Nová královna - část 2.

„ Prosím tě, mohl bys mi pomoct?“zeptala se ta postava jednoho chlapečka v parku. To už uplynul týden od toho, co se objevila. Sundala si kapucu, kterou měla na hlavě, aby jí nebylo vidět do obličeje.
„ Kdo jsi?“zeptal se chlapeček a zvědavě hleděl do jejích zelených očí. Ta postava mu najednou nepřipadala vůbec zlá. Byla jenom tajemná a proto se jí ostatní báli. Ta paní, co na něj tak mile hleděla měla světle hnědé vlasy a kouzelné zelené oči.
„ Neboj se, já ti neublížím. Neznáš nějakou Ivelin? Často chodila do tohohle parku. Neznáš jí?“
„ Ivelin se jmenuje naše nová královna. Je moc hezká a hodná. Tatínek říká, že jí zná.“
„ A jak se jmenuje tvůj tatínek? Možná ho budu znát.“
„ Dinion. Znáš ho?“ Žena jako by se najednou zamyslela. Chlapci bylo najednou jasné, že ho zná. Poznal to on, kterému bylo teprve 5 let a poznal by to každý, kdo by je sledoval.
„ Ne toho neznám.“vzdychla ta žena „ Já už musím jít.“dodala a odešla.
„ Paní, chce vás někdo navštívit.“přišla jedna z Ivelininých služebných ke královně.
„ A kdo to je?“
„ Je to žena, má paní, ale jméno mi neprozradila. Prý jí budete určitě znát.“
„ Ať přijde.“pronesla ustaraně Ivelin. Už byl večer a slunce už zapadalo za hory. Ivelin už byla unavená a nechtěla nikoho vidět.
„ Ještě něco. Paní, chce s vámi mluvit o samotě.“ Ivelin jen kývla a pokynula ostatním v místnosti, aby odešli. Zůstali u ní pouze stráže.
Za chvilku se otevřeli dveře a vešla ta tajemná postava. Ivelin najednou jako by věděla, kdo to je, ale bála se té myšlenky, která k ní náhle přišla.
„ Odkryj svou kapuci.“vybídla jí Ivelin.
„ Nemohu. Nejsme v místnosti doposud sami, Ivelin.“její hlas zněl provokativně. Ivelin už skoro věděla, kdo to k ní mluví.
„ Nemohu být v místnosti s nikým sama. Je to příliš nebezpečné. Tohle jsou moje stráže. Jsou vázáni příslibem mlčení.“
Žena si náhle sundala kapuci a Ivelin už věděla, kdo to je. Věděla to v okamžiku, kdy ta osoba otevřela dveře a teď už nic víc vědět nepotřebovala.
Stráže ale taky věděli, kdo to je. Za to, co provedla byla Lindien stále stíhána – alespoň na území Opelomu. Rychle k ní přiskočili a mířili na ní svými meči.
„ Ne, nechte jí. To je dobrý. Nechte jí.“zahřměla Ivelin.
„ Tak už víš, Ivelin, proč jsem s tebou chtěla být sama.“
„ Co ode mě chceš?“
„ Volala jsi mě o pomoc. Říkala jsi, že si v nějakém nebezpečí. Tak jsem přišla.“ Ivelin na ní nechápavě hleděla. Listovala si pamětí, kdy sestru volala. Nakonec došla k místu, kdy jí ohrožoval Koda svou dýkou. Tam vyslala onu nechtěnou zprávu. Zhluboka se nadechla. Nikdy nechtěla dostat Lindien do takové situace, ve které se právě ocitla.
„ Kdy k tobě dorazila ta zpráva?“zeptala se. Její hlas zněl nešťastně. Nechtěla ani uvěřit tomu, co se přihodilo.
„ Asi tak před týdnem. Běžela jsem jak jsem mohla a když doběhnu sem, zjistím, že jsi královna a že mě nepotřebuješ. Ivelin já vím, že jsem stíhaná. Jsem stíhaná po celé Obvilion a jenom ty víš, že bych za tebou přišla i na kraj světa, kdyby bylo potřeba. A tak mě prostě zavoláš, aby jste mě mohli popravit. Myslela jsem si, že mám lepší sestru, ale nakonec jsi stejná jako ostatní.“
Ivelin už tekly z očí slzy. Nevěděla jak má sestru dostat do bezpečí aniž by se jí něco stalo.
