04 - Městská rada

"Miláčku, vstávej," ozvalo se mi u ouška a já znovu proklínal tu neschopnost sama sebe neusnout, když to není vhodné. Nikdy jsem nepochopil podstatu spánku, nemohl mi tedy sloužit. Nemohl jsem si jej podmanit jako jiné nauky a to mi přirozeně nebylo příjemné.

--------------------------------------------------------------------------------

Kayla seděla vedle mě, v Zaharově klíně, ten jí ani mě však nevěnoval žádnou pozornost, hleděl před sebe, jako by ta něžná, předchozí slova ani nebyla vyslovena.
Unaveně jsem se podíval ve směru Zaharova pohledu a neubránil jsem se bolestnému, skoro zoufalému zasténání. Před námi stál Posel Rady a tvářil se dost netrpělivě. Dost nepříjemně na to, abych jej zabil, kdybych měl něco po ruce, už jen z tak prostého důvodu, že se zle dívá na mou rodinu.
Mou? Rodinu? Rychle jsem to vyhnal z hlavy a snažil se myslet na něco příjemnějšího. Třeba na to, jak by vypadala jeho střeva, vyhřeznutá na ulici, kachličkách rozehřátých od slunce.
Co na to říct… Zahara řešil problémy sexem, já zabíjením. Každý má svůj styl a ani jeden jsme do stylu toho druhého nekecali. Většinou to bylo příjemné pro nás pro oba.. tedy když si potřeboval něco kompenzovat Zahara. Se mnou to bývalo horší. Většinou nepomáhalo ani přivázání k něčemu zakořeněnému hluboko do země.
Poskok se nám poklonil. "Promiňte, Rada mne poslala, abych vás dovedl do Hradu," vykoktal po chvilce.
Sjel jsem ho pohledem. Mohlo mu být nanejvýš čtrnáct, věk, ve kterém jsem já již zpracovával své první zakázky. Šílené.. tohle nedochůdče vypadalo, že se co nejdříve psychicky sesype.
Ušklíbnul jsem se a se Zaharovou pomocí jsem se posadil. "Jdi domů, trefíme," prohlásil jsem opovržlivě. Chlapec zrudnul studem a raději utekl, než se můj hněv proměnil ve vražedné běsnění.
Kayla nadšeně výskla, že jsem se již probudil a skočila mi s hlasitým výsknutím kolem krku. Aach! Jak jen já to dítě nesnáším! Nenávidím, když se mě dotýká ten neuvěřitelný spratek, je to k umření!
Odtrhl jsem dívku od sebe a znechuceně jsem se odtáhl, dívenka se však nepřestávala smát, brajíc toto jako hru.
"Zaharo!" procedil jsem mezi zuby, když mne to dítko sevřelo podruhé. Můj partnerr, většinou v těchto věcech spolehlivý, se snažil mermomocí nevyprsknout smíchy.
"Zlato, pojď ke mně," vzal dívenku do náruče a já se konečně mohl nadechnout.
"Jo," opáčil jsem otráveně k dívce. "ty jsi zlato, já Kei,"
Tentokrát se Zahara rozesmál naplno, až se za ním několik lidí otočilo. Když jsem pozoroval jeho usměvavou tvář, plnou štěstí, nikdy bych si neodvažoval tvrdit, že již brzy mu bude čtyřicet. Bylo to neuvěřitelné. Byl o tolik starší než já…
Mnohokrát jsem přemýšlel, jak bych v jeho letech vypadal já, kdybych se toho měl někdy šanci dožít. Měl bych také ty drobné, rozkošné vrásky od smíchu, jako on, nebo bych byl scvrklý, škaredý a mé tělo by bylo celé zničené? Netuším, nikdy to nezjistím
Mohu o tom jen přemýšlet.
Koneckonců, možná je to příjemnější, než takovým být. Starým a ošklivým.
