Cesta Zloděje - Počátek

Počátek

Tharn a Sarn se narodili v královském městě Kôening Minel na severu Powsillie. Jejich otec se jmenoval Garn a pocházel z rodu kutaků a horníků s příjmením Hegrred. Byl to silný trpaslík s mohutnými čelistmi, načechraným rezavým plnovousem, vlasy spletenými pod pevnou ocelovou přilbicí do copánků a s nejděsivější pověstí, díky které si Tharn a Sarn v dřívějších časech, ještě před jeho smrtí, dokázali zajistit naprosto cokoliv, ať už se to týkalo různého vybavení či jídla. Jejich matka Feres byla naproti tomu dosti nenápadná hobitka pocházející z nedalekých venkovských končin z rodu Vrasinkových, což byli široko daleko nejznámější hamouni a zloději. Měla prací strhané ruce, propadlé tváře a prošedivělé černé vlasy. Svým zjevem vypadala dost bezbranně, ale každý kdo ji znal, už dopředu věděl, že provokovat ji se nevyplatí, neboť uměla dosti obratně zacházet se svou kradenou elfskou dýkou, kterou po ní zdědil v pozdějších letech druhorozený Sarn.

Kôening Minel, ať se to zdá jakkoliv nemožné, byl všemi kupci i jinými návštěvníky už odpradávna označován jako *Drod, což ani trochu nezlehčovalo to, že tam žil král země ve svém obrovském paláci nesoucí jméno Allomin, paví hnízdo, uprostřed města. Každé ráno vycházel mohutný Wetar V. na svůj obří balkón a s pohrdáním v očích shlížel na zašedlé město, jenž se rozkládalo za jeho zlatými branami. Nebylo na pochybách, že ho nikdo ani zdaleka neměl v milosti za to, jak se choval ke svým poddaným a proto se taky do Drodu stěhovalo tolik cizinců.

Všechno se ještě zhoršilo, když se nedaleko od Kôening Minel v jedné zapadlé jeskyni, které se od té doby říkalo Ferenorva, usídlil drak. Bylo to kdesi v zarostlém *Hôgendu a nikdo až na pár neotřelců, kteří se nikdy nevrátil, se tam neodvážil. Snad naprostý blázen by se odvážil riskovat život pro pár zlatých, které ten hamižný král za drakovu hlavu vypsal, aby jej zabil. Drak měřil skoro tak jako celá jeskyně na délku a rozpětí jeho nádherných a však života beroucích křídel bylo snad velké jako celý Allomin. Až se pak jeden odvážlivec jménem Ferenor, bylo to přesně v den Tharnových a Sarnových narozenin, odhodlal se svou družinou překročit hranice temného Hôgendu, aby draka zabil.

Není divu, že polovina jeho statných rytířů zahynula už při cestě k jeskyni a sám Ferenor byl na prahu sil, když došli do cíle. Rozkládala se před nimi křivolaká pěšina vedoucí až k otvoru mezi skály a na konci stal vchod do drakovi jeskyně. Povídá se, že pohled na rokli byl tak děsivý, že se v mžiku zbývající tři Ferenorovi rytíři sebrali a vzali nohy na ramena. Ferenor však v Hôgendu zůstal a nemínil ustoupit za žádnou cenu. A tak vytasil svůj nádherně zdobený meč Diridorr a opatrným krokem se vydal k jeskyni. Snad není nutno popisovat, jak těžce Ferenor s drakem válčil, než ho sám ke svému údivu na pokraji s zabodl do hrudi. Drak začal těžce krvácet, krve bylo dokonce tolik, že Ferenora po jednu dobu i topila, až se mrtvé tělo draka sesunulo na kamennou zem jeskyně a už se dál nehýbalo. Ferenor ještě na závěr vytrhl drakovi jednu šupinu z jeho obrovské děsivé tlamy a chytajíc se za bok s námahou vyšel s jeskyně, ve které strávil ukrutným bojem půlku druhého dne.

Ještě toho dne vypukla v Kôening Minel obrovská oslava, neboť potraviny do této doby, stály o mnoho víc stříbrňáků a měďáků, jelikož se přes drakovo území dostala taktak jedna obchodní výprava.