„ Já tu zprávu ale poslala před dvěma roky. Když jsem přišla na trůn. Nemůžu za to, že přišla až teď. Já tohle neumím ovládat.“
„ Aha, takže teď mě vlastně ani nepotřebuješ. No tak to se můžu zase otočit a žít svůj život v lesích, kde je klid a nikdo se mě nesnaží zabít, protože já jsem tam predátor.“
Ivelin najednou dostala prudký záchvat vzteku. Jak jí může někdo tak blízký takhle ubližovat a zrovna za to, za co nemůže? Jak mohla vědět, kdy ta zpráva dorazí? A proč jí vlastně takhle trestají? Nic zlého nedělá. Jen se snaží spravedlivě vládnout. Lid je s ní spokojen tak proč zase musí platit zrovna ona za to, co si udělala Lindien sama?
„ Myslím, že nikam nepůjdeš.“pronesla klidně Ivelin.
„ Co tím myslíš, že nikam nepůjdu?“
„ Lindien, ty si zabila dva naše lidi, kteří za nic z toho, co se ti stalo nemohli. Ty si ohrozila celý Opelom a mě taky, protože mě kvůli tobě skoro zabili argové. A teď si sem přijdeš, zeptáš se mě co jsem chtěla, když se ti snažím vysvětlit, že já za tu zprávu vlastně ani nemůžu, tak na mě vybuchneš. Tak mi už konečně řekni o co se to snažíš?! Já tě nemůžu odsud pustit jen proto, že jsi moje sestra. Je mi to líto, ale musíš pikat za to, co jsi provedla.“ S jejími slovy se na Lindien vyřítili tři strážci. Chytili ji a odvlekli do vězení pod královským palácem.
Ivelin pak utekla do své komnaty, kde skoro hodinu vytrvale plakala. Plakala, protože nemohla s Lindien nic udělat. Věděla, že jí čeká poprava, které se ona jako královna musí zúčastnit. Možná jí budou i mučit jen aby z ní dostali prosbu o odpuštění, ale to je jediné, co může zastavit. Naštěstí ale neví, co má Lindien za schopnosti a kolik má životů – Ivelin věděla, že když utekla z Opelomu, tak jich měla ještě devět, ale podle toho, jak její sestra vypadá teď, silně pochybovala o tom, že by měla Lindien stále devět životů. Už jenom proto, že vypadala starší.
Někdo zaklepal na dveře a v zápětí do místnosti vstoupil Darvin.
„ Teď ne, Darvine.“
„ Ale ano, má paní. Teď ano. Předtím než uděláte nějakou chybu.“
„ A jakou chybu bych podle tebe mohla udělat?“
„ Mohla byste říct o Lindien něco, co sama nechcete, ale pikala by za to pak ona. Myslím, že pokud jí chcete nejvíc ublížit, stačí abyste jí řekla nebo ukázala toho člověka, kvůli kterému utekla.“
„ Darvine, já jí nechci ublížit a krom toho jsou věci, které se bohužel musí udělat. Pokud nenechám popravit vlastní sestru bude tu revoluce, protože všichni vědí, že ona je špatná.“
„ Ale nemusíte říkat katovi, že má devět životů. Třeba jí může popravit jenom jeden. Já sice nevím, kdy ona se probudí, ale myslím, že budeme mít dost času na to, abychom jí odklidili pryč do místnosti, která pro ní bude bezpečná. Pak jí můžete poslat dál a ona bude žít.“
„ Ale já vůbec nevím, jestli tohle chci. To, že je to má sestra nemění nic na tom, že mě hodně zranila tím, že odešla a nechala mě tady. Je vrahem jako kdokoliv jiný. Zaslouží si smrt a ona to ví.“

Asi dvě hodiny po rozhovoru s Darvinem seběhla Ivelin do vězení pod palácem. Od hlavního strážce si vyžádala návštěvu své sestry. Když k ní přišla, Lindien seděla v rohu. Na sobě neměla vůbec nic a stékala z ní krev.
