Bariéry

„Kdo jsi?“
Mé jméno je Ireth, jsem poslední ze Sličných, poslední, která přežila lidskou pýchu. Je to již skoro dvě stě let, co bloudím po celé zemi, bez cíle, bez známky soucitu. Již se nepamatuji, která města, vesnice a osady jsem prošla. Všude to bylo stejné. Nikde mne nepřijali, každý mnou opovrhuje. Všichni jsou zaslepeni nejhorším smrtelným hříchem, který nejde zahubit, hříchem, který se šíří jako mor, hříchem, který dokáže posednout pouze člověka. Lidé už před časem zapomněli, co jsme pro ně vykonali. Díky nám mohou mít svá bohatství, díky nám se mohou pyšnit svými městy, díky nám jsou stále svobodní.

„Co se stalo?“
Všechno to začalo před tři sta lety, kdy lidé prohráli válku se zaklínači a byli uvrženi na téměř půl století do otroctví. V tu chvíli požádali o pomoc Nejvyššího otce a vstoupili jsme do dějin my, Serafové. Jako armáda spásy jsme byli seslání na zem a osvobodili lidskou rasu. Byli jsme hrdiny, sedávali jsme vedle králů, konali zázraky, na naši počest bylo vystaveno mnoho chrámů. Byly to nádherné časy, kdy lidé obdivovali naši krásu a statečnost. Já si však dokonce vzpomínám, jak jsme my na ně shlíželi z nebes jako na bytosti nevídaných možností, mnozí z nás jim i záviděli. To byl také jeden z důvodů, proč jsme obětovali svou nesmrtelnost a v době nouze jim přišli na pomoc, chtěli jsme být jako oni! Bohyně, odpusť nám to!

„Proč žádáš odpuštění?“
Lidská mysl je velmi chatrná a nepředvídatelná. Již za několik desítek let upadly naše chrámy v zapomnění, naše krása se okoukala. V lidských očích jsme začali být obyčejnými bytostmi z jiných zemí, neznamenali jsme pro ně nic. Stali jsme se vyvrheli, cizinci v jejich domovině. Vyháněli nás ze svých měst, házeli po nás kamení, zavírali před námi svá obydlí. Tak přišlo naše první zklamání.

„Co bylo dál?“
Stalo se něco mnohem horšího, co nikdo z nás nečekal. Po klidných letech bez válek ztratili lidé víru v Boha. Již nepotřebovali nikoho, kdo by jim pomohl v době útlaku, stali se natolik silnými, že se nikdo neodvážil jim postavit. Jejich síla stále rostla, stejně jako jejich touha po majetku a moci. Začali věřit pouze sami v sebe. To pro nás bylo osudným. Byli jsme jediní, kdo měl šanci se jim postavit. Stali jsme se jejich nepřáteli. Pořádali na nás hony, nejdříve ze strachu, později pro zábavu, upalovali nás, mučili. Stali jsme se lovnou zvěří, vítěznou trofejí domu každého šlechtice. Někteří z nás se ukryli, ale většinu se jim podařilo chytit. Aby ospravedlnili své počínání, obviňovali nás zpočátku z malých nešvarů, vyvolání nemocí, uřknutí, živelných pohrom. Jejich troufalost rostla a obvinili nás i z rozpoutání války se zaklínači. My jsme zapříčinili smrt mnoha lidí, my jsme je uvrhli do otroctví a ještě jsme měli tu drzost a nechali si vystavět chrámy! Jaká troufalost!... Omlouvám se, nechala jsme se příliš unést svými pocity.

„Jak jsi přežila tak dlouho?“
Skrývala jsem se v ruinách našich chrámů. Ani je nenapadlo, že by někdo z nás byl natolik naivní a schoval se na tak nápadném místě. Když přešla největší vlna nenávisti, odhodlala jsem se a vyšla ze svého úkrytu. V přestrojení jsme chodila od města k městu, a když lidé zapomněli i na svou smrtichtivou touhu, odhodila jsem svou masku. Ale i tak mnou opovrhovali, nenávist v nich zůstala jako podvědomý instinkt, jako našeptávající hlas v hlavě.

„Proč jsi tedy zde?“
Ukradla jsem chléb, jeden jediný krajíc. Již týdny jsem nejedla!... Když jsem byla souzena, odhalili můj původ. Využili staré zákony a odsoudili mne k upálení. Tolik let jsem se dokázala ukrývat, tolik let jsem přežila…

„Proč neutečeš?“
Již nechci žít ve strachu, který mne po většinu mého pozemského života spoutával. Budu volná, nikdo již přede mnou nezavře dveře svého domu. Budu volná, nikdo mne již nebude utlačovat. Budu volná, před nikým se již nebudu muset schovávat. Budu volná, lidská pýcha mne již nesevře do svých spárů. Budu volná…

Už celé měsíce pršelo, déšť neztrácel na síle ani ve dne, ani v noci. Dnes však po celý den svítilo slunce, jako by samo nebe otevřelo svou náruč. Lidé stáli na náměstí, jen uprostřed se tyčila hranice. Mistr popravčí v červené kápi vedl odsouzenou. Všichni oněměli úžasem, pověsti o její dávné kráse nelhaly, poslední ze Sličných. Shnilé ovoce a plesnivá zelenina vypadly přítomným z rukou na zem. Nikdo nebyl schopen napřáhnout svou paži. Všechna nenávist byla pryč. Beze slov ji kat přivázal ke kůlu. Chvilka váhání a napětí. Dřevo začalo hořet rychle. Seraf pronáší svá poslední slova.
„Žijte dál ve svých klecích, stavte si svá opevnění, zamykejte své domy, pro lidskou pýchu však neexistují žádné bariéry… Já jsem volná.“