Catella - 7. část

„Páni, měla jsi zajímavý život.“ podotkl Eliot. „Jen by mě zajímalo, jak se jmenuješ. Elektra není zrovna typické jméno.“
Při představě, že bych se v půlce 19. století jmenovala Elektra, jsem se musela pousmát.
„Ne, jmenovala jsem se Anna Maria. Ale co jsem ze své výchovy nenáviděla nejvíc, bylo náboženství. A více nábožnější jméno neznám.“
„A jak si přišla k Elektře?“ ptal se dál.
„To až někdy jindy, jsme před domem.“ zavrhla jsem další pokračování mého životního příběhu. Opravdu jsme totiž stáli před upířím domem. Velmi pěkným domem, musela jsem podotknout. Domek měl dvě patra a omítnutý byl světle zelenou barvou. Za domem byla udržovaná zahrada se spoustou květin. Nikdy bych neřekla, že vevnitř žijí nebezpečné krvelačné stvůry.
„Jdeš?“ žduchla do mě jemně Naomi a já s nimi vešla zpátky do domu hrůzy.
Došly jsme do Naominina pokoje a převlékly jsme se, já si dala ještě sprchu. Když jsem se utřela do ručníku, který jsem potom hodila na topení, pohled mi utkvěl na mé nejcennější věci. Má catella světélkovala jemně oranžovým světlem. To mi ještě nikdy neudělala. Když svítila jasným a ostrým světlem, znamenalo to, že jsem v nebezpečí, ale teď jsem nevěděla, co se děje. Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Rychle jsem se dooblékla a otevřela. Stál tam kdo jiný než Naomi s novou várkou oblečení.
„Na, tu máš něco na oblečení a potom tam jsem ti donesla něco k jídlu.“ oznámila mi. Pak mě sjela kritickým pohledem.
„Děje se něco?“ Nadzdvihla jsem obočí.
„Ne, já jen, že mi pro tebe dochází oblečení. Takže musíme na nákup.“
Tak tím mě dostala. Já a nákupy. Vždycky jsem se v noci vloupala do obchodu, chytla to první v černé barvě, co jsem uviděla a potom jsem zmizela. Žádný z ‚nákupů‘ netrval více než patnáct minut. Takový způsob nákupu asi Naomi nemyslela.

Tak jsem se dostala do víru velkoměsta. Hned druhý den brzy ráno mě Naomi vzbudila, že musíme vyjet co nejdříve. Myslela jsem si, že chce být v obchodech co nejdříve, aby jí nikdo nepředběhl ve výběru nejlepších kousků. Šeredně jsem se mýlila, z Naomi se stal nezadržitelný uragán. Sotva jsme vešly do jednoho obchodu, už přede mnou ležela hromada nejrůznějšího oblečení, která se nějakým způsobem dostala na mě, nějakým kouzlem se ze mě stačila i sundat a přinést se k pokladně. U nejednoho obchodu jsem ani nestačila zjistit název obchodu a už jsem stála před jiným. Moje zásoba oblečení byla největší za všechny mé životy.
„A co říkáš tomuto, El?“ zeptala se mě Naomi, při čemž mi před očima mávala jakousi růžovou barvou. „Zkus taky něco světlého.“
„Ne, dík, zůstanu u své tmavé.“ zastavila jsem ji hned na začátku. Opravdu jsem netoužila zařadit do svého šatníku barvu světlejší než noční obloha. Nesnášela jsem světlé barvy, moc mi připomínaly domov, bratry, mé kamarády a taky to, co jsem ztratila.
„Proč ne? Pořád chodíš v tmavém.“
„Mám tendenci se oblékat podle nálady.“
„Takže ty máš špatnou náladu?“ zeptala se mě smutně Naomi.
„Ano, už skoro dvě stě let.“ zašeptala jsem temně tonem, který jasně říkal, že už se o tom nehodlám bavit. Naomi jen pokrčila rameny. Myslela jsem, že se třeba urazí nebo tak něco, ale za pár minut na tuto příhodu zapomněla a táhla mě do dalšího butiku.

Nakonec Naomi v obchodech utratila částku rovnající se rozpočtu průměrné čtyřčlenné rodiny na celý rok, ale vůbec jí to nevadilo. Samozřejmě že většina padla za mé oblečení. Mohla bych si ho zaplatit sama, přeci jenom na účtu jsem měla peněz dost. Práce lovce byla velice dobře placená. Přesto jsem preferovala svůj styl nákupů.
Po návštěvě asi padesátého krámku jsem si konečně mohla odpočinout v jedné restauraci, kde nám Naomi objednala pizzu. To jídlo jsem viděla poprvé v životě. Když postavili talíř s tímto jedlým kruhem posypaným sýrem přede mne, vůbec jsem nevěděla, jak se to jí. Pokusila jsem se kruh zvednout, ale nepovedlo se mi to a přitom jsem ještě stačila na talíř vysypat polovinu toho, co bylo na těstě. Se zoufalým výrazem jsem se podívala na Naomi. Byla jsem zvyklá se krmit po vlčím, práci s příborem jsem taky jakžtakž ovládala, ale toto byla pro mě španělská vesnice.
Naomi se zjevně bavila mou bezradností, ale nakonec se slitovala a pizzu nakrájela. Hned se to jedlo lépe, i přes počáteční nedůvěru jsem zjistila, že se to dá pozřít a dokonce to je i dobré. S chutí jsem se opět zakousla do trojúhelníku v mé ruce.
„Tys vážně nikdy nejedla pizzu?“ zeptala se mě nevěřícně a já jen zakroutila hlavou.
„To nechápu. Já bych nedokázala obejít se bez pizzy. To radši umřít než takové mučení.“ povzdechla si. Já už jsem mučení zažila a radši bych se obešla bez pizzy než zažít to znovu, i když… Pomalu jsem začala měnit názor.

