Cesta života 6 - Těžké ráno

Ráno se Kerla probudila ještě před zapípáním budíky, ale moc čerstvě si nepřipadala. Bála se totiž, aby se jí zase nezdál ten „sen“. Bála se sama sebe jako šelmy, měla strach z toho pohledu na černou panteřici.
Ze zamyšlení ji až vytrhl budík, kterého se zprvu lekla a v dalším okamžiku naštvaně mobil zamáčkla. Začala si uvědomovat, jak je silně nepraktické nastavit si jako melodii budíku svoji oblíbenou písničku. Postupem času ji totiž začnete nesnášet – taky aby ne, když vás pravidelně budí v 6:30 s tím, že musíte jít do školy.
A dneska se Kerle abnormálně nechtělo. Věděla, že Charlie na ni počká.
Pohledem zapátrala po deníku, který si spokojeně ležel na stole.
Ještě se ani nepřevlékla z pyžama a už se k němu vrhá, aby mohla alespoň kus myšlenek do něj napsat, i když má strach, že na její pocity by nestačila stránkami ani kniha velikosti Bible.

22. dubna 09

Deníčku,

zní to naprosto neuvěřitelně, ale prostě mám najednou hroznou chuť se ti svěřit. Je mi ale jasný, že už tě budu muset někam pořádně schovat. Mamka by si ráda početla.

Kerla mimoděk zvedla oči v sloup, ale ihned začala psát další písmena utvářející její slova myšlenek.

Nechápu vůbec, co se to děje. Mám pocit, že ty sny, co se mi zdají o černé panteřici nejsou jenom sny. Víš, prostě jako bych to fakt prožívala, ale někde trochu jinde. Zní to naprosto bláznivě a já si jako blázen upřímně řečeno připadám.
Hlavně to včera s Charliem. Chudáka jsem asi musela pořádně vylekat. Ale hlavně, no chápej, on vyprávěl sen, ten samý co se zdál mě, jen z jeho pohledu. Byl nějaký elf, tuším, že říkal. Vymýšlel si to, nebo to skutečně tak bylo. Zas na druhou stranu, jak si to mohl vymýšlet? Vždyť jsem tohle nikdy nikomu neřekla, kor jemu…

Kerla

Načmárala svůj profil a sešit zaklapla. Promnula si oči a rozhlédla se po pokoji, do kterého pronikaly ranní paprsky slunce.
Postel jako vhodný úkryt rozhodně nepřipadala v úvahu. To by bylo jistě první místo, kam by její matka zamířila.
Skříň? Najít ho pak zpětně v tom nepořádku by byl téměř nadlidský úkol, ale zase na druhou stranu se skříň jevila jako nejlepší východisko.
„Jednou to aspoň zkusím,“ zamumlala si pro sebe Kerla a deník uložila do rozhrabaného oblečení ve skříni. Zároveň z ní vytáhla spodní prádlo, červené tričko a dříny, což si chtěla dneska vzít na sebe.

„Kerlo, zlatíčko, vypadáš nějak nevyspala,“ uvítala ji starostlivě matka v kuchyni. Otec jen zvedl oči od novin a přejel ji mlčky pohledem.
„Učila jsem se dlouho do noci,“ zalhala obratně.
„Ach, z čeho dneška píšeš. Mohla jsi říct, mi bychom ti pomohli,“ nenechala se tak rychle odbít její starostlivá rodička, zatím co jí mazala burákové máslo na toustový chléb a nechávala vyluhovat brusinkový čaj.
„Chemie, to bude v pohodě.“ Prohodila Kerla nepřítomně a posadila se ke stolu. K jejímu velkému štěstí a mlčky vyslovenému díku už se jí na nic nevyptávali.
Jedla opravdu pomalu a čaj usrkávala, jako kdyby nikdy nehodlal vychladnout. Nechtělo se ji jít na autobus, možná by byla dokonce i ráda, kdyby ho nestihla. Jenže to by doma neprošlo, a proto se nakonec neochotně zvedla od své nedojedené snídaně a s tichým rozloučením vyklouzla z kuchyně.
Oba rodiče se na sebe mlčky tázavě podívaly a bylo zřejmě, že v hlavě se jim odehrává to samé. Máme o tom říct doktorovi, souvisí to nějak s „tím“? Nebo se opravdu učila.

S nepřítomným výrazem na tváři a sluchátky na uších se Kerla posadila v autobuse hned na první volné místo v autobuse. Nikdo nezdravil, takže i ona mlčela.
Cesta výjimečně ubíhala až moc rychle. To snad celý svět touží potom, aby se dostala do školy brzy?
Jen co vystoupila z autobusu, stočily se na ni tázavé pohledy Denis a jejich kamarádek.
„Co to mělo včera znamenat?“ osočila se na ni Denis a zkoumavě sledovala její kruhy pod očima.
Kerla se zamračila, ukázala výmluvné gesto a zamířila k hlavnímu vchodu. Nesla se hrdě, aby ty nány namyšlené nic nepoznaly, ale když spatřila u dveří Charlieho, zastavila se a zachvátila ji panika.
Co mám proboha dělat?