Občas cítím, že je toho na Zaha moc, i-když si ani sebenepatrnějším slovíčkem nepostěžuje. Musí se starat o malou, o mě a ještě vyřizovat své vlastní věci, stejně jako domácnost. I-když s tou mu, když zrovna nezvracím oběd, pomáhám. Tedy snažím se… nevšimli jste si toho zoufalého výrazu, že ne???
Tak trochu jej tajně obdivuji. Tajně, to znamená, že mu to neříkejte… ještě by si to vyložil tak, že měknu a to si nemohu dovolit.
"Smím vědět, co je tu k smíchu?" zeptal jsem se naoko uraženě.
"Přece ty, jak žárlíš," dostalo se mi usměvavé odpovědi a dlouhého, procítěného polibku. Zahara postavil dívku na nohy a pak mě vzal do náruče. Ihned jsem začal protestovat.
"Nejsem malé dítě, pusť mě!" bušil jsem do něj.
"Jsi unavený," pohlédl na mě přísně, v hloubkách jeho očí byl strach a starost. "No tak, víš, že to nedělám z lítosti, miláčku," líbnul mne na špičku nosu. Musel jsem být lehký, když mě nesl tak lehce. Vlastně ani nevím, kdy jsem se naposledy vážil. Už to bude pár měsíců.. někdy na kontrole u lékaře? Možná.. nevím.
"Tak proč?"
"Nemám rád tento tvůj styl vydírání," pokáral mne s úsměvem.
V odpověď jsem se zazubil a ještě víc natisknul na něj. Opravdu se mi chtělo spát. Jenže…
"Rád tě takto vydírám. Rád poslouchám tu odpověď."
Zahara se zasmál a sklonil se k mému oušku. Vím, že tuto část mého těla má nejraději. Sám mi to řekl. "Protože tě miluji."
"Krásně se to poslouchá," zavřel jsem oči a prstíky zaryl do jeho tuniky. "Také tě miluji.. a budu ještě víc, když ta malá pohroma přestane tahat za mou sukni.."
Můj společník se opětovně rozesmál. "Ale Kei…"
Zabručel jsem na protest.
*
Nohy mne bolely na každém kroku, cítil jsem, jak se v noci zahojené rány otevírají a krvácejí a v ten okamžik jsem proklínal sám sebe, že jsem jej donutil nechat mě jít samotného. Nemohl jsem však projevit jakoukoliv slabost. Té již bylo dost.
Byl jsem unavený a čekalo mě to nejhorší v mém životě. Rozhodování.
Cítil jsem na sobě nejisté pohledy členů Rady, jejich nevyřčené otázky, co tu dělá ten černovlasý muž a dítě, přestože jsem si byl jist, že jim to nahrálo do karet. Měli mne čím vydírat, kdybych chtěl odmítnout.
A nedokázal sem si nepovšimnou muže v černém hávu, sedícího po pravici vládce města, jenž byl v tolika věcech podobný mému milenci. Podle toho, jak se Zahara zachvěl, když se jejich pohledy střetly, neměli spolu dobré vztahy.
Netušil jsem, co si o tom mám myslet. Svého otce jsem naposledy viděl v osmi letech a příliš vzpomínek mi na mou předešlou rodinu, krom jejího vyvražďování v mých šestnácti, nemám.
Pravidlo první: Máš-li nějakou rodinu, zabij ji.
Splnil jsem je dokonale. Nezbyl nikdo, kdo by ve svých žilách nesl jen kapičku mé krve.
Kayla se zdála být zmatená všemi těmi lidmi, kteří se na nás dívali a.. snad to bylo poprvé… jsem ji nechal, aby se ke mně přitulila a objala mne. Stále mi to bylo nepříjemné, ale Zaharův prosebný pohled mne donutil nijak se k tomu nevyjadřovat a nechat ji, ať si dělá co chce. koneckonců i Zahara byl trochu nervózní. Ale ne moc. Na to on nebyl.
Měl rád úsměv, zábavu, nesnášel mou neustálou zamlklost a častou protivnost. A přesto všechno mne stále miloval. Už chápete ironii tohoto života?