„ Už jsem skoro myslela, že nepřijdeš. Ale nezklamala jsi mě. Nezměnila ses, víš to? Pořád jsi stejně předvídatelná, ale to je asi dobře. Lidé v Opelomu vědí, co od tebe můžou čekat. Jsi dobrá královna. Ale nejsem si jistá jestli jsi i dobrá sestra.“
„ Lindien můžeš mi říct, co jsi čekala? Myslela sis, že když sem přijdeš, budeš tady vítána a všechno to, co jsi udělala ti bude odpuštěno? Protože pokud ano, tak si předpokládala špatně. Uvědom si, že tě čeká poprava, které neujdeš.“
„ Ivelin, ty už jsi zapomněla na moje schopnosti? Tady v těchhle kobkách, kde je skoro všude tma až na ty ohně, které nám sem dávají, aby na nás bylo líp vidět uteču kdykoliv budu chtít.“
„ Takže ty máš v plánu se proměnit v kočku a pak zbaběle utéct, protože se bojíš odplaty za to, co jsi vlastně provedla?“ vyjela na ní naštvaně Ivelin.
„ A co jsem vlastně provedla tak hrozného, Ivelin? Ano, zabila jsem dva stráže na mostě Echeom, ale ti rozhodně nebyli jediní. Jediný národ na Obvilion, který mě zatím nechce popravit, jsou Argové, ale ti jsou jediní. Ale stejně k nim nepůjdu. Uvědom si, že jsou mnohem horší věci, než je vražda.“
„ Vážně? A jaký? Třeba opustit Diniona a mě? Tyhle věci myslíš? Vzpomněla sis vůbec na nás někdy když jsi byla pryč?“syčela na ní dál Ivelin. Lindien to nevadilo. Věděla, že pokud jí přijde navštívit, nebude to přátelský rozhovor. Ale tohle jí zranilo. Proč si vlastně myslí, že utekla jen aby byla pryč?
„ Myslela jsem na vás každý den, každou hodinu, každou minutu, myslela jsem na vás pořád. Někdy jsem myslela, že se radši zabiju jen abych potlačila tu myšlenku. Někdy jsem myslela, že se vrátím jen abych ti řekla, že tě mám ráda. A ty se mě teď ptáš na tohle? To, co ty teď děláš mě je mnohem horší než cokoliv jiného. Tohle je to, co mě zabíjí samo od sebe. Bolestivě a pomalu.“
‚Já jsem tvoje sestra a mám tě ráda Ivelin, ale tohle bolí. Ani nevíš jak moc mě to bolí.‘ Ivelin nahlédla do nitra své sestry, aby věděla, že jí nelže. Už se dlouho neviděli a ona si nebyla jistá jestli je dobré jí věřit. Lindien byla vždycky nepředvídatelná a nikdy nečekala, že by pro ní přišla. Nevěděla ani jestli je pravda, že k ní ta zpráva přišla teprve před týdnem. Možná se jenom nudila a tak se přišla podívat jak si žije její sestra.
Ivelin od ní odvrátila zrak bylo jí z ní špatně.
„ Já vím, že už se nepodobám tý konzervativní Lindien, kterou jsi znala. Mám spoustu jizev. Ne všechny jizvy jsou na povrchu, ne všechny jsou vidět. Některé jsou tak hluboko, že se nikdy neukazují. Jen se projevují skrz mě. Tak si mě prohlídni. Možná se už dnes v noci rozhodnu, že se mi nechce plýtvat dalším životem kvůli zbytečný popravě.“řekla a začala se otáčet.
Ivelin se najednou zděsila. Na zádech měla Lindien obrovské strupy a na noze měla velkou jizvu. Její tělo se hodně změnilo od doby, co jí viděla naposled.
„ Co se ti stalo se zády?“pronesla zaraženě Ivelin. Jako by sestru viděla poprvé. Ve vězení byla sice tma, ale to jen přibarvovalo Ivelininu náladu. Dýchala pomalu a hluboce. Světlo bylo jen na chodbě, kde stála, bylo tu chladno a před ní stála její nahá zakrvácená sestra s množstvím jizev a množstvím strupů. A to byly jen ty, které byli vidět. Věděla, že pod povrchem je jich mnohem víc, mnohem hlubších. Těch, které se nikdy nezahojí.
„ Bičovali mě Sychové.“pronesla, ale její hlas zněl spokojeně, jako kdyby přeskočila velkou překážku, kterou nikdy předtím nemohla zvládnout. Byla mnohem silnější. „ Taky si někdy říkáš, že jsme měli umřít na Zemi v plamenech, když stromy začali hořet? Všechno by bylo jednodušší.“
„ Lindien, pozítří máš popravu. Můžeš si utéct kam budeš chtít. Nakonec stejně jednou skolím jeden ze tvých životů.“řekla Ivelin a odešla. Nebyla se sebou vůbec spokojená. Kdyby bylo jen na ní, nechala by jí utéct, protože ona se jako kočkovitá šelma i chovala. Byla svoje a na ostatní nebrala ohledy – pokud je opravdu nemilovala, ale Ivelin si teď nebyla její láskou úplně jistá.
