé kalhoty z hrubého plátna. Zlatý prsten, který mi matka dala k narozeninám jsem tehdy vyměnila se sedlákovým synem za prosté boty z volské kůže – později jsem jí namluvila že se mi ztratil. Z kuchyně jsem zase ukradla křesadlo a troud, ze sklepa velikou teplou deku a nakonec jsem se odvážila dokonce vplížit do otcova krámu a sebrat cestovní vak, měch na vodu, nepromokavou plachtu, provaz a dvě louče. Vzpomínám si, jak tenkrát otec zuřil a po celém městě vykládal, že ho okradli.
Vytáhla jsem z bedny cestovní vak a začala do něj skládat zbytek věcí. Venku jsem nechala jen dýku a oblečení na cestu. Měch na vodu jsem naplnila ze džbánu, co stál na toaletním stolku a do čtverce bílého plátna jsem zabalila hřeben, zrcátko a mýdlo. Nakonec jsem ještě přibalila své nejobyčejnější šaty.
Když bylo všechno naskládané ve vaku, začala jsem přemýšlet, kde seženu jídlo. Ráno ve městě bych ho radši nekupovala, protože by mě někdo mohl poznat a o mé svatbě vědělo snad celé město. Lehce by se tak mohlo stát, že skončím zpátky doma s veřejnou ostudou a bez další šance na útěk. Rozhodla jsem se ho radši sebrat ze spíže...