Bojovník - část 1.

Bojovník

Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl.

50 let po příchodu Opelomských

Roba už silně bolela hlava s toho, co se děje u něj doma. Matka mu pořád za něco nadává a všechno, co dělá je strašně špatně. Jediné, co ho drželo nad vodou, byla Amy, která byla ochotná ho kdykoliv vyslechnout a pomoct mu s čímkoliv.
I teď s ní byl venku. Seděli za jedním opuštěným domem ve vesnici Lynx, kde oba bydleli. Amy často řešila svojí sestru, která střídala kluky zatímco ona neměla ani jednoho – a to nebyla ošklivá, dokonce by se dalo říct, že se Robovi velmi líbila, ale nebyl ochotný si to přiznat, protože to pro něj byla až moc dobrá kamarádka na to, aby se mu mohla líbit.
„ Třeba je to jenom střed generací, Robe. Myslím, že vás to oba zase přejde.“uklidňovala ho Amy, když probírali opět jeho matku.
„ Třeba není. Třeba to nikdy nepřestane. Mám pocit, že mě moc nemusí, protože chtěla víc holku než kluka. Nebo protože to má v práci teď nějaký horší, ale to přece pořád není důvod, aby si vylévala zlost na mě. Mám jen pocit, že každý další krok, který udělám je jen další chybou. Jako bych nikdy nemohl udělat něco správně.“rozčiloval se dál.
„ Správné je, že ty si sám sebou. Ať uděláš cokoliv tak jsou u tebe lidé, kteří budou stát pořád při tobě.“
„ To asi jo, ale já poslední dobou přemýšlím, že bych se sebral a odjel do Brandu za tátou. Možná, že u něj by to bylo lepší.“
„ Chceš utéct před problémem, ale tím se nic nevyřeší akorát na tebe bude ještě víc naštvaná.“
„Ale já získám nadhled. Třeba když budu chvíli nad věci … třeba se to pak nějak vyřeší.“
„ Tak dělej jak myslíš. Já budu stát pořád za tebou, ať se děje cokoliv, ale chci, aby si mi o všem řekl.“vzdychla ustaraně. Rob jí pohladil po její snědé tváři. Vstal.
„ Pojď už je pozdě, vyprovodím tě domů.“ A tak šli dva ještě poměrně mladí Argové spolu domů. Amy si vážila Robovy společnosti. A Rob si vážil toho, že s ním Amy vlastně je.
„ Kde si byl tak dlouho?“uslyšel Rob ten téměř nenáviděný hlas, když se vrátil domů.
„ Tak různě.“odpověděl jí jako by jí chtěl ignorovat. A taky svým způsobem ignoroval.
„ Zase si se flákal s tou černou courou?“vyjela na něj.
„ Není to coura!“vyštěkl na ní Rob.
„ No to teda je, každý den jí vidím s někým jiným.“
„ Pleteš si jí s její sestrou.“pronesl Rob lhostejně. Ve vnitř byl naštvaný. Měl Amy rád a nikdo jí před ním nebude urážet. Ani jeho matka ne.
„ No to teda nepletu. Poznám je.“
„ Myslím, že nepoznáš, mami.“
„ Já vím, koho poznám a koho ne. Tak si na mě moc nevyskakuj.“
„ Tak neurážej mé přátele.“vyjel na ní Rob a zavřel se do svého pokoje. Sednul si do rohu a čekal, že za ním matka každou chvílí přijde a začne na něj znovu ječet. Ale zmýlil se.
Jen tak seděl a uklidňoval se. Snil si svůj sen, jak uteče odsud a nechá všechno za sebou. Uklidňovalo ho to a zároveň byl z toho nervózní. Jeho rysí ocas se začal mírně vlnit, ale jeho rysí tlapy začal přešlapovat tak, jak to dělá kočka, když je spokojená. Jeho lidská polovina těla se nijak neprojevovala své emoce nechávala v Robově hlavě.
Když už byl Rob skoro klidný, přišla do jeho pokoje matka – taky s tělem rysa.
„ Chceš něco jíst?“zeptala se přísně. Ona se zřejmě ještě neuklidnila.
„ Ani ne.“prohodil Rob. Matka už se otáčela k odchodu, když jí Rob oslovil.
„ Mami?“
„ Co je?“zeptala se už trochu mírumilovněji.