Ivelin došla do své komory, převlékla se do noční košile a ulehla. Myslela si, že nebude moct usnout, ale usnule téměř hned. Ani jí to nedalo práci.
Uprostřed noci jí probudilo klepání.
Lekla se a rychle si sedla na postel. Ale nikdo nebyl v pokoji. Pak se klepání zopakovalo. Ospale odešla ke dveřím, otevřela je, ale nikdo tam nebyl.
Opět klepání. Ivelin se začala bát. Chvíli stála zády opřená o zády o dveře. Čekala jestli ten zvuk nepřestane, ale on se ozval znovu. A tentokrát už věděla odkud.
Šla ke dveřím od balkonu. Tam se za sklem rýsovala tmavá postava. Ivelin bylo už trochu jasné, o koho jde, ale v takhle pozdní hodinu tomu téměř odmítala uvěřit. Otevřela dveře a polil jí chlad Opelomské noci. Ale nebylo to nepříjemné. Nepříjemný byl jen ten pohled na postavu, která stála naproti ní.
Byla to Lindien. Celá nahá, měla husí kůži a byla bledá.
„ Jdu se s tebou rozloučit.“třásla se zimou Lindien.
„ Posaď se sem.“ Ukázala na židli. Doběhla ke dveřím a zamkla je. „ Půjčím ti ještě nějaký šaty, abys neumrzla.“ Došla ke skříni se svými šaty a pak se zarazila. Co to vlastně dělá? Na okamžik přemýšlela, jestli je to její sestra nebo vězeň. Pokud jí dá šaty, jí se nic nestane. Jen uteče, ale když je nedostane, tak možná do rána umrzne. Ale nevěděla, kolik je hodin a taky předpokládá, že pokud se promění na kočkovitou šelmu, bude jí stejně teplo jako v šatech.
„ Jak ses vlastně dostala přes stráže ve vězení?“
„ Nejsem jediná kočka, která se dostane do tvého paláce. Ani nevím, jak se tam ocitla, ale nějaká se tam objevila, tak jsem se rychle přeměnila v kočku a utekla jsem za ní. Nikdo to nevěděl a pokud ještě nebyla kontrola, tak o tom ani neví.“
„ Proč to děláš? Proč utíkáš před trestem, který si zasloužíš?“
„ Protože toužím po svobodě. Nevím, jestli ví, co já mám za schopnosti, ale pokud to zjistí, tak zabijí všechny kočky v Opelomu.“
„ Ne, pokud jim to nařídím.“
„ Ivelin, já už nechci plýtvat dalším životem. Mám jich osm. Neříkám, že je to málo, ale je to pro mě zbytečné. Udělala jsem co jsem udělala. Kdybych si měla vybrat, tak bych s tebou vůbec nešla ven. Protože tam jsme se potkali a to byla ta chyba. Teď má rodinu a asi je šťastnej. Na mě si ani nevzpomene, stejně tak na mě zapomeneš ty. Nebude to dneska ani za rok, ale stane se to.“
„ Tak v tom případě nevím na co čekáš, můžeš jít!“sykla na ní Ivelin. ‚ Jen mi dej ty šaty a já vypadnu.‘ To našla napsáno Ivelin v hlavě své sestry. Vztekle po ní mrskla černým oblečením, opřela se o trám dveří na balkón a dívala se na měsíc. Za ní se oblékala Lindien.
Během chvíle kolem Ivelin prošla hnědá kočka, otřela se o ní ocasem a za mňoukala. Pak utekla.
Ivelin znovu ulehla do postele a hodinu zírala na strop. Nemohla usnout.
Probudila se až ráno. Sedla si na postel a přemýšlela, jestli to vážně nebyl jenom sen, ale sama věděla, že když teď dojde do vězení, strážný jí řekne, že Lindien v noci uprchla a že neví, jak se to stalo.
Vyšla z ložnice a ospale se rozhlédla po chodbě svého paláce. Pak zamířila do jídelny. Nechala si přinést jen ovocný salát, kterého nesnědla ani půlku.
„ Něco se děje, paní?“zeptala se mile její služebná.