I přes počáteční křečovitost situace jsem si den ve městě docela užila. Byla to příjemná změna v mém stereotypním životě. Domů jsme dojely kolem sedmé hodiny večerní, se spoustou tašek, které jsme samy ani neunesly. Naštěstí nám přišel pomoct Eliot, tedy potom, co se sáhodlouze přivítával s Naomi.
„Jinak, Aaron se už vrátil.“ oznámil nám. Hrklo ve mně. Vůbec jsem se s ním nechtěla opět potkat, ale radši jsem nasadila výraz ‚mě se to netýká‘ a očekávala, co se bude dít dál. Naomi mi strčila do ruky jednu tašku a potom mě poslala do svého pokoje.
Aarona jsem potkala dřív, než jsem chtěla. Přesněji sotva jsem vešla do domu, stál totiž hned za dveřmi.
„Ale, ale, kohopak to tady máme?“ zeptal se mě hlasem, ze kterého mi skoro naběhla husí kůže. Chtěla jsem ho jen obejít, ale zahradil mi cestu.
„Na něco jsem se ptal, ne?“ měla jsem chuť odpovědět mu něco dost peprného, ale stále jsem se držela toho, že na něj ani na Matta nebudu mluvit. Místo toho jsem na něj hodila ten nejošklivější pohled, jakého jsem byla schopná. Já byla se sebou spokojená, on ale ne. Prudce mě přirazil ke zdi.
„Takhle se ke mně chovat nebudeš, nebo…“ nestihl dokončit.
„Nebo co?“ ozvalo se mu zpoza zad. Eliot. Nikdy jsem ho neviděla radši.
„To ti může být jedno, ne?“ houkl mu přes rameno v odpověď a tvářil se při tom, jako kdyby ho Eliotova přítomnost nesmírně otravovala.
„A když ne?“ opáčil Eliot. „Naomi by se nelíbilo, kdyby se jí něco stalo. Byla by na tebe naštvaná, a koho nemá ráda má přítelkyně, toho nemám rád ani já. Takže, pokud nechceš mít ve mně nepřítele, necháš ji být.“ ukázal na mě.
Aaron jen velmi neochotně ode mne odstoupil. Napadlo mě, jestli i tito upíři mají nějaké zvláštní schopnosti. Slíbila jsem si, že se na to později Naomi zeptám. I když, podle Aaronova chování Eliot nějakou schopnost má, a ne zrovna neškodnou. Aaron hodil po Eliotovi naštvaným pohledem a odešel. Mezitím mi ale stačil alespoň dupnout na nohu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Eliot a já přikývla. Mluvit jsem se neodvážila, noha mě totiž dost bolela a já si nebyla jistá svým hlasem. Eliot mi vzal tašku a vedl mě dál za Naomi.
„Díky.“ poděkovala jsem mu za záchranu ihned, jak jsem si byla jistá, že mě má noha nebolí tolik, aby mi to bylo poznat ve hlase.
„Jasně, nemáš za co.“
„Myslíš?“ odpověděla jsem mu tiše, tak tiše, že to snad ani upíří sluch nezachytil. Otočila jsem se a vešla do nejbezpečnější místnosti v domě.
„Kde jsi byla tak dlouho?“ vyštěkla na mě Naomi, jakmile jsem se objevila ve dveřích. „Bála jsem se, že jsi potkala Aarona.“
„Potkala.“ hlesla jsem a Naomi vyvalila oči.
„Udělal ti něco?“
„Ne, pomohl mi Eliot.“ V tu chvíli mě napadlo, že bych se mohla zeptat na ty schopnosti, ovšem než jsem stačila otevřít pusu, stála jsem v pokoji sama. Zato v nejvzdálenější části domu se ozýval naštvaný Naomin křik. Byla jsem si stoprocentně jistá, na koho byl směřovaný. Se škodolibým úšklebkem jsem si představovala, co asi Naomi po Aaronovi hází za fráze. Viděla jsem už nespočet naštvaných upírů, avšak na Naomi v ráži neměl ani jeden.
Všechno to trvalo jen chviličku. Po pár minutách se Naomi přiřítila zpátky do pokoje a já se radši stáhla do rohu, abych ji neprovokovala. Nechtěla jsem schytat zbytek jejího hněvu. Ten den jsem už radši nemluvila.