„ Jaký je táta?“ Rob byl najednou zvědavější než si myslel. Zajímal ho otec, protože ten sen, co ho uklidňoval pro něj představoval něco, co je možné, že se stane.
„ Proč to chceš vědět?“ jeho matka byla překvapená, ale bylo na ní vidět, že tu otázku čekala už delší dobu.
„ Chci vědět jaký byl můj otec. Mami, už je mi dvacet, už nejsem malej kluk.“
„ Tvůj otec je jedním z hlavních generálů v Brandu. V našem hlavním městě. Bojuje s Califi. Říká se o něm, že je posedlý bojem a válkou, ale já myslím, že to není pravda. On byl vždycky hodně posedlý tím, co dělá, ale vždycky poznal, kam až se dá jít.“ Bylo na ní vědět, že neví co přesně mu má říct. On jenom přikývl.
„ Co máš v plánu?“zeptala se ho. Poznala, že o něčem přemýšlí. Bylo i vidět o čem, ale chtěla to slyšet od něj.
„ Nic.“
„ Chceš za ním jít, že je to tak?“
„ Možná.“prohodil jen tak lhostejně.
„ Robe, co ti tu chybí. Máš tu všechno, co můžeš chtít. Přátelé, jídlo, domov, dokonce i místo, kde se koupat, vždyť Baklské jezero je jen pár kilometrů odsud. A taky tu máš mě.“znělo to jako by ho prosila, aby zůstal. Najednou si uvědomovala všechno to, co mu vlastně říkala a prováděla. A to jenom proto, že jeho otec musel odejít do války a tam už zůstal.
„ A co když mě tohle právě vadí? Co když chci taky něco dokázat sám a nenechat se jen peskovat od tebe?“
„ Chceš tím říct, že já ti tady vadím?“vyjekla na něj najednou.
„ Dá se to tak říct.“kývnul Rob. Koukal se nějak jinam a čekal, že jeho matka opět vybuchne. Tak jako vždycky.
„ A co ti na mě vlastně vadí Roberte? Co je na mě tak špatně?“ječela na něj. On si jen pomyslel, že s tím výbuchem, měl pravdu.
„ Já už jsem z toho, co chceš abych byl. Zbavila si mě veškeré důvěry, kterou jsem k tobě choval. Ztrácím se v tom, co jsem a co chceš ty abych byl. Tlačíš mě, abych byl jako ty, ale každý můj další krok je pro tebe jen chyba. Snažím se stát sám sebou. Copak nevidíš, že mě potlačuješ?“vyjel na ní Rob. Skoro nevěděl, co říká, ale cítil, že tenhle rozhovor je cesta k jeho snu. Ať už je jakkoliv krvavá.
Matka na něj jen nevěřícně hleděla, nevěděla, co mu má říct, ale bylo jí jasné, že pokud tohle jeho rebelství nezarazí, tak Robert odejde a už se nevrátí.
„ Já že tě potlačuju? Já se tě jenom snažím vychovávat. Nic víc, ale jak je vidět, ty zřejmě nechceš být dobrý-“
„ Ale mami, kdo říká, že ty seš ta hodná. Ty seš jen matka, která nechápe, kdy je potřeba mě nechat stát na vlastních nohou. Já se chci sám poučit ze svých vlastních chyb. Já tě k tomu nepotřebuju.“
„ Tak fajn. Táhni za otcem, třeba tě srovná on. Nebo tě ani nepřijme.“
„ A nebo se ke mně bude chovat líp než ty.“zavrčel na ní Rob. A ona jen bouchla dveřmi. Napadlo ho, že by se možná měl omluvit, za svoje chování. Možná toho řekl až moc, ale tím by se jí jen podrobil a to on opravdu nechtěl. Jediné, co chtěl bylo utéct a nevrátit se. Po tomhle rozhovoru – pokud se tomu tak dá říkat – věděl, že když se zítra ráno sbalí a vyrazí na cestu, tak se nic nestane. Jen se rozloučí s Amy a matku nechá na pospas osudu. Třeba pochopí, že v něm měla něco nepostradatelného. A pokud ne, tak si nemusí vyčítat, že odejde.
Lehl si do svého pelechu (protože Argové se do postele nevejdou) a spokojeně usnul.