Prvorozený Tharn syn Garnův a Feresin, jenž měl v ten okamžik právě oslavovat své deváté narozeniny, v tu chvíli seděl pod stolem a neviděn se slzami v očích truchlil nad svou zesnulou matku. Ona jakožto hobitka z rodu Vrasinků se měla dožít požehnaného věku, avšak zemřela nedávno po ohavné nemoci, při které jí po celém těle naskákalo přinejmenším tisícero zarudlých boláků. Garna Tharn moc neznal, jelikož s matkou strávil jen o trochu více času, než s ním samým, jelikož často odjížděl na výpravy do skal, až se jednoho dne stalo, že se nevrátil. A jak zemřel Garn z rodu Heggred, zemřela s ním taky jeho pověst a strach z něj.

Devítiletý Tharn a jeho mladší bratr sedmiletý Sarn, jenž si v každou možnou chvíli hrál s matčinou starou elfskou dýkou, se od těch časů protloukali životem velice těžce. Starší Tharn zdědil po otci mohutné čelisti, nepříjemný probodávající pohled a svaly, takže když žebral, aby dokázal sám sebe a svého mladšího bratra nakrmit, neshledával se s moc velikým pochopením ani soucitem. Zato mladší Sarn, který sedával celý den na kraji jedné krčmy nedaleko Wetarova domu a jen tak nečině pokukoval po okolí, přinášel domů několikanásobek toho co Tharn, což Tharna aniž by věděl proč, velice mrzelo.

A i když Tharn vypadal tak jak vypadal a nebylo pochybu, že až dospěje, stane se z něj velký muž, měl velice křehké srdce a slitování pro každého, což zdědil po své matce Feres. Naproti tomu Sarn, měl srdce z kamene a slitování neměl s ničím ani s nikým. Byl pohublý měl černé delší vlasy a sympatický úsměv což se u dítěte jeho věku, a ještě k tomu když byl na ulici, velmi hodilo. Oba dva bratři nebyli moc natčeni svým smíšeným původem, ale mělo to také několik výhod, měli rozum i svaly i když pravda, že každý z nich měl trochu víc toho a trochu víc toho.

Když tak Tharn dál pobrekával pod stolem jedné krčmy, kde dal hostinský na oslavu každému zdarma kalíšek červeného vína vyrušil ho zničehonic Sarn, celý rozesmátý a politý od rudého moku z Šengerónských polí. Tharn v sobě rychle zadusil všechen žal a nasadil vůdčí tvář, aby ho nemohl Sarn obviňovat, že je vevnitř naměklý jako kus bláta. A v ten večer Sarna, který jak šlo poznat Tharnovy slzy ani nezaznamenal, osvítila můza a přišel s jedním nekompetentním návrhem a to, že by se měli jako bratrské duo dát na zločin a krást kde se dá. Tharna samého zamrzelo, že s takovým návrhem nepřišel sám, ale byl rád, že alespoň pokud všechno klapne, bude mít co jíst.

A tak se na sklonku pátého dne od zabití draka Ferenorem, který se v tu dobu léčil u Wetarových ranhojičů kdesi hluboko v Allominu, stalo to, že Tharn a Sarn okradli jednoho tlustého obchodníka s koření a vydělali si prvních pár zlatých. Jejich taktika v tu dobu nestála ani za zlámanou grešli, neboť svého úspěchu dosáhli tak, že obchodníka normálně zabili. A i když se to zdá moc kruté na dvě malé dítka, bylo to tak. Tharn, který měl o to více síly v pažích než Sarn počkal v temném zákoutí ulice, kudy se obchodník vracel a jakmile ho míjel, skočil mu zezadu na záda a bratrovou elfskou dýkou mu přejel po krku. Čepel projela kůží nasáklou tukem jako máslem a obchodník se v smrtelném chrčení svalil na zem.

Tharn to nikdy nepřiznal, ale když si pak v jedné louži omýval ruce od krve, brečel. Sarn si mezitím mrtvého obchodníka ležícího na zemi jako kus poraženého dobytka, prohlížel s oblibou a cítil veliký triumf jelikož obchodníkovi sundal z krku i stříbrný přívěšek, který si opatrně vložil do kapsy.

Vraždu nikdo nijak moc nevyšetřoval neboť v Drodu se takové věci stávali obden. Nyní na příkaz vrchního velitele stráží poručíka Tombina zvedávali dva hlídači obchodníkovo těžké mrtvé tělo z bláta, jelikož se za ty dvě hodiny co tam leželo, úplně rozpršelo. Tharn a Sarn mezitím seděli v jednom výklenku za rohem a poslouchali co si strážníci povídají. „Poručíku Tobine, podle mě to byla elfská dýka,“ pravil jeden z hlídačů, když si vestoje prohlížel řeznou ránu na krku. Poručík Tobin přistoupil blíž, vytáhl ze své pravé kapsy kapesník, který si přiložil k ústům a odpověděl: „To je pouze vaše domněnka Barele, to tělo už mělo být dávno naložené. Lidi se dívají co se to tu děje a narůstá panika tak pohněte!“ a pak zase ustoupil a vložil kapesník zpět do kapsy.

