My dream 2

Neznámý

A tak jsem dostala malý pokoj, který jsem sdílela se dvěma děvčaty v mém věku… jedna byla přesvědčená že je upír a potřebuje zvířecí krev a ta druhá nebyla o nic lepší ta si zase myslela že umí mluvit se zvířaty a že je jejich ochránkyně. A tak byly v sobě každou chvíli dokud „upírku“ od nás neodstěhovali a dali ji na izolaci protože koho mohla tak kousla… prý neodolala lidské krvi, když ji nechali vyhladovět. K mé smůle mě taky kousla dvakrát do levé ruky. Bránila jsem se a dala jí pěstí až z toho měla monokl. Já vím blázni by se neměli mlátit, ale já se kousat nenechám.
Tak jsme na pokoji zůstaly jenom my dvě. Její otázky mě přiváděly k šílenství:
„Myslíš si že mi tu povolí králička? Víš takového malého co nezabere moc místa.“
„Ne.“
„Proč? vždyť je to býložravec, málo jí, a nezabere moc místa.“ Jen co to dořekla začala popotahovat.
„Doktor ti to zakázal.“
„Ale není to fér, je tu taková strašná nuda, s kým si mám povídat?“
„Nevím.“
„Ptáčci mí říkali, že zítra bude krásné počasí co myslíš mají pravdu?“ zase jedna z jejích „předpovědí“, které se nikdy nevyplnily.
„Ano.“ Odpověděla jsem a věděla, že když s ní budu souhlasit neprodlouží to hovor, naopak bude šťastná, že měla pravdu a nechá mě být. Nebyla jsem pořád na pokoji kromě sezení s doktorem, jsem mohla chodit po chodbě když bylo špatné počasí, a když bylo hezky tak jsem mohla dokonce do parku (malý plácek s lavičkami, stromy a chodníčkem před budovou).

Díky občasným vycházkám po patře jsem se s ním setkala. Ten den lilo jako zkonve Seděl u jednoho z pokojů na konci chodby kam nikdo nesměl. Vypadal ztrhaně a smutně seděl, lokty se opíral o kolena a hlavu měl v dlaních. Normálně bych si ho nevšímala, ale upoutal mou pozornost nejenom protože na sobě neměl úbor bláznů – byl oblečený do černého saka a černých jeanů. Upoutalo mě to ticho. Prostě jsem vůbec nic neslyšela. Seděl tam nehnutě a mě ho bylo líto, nevěděla jsem co dělat, nikdy jsem nemluvila s člověkem kterému jsem neviděla do hlavy, no jo před pár lety… ale to už je dávno člověk snadno zapomene.
Popostoupila jsem blíž a čekala jestli si mě všimne. Ne byl příliš smutný… a najednou jsem na chvíli zaslechla proud jeho myšlenek.
JSEM PITOMEC, NEMĚL JSEM TO DOPUSTIT………. NEBYLA BLÁZEN….. ONÍ JÍ NEVĚŘILI… MĚL JSEM SE O NÍ VÍC STARAT BÝT DOMA JAKO VELKÝ BRÁCHA..
Jenže tok těch myšlenek se přerušil a zase jsem nic neslyšela, kruci.
Měl tu sestru že by zemřela?
Najednou mi došlo proč ho neslyším, on si mě všiml a koukal na mě. Pááni je slabé slovo, byl pohledný, všichni kdo mi kdy podlézali byli nic oproti jemu. Musela jsem vypadat jako blázen, jen jsem na něj civěla a mlčela. Povzdechl si a pozdravil:
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Pípla jsem nesměle.
Usmál se.
„Ty se tu normálně bavíš s pacienty? Zeptala jsem se zvědavě.
Nakrčil jedno obočí. „Ty si pacient? Nevypadáš na to.“
Smutně jsem si povzdechla. „Nejsem blázen, ale nikdo mi to nevěří.“
Podíval se mi zpříma do očí. „Já ti věřím.“
„Vážně!? Vždyť mě vůbec neznáš. Jak mi můžeš věřit?“
Vypadal jako by se nad něčím zamyslel. „No víš jednou jsem takovou chybu udělal – nevěřil jsem někomu, ale podruhé to opakovat nebudu.“ Usmál se.
Nevěděla jsem co si o tom myslet, nikdy jsem se s nikým takovým nesetkala. Někdo, kdo by mi věřil, se zatím nenašel.
Najednou se mi zatmělo před očima, omdlela jsem.