Konečně povstal jeden z členů Rady a sestoupil ze svých vyvýšených míst. Moc dobře chápal, že já mu nepodléhám, že mě si nemůže zotročit tou nadřazenou maskou. Znal naše uvažování. To bylo prvotní dobré znamení. Avšak nenechal jsem se tím uchlácholit, může to ještě dopadnout zle.
Přesto předtím, než oslovil mne, se obrátil k Zaharovi. Pevněji jsem sevřel ruku svého partnera a trochu se o něj opřel. Věděl jsem, že vycítil i tu nejmenší bolest, která mé tělo spalovala a proklínal ji. Přesto nic nedal znát.
"Zahara Stinrov," pozvedl muž obočí. "mysleli jsme, že jste zemřel. Čeká tu na vás místo v Radě."
Muž se snažil být příjemný a vlídný, ale prokouknout jeho úmysly bylo snadné. Nepozorovaně, tak aby si toho všimnul jen Zahara.
"Nestojím o tu pozici, to jistě víte," zamračil se černovlásek.
Muž nakonec pokrčil rameny. Všimnul jsem si, jak se Zaharův otec zaškaredil. Mezi nimi se muselo stát něco vážného, když v jejich pohledu bylo tolik nenávisti…
"Dobrá tedy," muž ustoupil a konečně se zaměřil na mou maličkost. Trochu se poklonil, ač jsem to nevyžadoval. Já sám se nepohnul ani o píď. V hlavě mi začalo třeštit.
Pevněji jsem sevřel Zaharovu ruku. Muselo jej to bolet, ale neprotestoval.
"Nejspíše…" začal.
"Nechte si své slovíčkaření pro jiné," přerušil jsem jej hrubým hlasem. Neměl jsem k nim žádnou úctu a dával jsem to patřičně najevo. "Zkraťte to, chci jen vědět, koho bych měl dle vás zabít, kdy a kolik bych za to dostal. Pak můžeme smlouvat, pokud to přijmu. Už tak jste porušili veškerou etiketu, takže si moc nevěřte."
Málem se mi podlomila kolena, kdyby mě nedržela ta dívenka, nejspíše bych padl na zem.
Rada se zdála být zaskočena, nejspíš žila v idylické představě, že se blaženě skloním před její velikostí a udělám, co jí na očích vidím.
Parchanti.
"Unesli princeznu," ozval se za našimi zády tichý, chladný hlas. Znal jsem ho, ale uvědomil jsem si to až při další větě. "Musíme ji najít a přivést zpět."
Pomalu jsem se otočil. vskutku to byl on. Stále takový, jakého jsem si jej pamatoval.
"To není můj obor, Duclane," zakroutil jsem hlavou. "Nejsem k tomu vycvičen."
"Jsi zabiják," kývnul. "Budeme potřebovat tvé schopnosti na cestě."
Rozesmál jsem se, nebyl to však nijak šťastný smích. Spíš byl plný deprese a smutku, pohrdání všemi kolem. "Já umírám, mistře. Nikam s vámi jít nemohu…"
"Já vím," kývl. "Nikdo z nás nepředpokládá, že se vrátíme živí v plném počtu. Většina z nás tam zemře. To byl tvůj sen, ne? Zemřít v boji a ne na posteli… nebo se snad něco změnilo od doby, co jsme se neviděli?"
Zakroutil jsem hlavou. "Ale stejně nevidím důvod tam jít…"
Duclan se ušklíbnul a ve své nákladné, tmavě fialkové róbě, se přesunul ke stolku s občerstvením. Choval se tu jako doma, koneckonců nedivil jsem se tomu. Bývali jeho zákazníky velice často. Mohl si to dovolit…
Měl něco za lubem. Cítil jsem to. Nějakou kartu, kterou držel a já o ní nevěděl. Neskutečně mne to znervózňovalo. Možná až příliš, víc, než by bývalo bylo vhodné.
