Catella - 6. část

To dopoledne a skoro celé odpoledne jsem ty dva už neviděla. Všichni byli dole a zpovídali Eliota a já v Naomině pokoji měla spoustu volného času, takže jsem ho strávila nad pěknou knížkou z její obrovské sbírky v knihovně. Byla to příjemná relaxace, jakou jsem ještě nezažila. Ani v jednom životě jsem ještě neměla tolik času, abych mohla číst knížky.

Kolem páté odpoledne mě z mého čtení vyrušila Naomi.
„El, nechtěla bys jít ven?“ zeptala se mě. Tahle otázka mi vyrazila dech. Jednak protože se mě zeptala, jestli chci, a jednak proto, jelikož jsem za dobu mého pobytu tady nebyla venku a ani jsem nepočítala se změnou. Ale ven jsem se podívat chtěla. Šanci na útěk jsem uznala za nulovou, tak proč alespoň nevidět, kde jsem mohla být.
„Ano, ráda.“ kývla jsem a zvedla jsem se ze země. Dříve, než jsem stačila dojít ke dveřím, mě Naomi zastavila.
„OK, ale ne v tomhle.“ ukázala na mé oblečení, ale než jsem stihla mít nějaké námitky, stála už u skříně s oblečením a hodila po mě tričko s dlouhým rukávem v tmavě modré barvě a tmavé hrubé tepláky. Nakonec jsem od ní dostala ještě tlustou bundu a pevné boty, až v tu chvíli jsem si všimla, že jsem celou dobu bosá.

O chvíli později jsme já a Naomi vycházely ze dveří jejího pokoje. Dole pod schody na nás už čekal Eliot. Také on měl podobné oblečení jako my dvě. Vypadali jsme jako tři turisté na túře v lese. Eliot nám pohybem naznačil, ať jdeme dál ke dveřím. Když kolem něj procházela Naomi, okamžitě se na něj zavěsila a přivítala se s ním polibkem. Vždycky jsem si myslela, že mám vše, co jsem kdy chtěla, ale v tu chvíli jsem jim záviděla. Záviděla jsem jim, že se mají o koho opřít. Já nikdy nikoho takového neměla, v mém prvním životě se to neslušelo a jako vlčice jsem na to prostě neměla čas.

Cesta lesem netrvala dlouho, byla to však nádherná procházka bez jasného cíle, u kterého se musí být co nejrychleji. Beze spěchu jsme došli k nějaké prosluněné mýtině. Sluneční paprsky se odrážely od sněhu a házely na okolí barevná prasátka. Okolní stromy měly také bílou přikrývku, vypadaly jako polité cukrovou polevou. Všude byl klid, jen v dálce se ozývalo krákání vran, jejichž černá křídla kontrastovala s bílým okolím. Celé to vypadalo jako z pohádky.
„Tak co, líbí?“ zeptal se mě Eliot a já přikývla. Teď bych ze sebe nedostala ani slovo, ani kdybych chtěla.
„Našli jsme to tady asi před rokem, moc lidí o tom neví, vlastně jsme tady nikdy nikoho neviděli. Takže je to naše soukromé místečko.“ usmívala se Naomi nad mým výrazem. Ani jsem se jí nedivila, musela jsem vypadat jako dítě v cukrárně.
„Je to tu nádherné.“ vydechla jsem.
„Páni, ty umíš mluvit?“ podotkl Eliot, ale já to přešla. V tu chvíli jsem se plně zajímala o výjev přede mnou.
„El, vadilo by ti, kdybychom my šli na lov?“ zeptala se po chvíli Naomi.
„Jistě, budu tady.“ odpověděla jsem jí. ‚Jako bych mohla utéct‘ dodala jsem v duchu. O chvíli později jsem už byla na mýtině sama.