Druhý den se vzbudil s úsměvem. Jeho matka ještě spala a to bylo už dopoledne. Byla vyčerpaná z toho, co včera slyšela od svého syna a potřebovala to nějak vstřebat. Možná, že by se mu i omluvila.
Rob si nabral spoustu jídla na cestu, nějaké náhradní oblečení a to bylo všechno. Nic víc nechtěl a nic víc se mu do ruksaku ani nevešlo. Tak se jen sbalil a šel.
Nebylo tak brzo ráno. Mnoho Argů z městečka se už procházelo po ulicích Lynxu. Rob nejdřív zašel za Amy. Napadlo ho, že by se přece jen mohli rozloučit. Opatrně zaklepal na dveře. Otevřela mu její starší sestra. Měla na sobě nějaké staré tričko. Slíbila mu, že jí zavolá a za chvíli se už přiřítila Amy. Byla ještě v noční košili pod níž prosvítalo tělo černého pantera. Její kaštanově hnědé oči se leskly, vlasy měla ještě neučesané a Rob si najednou uvědomil, že ona je tím důvodem, proč tu zůstával tak dlouho i přesto, že chtěl být někde úplně jinde. Jako by si uvědomil, že k ní necítí jen čistě kamarádský vztah. Jako by v tom bylo něco víc, co zjistil jen s tímhle pohledem na ní. Rozjasnilo mu to oči, ale bylo mu jasné, že už je moc pozdě na to, aby neuskutečnil svůj sen.
Chvíli tam jen tak stáli a navzájem se prohlíželi. Amy byla sice rozespalá, protože jí sestra evidentně vzbudila, ale stačil jí jediný pohled na muže, který možná dospěl tělem, ale rozhodně ne duchem, jak stojí před jejími dveřmi s batohem plným jídla a oblečení a s odhodláním vydat se na kraj světa jen, aby našel svého otce a přesvědčil se, že aspoň on se k němu bude chovat jako milující rodič, a úplně se probudila. Bylo jí jasné, že takhle probuzená bude ještě dlouho, protože Rob bude pryč opravdu dlouho a možná už se nevrátí.
„ Co to děláš?“zděsila se.
„ Jak jsem včera říkal. Odcházím najít tátu. Třeba se ke mně bude chovat líp než máma.“
„ A proč si tím seš tak jistej? Robe, tobě už je dvacet let a on se ti ani jednou neukázal ani ti nedal vědět, že existuje.“¨
„ To je pravda, ale třeba mě pozná podle něčeho, co máme společného třeba není tak špatný.“
„ Třeba máš v hlavě jen představy o geniálním otci, ale někde tam vzadu víš, že tohle nemusí být vůbec pravda. Opouštíš to tu, kvůli jednomu včerejšímu nápadu.“
„ To není včerejší nápad, přemýšlím o tom už asi rok. Je to jako sen, o kterém si myslíš, že se nikdy nemůže vyplnit, ale pak se něco změní a ty zjistíš, že se to stát může a tak si za tím jdeš. Jdu se s tebou rozloučit, protože tě mám rád a nechci, aby si mi to nijak vymlouvala, protože ty jsi důvod, proč jsem tu zůstal tak dlouho. Včera si říkala, že budeš stát při mně, ať se stane cokoliv. Tohle cokoliv teď přišlo. Tak při mně prosím stůj.“
„ Stojím při tobě.“přikývla a z očí se jí vylily první slzy. Políbila ho na tvář, objali se. Rob šel svou vlastní cestou a Amy zůstala jen stát na místě a sledovala ho. Ještě dlouho potom, co už nebyl na dohled jen stála mezi dveřmi jejich skromného domku a hypnotizovala to místo, odkud už ho nebylo vidět. Chtěla, aby se vrátil, ale zároveň cítila s ním. Chtěla mu ukrást všechnu tu bolest, aby se mohl vrátit.
Ale Rob šel dál, neotáčel se, protože měl nutkání se k ní vrátit i když věděl, že nesmí. Probudil se v něm bojovný duch po otci, který ho naváděl, aby dál bojoval s ním. Aby šel dál. A pro něj se stal ten hlas cestou, kterou musí projít, aby se dostal i za majitelem toho hlasu. Aby se dostal, za někým u koho mu snad bude dobře.