"Máš spoustu důvodů, jen o nich nevíš, Kei.." dovolil si malý úsměv a usadil se pohodlně do křesla. Působil velmi uvolněně.
"Opravdu?" pozvedl jsem obočí. Dovoloval jsem si tyto malé drzosti, přestože mi bylo jasné, že kráčím po velice tenkém ledě. Samozřejmě že měl v rukávu triumfy. A ty triumfy právě stály vedle mě. Má rodina.
Znovu se na mě usmál. Jeho zelené oči se smály při pohledu do mích, nejistých. Položil si dlaně na bříško a spojil bříška prstů do pyramidy. "myslím, že rada nebude nic namítat," začal, "když ti vše potřebné objasním."
Nikdo se ani nepohnul.
"Dobrá," pokývnul blonďák povýšeně. "Řekněme, že pokud se k nám připojíš a naše mise bude úspěšná. A v případě, že ji nepřežiješ…" mluvil pomalu, snad, abych si zapamatoval veškerá slova, všechny fráze, které použil a mohl je důkladně zpracovat. "… Rada se postará o tvou rodinu," kývl na dívenku a Zaharu.
Takže jsem měl pravdu. Oni byli ta esa v rukávu. Nic a nikdo jiný.
"Popřemýšlej o tom, Kei," kývnul vemlouvavě. "Když to uděláš, nebudeš se muset bát toho, že jim ublíží ti, kteří tě nenávidí… a tvá rodina dostane odměnu."
"A pokud ji přežiji? Co bude pak?"
"Dostaneš tu odměnu…"
Hrubě jsem se zasmál. "Tím mi chceš naznačit, že bude nejlepší, když tam chcípnu?"
"Nechtěl jsem to formulovat takto, ale v podstatě ano. Stejně ti již moc času nezbývá." pokrčil rameny a upil ze sklenice vína.
"Nechám si to projít hlavou."
Dal bych zbytek svých dní za to, abych mohl znovu vidět jeho obličej, jakmile jsem pronesl tu osudnou větu. Moc dobře jsem věděl, že jemu se o takové nabídce ani nesnilo a já? Já si o ní dovolil JEN uvažovat? Neslýchané…
V Radě se ozval nespokojený šum. Ignoroval jsem jej.
Nakonec vše uklidnil onen muž, který nás prve oslovil. "Pánové, klid prosím!" zvedl ruce, aby upoutal pozornost. "Naši hosté jsou jistě unaveni po dlouhé cestě… navrhuji je ubytovat a zítra nám sdělí své rozhodnutí!"
Rada si začala znova mezi sebou šuškat. Trvalo neuvěřitelně dlouho, než její Představený konečně pokývnul hlavou, že s tímto návrhem souhlasí.
*
"Kei, ty se mi normálně jenom zdáš, že ano?" smál se Zahara, když si svlékal košili, aby mohl vlézt zamnou do vyhřáté vody soukromého bazénku. Nakonec jsme nepřijali jejich pohostinství, ale vrátili se tam, kde to všechno začalo. Do Ghosphel Hotelu.
Velice luxusního, drahého hotelu, do nejlepšího pokoje, který tu byl. Již jsme si zvykli na veškerý možný komfort a nehodlali jsme se jej vzdávat. Hlavně já ne, neboť jsem měl strach, aby tato noc nebyla tou poslední, kterou strávím v pohodlné posteli po Zaharově boku.
Cítil jsem hluboký strach, avšak nebyl vyvolán samotným vědomím smrti, ale tím, že někdo zde na této mrzké planetě, mě má rád, nebo mě potřebuje, jako on nebo Kayla.
Bylo to bolestivé, uvědomit si, že je budu muset opustit a už je možná nikdy neuvidím. Ne možná.. budu muset zemřít, abych jim zajistil bezpečí a ochranu. Z pěněz, které jsem nashromáždil by spokojeně mohli žít další století. O to jsem se nebál. Zároveň jsem tušil, že suma, jíž dostanu, bude dostatečně velká, aby je uživila, i kdyby nebylo ničeho jiného. Kromě toho, oba přeci měli šlechtickou krev.
