My Dream 3

Když se člověku zdá sen ve snu

„Co bys teda chtěla?“
„Já nevím, obvykle slyším myšlenky každého kolem sebe, ale tvoje slyším jen když se hodně soustředím, líbí se mi to a zároveň z toho šílím.“
„Proč?“
„Nevím, co si o mě myslíš a jestli mě nepošleš zpátky.“

Zamračil se a chvíli si mě měřil.
„Proč bych tě proboha měl vzít zpátky, když jsem ti pomohl utéct?“
Pravda něco takového mě vůbec nenapadlo, byla jsem rozespalá komu to v tu dobu rozumě myslí je dobrej, bohužel já k těmto lidem nepatřím.
Začaly se mi klížit oči a tak jsem usnula.

Zdál se mi zvláštní sen. Byl to opravdu sen?

Seděla jsem u babičky v jejím malém bytě na gauči, povídali jsme si, a ona mi najednou ukázala obrázek toho domu, který mi v hlavě už jednou probleskl a řekla: „Tohle je moje útočiště, nikdo o něm neví po mé smrti ti ho odkážu, je to místo kde tě nikdo hledat nebude, takže až ti bude nejhůř schovej se tam. A hlavně nikomu neříkej že jsem ti o tom řekla.“ Uzavřela naši debatu neboť do pokoje vešel otec.

Rychle jsem se vzbudila a čekal mě další šok, ležela jsem totiž v posteli v cizím pokoji. Rychle jsem vstala a koukla se z okna, páni bylo to dost vysoko. Byla jsem v cizím bytě pravděpodobně v jeho ložnici.

Úplně jsem strnula, ale následně jsem se uklidnila. Nic se nestalo byla jsem stále v tom samém oblečení a u postele na židli byla hromádka čistého oblečení a listeček.

Ahoj,
Usnula si v autě tak jsem tě nechtěl budit. Tady na židli máš oblečení abych nechodila pořád v tom mundůru. Nejspíš by ses chtěla umýt – koupelna je hned vlevo.
Sebastian

Tak to jsem od něj nečekala. Jak galantní.
Nepřemýšlela jsem a rychle běžela do koupelny. Byla velice prostorná a s modro bílými kachličkami. Oblečení i s ručníkem jsem položila na skříňku a svlékla se. Vklouzla jsem do sprchy a umyla se.
Otevřela jsem dvířka sprchy a tím jsem vypustila páru ven. Šáhla jsem po ručníku, osušila se. Potom jsem přešla ke skříňce, zkoumala jsem co je to za věci.
Hodně mě překvapil, bylo to vše v mé velikosti – dámské khaki kalhoty, tričko ve stejné barvě a spodní prádlo.

Oblékla jsem se a vydala se na obhlídku neznámého prostředí.
Byl to celkem velký moderně zařízený byt, byl docela útulný, ne takový ten ze kterého přímo sálá sterilita. Prostě bylo vidět že tady někdo žije, ne úplný nepořádek prostě jen tu a tam pár neuspořádaných věcí.

V obýváku jsem se s ním setkala, ležel na gauči a spal venku byla tma a pohled na digitální hodiny mi prozradil že jsou teprve tři hodiny ráno.
Nebudila jsem ho a dál prozkoumávala jeho byt. Cestou jsem zjistila že je to byt rozlohou 3 + 1 – jedna ložnice, obývák, posilovna + 1 (samozřejmě kuchyň – obrovská vkusně zařízená). V kuchyni jsem samozřejmě zůstala nejdéle a protože jsem měla veliký hlad koukla jsem se do ledničky, co tam má k jídlu.
Nakonec jsem si z plné ledničky vzala jablko. Moc jsem chtěla vědět jak takové ovoce chutná protože nám v ústavu dávali tak maximálně hnusný ovocný kompot. Brrrr, ještě teď je mi z toho špatně. A zakousal se opravdu chutnalo báječně.