Vydržela jsem na louku zírat ještě pár minut, než mi začala být zima, poprvé za posledních sto devadesát let. Proto jsem se začala po louce procházet, za sebou jsem nechávala jasně znatelné stopy. Pomalu jsem se ponořila do vzpomínek, přesně na takovém místě se to stalo, tady se on objevil a… Ne, nesměla jsem na to myslet. Ani jsem nevěděla, jak dlouho jsem tam byla, čas pro mě přestal existovat. Znovu jsem vzpomínala na mou první rodinu, na život poslušné dcerušky. Na mámu, vysokou, štíhlou a přísnou dámu, která byla ve společnosti velice vážená, stejně jako můj otec, který byl významným profesorem na univerzitě.

Eliot a Naomi se vrátili o pár minut později. Kdyby neměla Naomi natržené kalhoty a Eliot cíp košile od krve, ani bych nepoznala, že před chvílí přišlo jejich rukou o život několik zvířat. Eliot zrovna něco vyprávěl a Naomi se tomu smála. Mě našli opřenou o kmen stromu, stále zírající na bílou nádheru přede mnou.
„El, je ti něco?“ zastavila můj proud myšlenek Naomi a starostlivě se na mě zadívala.
„Ale nic, jen jsem se zamyslela.“ odpověděla jsem jí možná až moc rychle. Upřela na mě svůj pohled v němé otázce.
„Vzpomínala jsem na svůj první život.“ povzdechla jsem si.
„Podle toho, jak se tváříš, asi nebyl nejlepší.“ odpověděla mi.
„Chybí mi.“ vyhrkla jsem a potom nahodila kyselý obličej. Před těmi desetiletími bych to byla nikdy neřekla. Vždycky jsem svůj život proklínala, všechno bylo předem naplánované. Teď bych dala nevím co za to, abych se tam vrátila.
„Řekni mi o tom.“ pobídla mě Naomi.
„Ne.“ odmítla jsem. „Teď mluví Eliot a to je určitě mnohem zajímavější.“ Tajně jsem doufala, že mi to odsouhlasí a nechají mě být. Ještě jsem nikdy nikomu o své minulosti neříkala, nejvíce toho o mně věděla Carol. Ale jen o vlkodlačím životě, který se mnou celý prožila.
Bohužel, nestalo se tak.
„Eliot je právě se svým vyprávěním u konce. Teď nás zajímáš ty. Určitě je tvůj příběh také zajímavý.“ oponovala mi Naomi.
Nechápala jsem proč, ale měla jsem pocit, že jí můžu věřit. Netušila jsem, jak to, že mi nic nebrání se jí vyzpovídat.
„Dobře.“ řekla jsem. „Ale nejdříve otázka: Kolik vám je let?“
„Mně je 177 a Eliotovi 115.“ odpověděla ihned Naomi.
„Aha. Tak nevím, jak Eliot, ale ty tu situaci znáš, jsme totiž narozené ve stejné době. Já jsem se narodila v roce 1830. Moje rodina byla velice bohatá a vážená. Můj otec vystudoval na univerzitního profesora, který přednášel i na nejvýznamnějších vědeckých sjezdech a setkáních. Matka byla dokonalá manželka, žena v domácnosti, která se starala, aby jejich děti měly správné vychování.“ odmlčela jsem se. Eliot i Naomi viseli na každém mém slově.
„Moje dětství bylo celkem pěkné. Sice jsem otce moc nevídala a s matkou jsem také neměla moc blízký vztah, zato jsem milovala své tři bratry. Často jsme si spolu s dětmi služebnictva hráli na našich pozemcích.
Od mých sedmi let jsem se začala objevovat ve společnosti. Nesnášela jsem ta setkání – být slušně vychovaná holčička v nádherných šatičkách, která se jen usmívala a pokud možno nemluvila. Byla to hrůza, mnohem raději jsem si s ostatními dětmi hrála na zahradě. I přes matčin zákaz se mi často podařilo nepozorovaně se vykrást ven.“ usmála jsem se nad tou vzpomínkou. Většinou jsem utíkala ven oknem v pokojích pro sloužící. Byla to rozhodně větší zábava než třeba výuka vyšívání.