„ Ne, všechno je v pořádku.“
Služebná jen kývla a odešla. Věděla, že se její královně něco stalo. Jen nevěděla co. Možná to tak bylo lepší.
Chvíli po tom, co odešla služebná, sedl si k Ivelin Darvin.
„ Nějaké novinky z našeho království?“zeptala se ho otráveně Ivelin místo pozdravu.
„ Ne, žádné.“
„ Ani z vězení ne?“prohodila jen tak.
„ Snad jen to, že vaši sestru chtějí popravit už dnes.“ To Ivelin probudilo úplně.
„ Co si to říkal?“
„ Že vaši sestru chtějí popravit už dnes.“zopakoval tupě Darvin.
„ Kdo dal příkaz k popravě?“
„ Ona si o to požádala v noci. Prý je to její poslední přání.“
Ivelin vstala a běžela do své ložnice. Rychle se oblékla, bylo jí v podstatě jedno, co to bylo. Nakonec vyrazila do vězení v černém.
„ Co to děláš?“křikla na svou sestru, která spala v koutě.
„ Teď jsem zrovna spala. Dobré ráno, královno.“
„ Jak to, že si neutekla?“
„ Nechtěla si, abych utekla.“prohodila Lindien, jako by jí bylo jedno, že půjde na popravu.
„ Ale taky jsem nechtěla, abys zemřela.“
„ No, neznělo to tak. Koukám, že už se připravuješ na pohřeb.“uchechtla se Lindien a prohlížela si Ivelininy šaty. Ivelin na ní jen nechápavě koukala. „ Myslím ty šaty.“dodala s úsměvem.
„ Paní, neměla byste tu být. Musíme jí připravit na popravu.“ozval se hlas vojáka, který hlídal vězení.
„ Já vím, kde mám a kde nemám být.“zavrčela na něj Ivelin aniž by se k němu otočila.
„ Královno, opravdu byste tu neměla být. Musím se připravit.“řekla provokativně Lindien.
Ivelin odešla za Darvinem.
„ Kdy jí budou popravovat?“zeptala se ho.
„ Odpoledne. Domluvil jsem, místo, kam odvezou její tělo. Abyste se s ní mohla znovu sejít.“
„ Děkuju, hodnej.“řekla Ivelin a běžela se připravit do své komnaty.
Dlouho jenom tak seděla na posteli a nic nedělala. Koukala tupě do zdi. Nevěděla, jak si má připadat. Lindien už tu nějakou dobu nebyla a tak pro ní začala její láska ztrácet hodnotu. Věděla, že ona na ní možná myslela každým dnem, každou minutou. Ale ona se starala o království tak zanedbané, že neměla čas na ní myslet. Myslela na to, jak obstarat jídlo, jak zvýšit rozpočet království, jestli má stáhnout vojáky ze severní hranice, kde bojovali s Califama. A hlavně se učila nekoukat se hned všem do jejich hlavy. Někdy to není to nejlepší řešení. Na Lindien někdy ani nemyslela. Vlastně na ní nemyslela skoro celou dobu. A teď si to vyčítala.
A tak seděla na posteli, slzy jí tekli z očí skoro tak rychle, jako by pršelo. Nevěděla, co si má myslet a na chvíli jí bylo celé království úplně ukradené. Kdyby je teď kdokoliv přepadl, jí by to bylo jedno. Ale to se nestalo.
Někdo zaklepal na dveře, pak vešla její služebná.
„ Paní, měla byste se už připravovat.“pronesla překvapeným hlasem potichu.
„ Možná ano. Ty by ses chtěla koukat na to, jak ti popravují sestru?“
„ Ona je vaše sestra?“
„ Ano, to je. Ale nebyla tu, když jsem se stala královnou. Nebyla tu vlastně nikdy když jsem jí potřebovala.“
„ Pak se nemáte čím trápit. Lidé, kteří tu nejsou když je tu potřebujete, nejsou přátelé. Ať už jsou třeba i z rodiny.“
„ Asi máš pravdu.“řekla Ivelin. Vstala a začala se připravovat na to, co přijde.
Služebná jí doprovodila až k trůnu, na který si při popravě může sednout jenom král. Tam jí mírně zmáčkla ruku. Možná jen, aby už se probudila, možná jen aby jí dala vědět, že stojí při ní.