Nebál jsem se tak toho, že nebudou mít z čeho žít, jak toho, že tu nebudu, že je má smrt nějak zabolí, zasáhne. Že změní jejich život. Měl jsem šílený strach z toho, že nedokáži ovlivnit, zda bude ku prospěchu, či ne.
Neměl jsem na výběr. Musel jsem přijmout. I to vědomí mne dusilo.
Když Zahara zopakoval svou otázku, konečně jsem jej vzal na vědomí. Natolik jsem byl zabrán do vlastních myšlenek a kalkulací. Vzhlédnul jsem.
"Co? Proč?"
nejspíše jsem se mu zdál zmatený a já takový skutečně byl. Ono se nedalo myslet, když se mi přímo před očima objevilo jeho nádherné tělo, tak zvoucí mne do své náruče.
Já sám již byl v koupeli notnou chvíli a přemýšlel jsem, on musel ještě uložit malou. Toliko o situaci v naší povedené rodince.
"Takhle se jim vzpírat?" něžně mně hřbetem ruky pohladil po tváři, když ke mně připlaval a prodral se několikacentimetrovou vrstvou vanilkově vonící pěny, aby mi odhrnul pramínek vlasů a zastrčil jej za ouško. Pak na něj vtisknul žhavý polibek.
"Nevzpírám se, pouze si nechávám trochu zdánlivého prostoru…." Zaprotestoval jsem trochu proti jeho slovům, nikoliv dotekům. Těm jsem se možná až příliš chtivě poddal.
"Jistě," cítil jsem na kůži, jak se ušklíbnul. "Víš, že tu nabídku musíš přijmout, že?" pravil smutně.
"Ano. Musím zemřít…" cuknul sebou. "Musím, miláčku, jinak vás neochráním!"
"Já vím…" zašeptal. "Jen se s tebou odmítám rozloučit. Nechci tu sedět a čekat, až mi ta nafintěná nána, pro kterou se máš obětovat, řekne bez jediného citu, že jsi zemřel. Odmítám. Nechci!" procítěně.
Sevřel mne pevně, přesto citlivě, ve svém náručí a začal mé tělo zasypávat polibky. Některé byli vášnivé, některé tak něžné, že jsem se musel hlasitě ozvat, aby přitvrdil, jak mne rozechvívaly. Byli to takové ty lechtivé polibky, pod kterými se svíjíte, bez možnosti se nadechnout a lapáte po dechu v přívalu náhlého vzrušení.
Přestože voda byla horká, na zádech mi vstávali chloupky, jak mne z nich zamrazilo.
"Kam zmizel ten muž, kterému jsem se dal?" zašeptal jsem tiše. "Ten, který vše bere s nadhledem a optimismem?"
Zajel mi prsty do platinových pramínků vlasů, mokrých od pečlivého mytí drahými šampony.
"A kam zmizel ten, do kterého jsem se zamiloval? Nezáleželo mu na ničem a na nikom?"
Usmál jsem se jeho slovům. "Také se zamiloval," odpověděl jsem po pravdě. "Zamiloval se a našel rodinu, kterou musí chránit, ať to stojí cokoliv."

"Ale proč jeho život?" tiše, bolestně. Svíralo se mi hrdlo, když jsem cítil, jak jej vlastní slova ničí. Jak jej bolí to vědomí, že umírám. Já sám jsem si to do dneška uvědomoval jen okrajově.
"Tak to bylo určeno ještě předtím, než jsem se s tebou setkal, vzpomínáš?" nechal jsem jej, ať Svými zoufalými polibky putuje od ouška až k mým ústům. Dovolil jsem mu je vyplenit. Vždyť mu patřily. Dýchali, mluvili jen pro něho.
"Nechci," polknul a podíval se mi do očí.
