Kouzlo bouře aneb sen o větrném tanečníkovi...

Obloha se zatáhla. Mohutná šedivá oblaka lemovaly krajinu. Vzduch byl těžký. Slunce z něj během dne vysálo všechnu vlhkost. Vítr pobíhal tichou polní krajinou pohrávaje si s ještě nezralými klasy. Bylo před bouří. Uprostřed pole stálo děvče. Riflové kalhoty, krátké tričko a svetr. Dlouhé vlasy rozpuštěné. Usmívalo se. S první dešťovou kapkou, jenž jí utkvěla na vlasech, šat její proměnil se v šat z kapek rosy. Divoce se zasmála. Milovala bouři. Vítala Bouři. S hlavou zakloněnou rozpřáhla ruce větru vstříc. A vítr lehce rozevlajíce jí vlasy pobídl ji k tanci. Byl jejím tanečníkem. Další kapka padla jí do vlasů. Třetí. Čtvrtá. Vítr ji dravě provázel po tanečním parketu již vodní hladiny. Nohy bosé, na to nedbala. Její vlasy zůstaly suché, zdobené drobnými lesklými kapkami jako perlami. Šat roztékal se za jejími pohyby a po chvíli zase stékal zpět. Blesk jako reflektor osvětloval to podivné představení. Hrom zas udával rytmus pohybům. A ona se smála. Byla šťastná. Tohle byla ona. Byla sama sebou. Skryta před světem v pustinách nemohl ji nikdo spatřit. Bouře přehlušovala svět hromem a oslepovala bleskem. Na chvíli mohla se stát sebou samotnou, duše otevřená, smysly napjaté, užívala si té krásy. Déšť pomalu ustával. Krajina se nořila do ticha. Skrze hustá oblaka začaly prosvítat sluneční paprsky. Dívka ruce rozpažené, hlavu zakloněnou, pomalu otevřela oči. Stála celá promoklá uprostřed pole a vítr, tak jako by chtěl být jejím tanečníkem, hrál si s jejími vlhkými vlasy...