Lindien už přiváděli. Když se Ivelin snažila podívat do její mysli, nebylo tam vůbec nic. Úplné prázdno. Skoro jako kdyby místo ní šla nějaká figurína. Jenže ona moc dobře věděla, že to je opravdu její sestra. Poznala jí podle její chůze, poznala jí podle způsobu jejího pohybu, poznala jí podle jizev, které byli na povrchu, ale i podle těch, co se skrývali hluboko uvnitř. Poznala by jí kdykoliv a kdekoliv.
Dav kolem jásal. Konečně bude potrestána ta, kvůli které byli popraveni dva strážci mostu Echeom. Ivelin skrývala svůj smutek v smutném úsměvu. Slzy jí netekli ani když se na ní sestra podívala. Darvin řekl svou řeč, která byla pronesena u každé popravy. Ivelin ho ani neposlouchala. Celá byla v transu. Jen se koukala na sestru, která stála vedle něj a měla černý šátek přes oči. Soustředila se jen a jen na to, aby nijak neprojevila své emoce.
Byl v ní smutek, ale našla by se i trocha hněvu a spousta, spousta zklamání. Tohle všechno chtělo ven. Ivelin ani nevěděla, jestli by dřív začala brečet nebo nadávat. Ale věděla, že pokud by jakkoliv vybuchla, později by toho litovala. Ona sama by rozhodně nechtěla jako poslední slyšet, jak kvůli ní někdo brečí nebo jak na ní někdo nadává. Ačkoliv se to samozřejmě stává. Ale ona věřila, že s ní to bude jinak.
Kat jí nandával oprátku na krk a Ivelin stále seděla nehnutě. Měla chuť zakřičet na ně ať toho nechají, ale nemohla. Kvůli sobě a taky kvůli ostatním, pro které byla Lindien prostě špatná.
Lindien už stála na stoličce a kat jí náhle odkopnul. Houpala se. Neúpěla jako to občas někdo dělá. Jen se tam tak houpala a život se z ní vytrácel. Nesnažila se moc dýchat. Asi věděla, že už to je marné nebo si uvědomovala, že má před sebou ještě několik životů.
Ivelin se od doby, co kat odkopl stoličku, koukala dolů. Vlasy měla přehozené do obličeje, tak aby na ní nikdo neviděl. Na její tmavě modré šaty ukáplo pár slz. Věděla, že se ostatní o ní moc zajímat nebudou. Sledovali, jak se Lindien stává jen tělem. Ivelin se na to nepotřebovala koukat. Ona to cítila. Cítila, jak se z ní vytrácí síla. Cítila to všechno a divila se sama sobě, jak se přes tu všechnu bolest může ještě nadechnout. Ona sama dýchala hluboce a pomalu. Uklidňovalo jí jen vědomí, že se s ní ještě uvidí. Až tohle všechno skončí. Utřela si slzy, ale hlavu nechala dole.
Poprava byla ale brzy u konce. Tělo její mrtvé sestry odvezl kat do místnosti, kterou s ním ujednal Darvin. Ivelin odešla. Chvíli zůstala v komnatě a přemýšlela nad tím, co vlastně viděla. Byla to poprava jejího anděla, který nad ní pořád bděl nebo jen poprava vězně, který si zasloužil smrt? Byla to hlavně poprava jejího štítu, který jí pořád chránil a který se pro ní obětoval, aby byla spokojená a aby byla spravedlivá. Poprava její pýchy.
Ivelin sledovala svoje království z balkonu. Vykláněla se a sledovala lidi tam dole na cestě, jak si povídají, jak jsou spolu, někteří si jí prohlíželi, někdo se vracel z popravy. Oblaka byla krásně rudá a slunce bylo stále vysoko. Bylo krásné pozdní odpoledne, jenom ona si zrovna uvědomovala, jak je uvnitř osamělá, když v tom přišel do pokoje Darvin. Ivelin si už zvykla, že on neklepá a bylo jí to nějak jedno.
„ Má paní, Lindien už byla uložena do komory za přijímacím sálem. Nikdo tam není. Nejsou tam okna, jen jsem tam přinesl chléb a vodu. Stráže tam žádné nejsou, ale myslím, že tam jsou ještě jedny dveře, které vedou ven.“
„ Čím tě mám pořád odměňovat za tvou ochotu a starostlivost?“
„ Já potřebuji být pouze v bezpečí, když jsem s vámi, tak se tak cítím. Já víc nepotřebuji.“ pronesl Darvin spokojeně.