„Takhle jsem si celé ty roky žila a nemohla jsem si stěžovat. Ovšem jednou si mě matka nechala zavolat do svého pokoje. Dříve to udělala jen jednou, tehdy, když jsem rozbila křišťálovou vázu. Věděla jsem, že ten rozhovor bude důležitý, no a taky že byl. Bylo mi osmnáct, v Evropě se šířila revoluce, ale nás, šlechty, se tyto boje netýkaly. Žili jsme si ve svém vlastním světě. Myslela jsem si, že mě nemá co trápit. Já, mladá, krásná, z bohaté rodiny, které nic nechybí. Někdo mohl mít pocit, že nemám důvod ke smutku, ale měla jsem. Matka mi totiž oznámila, že mi spolu s otcem vybrali vhodného manžela.“ u tohoto úseku mého minulého života jsem se pozastavila, velmi dobře jsem si pamatovala, jak se to stalo.
„Měla jsem vztek, že někdo rozhodl v tak důležité věci, která mi měla ovlivnit celý život, za mě, ale neprotestovala jsem. Věděla jsem, že rozhodnutí mých rodičů je neměnné a vyvolávat hádky by nemělo smysl.
Neuběhl ani měsíc a já byla připravená na svůj nový život. Venku na mě čekal kočár, služky mi dobalovaly poslední věci, matka kontrolovala věno. Já se šla naposledy rozloučit s těmi, kteří mi byli nejdražší. Nic bych si tenkrát nepřála víc, než zůstat s nimi, místo abych jela někam daleko za někým, koho jsem v životě neviděla, abych se stala jeho ženou.“ chvíli jsem si ve vyprávění dala pauzu.
„A dál?“ zeptala se mě Naomi nedočkavě, cítila, že jsem se přiblížila k jádru věci.
„Cesta byla daleká a mě čekalo záživných dvacet hodin jízdy v kočáře. Alespoň jsem měla čas přemýšlet. Představovala jsem si svého budoucího muže, jaký asi mohl být. Napadala mě spousta variant. Mladý a krásný blonďák s modrýma očima to začínal a starý, tlustý plešatec to ukončoval. Nakonec se nepotvrdila ani jedna možnost, stalo se totiž něco jiného.
Po pěti neuvěřitelně dlouhých hodinách jízdy se začali naši koně plašit. Jeli jsme zrovna lesem, kolem nic jiného než stromy a bílý sníh. Všude ticho, jen občas vrány nám zakrákaly nad hlavou. Zdálo se, že je všechno v pořádku a koně se lekli třeba jen veverky nebo jiného malého zvířete. Ovšem nebylo to tak, o krátkou chvilku později napadli náš kočár vlkodlaci.“ zavřela jsem oči a vybavila si ten okamžik. Šlo to lehce, jako by se to stalo včera.
„Pět obrovských vlků, kteří se na nás vrhli. Tři nám rychlostí blesku zadávili koně, čtvrtý skočil na kočího a zakousl se mu do krku. Všude byla spousta krve, dělalo se mi špatně, přesto jsem našla sílu vyběhnout z kočáru a utíkat. Nevěděla jsem, kde jsem se ocitla a ani kde bych byla našla pomoc. Prostě jsem měla na mysli jen jedno, že musím utíkat. Ale nedoběhla jsem daleko, sníh byl hluboký a šaty, které jsem měla na sobě, se také k běhu nehodily. Ten poslední, jejich vůdce, mě dohnal během pár vteřin. Byl děsivý, nejvyšší vlk s tmavě rezavou barvou a dlouhými zuby a drápy. Nechápu, proč mě nedohnal jako člověk, ale asi mě chtěl jen vystrašit. S úsměvem se ke mně přiblížil, už v lidské podobě, a řekl mi, že se mu líbím a že si mě vybral za svou družku. Poté se opět proměnil ve vlka a kousnul mě.
Ovšem takové velké množství krve muselo logicky přilákat upíry, které smečka sledovala. Upírů nebylo moc, asi jen dvacet. Pustili se s vlkodlaky do boje. Vlci je všechny zneškodnili, ale sami zůstali jen dva, přičemž oba byli nakaženi stříbrem a oba do hodiny zemřeli. Zůstala jsem jako vlk samotář.“ dokončila jsem své povídání, které bylo podle mě nudné, ale Naomi vypadala jako o druhých narozeninách v jednom roce.