A tak šel dál. Samota ho sužovala víc, než čekal. Povídal si s tím hlasem, když viděl, že kolem něj nikdo není. Dělal si zastávky v různých městech, třeba na den, někdy i na dva dny. Potraviny už mu skoro docházeli a tak na jídle šetřil. Do Brandu šel tou delší cestou, která byla zároveň i bezpečnější. Šel po hranici s Opeloňané a u mostu Echeom zahnul na královskou cestu. Celá cesta trvala asi tři měsíce.
Za tu dobu si Amy našla přítele, kterého milovala a on ji. Zatím co Rob na ní nemohl přestat myslet. Za tu dobu si Robova matka uvědomila své chování a syna začala oplakávat, ale stále na něj ještě měla vztek. Zatím co Rob byl přesvědčen, že kdyby se jenom několikrát omluvila, nemusel by odcházet. Za tu dobu se toho hodně změnilo. Ale také se stalo něco pozitivního. Generál Liam Keel – Robův otec - se vrátil do Brandu s poměrně dobrou náladou. Tam na severu vybojoval celkem velké území a tak ho odvolali, aby si mohl odpočinout od věčných bojů. Což ho ovšem nijak nezklidňovalo.
Robův otec, byl člověk, který byl velmi neklidný, když měl pocit, že se kolem něj nic neděje. A když byl mír nebo on byl pryč, tak se zrovna nic nedělo a to pro něj bylo špatně. Neměl ženu už delší dobou, jeho tvář byla zjizvená po bojích, ale i po mučení, když ho vzali do nepřátelského tábora jako rukojmí. Teď byl starý, zjizvený a jeho tvář byla značně zničená. Nechtěla by ho žádná žena. Některé jeho rány byli ukryty hluboko pod povrchem. A proto byl takový, jaký byl. Ale on se za svou tvář nestyděl. Vždy, když bojoval s Calify, si přál, aby už ho konečně jeden z nich zabil, protože žít o samotě na věčnost ještě s takovou zrůdou, jako byl on, to byla jeho noční můra.
Rob se asi na týden zabydlel v Brandu. Měl pokoj v malém sympatickém hostinci. Peněz na to měl dost – něco si vzal z domova od matka a něco sám vydělal. Po týdnu si uvědomil, proč tady vlastně je a opět se odhodlal vyhledat svého otce. Když se zeptal hostinskému, jen mu dal papírek s jeho adresou. Rob vůbec nečekal takovou odpověď. Rob ani nevěděl, jak se otec jmenoval. Věděl jen to, co mu řekla matka. Byl jedním z hlavních generálů. Sídlil v Brandu a byl posedlý bojem, ale víc se dozvěděl až od hostinského.
Byl to generál Liam Keel. Bydlel sám v obrovském domě na konci města. Rob tam došel. Stoupnul si před dveře a najednou si uvědomil, co to vlastně dělá. Hledá otce – ať už je jakýkoliv – nebo hledá prostě osobu, která na něj bude hodnější než jeho matka? A pokud je to druhé řešení, tak co tady dělá? Proč není třeba u Amy, která ho má ráda a on taky.
Ale jeho tělo se přestalo ovládat a aniž on by cokoliv chtěl nebo si cokoliv uvědomil, zaklepal na dveře. Chvíli tam stál, přemýšlel, jestli udělal dobře. Ale někde za dveřmi už se někdo pohyboval. On ten pohyb neslyšel. On jako by to viděl. Jako by věděl, že se jeho otec blíží. A blížilo se.
„ Co si přejete, mladý muži?“zazněl hluboký, přísný, ale zároveň strašně sympatický hlas.
Rob se trochu vyděsil. Už od rána byl trochu mimo, ale pohled na někoho, kdo mu dal život ho probudil.
„ Dobrý den, pane generále, já ani nevím, jak vám to mám vysvětlil, ale jsem váš syn.“ vypadlo z něj a on najednou ani nevěděl, kde je. Věděl jen, že před sebou má člověka, který je starý a mohl by být jeho otcem. Byl na to dost starý a celkem si byli i podobní, ale to se nedalo moc dobře odhadovat, protože jeho tvář byla tak zjizvená, že z dálky nevypadala jako tvář člověka natož potom muže.
„ Vážně?“zeptal se přísně.
„ Ano, řekla mi to moje matka.“
„ A jak se jmenuje tvoje matka?“
„ Jmenuje se Milla Kounová a je z městečka Lynx.“
Generál Keel se zamyslel. Vzpomínal a Rob si byl jistý, že už od začátku věděl, o koho jde. Možná, že i věděl, že má syna, ale nečekal, že by někdy přišel až k němu.