„ Lindien dojdu ještě dnes navštívit. Myslím, že bude nejlepší jí pustit zase zpátky do volné přírody, kde se cítí dobře a nemůže nikomu ubližovat.“řekla a nechala Darvina v místnosti o samotě.
„ Vaše sestra nechce nikomu ubližovat, ona se tak jen chrání.“ Darvin šel za ní.
„ Někdy se chrání zbytečně.“
„ Ona ale je jako ta kočka. Má svou pýchu, kterou potřebuje chránit. Je velmi neobvyklé, že se nechala popravit, když víme, že mohla klidně utéct.“
„ Chtěla utéct, ještě se se mnou přišla rozloučit.“
„ Což jen dokazuje, že vás má opravdu ráda, jinak by to nedělala. Tak na ní buďte hodná.“ pobídnul jí Darvin, když stáli u pokoje, ve kterém byla zamčena Lindien.
„ Já jsem hodná na všechny.“pronesla vztekle Ivelin. V jejích očích byla vidět jakási směsice pocitů. Darvin jí nebyl schopen odhadnout.
Ivelin vešla do tmy. Neviděla by ani na vlastní ruku, kdyby vedle ní nebyla rozsvícená svíce. Vzala jí do ruky a šla s ní doprostřed místnosti, kde ležela její sestra. Na krku měla jen malou otlačeninu, ale už dýchala.
Ivelin si sedla do kouta poblíž sestry a sledovala, jak k ní pomalu přichází nový život. Trvalo dlouho než se Lindien probudila úplně. Ale to bylo dobře, protože Ivelin se stačila uklidnit z toho náhlého rozčarování.
Lindien otevřela oči, nic jí nebolelo, jen cítila trochu otlačeniny na krku, ale to bylo v pořádku, věděla, že to brzy přejde. Kolem ní byla tma, jen kousek dál svítilo světlo. Podívala se za ním a uviděla sestru, jak jí pozoruje.
„ Bolelo to?“zeptala se Ivelin.
„ Nepamatuju se, ale bylo to lepší než minule.“uchechtla se Lindien.
Ivelin jí darovala také úsměv.
„ To jsem ráda, že sis to užila.“pronesla zamyšleně. Nastala chvíle ticha.
„ Jsi tu, aby ses se mnou rozloučila, že jo?“
„ Jak si to poznala?“
„ Kdyby ses se mnou nechtěla rozloučit a chtěla si mě nechat utéct, tak by mě vyhodili na nějakou louku za městem. Ale ty mi chceš ještě něco říct a tak si mě nechala dát sem.“
Ivelin přikývla.
„ Taky se s tebou chci rozloučit, Ivelin. Tahle byla jiná. Něco mi řeklo, že i přesto, že ty jsi nesmrtelná, se už neuvidíme. Zemřeš. Neřeknu ti, jak to vím, protože to sama nevím a možná to ani není pravda, ale já tomu docela věřím.“
„ A jak se to stane, to nevíš?“byla zvědavá Ivelin.
„ To nevím. Já vím jen, že už se asi neuvidíme. To je všechno, co vím.“
„ Ale i to je hodně.“pronesla vděčně Ivelin. Hnědé oči jí svítili ve tmě.
„ To ano.“řekla potichu. „ Už bych měla jít.“dodala rozhodně.
Ivelin jen přikývla. Nechtělo se jí plakat, ale bylo jí líto, že už to všechno nemůže být jako dřív, že už nemůže mít svůj malý domeček, do kterého se může vrátit a vědět, že je Lindien doma nebo že se každou chvílí vrátí.
Doprovodila jí ke dveřím, které byly na druhé straně pokoje. Nevěděla, co jí má říct, protože jí šokovala zpráva o tom, že už se neublíží.
„ Jsi dobrá královna.“řekla jí Lindien, když Ivelin otevírala dveře ven.
„ A ty jsi dobrá sestra.“řekla jí Ivelin. Objaly se a Lindien odešla. Chvíli jako člověk, ale pak se změnila do kočičí podoby.
Ivelin jen stála u otevřených dveří a sledovala sestru, která za chvíli zahnula někam za roh a už nebyla vidět. Ještě chvíli tam tak stála s touhou rozeběhnout se za ní, jen aby jí řekla, že jí má ráda nebo že půjde s ní, ale pak prostě zavřela dveře a odešla dál žít svůj život.