Tharn si velice oddychl a i když se sám cítil hodně provinile, někde hluboko v jeho srdci mu poskočila jiskřička nadšení. Bylo to něco nového, vzrušujícího, co ještě nikdy nezažil, ale už teď věděl, že to chce.

A tak plynuli dny dál a dál, až Tharnovi a Sornovi nezbyly z lupu žádné peníze. Všude platili plnou cenu, jelikož se jim každý vysmál, když chtěli slevu, protože jejich urputný a rázovitý otec už nežil. Ten den pustili z Allominu Ferenora, který byl velice rozhořčený, protože ze své odměny za drakovu hlavu nedostal ani třetinu. Wetar mu totiž naúčtoval pěknou částku za léčení, které podstoupil pod rukou jeho ranhojičů a tak se po celém Kôening Minel rozlehla zpráva, že Ferenor chystá na Wetara pomstu. Sarn velice zalitoval, že není starší, jelikož by se do odboje za spravedlnost rád přidal, i když podle Tharnova názoru to byla spíše touha po penězích a rabování, která ho v tom nápadu postrčila.

A tak po pár krádežích, které se na rozdíl od té první obešli bez obětí na životech, Ferenor skutečně s hrozivým davem pronikl přes Allominské brány a pobil většinu Wetarových stráží. Jeho vojsko, kterým se stala převážně většina Drodských povstalců zahynula ten den ve vstupní hale Allominu a to je podivuhodné, protože nikdo nečekal že se dostanou tak daleko. Ferenor však zabit nebyl. Lučišnické družstvo, které z balkónů ve vstupní hale kropilo schody, odkud Drodští přicházeli, Ferenora chytilo a odvléklo ho za samotným králem. „Tak se vrátil, drakobijec zde do Allominu, protože po pomstě zatoužil,“ pravil král, když nadmutě stál nad shýbajícím se Ferenorem, který v poutech klečel před ním a kdyby mohl vstal by a i riskoval by život, aby krále zabil, avšak už mu nezbývaly síly, jelikož byl pořád dost ochromen po nedávném souboji s drakem, který mu jak sám řekl, vzal kus duše. Ferenor zvednul ke králi v očích a zašeptal: „Tak tohle je lide váš král. Wetar V. hamižný.“ A za dvě vteřiny se již Ferenrova hlava kutálela královském koberci, neboť Wetar, jakmile uslyšel Ferenorova slova, ztratil poslední špetku sebeovládání a svým stříbrným mečem uťal Ferenorovi hlavu.

Bylo-li to možné, králova obliba a prestiž ještě víc klesla než před tou aférou a v celém Kôening Minel nezůstával již nikdo, kdo by v krále věřil. A tak se za dva roky od zabití draka objevila zpráva, že si král ve své komnatě zbaběle vzal život.

V tu dobu už bylo Tharnovi jedenáct a Sarnovi devět a ve své taktice velice pokročili. Nebyli už ti dva malí kloučci, kteří před dvěma lety aniž by sami věděli jak to udělali, podřezali obchodníkovi s kořením krk, stali se z nich zkušení kapsáři a lupiči. Největší loupež, která se jim do té doby povedla a přinesla jim mnoho zlatých se stala zrovna před týdnem.

Bylo chmurné úterý měsíce povzdychů, když se Tharn a Sarn domluvili na propracované strategii. Chtěli přepadnout malé bylinkářství, kde si všichni chodili kupovat přísady do lektvarů a pokrmů. Jelikož bylinkářka, která tam pracovala a jmenovala se Terrelfin (lesní mech), a byla to stará známá jejich matky, dobře ji znaly. Ani jeden z nich neměl žádné výčitky svědomí, neboť ona jako jejich kmotra se o ně po smrti jejich matky přestala starat a kdykoliv kdy u ní žadonili o jídlo je odbyla nebo vyhnala ze svého krámku. V celé Powsillii neexistovali záznamy, že by někdo něco tak troufalého, ještě v tak útlém věku udělal.