„ A jak se jmenuješ ty, synu?“pronesl přátelsky a uchechtl se. Pak ho vzal jednou rukou za ramena a pobídl ho dovnitř. Rob vešel. I ze vnitř byl dům nádherný, jen mu přišlo divné, že tam žije sám. Očekával nějakou jinou ženu. Aspoň služebnou, ale dům zel prázdnotou.
„ Já jsem Robert.“usmál se na něj.
„ To je pěkný jméno pro takovýho chlapa.“zasmál se „ Na tvojí matku si pamatuji, to bylo před-“
„ Dvaceti lety.“doplnil ho Rob s úsměvem.
„ Jo, nějak tak. To jsem byl mladší.“řekl zamyšleně a na chvíli se zadíval do prázdna „ A co tady děláš ty, Robe?“
„ No, já .. já jsem vlastně utekl.“vzdychnul Rob a bál se podívat se otci do očí.¨
„ A před čím jsi utíkal?“zamračil se na něj.
„ Před matkou. Posledních pár let se ke mně chovala jako k cizímu člověku. Nesnášela moje kamarády a celkově by se dalo říct, že všechno, co jsem udělal byla pro ní jen další chyba. Snažila se, abych byl jako ona. Ale já nejsem ženská.“
„ To bych tedy řekl.“uchechtl se Keel a poplácal ho po zádech. „ Je dobře, že bojuješ pro svou vlastní hrdost, ale já nemám, co bych ti nabídnul.“
„ Nechci aby jste mi něco nabízel, chci jen být s vámi a poznat svého otce.“
„ Svého otce poznáš nejlépe, když mi budeš říkat ,tati‘ jako to synové otcům říkají.“usmál se na něj přívětivě a Rob byl šťastný.
Žil u svého otce týden. Skvěle si rozuměli a chodili spolu do společnosti. Generál Keel Roba všude představoval jako svého syna a Rob ani nevěděl, jak to má otci oplatit. Ale během těch dvou týdnů generál Keel jako by stárnul. Světlo z očí se mu pomalu, ale jistě vytrácelo. Blížilo se něco špatného, velmi špatného. Vysávalo to z něj veškerý humor a někdy i mluvu.
„ Robe, nechci tě do ničeho tahat, ale musím odjet.“ Přišel k němu za dva týdny po jejich prvním setkání generál Keel.
„ Co se děje? Kam odjíždíš?“ Rob mluvil rychle a vyděšeně. Za ty dva týdny pocítil, že jeho otec je o hodně lepší než jeho matka. Nevěděl v čem, ale taky ani nechtěl vědět v čem.
„ Musím odjet zpátky do války. Bojovat s Calify.“pronesl smutně.
„ Můžeš tady zůstat jak dlouho budeš chtít. Ale já už se asi nevrátím. Už dlouho čekám na svůj poslední boj. Už jsem tady moc dlouho.“
„ A proč se ti to tady nelíbí?“
„ Robe, ty jsi ještě moc mladý na to, abys pochopil, že všechno je krásnější pokud jsi smrtelný. Podívej se na Opeloňany, jsou tam krásné dívky. A ty už možná nebudou krásnější než když jsem je viděl. Jenomže já jsem pořád tady. Už je mi přes 500 let a kdybych neměl jizvy, tak vypadám skoro stejně jako ty. Ale oni už za 500 let žít nebudou. Já možná ano a proto bojuji. Chci zemřít, protože mám pocit, že už jsem toho zažil příliš mnoho. Zažil jsem, když na naší planetě přistáli Opeloňané a pomáhal jsem jim se tu zabydlet. Dali jsme jim půdu, která je podle nás prokletá, ale oni jsou vděční. Za tu dobu se přemnožily v jiný stát a za dalších sto let už budou možná tak silní jako jsme my.“
„ Já pojedu do války s tebou.“řekl najednou Rob. Skoro si ani neuvědomoval, co říká, ale chtěl s ním být tak moc, že by za ním šel kamkoliv. Pochopil, proč on je generálem. Pochopil, proč ho jeho muži tak oddaně následují. Protože je to on. On je bere jako kohokoliv jiného, on jim rozumí, on si zažil to, co si zažívali oni. On ví jaké to je. Dokáže se vcítit, ale taky umí být až hnusně jedovatý. Pro své muže dokáže cokoliv.
