Zima... VIII.

8.7.2010, kabina, 14:55, 2 kilometry severně od Mediny, teplota 19 stupňů celsia, rychlost 97 km/h.
Již jsem se prospal a seděl v kabině. Sledoval jsem prašné okolí a blížící se město Medina.
„Tak jak to vypadá?“zeptal jsem se na půl spícího Petra u pravých dveří kabiny zatímco jsem řídil. Už jsem se z toho všeho vzpamatoval. Andrea seděla vedle mě, byla o mě opřená a hladila mě po hlavě.
„PETŘE!“vykřikl jsem a Petr se probral.
„No jo... provedu analýzu... stejně se nic nového nedo...“řekl a zaseknul se. Prováděl totiž analýzu přes GPS a něco zjistil.
„Co je?“zeptal jsem se.
„Mám tam 4 známky lidského života! Počkej, provedu satelitní fotografování... to se mi snad jen zdá, je tam nějaké náměstí, uprostřed je ohniště, kolem něj jsou nějací lidé a u nich starý náklaďák...“informoval nás Petr.
„Zastavíme tam...“řekl jsem.
„A jak se domluvíme?“zeptala se Andrea.
„Zkusím oprášit svoji angličtinu... pak vám to přeložím do češtiny...“řekl jsem a vjeli jsme do Mediny. Projížděli jsme ulicemi podle GPS směrem k náměstí.
Zastavili jsme pár desítek metrů od náměstí a vystoupili ven.

Medina, 15:02, teplota 4 stupně celsia, rychlost větru 0.2 m/s.
Počasí bylo dá se říct nádherné. Bylo už krásných 4 stupňů. Už nebyl vítr... jen vánek.
S kalašnikovi v ruce jsme se já, Andrea, Petr a Diana vydali směrem k náměstí. A skutečně tam seděla kolem ohniště skupina čtyř lidí, většinou v různých roztrhaných šatech a starých uniformách saudské armády.
„Halo!“vykřikl jsem a vojáci zpozorněli. Zvedl jsem ruce nad hlavu, vojáci okamžitě vstali, rozeběhli se k nám.
„Do not shot!“zakřičel jsem.
„Who the hell are you?!“vykřikl velitel vojáků.
„We are... refugees! We are escaping from that european insane!“
„Co se ptají?“zeptala se Andrea.
„Ptají se kdo jsme, řekl jsem, že uprchlíci...“
„I am corporal Abdul al-Zakarvi, commander of small unit here in Medina of 12th Infantery Battalion of Republican Defense Forces...“
„Co?“zeptal se Petr.
„Jmenuje se Abdul al-Zakarvi, je velitelem malé jednotky 12.pěchotního batalionu Republikánských obranných sil tady v Medině...“odpověděl jsem.
„I am Petr Kafkovsky, this is Andrea Capkova, Petr Kotrba and Diana Rakovska. We are from Czech Republic!“
„You are from Czech Republic? Our president, Frantisek Langer, member of Socialist People Republicans Party and Chief of Communist Workers Party Luděk Vorač...“
„Parties?“
„Yes, we are parliament democratic republic with direct-democracy...“
„Co to sakra říkají?“zeptala se tentokrát Diana.
„Říkají, že prezident jejich země, František Langer a šéf Komunistické dělnické strany Luděk Voráč jsou z Česka a že jsou parlamentní demokratická republika s prvky přímé demokracie...“
„Who are your leaders?“
„We have prime minister Sergej Kostunica, member of Socialist People Republican Party. In 100-places parliament are also communists, liberal-democrats and anarchists...“
„Premiérem je nějaký Sergej Kostunica, člen Socialistické lidové republikánské strany. Parlament má sto míst a jsou v něm i komunisté, liberální-demokraté a anarchisté...“
„Hey, stop this. Give them permission and send them to south. Langer will want to talk with them. I am going to call him...“řekl jeden z vojáků.
„Dají nám povolení jet na jih, Langer s námi asi bude chtít mluvit a jdou mu zavolat...“řekl jsem a dotyčný voják odešel.
„How many days you traveling?“zeptal se první voják s nimž jsem mluvil.
„3 maybe 4 days and we lost one our comrade... and my dearest girlfriend died in Czech Republic by hands of soldiers of Central Committet...“odpověděl jsem, že jsme byli na cestě tři, až čtyři dny a ztratili jednoho spolubojovníka, respektive jsem řekl, soudruha a moji přítelkyni, která zemřela v Česku rukama vojáků Centrální rady.
„And what are you?“
„We are here as special guards to help refugees get to south...“
Poté se vrátil druhý voják.
„You can go. Langer and Ludek Vorac, chief of CWP want to talk, because in Republic is only few Czechs or Slovaks...“
„Můžeme, prezident Langer a komunistický předseda Voráč s námi chtějí mluvit, prý je tam jen pár Čechů nebo Slováků...“řekl jsem, ostatní přikývli, vrátili jsme se k transportéru a nasedli.
„Wait second! We will give you fuel if you want...“řekl jeden z vojáků.
„Yes, thanks. We need... 50 liters...“
„Ok, wait second...“
Dali nám do zásoby padesát litrů benzínu a my se vydali znova na cestu.