Za ty dva roky co Tharn a Sarn kradli si rozšířili svůj inventář o bambusovou foukačku a uspávací šipky, zlodějskou kuší, jenž se dala v pořádku schovat pod plášť a střílelo se z ní jednou rukou, zatemňovací plášť, který však měli jenom jeden, takže druhý z bratří se musel pokaždé ztratit v davu a taky se velice dobře naučili lhát. Vzhledově se změnili oba dva. Tharn měl na pravé líci jizvu od šípu, který mu prolétl těsně kolem ucha, když utíkali před městskou stráží po jednom nevydařeném lovu na opuštěné, bohatě vyhlížející kupce, taky mu o moc porostli svaly, naučil se zastrašovat slabochy a konečně se zbavil, teda alespoň si to myslel, svého soucitu s druhými. Sarnovi se zakudrnatili vlasy, zdokonalil svůj galantní úsměv a taky se naučil velice dobře jednat s lidmi.

Když tak kráčeli k bylinkářství, ani jeden nebyl nervózní, protože plán si poslední dva dny neříkávali pořád dokola a asi dvacet metrů před krámkem se rozdělili. Tharn odbočil doleva a zamířil k vysypaným popelnicím vedle obchodu, kde hodlal vlézt do odpadní roury a tudy dovnitř do bylinkářství. Sarn nasadil pohodový krok, ve své kapse v tu chvíli třímal svou uspávací foukačku, naladil svůj úsměv a nevinou tvář a vstoupil předními dveřmi do obchodu. Vevnitř byl kromě Terrefin taky jeden člověk, který jakmile spatřil Sarna odešel. Terrefin, unavená, stará, zanedbaná člověčice stála za pultem a opřena o loket sledovala jak se k ni Sarn blíží. Sarn věděl, že už přemýšlí, čím ho odbude tentokrát a to bylo také v plánu. Jakmile se Sarn dostal před pult, nenápadně, i když schválně shodil na zem jednu prosklenou vázu s koriandrem. Terrefin na něj vyjela, málem přeskočila pult a užuž vyháněla Sarna z obchodu, když ji Sarn nenápadně tak že to ani nepostřehla do krku vrazil jednu šipku s uspávacím jeden. Plácla se po ni jako po včele a za pár vteřin už ležela omráčená na zemi. Sarn okamžitě zatáhl v celém krámku okenice neprostupnými závěsy a na dveřích obrátil cedulku otevřeno na zavřeno. Tharn už v tu chvíli vybíral její úspory a tržby z tajné zásuvky pod postelí v jejím pokoji přes chodbu od pultu a zanedlouho se i se Sarnem loudili z obchodu ven a to znovu přes odpadní rouru, se kterou měl Tharn o trochu více starostí než Sarn, jelikož se musel potýkat i s pytlem nacpaným nejrůznějšími cenostmi. Nebylo jich zase tak moc, ale podle skromného živobytí Tharna a Sarna by jim měl vystačil na několik měsíců normálního bytí.

Zpráva o tom, že se v Drodu i přes nedávná nová protiloupežnická opatření, rozrostla kriminalita se rozletěla po celém okolí. Málokdo, vycházel po setmění ven a všechny okenice byly teď nehostinně zatažené závěsy. V Kôening Minel měl být zanedlouho zvolen nový panovník, který by se usídlil v mohutném Allominu, jenž byl teď obýván především radou starších, mudrci a strážemi.

Tharn seděl naproti jeho branám a pozoroval stříbrnou lunu, která se nesla na mraku nasáklém vodou. Sarn v té době navštěvoval Heretha což byl jeho nový přítel. Byl to záludný skřítek podobný těm, kteří nosili tácy Wetarovy ještě za jeho života. Byl zdatný ve shánění potřebných věcí pro Tharna a Sarna, i když Tharn na něj pohlížel se znechucením a i přes svou sličnost a soucit měl na něj zálusk, Hereth to dobře věděl a jelikož se nemohl Tharovi ani v nejmenším rovnat, radši si své uštěpačné poznámky brumlal za Tharnovi zády pod svým nosem připomínajícím jahodu.

Hereth se schovával kde to jen šlo, patrně nikdy neměl svůj stálý domov, takže přebýval tu a tam v jakékoliv krabici či popelnici, ale vždycky byl Sarnovi na blízku, jelikož si k němu Sarn chodil pro moudré rady, jelikož byl na světě přece jenom o něco déle než on sám. Jakmile se Sarn se skřítkem v patách usadil vedle Tharna, jenž právě položil temeno své hlavy o zeď za ním a zavřel oči, se nad Allominem rozsvítila bílá světla. Z té dálky nešlo moc rozpoznat, ale dalšího dne celou Powsillii proletěla zpráva o tom, že zde vládne nový král a to Laturdian Lopak - spravedlivý.