„ Já tě do toho nemůžu nutit. Pokud tam půjdeš, nemůžeš čekat žádné hezké zážitky. Jenom utrpení, smrt a bolest. Nic jiného v téhle válce ani není.“ Jeho rysí ocas se mu nervózně vlnil. Chtěl mít syna u sebe, ale nechtěl ho ztratit v tak krvavé válce, jako byla tahle.
„ Nečekám nic hezkého. Pokud není smrt hezká.“
„ Smrt není hezká, smrt je nádherná. Ale jen pro nás, můj příteli.“
A tak nakonec odjeli spolu; generál, který neuměl nic jiného než zabíjet a jeho syn, který neměl ani vojenský výcvik.
Usadily se na jedné z hlavních vojenských základen. Generál Keel cestou vysvětloval, že ve válce jsou si všichni rovni a že ho nebude moc plně upřednostňovat jako svého syna. A tak se také stalo. Rob bydlel ještě s dvěma vojáky. Byli to celkem příjemní muži. Také byli ještě mladí, ale s Robem se to nedalo srovnat. Byl nejmladším vojákem na obou stranách fronty. I Califové se nějak dozvěděli, že do války přijel generálův jediný syn.
Generál Keel často připomínal svému synovi, že pokud budou napadeni, pak to bude právě on po kom půjdou. Byl by krásným rukojmím. Proto Rob zůstával často ve svém stanu zatímco se mu měnili spolubydlící – pokud nezemřeli byli tak zranění, že měli povoleno jít domů. A oni radši šli. Každý chtěl jít domů kromě Roba, který byl i vyzíván k odchodu a to nejen svým otcem, ale i ostatními členy jednotky.
Jednou si ale dupnul a šel bojovat s nimi. Poprvé viděl Calify. Obrovská létající stvořením s protáhlou hlavou a šedivou kůží. Poprvé se k němu nikdo nechoval jako ke slečince, ale přežil bez jakéhokoliv zranění. Zjistil, že se může spolehnout sám na sebe, ale i na ostatní vojáky v jeho armádě. Byl rychlí a uměl uhýbat, což je v boji s Calify velmi důležité. Hodně jich zabil a stáhli se až potom, co byli na dostřel jejich základny. Califové by mohli přivolat posily a to by mohl být jejich konec. Když se začali stahovat, Califové byli rádi, že je nechali utéct, aniž by napadli jejich základnu.
Ve stanu potom ze sebe stáhnul Rob zpocené a zkrvavené tričko, osprchoval se a šel si lehnout. Byl stahaný z boje, který byl v podmínkách severní hranice Země Padlých – jak se Argům říkalo, kvůli jejich nehostinné půdě – velmi náročný. Bolelo ho celé tělo, ale když se vyspal, cítil se skvěle. Odpoledne měli volno a přišel ho navštívit jeho otec. Rob byl pochválen nejen generálem Keelem, ale i ostatními. Prý je na začátečníka bez zkušeností přímo výborným příkladem improvizace. A takhle to chodilo pořád. Rob se do bojů zapojoval stále častěji, až se stal téměř stálím vojákem. Mohli ho probudit o půlnoci a on by se jenom oblékl, vzal by si svůj meč a odešel v bojovat.
Na svou matku už zapomněl, zapomněl téměř na všechno, co bylo v Lynxu. Jen na Amy ne. Amy byla pořád v jeho paměti, v jeho srdci – byla všude. Byla o důvod víc, proč bojovat a o důvod míň proč být v armádě. Byla jeho cílem, který chtěl už dlouho dosáhnout, ale s každým mávnutím mečem byla dál. S každým mávnutím mečem se z něj stával vrah a on nemohl připustit, aby Amy žila s někým takovým. Už jen proto, že každému se jeho skutky vždycky vrátí a pokud ne, tak se mu to vrátí až po smrti. A on začal chápat, proč jeho otec chce padnout v boji. Když vás obklopuje smrt a někdy jste k ní tak blízko, že si na ní můžete sáhnout, někdy je lepší se poddat. Někdy je totiž málo více. A to platí všude.