Kabina, 20:59, teplota 20 stupňů celsia, rychlost 98 km/h.
„Zdá se, že se blížíme k cíly!“řekl Petr s úsměvem a sledoval GPS.
„O čem to mluvíš?“zeptal jsem se. Diana řídila.
„Vidím na GPS nové hranice... hranice oné republiky!“
„Jak to víš?“zeptal jsem se.
„Je tam něco jako hraniční přechod s tankem T-72, baterií Šilka a regimentem samopalníků... a další hlídky samopalníků jsou podél linie několika desítek kilometrů... zdá se, že ta republika či co to je obšlehla částečně tvar staré hranice Jemenu, ale jen z části. Podle propočtů má ta republika asi 70 000 kilometrů čtverečních, ale obydleno je jen 20 000 kilometrů čtverečních...“odpověděl Petr.

9.7.2010, 10:00, kabina, teplota 15 stupňů celsia, rychlost 99 km/h.
„Střílej napravo!“zakřičel jsem na Adolfa a ten kulometem kosil bandity útočící na pravé křídlo pohraničních stráží. Když jsme se dostali na dosah hranic, tak jsme zjistili, že na hranice útočí banditi a zabijáci. Rychle jsme přispěchali republikánské armádě na pomoc a s transportérem jsme vyjeli na jeden velký kopec odkud jsme mohli celé bojiště pozorovat.
Všichni kdož z nás byli bojeschopní jsme vyskákali z transportéru a kryli se za balvany na srázu jednoho kopce. Banditů mohlo být tak 100 a byli vyzbrojeni i protipancéřovými bezzákluzovými děly a raketomety.
Tohle byla skutečná bitva. Kalašnikovem se mi podařilo sundat jednoho důstojníka a kulometčíka.
„Co budeme dělat?“zeptala se Diana.
Banditi a teroristé mezitím utvořili tři útočné formace a postupovali proti hraničním přechodům. My jsme se nacházeli u západní formace a tu jsme ostřelovali.
K těm mezitím doběhl Petr, Evžen a David a dali se s pohraničníky do řeči.
„Do not shot! We are on your side! We are armed refugees!“informoval David pohraničníky, že jsme na jejich straně. Pohraničníci nosili pouštní maskovací uniformy a klasické vojenské helmy sovětského typu.
„Ok, good. These bastards want destroy republic and start anarchy! We must defeat them here, or republic will fall...“řekl důstojník pohraničníků, že musí být ti teroristé a bandité zničení na hranicích, jinak to bude konec republiky.
„We have one armoured transporter and installing granade-launcher! We have here also few armed civilians...“řekl David, že tam máme obrněný transportér a že na něj instalujeme granátomet.