Odvrátil jsem se. Nesnesl jsem tolik emocí, které obsahovali. Měl jsem zůstat necitelným zabijákem. Vyhlídka na smrt by byla přijatelnější.
Byl bych takový, jako Duclan.
Stočil jsem se mu do náručí, jako kočka, která hledá místo, kde se skrýt. U něj jsem byl v bezpečí. "Jsi můj anděl, Zaharo," hlesl jsem.
"A ty jsi ďábel…"
"Něco horšího," zakroutil jsem hlavou. "Já jsem smrt."
Trochu se pousmál, ale přesto zůstával smutný. "Jsi krásný, miláčku," dovolil jsem mu znovu mne políbit, sám jsem mu obtočil ruce kolem krku a přitáhl si jej pak blíž. Mé vychrtlé tělíčko se otřelo o to jeho, silné a zdravé. Vyvolalo to patřičnou reakci.
"Neprovokuj, Kei…" zašeptal podmanivě. "Nebo se neudržím a ty si ráno nesedneš…"
Znovu jsem se o něj musel otřít. "Raději si nesednu celý týden, než abych to už nikdy nezažil…"
"Kei!" rozesmál se.
"Ano?" vzhlédnul jsem k němu a nechal se znovu unést polibkem. "Nějaké protesty, milovaný?"
Pouze zakroutil hlavou.






Charakters Book, chapter one: KEI


Christin DeNawar
Přezdívka: Kei
Věk: 29
Vzhled: bílé vlasy pod lopatky, fialové oči, na kost vyhublé tělo, dlouhé nehty.
Zvláštní znamení: černé oblečení, kámen, ametyst, na kůži, obvázané kolem zápěstí.
Motto: ještě se mi nepodařilo jej z něj dostat.. ehm..
O něm: nájemný zabiják. Od svých osmi let studoval v Alabastrové akademii ve městě Obscure. V 20 se osamostatnil a začal pracovat na vlastní pěst. V té době také dosáhnul na nejvyšší příčky ve svém oboru a stal s nejvyhledávanějším zabijákem na planetě. ve svých dvaceti čtyřech se stáhnul do ústraní.
Charakter: Kei je nájemný vrah, povětšinou nemá svědomí a pokud ano, neprojevuje je. Je velice silný, co se týče své psychiky, s fyzičkou je na tom poslední dobou ne příliš dobře. Opovrhuje společností, v níž žije.
Psát jej byla a je obrovská zábava, můžu se na něm vyřádit, ať už jde o jeho morbidnost, věčnou ironii a nenávist, kterou rozdává ne po hrstech, ale sudech. Myslím, že přestože je jeho charakter nejspíše již velice ohraný, je zároveň hluboký a vyzařuje z hlouby mé duše. Zbožňuje dýky, jakýkoliv druh bodných a sečných zbraní a co se týče střelných, kromě svých dvou revolverů žádným nevěří.
Prosazuje názor, že lidstvo si za své pohromy může samo, přitom se však neospravedlňuje a bere svůj podíl na zkáze země, který zdědil, hrdě.
On miluje život, tím se ode mne dost liší, a je nešťastný z toho, že teď, když už dosáhnul všeho, co kdy chtěl - nalezl své místo na světě v Zaharovi a jeho dceři - musí odejít. Ví to, je s tím smířený a statečně tomu čelí, přesto se občas ptá, proč zrovna on.
Celý příběh je psán z jeho pohledu *nepočítá ty drobné záběry, v nichž má hlavní slovo otrok* a je datován do chvíle těsně před koncem mise. Zbytek dopíše…ne nechám vás napnuté…
Proč z jeho? Připadá mi, že je k tomu nejpovolanější - se svým osudem. Pomocí flashbacků jej můžeme sledovat a dozvědět se víc o příčinách všeho. Myslím, že Zahara ani Kayla by takto nikdy nesmýšleli a nebyli tak sentimentální, aby toto dělali.