Ohryzek jsem vyhodila do koše v rohu a šla zpátky do obýváku, celá ta akce mi trvala jen dvě hodiny a tak jsem si sedla do křesla a pozorovala ho jak spí. Chvíli v klidu pochrupoval, pak ale sebou začal házet a mluvit, né křičet ze spaní.
„Vypadni“ pak něco nesrozumitelně zamumlal a pokračoval. „Nechci tě tu nikdy vidět.“
Byla jsem v šoku, ale stále jsem poslouchala a doufala že něco zjistím.
Jenže jeho naštvaný hlas vystřídal bolestný nářek. „Neměl jsem to dopustit, je mrtvá kvůli mně.“ Po tvářích se mu začaly řinout slzy.
Bylo mi ho líto a začala jsem ho utěšovat.
„Pšš, to bude dobré.“ Řekla jsem a pohladila ho po tváři.
On sebou trhl a vylekaně se na mě podíval.
„Co tu děláš?“
„No vzbudila jsem se ve tři ráno, trochu jsem si to tu prohlédla a pak jsem si sedla sem do křesla.“ Ukázala jsem na místo, kde jsem před tím seděla. „A ty si chvíli klidně spal, potom si chvíli křičel ze spaní a potom si začal brečet.“ Řekla jsem nešťastně.
„Aha.“ Řekl rozpačitě. „Nechceš si jít ještě chvíli lehnout? Je teprve půl šesté ráno, nechtěla by ses prospat?“
„Já se sama bojím, asi bych už neusla.“ Přiznala jsem se.
Rozespale se usmál a poklepal vedle sebe na gauč.
Byla jsem v rozpacích, zřejmě to vytušil a dodal:
„Nic tím nesleduji jsem hrozně utahaný slibuji nedotknu se tě ve vší počestnosti.“
Věřila jsem mu, natáhla jsem se vedle zády k němu a on mě zezadu objal. Oba dva jsme usnuli v obětí.
Zdá se že těm divným snům dnes nebylo konec.

Tentokrát se mi nezdálo ani o babičce, o rodině zdálo se mi zase o domě, mojí maličkosti a o něm – mám asi velice bujnou fantazii nebo jsem se zbláznila.

V tom snu jsme byli na verandě, seděli jsme stulení na lavičce a mluvili spolu.
„Miluji tě.“ Řekl.
Já jsem mlčela, chtěla jsem něco říct ale nenacházela jsem slova, která by vystihla můj smutek.
„Myslím to vážně.“ Řekl.
Opět jsem nic neřekla.
„Řekni něco prosím tě. Já to nevydržím.“ Povzdechl si.
Zhluboka jsem se nadechla a řekla jsem něco co mě samotnou vyděsilo, protože něco takového bych já osobně nikdy neřekla.

„Říkáš, že miluješ kytky – trháš je,
Říkáš že miluješ slunce – utíkáš do stínu,
Říkáš že miluješ oheň – hasíš jej,
Říkáš, že miluješ vítr – zavíráš před ním okna,
Už víš proč se bojím, když říkáš miluji tě?“
Koukal na mě překvapeně, nezmohl se na slovo.
„Ty – se – bojíš?“ vysoukal ze sebe. „Nebuď směšná Lizbeth.“
„Nejsem směšná Ernste. Nevyznávej mi lásku, když se sám v sobě nevyznáš.“

V tu chvíli do mě někdo drcnul takovou silou, že jsem spadla z pohovky a probudila se. Snažila jsem si utřídit myšlenky.
Proč se mi zdálo o babičce ? Všichni říkali, že jsem jí byla podobná dokonce, i fotografie z jejího mládí ukazovaly že vypadáme jako dvojčata. Všichni o mě říkali ´Jako kdyby babičce Lizbeth z oka vypadla´.
Ale proč se mi zdálo zase o tom domě a navíc o tom cizinci, který vypadal jako Sebastian, který se teď roztahoval na gauči. Ernst, děda se jmenoval Frank, tak kdo byl ten pan neznámý?