Kopec.
„Jak to vypadá?“zakřičel jsem na Adolfa.
„Skoro je to hotovo!“odpověděl Adolf a pak se ozvala strašlivá exploze. Banditům se z malého provizorního stanoviště s lehkým dělem podařilo zničit T-72ku. Druhá T-72ka, ale pak zničila to stanoviště i s bandity.
„Dejte mi SVD!“zakřičel jsem a Andrea mi podala tu ostřelovací pušku.
„Zaměř se na velitele banditů!“řekla.
„A jak je mám poznat?!“zeptal jsem se, protože jsem chtěl ve skutečnosti střílet na osádky obrněných džípů a stanovišť. Vystřelil jsem a sundal kulometčíka na jednom džípu.

Přechod.
„Commander, we got information, Republican army sending reinforcements! More then 250 soldiers and 10 tanks or BMPs... they will be there in three minutes...“informoval radista naše lidi na hraničním přechodu a velitele přechodu, že se k bojišti blíží posily v podobě 250 republikánských vojáků a 10 tanků nebo BVPček.
„Great news! We can win with this armoured support!“řekl velitel, že můžeme díky této obrněné podpoře zvítězit.

Kopec.
„Jdu k hraničnímu přechodu!“vykřikla Andrea a začala sbíhat z kopce. Nevěděla, že pod kopcem se skrýval malý elitní oddíl banditů, kteří čekali na správný moment, aby proti nám udeřili.
„Počkej, jdu s tebou!“řekl jsem a následoval ji.
„MÁME TO!“vykřikl samou radostí Adolf a začal střílet na bandity granáty. To byl konec západní útočné formace banditů. Velice rychle jim explodovala většina vehiklů, které měli.
„POZOR!“zaječel z plných plic Petr, když spatřil od hraničního přechodu, že pod kopcem jsou bandité. My jsme se zastavili a než jsme stihli zareagovat bandité na nás namířili a začali střílet. Andrea ke mně přiskočila, strhla mě na zem a sama se vystavila kulkám banditů.
„NEEEEEEEEEEEEE..........“
Andrea padla na zem proděravěná kulkami banditů. Adolf nasedl do kabiny transportéru, rozjel se z kopce a než na mě stačili banditi zamířit tak je přejel a ty co přežili dodělal granátometem.
Vyskočil jsem a doběhl k Andree. Ležela na zemi a byla na půl mrtvá.
„LÉKAŘE! ZAVOLEJTE LÉKAŘE!“křičel jsem zoufale se slzami v očích. Za chvíli přiběhli dva zdravotníci z republikánských posil, které mezitím dorazili a rozmetali banditské oddíly.
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se zoufale.
„Je těžce zraněná, má v sobě čtyři kulky, jednu v rameni, druhou v žaludku, třetí zasáhla plíci a čtvrtá koleno... musíme ji okamžitě operovat... nedaleko je menší vojenská základna našich sil, je tam polní nemocnice... rychle...“křikl zdravotník a naložili Andreu na nosítka do jednoho náklaďáku a odjeli směrem k té základně.
Teprve teď jsem pochopil, že k Andree něco cítím. Něco víc... ale to nebylo vše... cítil jsem i to, že jestli zemře tak asi zešílím.
„Jeden žije...“vykřikl Adolf a ukázal na po zemi se plazícího banditu. Popadl jsem kalašnikov za hlaveň a rozeběhl se k tomu banditovi. Ten se na mě podíval a já dostal příšerný cholerický záchvat. Začal jsem toho banditů bít pažbou pušky... bil jsem a bil... nebyl jsem schopen přestat bít... celé to globální šílenství už zachvátilo i moji osobu.
Když jsem toho prevíta ubil k smrti, odhodil jsem kalašnikov a padl s pláčem na kolena.