Cesta života 7 - Náhoda?

Naštěstí se relativně rychle probudila ze svého šoku a sáhla do kapsy pro tmavé sluneční brýle. Sice jí bylo jasné, že si vyslouží tázavé pohledy, protože slunce rozhodně ostře nesvítilo a navíc za pár minut měla být už uvnitř chladné školní budovy. Ale Kerla potřebovala zamaskovat nevyspalý pohled, kruhy pod očima a popraskané žilky z únavy.
Zhluboka se nadechla a vyrazila ke škole. Cítila v zádech ostrý nenávistný pohled Denis, která si zřejmě všimla Charlieho a jeho zkoumavého pohledu.
Panteřice ve své lidské podobě vyrazila vpřed, pomalým ale rozhodným krokem.
„Ahoj,“ pozdravila neutrálně Charlieho.
„Ahoj,“ přikývl on s úsměvem. „Můžu s tebou mluvit?!“
A je to tady, vykřikla její duše zmateně.
„Kerlo?“ Dotkl se její ramena a ona sebou mimoděk trhla.
„Promiň, promluvíme si až po škole?“ Nesundala si brýle a nechala, aby se jeho tvář v nich odrážela.
„Zase?“ Optal se bez známky výčitky a rukou stále lehce svíral její rameny.
„Vždyť brzy začíná hodina a navíc mi za chvíli Denis vypálí díru do zad svým pohledem.“ Pokusila se Kerla o žert.
Účel to splnilo, Charlie se krátce zasmál a pustil ji. „Počkám na tebe.“ Zavolal za ní ještě, než proklouzla dveřmi do budovy.
Teprve až po pěti krocích ode dveří se odvážila sundat brýle. U ostatních jí bylo jedno, že spatří její zřízenou unavenou tvář. Ostatní byli vzduch, ostatně jako vždy. Charlie, Charlie byl jiný, protože zřejmě tušil, co se děje nebo tomu všechno nasvědčovalo. Ale co to mělo znamenat? Patří i on k těm schizofrenním bláznům, jak ji klasifikoval doktor? I když tedy poněkud vznešeněji…
Zaplula do učebny chemie, kde se posadila na své obvyklé místo až vzadu. Seděla tam sama a měla dokonalý přehled, co se děje před ní. A navíc mohla krásně spát. Opřela se o opěradlo své židle a prsty začala bubnovat o kraj stolu. Černý nehet, fialový nehet, černý nehet….
Zazněl pronikavý zvonek a brzy na to se v místnosti objevil jejich profesor Fenol. Podivínský vědec, který se rozhodl dobrovolně do mladých hloupých hlav vlít trochu svých vědomostí. A navíc měl zcela úžasně výstižné jméno…
„Pane Hoyde, jediné místo je vedle slečny Ador, posaďte se prosím.“ Probral Kerlu ze zamyšlení jeho hlas. Ador? Vždyť to je ano. A Hoyd? Zvedla překvapeně oči a spočinul jí pohled na tváři toho, koho si myslela.
„Ty?“ vydechla nevěřícně.
„Dal jsem si to zapsat jako seminář.“ Odvětil prostě a už si pokládal desky a pero vedle jejích věcí.
„Utište se prosím,“ umírnil je profesor Fenol. „Dnes si prakticky vyzkoušíme to, co jsme se naučili minule teoreticky. Tedy důkazové zkoušky kationů a anionů, abych to připomněl těch více zapomnětlivým.“
Kerla dál jeho slova nevnímala, tohle pro ní bude hračka. Otočila se na Charlieho s tázavým pohledem. „Proč jsi se sem upsal?“
„To je myslím jedno, ne?“ zasmál se. „Chci se vzdělávat.“
„Aha,“ zavrčela tiše Kerla a vzala první zkumavku se vzorkem chloridů, přidat k nim pár kapek dusičnanu stříbrného a sledovat, co se stane.
„A navíc alespoň jedna společná hodina, ne?“ uculil se Charlie. „A mimochodem, vzniká chlorid stříbrný, tedy bílá sraženina.“
„Já vím…“ zahučela a zapsala si výsledek pozorování do poznámek. „Ale pochybuji, že sis přišel popovídat o anionech a kationech.“
Pousmál se. „Máš pravdu,“ přiznal a mlčky vybral další zkumavku se vzorkem železitých iontů a přidal k nim rhodanid. „Jako krev,“ okomentoval vzniklý krvavě červený roztok.
Kerla strnula a začala si opět nervózně klepat prsty o pracovní stůl.
„Co když vůbec není náhoda, že oba máme v poslední.. hm… zvláštní a podobné sny?“
„Jak to myslíš?“ zašeptala.
„Přemýšlel jsem o tom hodně,“ začal pomalu. „a teď se nesměj.“ Zvážněl a Kerla slyšela, jak se mu zrychlil dech a orosilo se mu čelo. „Co když máme nějaký úkol v tom druhém světě?“ Pokýval hlavou, až se mu roztančily jeho čokoládově hnědé vlasy.
Kerla se začala smát, ale pak zvážněla a zbělala. „Ne, to ne… vždyť žádný jiný svět není.“
„Že není?“ pomalu vykřikl Charlie, čímž k sobě přivolal pozornost všech přítomných, kteří se na ně tázavě dívali. Co teď? „Že tohle není červená?“ zahrál to hbitě do autu. Profesor Fenol přišel k jejich stolu a ostatní se zase otočili ke svým vzorkům. „Ale ano, slečno Ador, tohle je červená.“
„Ano, pane profesore, mně se to chvíli jen zdálo jako do černa…“ vyhrkla pohotově Kerla první nesmysl, co ji napadl.
„Vy a ta vaše černá,“ prohodil s nechápavým zavrtěním hlavy Fenol a opět odkráčel.
„Nesmíš na sebe takhle upoutávat pozornost,“ sykla na Charlieho.
„Dej si všechny souvislosti k sobě,“ pokračoval jako by nic, tentokrát však pološeptem.
„Je to jen náhoda…“ stála si za svým Kerla.
„Jak myslíš….“ Ukončil jejich rozhovor Charlie s hlasitým vzdychnutím.
Po celý zbytek hodiny už nepadlo o jejich snech ani slovo, zabývali se pouze vzorky iontů a jejich analýzou.
Drnčení zvonku se stalo Kerliným vysvobozením, rychle se sbalila a chystala se odejít.
„Po škole bude na tebe čekat,“ zavolal za ní ještě Charlie.
Ano, jeho slova slyšela Denis a neodpustila si nevraživý pohled na Kerlu. Ta se jen usmála, tušíc co se za ní děje.