V mysli se mi objevil obrázek starého dřevěného domu, který byl na půl na vodě (samotný dům měl základy v zemi ale dřevěná veranda byla celá na vodě.

Najednou jsem ucítila lehké plesknutí na mé tváři a otevřela jsem oči a byla totálně v šoku. Nebyla jsem na chodbě sanatoria ani ve svém pokoji ale v nějakém autě natažená na zadních sedačkách. Zavřela jsem oči a říkala si že to musí být sen, přece utíkat jsem zkoušela ale nikdy se mi to nepovedlo nebo ano? Asi jsem fakt šílená, nebo jsem se stále neprobrala ano, to je ono.
Zkoušela jsem se probrat a nic. Štípla jsem se.
Auvajs.
Skutečnost nějak se mi podařilo utéct z mých úvah mě vyrušilo rádio které právě někdo vepředu zapnul. Hráli tam zrovna Linkin park (http://www.youtube.com/watch?v=aUy0JS451Vo)
Vyděšeně jsem sebou trhla a rychle jsem se posadila, na sedadle řidiče seděl neznámý a pobaveně se podíval do zrcátka.
„Dobré ráno Šípková Růženko.“ Usmál se.
Zděšeně jsem se na něj podívala. „Kde to jsem?“ A schoulila se do klubíčka.
„U mě v autě.“ Ozval se pobavený hlas.
„C-co tu dělám?“ to už jsem nevydržela a začala se klepat, nohy jsem si skrčila a přitáhla si je k tělu, rukama jsem si objala kolena.
„Vysvobodil jsem tě z toho ústavu.“ Zvážněl a dodal. „Neboj se neublížím ti.“
Ještě víc jsem se přikrčila a nic jsem neřekla.
„Myslím to vážně.“řekl. „Můžeš mi věřit.“
„To mi říkalo spousta lidí, hlavně moje rodina, a podívej jak jsem dopadla.“ Odpověděla jsem ironicky.
„Ale já nejsem jako tvoje rodina…“ nestačil doříct a já mu skočila do řeči.
„Vážně? A co tvoje sestra.“
Jeho reakce byla doslova šokující. Prudce zabrzdil až jsem spadla do mezery zadní a přední sedadlo spolujezdce. Otočil se ke mně.
„Jak o ní víš?“ zeptal se nevěřícně.
Rychle jsem z mezery vylezla a došlo mi to.
Kruci já se prozradila, teď mu to řeknu a on mě pošle zpátky.
„Když ti to řeknu, budeš si myslet že jsem blázen.“ Odpověděla jsem sklesle a očima sledovala podlahu auta.
Povzdechl si. „Už jsem ti přece jednou řekl že ti věřím. Nejsi blázen.“
„Dobře,“ povzdechla jsem si a dodala: „slyším myšlenky.“
Takovouhle reakci jsem čekala, chvíli seděl a ani nedutal.
Ach jo. Pošle mě zpátky.
Tohle mě probralo rychle jsem otevřela a vyskočila z auta. V pyžamu pro blázny jsem se snažila utéct ale jen co jsem udělala pár kroků, chytil mě za ruku a otočil mě k sobě.
„Jestli si myslíš že utečeš tak ses šeredně spletla, nepošlu tě zpátky, věřím ti, ale to už jsem přece říkal.“ Řekl rozzlobeně.
Nevydržela jsem jeho pohled a zabořila oči do země.
„Já si nemůžu dovolit ten luxus někomu věřit, zvlášť tobě ne.“
Teď jsem ho dokonale zmátla.
„Proč? Nic jsem ti neudělal. Pomohl jsem ti z blázince a věřím ti. To nestačí?“
„Ne mě ne.“
„Co bys teda chtěla?“
„Já nevím, obvykle slyším myšlenky každého kolem sebe, ale tvoje slyším jen když se hodně soustředím, líbí se mi to a zároveň z toho šílím.“
„Proč?“
„Nevím, co si o mě myslíš a jestli mě nepošleš zpátky.“