Zima... X.část

19.7.2010, 12:00, teplota 24 stupňů celsia, vojenská základna Republikánské armády, severozápadní hraniční přechod.
Stál jsem u vchodu do kasáren základny a mnul si bradu. Základna byla ohraničena barikádami a zbytky betonové zdi, nacházela se tam kasárna, autopark, radiokomunikační středisko a menší muniční skladiště. Já jsem byl vyslán, abych přivítal československé uprchlíky... ale hlavně jsem chtěl vidět Patricii. Respektive její ostatky.
„Where the hell they are?!“zeptal jsem se poddůstojníka Republikánské armády vedle mě stojícího, kde k čertu je konvoj s uprchlíky.
„Our soldiers met with them in Medhina. They are now again on route and they will be there in 5 or 10 minutes...“odpověděl poddůstojník, že republikánští vojáci konečně se setkali s konvojem v Medině a nyní ho doprovázejí, až do Demokratické republiky Reunie.
Vyšel jsem na jednu strážní věž a začal pozorovat horizont. Jeden voják mi podal dalekohled.
Spatřil jsem je! Konvoj prvních 12 nákladních vozů s uprchlíky doprovázených republikánskými BVPčky a jedním tankem T-72. Jeden z vozů byl celý naplněný zásobami potravin a další zásobami paliva, které se podařilo shromáždit a s nimiž jsme mohli bojeschopnost našich obrněných sil prodloužit, až na 12 hodin.
Ale nejvíce jsem čekal na náklaďák s vládním vojenským velitelem Jánským, jehož jsme potkali v Českých Budějovicích. To byl první z náklaďáků. Vytáhl jsem vysílačku a přepnul na frekvence užívané českými ozbrojenými silami.
„JÁNSKÝ. TADY JE KAFKOVSKÝ...“
„AH, ZDAR. JEŠTĚ JEDNOU UPŘÍMNOU SOUSTRAST...“
„HLAVNĚ UŽ PŘIJEĎTE! STOJÍM NA VĚŽI U PŘEDNÍ ZDI ZÁKLADNY...“
„OK, BUDEME TAM ZA CHVÍLI...“
Zandal jsem vysílačku a republikánskému vojákovi vrátil dalekohled. Pak jsem slezl z věže a vydal se na nedaleký kopec, kde jsem čekal, až dorazí konvoj.
Po chvíli přijeli.
Seskočil jsem z kopce a doběhl k prvnímu z náklaďáků a vyskočil na rám u dveří do kabiny.
„Kde je Jánský?“zeptal jsem se řidiče a dvou důstojníků.
„Vzadu, provádí závěrečné zápisy pro vládní administrativu...“odpověděl řidič. Seskočil jsem z rámu a vrátil se do základny.

„Kde je?“zeptal jsem se Jánského, když všichni uprchlíci už vylezli z náklaďáků a náklaďáky se zásobami zamířili k Sanii.
„Tady...“řekl a ukázal na velkou kovovou bednu. Opatrně jsem přišel k té bedně.
„Počkej... jsi si opravdu jist? Už tak to byl strašný pohled... a teď několik dní jela v tom náklaďáku... já... varuji tě...“řekl Jánský a podíval se na mě zoufale.
Zaklekl jsem k bedně a otevřel ji rychle. Jánský se otočil a rychle odešel. Já jsem spatřil... Patricii... nebo spíš jen to co z ní zbylo... nemohl jsem se na to dívat... na to co jí vojáci Centrální rady provedli a rychle jsem zavřel bednu.
Chtěl jsem si ji zapamatovat tak jak jsem ji viděl naposledy...
„Co se stalo s Lošickým a spol., přesně?“zeptal jsem se, když se Jánský vrátil.
„Další den jsme vzali Prahu útokem. Rychle jsme zlikvidovali hlídky a stanoviště vojsk Rady na předměstí a Jižním Městě, dostali jsme se bez odporu, až na Vyšehrad a odtamtud zahájili dělostřeleckou palbu na štáby Centrální rady a ústřední velitelství v Národním divadle. Velkou oklikou jsme se dostali na I. P. Pavlova a zničili slabý odpor centralistických vojáků. Ti, demoralizováni se často vzdávali nebo k nám rovnou přebíhali. Naše síly velice rychle dosáhli Národního divadla a s pomocí přeživších uprchlíků jsme zaútočili na divadlo. Elitní polovojenské speciální jednotky Rady byli tvrdší oříšek, ale zlikvidovali jsem je nakonec. Zatkli jsme Lošického a jeho kabinet, odvlekli je na Střelecký ostrov a tam, příznačně jménu ostrova, zastřelili... a pak jsme zorganizovali exodus uprchlíků... to je vše... co budeš dělat?“zeptal se pak Jánský.
„Pohřbím ji...“odpověděl jsem chladně.

22.7.2020, jižní pobřeží, námořní molo, Republika, teplota 23 stupňů celsia, rychlost větru 0.1 m/s.
Stál jsem v uniformě republikánského vojáka, s kalašnikovem v ruce a zapálenou cigaretou v ústech a sledoval širé moře, na němž se jako tečky rýsovali naše rybářské a zásobovací lodě jezdící, z Republiky na Madagaskar a obráceně. V roce 2016 jsme totiž zjistili, že na Madagaskaru se sice lidé taky nejdříve pobili, ale pak se tam taktéž povedlo několika tisícům převážně z Evropy a Jihoafrické republiky ukrýt. Nyní jsme dva sousedící a spolupracující státy. Oni nám dodávají potraviny, my jim průmyslové součástky a tak dále. Některá svědectví hovoří i o obnově zbytků civilizace na Kavkaze…
Nyní, ale konečně můžeme žít v klidu a míru. A to je to hlavní… že přežijeme. S Andreou zde žijeme. Já jako voják republikánské armády a Andrea je učitelka v nedaleké základní škole. Většina ostatních spolubojovníků vstoupila do republikánských vojsk, až na Petra, ten řekl, že už nechce dál válčit a že chce žít v klidu, tak se stal rybářem. Mimochodem, s Andreou čekáme dítě... modlím se, aby vše už bylo v pořádku.