Roba brzy povýšili. Asi po deseti letech – což je u Argů opravdu krátká doba – se z něj stal poručík a už mohl velet jedné asi pětičlenné skupince vojáků. Najednou byl šťastný. Měl práci, která ho naplňovala a vydělával si opravdu hodně. Na konci každého měsíce dostal to, co si vybojoval.
Ale bylo jen pár bitev, které byli pro Roba ta hlavní. Jednou z nich byla bitva, ve které oslepl na jedno oko. Stalo se to asi patnáct let po tom, co stál před prahem svého otce. Jeden velký Calif ho ošklivě škrábnul drápem do obličeje, když zrovna zachraňoval zraněného majora, který se ocitl poblíž, ale nakonec zůstal na tu zrůdu úplně sám. Rob za ním přiběhl a pomohl mu z nejhoršího na což, ale sám doplatil, za svou ochotu dostal medaili a byl navrhnut na vyšší hodnost.
Ale pak už byla jen jedna bitva, která se mu pořád promítala v paměti. Byla to bitva, kvůli které ho poslali zpátky domů, do domu svého otce.
Ta strašná událost se stala 50 let po tom, co Rob přišel o jedno oko. Bylo to opravdu pozdě v noci. Oblaka pokrývala nebe tak, že nebyl vidět ani svit měsíce. Všichni tvrdě spali, kromě hlídky, která měla noční službu. Ta zemřela první, ale ne dost rychle na to, aby nesvolala pohotovost. Všichni se rychle oblékli a utíkali ze svých stanů. Nad nimi létala obrovská šedivá stvoření, odnášeli některé vojáky a v letu je zabíjeli.
Jeden Calif odnesl plachtu z Robova stanu. To bylo po tom, co už všichni věděli, co se děje. Generál Keel nevěděl nic lepšího, než zkontrolovat, jestli je jeho syn v pořádku. To se mu stalo osudným. Jeden Calif ho vzal, ale nezabil ho v letu. Snesl se s ním kousek opodál, kde spolu začali bojovat. Rob viděl, co se stalo. Spatřil otce, jak k němu běží, ale pak se kolem něj prohnalo něco šedivého a byl pryč. Rob utíkal za Califem. Našel je skoro kilometr za táborem, který už byl zničen, tak že už se nedal opravit. Califové si zabrali jejich půdu.
Když Rob doběhl za otcem, už byl dost udýchaný. Uvědomil si, že jediné, co u sebe má, je jeho dýka. Ale za otce, který mu ukázal, že jsou i rodiče, kteří si váží svého otce, za toho by i zemřel.
Generál Keel stál uprostřed kroužku asi čtyř Califů, kteří ho drásali svými ostrými, dlouhými drápy. Ale dva z nich byli zraněni. Krváceli z krku, z jejich dlouhého oválného těla a jednomu z nich chyběl jeden pařát, ale Califové se rozhodli, že pro smrt člověka, který jich zabil víc, než kdokoliv tušil, se byli ochotni obětovat.
Rob už byl blízko. Velmi blízko. Sám se divil, že ho ještě ani jeden z nich nezpozoroval, protože si ho všiml už i jeho otec. Na chvíli zůstal jen tak stát a koukal se na svého syna, ze kterého se stal bojovník. Stejně jako se stal bojovník z něj. Byl na něj patřičně hrdý. Usmíval se, protože věděl, že ho tentokrát smrt nemine. Pokud zemře a jeho syn tohle přežije, odejde odsud šťastný.
Rob vzal do ruky svou dýku a vrazil jí jednomu z Califovy do úzkého krátkého krku. Calif zařval a zřítil se k zemi. Zemřel. Na Roba se okamžitě vrhli dva jiní, jednoho z nich jeho otec téměř okamžitě zabil. Ten druhý padnul po tom, co se podařilo Robovy zarazil svou dýku do jeho hlavy. Ani nezařval, jen se zřítil k zemi. Ležel vedle jeho otce, který do sebe nechal nečině bodat. Usmíval se, cítil, jak k němu přichází smrt a on se jí už dávno nebál.
Rob už byl ale taky značně potrhaný od Califů. Stále měl ale dost síly bojovat s tím posledním. Nebál se ho. Nebál se smrti – to ho naučil otec. A teď bojoval snad jen aby se s ním mohl v klidu rozloučit. Protože oba věděli, že generál Keel – dost silný, dost zjizvený boji , ale i životem odsud musí dnes v noci odejít.