Pro Tharna a Sarna to nebyla moc šťastná zpráva, jelikož ze dvou soudů u niž prozatím povstanule za mírné krádeže, se vymanili jen proto, že soudce, což byl především velitel městské stráže Tobin, se nechal velice snadno podplatit. Z případu od zabití draka až po Ferenorovo vniknutí do Allominu si vzal Luturdian cenný oznatek a to, že hamižnost se a to především platilo pro Kôening Minel, nevyplácí. Příběh draka a Ferenora zanedlouho ještě více stoupl v oblibě i když už uplynulo skoro třech let, protože do města přicestoval jeden z rytířů, kterému se náhodou podařilo vymanit se z Hôgendu a na žádost Luturdiana začal v čestných lidech vzbuzovat odvahu v krušných časech tím, že vyprávěl ač velice přebarveně Ferenorův příběh, jak si žil před tím než draka skolil a neméně o tom jak s drakem bojoval, i když u toho samozřejmě vůbec nebyl.

Zlo se šířilo od jihu k severu, jelikož na jihu za Thorfortskou bránou vypukla válka mezi lidmi a hamižnými trpaslíky. V té době byl Laturdian na trůně již dvacet let a Tharn i Sarn začínalo teprve dorůstat do věku muže, jelikož jim to tak jejich původ naplánoval. Hereth za u dobu o mnoho více pohubnul a začal se zhrbávat nad starou dřevěnou holí. To nic neměnilo na tom, že byl pořád obratný v shánění všech lupičských pomůcek a taky se stal Tharnovým a Sarnovým „obchodním partnerem“.

V Drodu již nebyl nikdo kdo by Tharna a Sarna neznal a oba dva bratří si toho byli plně vědomi. Po ulicích teď chodili s bradou k nebi a velice se vyžívali v tom, že se jich každý bál, i když Sarn to bral o trochu více povýšenějic. Herethovi se velice nelíbilo, že mu jeho milovaný Sarn zakázal chodit s nimi na veřejnost, aby jim nekazil pověst a vzhled. To se v ten den, zrovna když Tharn a Sarn domlouvali další loupež na postranní pobočku obchodní federace, stalo to, že městskou bankou vyběhlo deset osob v kápích a kuklách a v dostavnících a na koních začali ujíždět s lupem pryč.

Standarty městské stráže v ten den povlávali po celém Kôening Minel a snažili se všemožně vypátrat zloduchy jenž vykradli úspory těžce pracujících občanů města. Laturdian sám z toho nebyl moc natčen a nařídil městské stráži, plně si vědom Tharnovi a Sarnovipověsti, aby jim položili pár otázek. Tharn byl velice zamlklý a dokonce i stráži, jenž mu pokládala nepříjemné otázky odpověděl: „Byly bychom tu banku vykradli sami kdyby nás někdo nepředběhl.“ A tak začala Tharnova a Sarnova pověst v městě povadat. Uplynuli další dva roky a maskovaný klan, jenž na začátku vykrádal banky se vloupil do královské klenotnice. V ten den se Tharn, Sarn a Hereth dohodli na tom, že zkusí velitele psanců vyhledat a domluvit se s nimi na spolupráci.

Než se nejstarší a svým zjevem nejtvrdší Tharn vydal do místní stoky, kde podle svědků gang vždy utíkal, pověděl svému mladšímu bratru mimo doslech Heretha tohle: „Nečekej na mě bratře. Může se moc dobře stát, že se již na příště neshledáme. Kdybych se nevrátil, vyhledej otcova přítele Juriena Hraničáře na severu Kôening Minel, ten ti pomůže dostat se z nejhoršího. Nic zlejšího a špatnějšího než tohle už nás nečeká. Buď v před nebo hluboko vzad.“ A podal bratrovi ruku, který ji pevně stiskl a nechtěl ji pustit. „Síla s tebou Tharne Odvážlivče.“ Nazval Sarn svého bratra a na závěr ho poplácal po rameni.

*Drod – z barbarského jazyka: Sajrajt

*Hôgend - mohutné pohoří rozkládající se na západě Kôening Minel