Catella - 8. část

Další a další dny pomalu utíkaly a já stále žila v rodině upírů. Ne, nemohla jsem si stěžovat. Z Naominina pokoje jsem radši skoro vůbec nevycházela, jelikož jsem se nechtěla opět potkat s Aaronem. Jednou jsem se rozhodla konečně se zeptat na to, co mě celou dobu trápilo.
„Naomi?“ zeptala jsem se opatrně.
„Hmm?“ odpověděla mi a vzhlédla od stránek knížky. „Potřebuješ něco?“
„Chtěla jsem se zeptat, máte vy, jako upíři, nějaké zvláštní schopnosti?“ vyhrkla jsem nedočkavě a čekala na odpověď.
„Ano, máme.“ kývla Naomi, jako by to byla naprostá samozřejmost.
„A jaké?“ páčila jsem z ní dál.
„Každý máme nějakou. Rachel umí měnit podoby, Sam ovládá zemi, Aaron vzduch, Matt vodu, Eliot energii a já…“
„Oheň.“ přerušila jsem ji. Ano, konečně jsem pochopila, proč k Naomi cítím téměř bezmeznou důvěru. Ona ovládala oheň, který byl živlem mé catelly.
„Jo.“ potvrdila mou domněnku Naomi.
„Tak proto.“
„Co tak proto?“ zeptala se mě Naomi se zájmem.
„Ale nic.“ vyhrkla jsem rychle. Ano, věřila jsem jí, ale tajemství catelly jsem si radši pořád nechávala pro sebe. „A ukážeš mi to někdy?“
„Klidně třeba hned.“ usmála se a odložila knihu. Pár kroky přešla pokoj a už stála u dveří. „Tak jdeš už?“
„To jako ihned?“ vyvalila jsem na ni oči.
„Jo, kdy jindy?“ zněla nechápavě.
„Tak jo.“ opětovala jsem jí úsměv a taky byla vmžiku připravená k odchodu.

Cestou ven jsme se ještě zastavily v Eliotově pokoji.
„Eliote, máš chvilku?“ zeptala se ho Naomi.
„Jo, jasně, co potřebujete?“ Pak se odmlčel. „Udělal něco Aaron Ele?“
„Ne, to ne. Jen chci Elektře ukázat svou schopnost. Jdeš s námi?“ uklidňovala ho hned.
„Hned jsem u vás, dámy.“ a svůj slib splnil. Během minuty byl taktéž připraven odejít.

Po cestě dolů ze schodů jsme nepotkali koho jiného než Aarona.
„Copak, jdete vyvenčit Alíka? Zapomněli jste si vodítko.“ zavolal na nás posměšně. Na rozdíl od mých společníků jsem se na něj ani neotočila.
„Děkujeme za upozornění, ale vodítko nepotřebujeme.“ odpověděl Eliot zdvořile. Aaron chtěl asi ještě něco dodat, ale zmlkl při zahlédnutí Naominina pohledu. Ta se opět tvářila jako fůrie a v očích jí vzplanuly plameny. Změnily se jí ve dva rudé kruhy, vypadala opravdu hrozivě.
„Ještě něco chceš říct?“ zeptal se ho Eliot pobaveně. I on zahlédl oheň v očích jeho lásky.
„Nee.“ vykoktal Aaron a rychlostí blesku zmizel z našeho dohledu. Usmála jsem se. I náš tvrďák se něčeho bál.

Vyšli jsme před dům a opět se vydali na louku, kterou jsme již jednou společně navštívili. Zastavili jsme přímo uprostřed.
„Tak koho chceš vidět jako prvního?“ zeptali se mě oba najednou. Potom se zarazili, i je jejich shoda překvapila. Začali jsme se tomu smát.
„Mně je to úplně jedno. Můžete si třeba zahrát kámen nůžky.“ navrhla jsem a oni kývli na souhlas.
Všechno by to bylo mnohem rychlejší, kdyby Eliot znal slova doprovodné říkanky.
„Kámen, nožky…“ byl jeho sedmý pokus o odříkání básničky. Naomi nasadila trpitelský výraz a já v sobě dusila smích. Avšak pomalu jsem začínala mít pocit, že to Eliot dělá schválně.
„Kámen, nůžky! Taková ta věc, se kterou se stříhá papír!“ vysvětlovala mu Naomi mezi záchvaty smíchu, které už také dostala.
„Aha, dobře. Takže ještě jednou. Kámen, Nůžky,…“ dal na slovo nůžky zvláštní důraz, „… nůžky, noviny…“
„Noviny?“ vyvalila oči Naomi. „Snad papír, ne?“
„Papír, noviny, jaký je mezi tím rozdíl?“ mudroval Eliot a já vyprskla smíchem. Ale svým způsobem měl pravdu.
„To je fakt, jaký je v tom rozdíl?“ podpořila jsem jeho myšlenku.
Naomi chvíli přemýšlela. „V počtu slabik.“ vyhrkla nakonec vítězným hlasem doprovázeným novým záchvatem smíchu.
„Hele, víte co, zkuste raději Raz, dva, tři, teď! Je to rychlejší i jednodušší.“ navrhla jsem, když už to vypadalo, že se nehneme z místa.
„Tak jo, to je dobrý nápad.“ odsouhlasila Naomi.
„Jasně, a umíš napočítat do tří?“ popích ji Eliot.
„Já jo, a co ty?“ setřela ho Naomi.
„Já?“ zeptal se jí tonem, ve kterém bylo slyšet nevěřícnost a zklamání. Kdybych je neznala a nebo neviděla jeho úsměv, nejspíše bych mu uvěřila.

I přes očividné snahy obou stran se jim povedlo se rozpočítat až po několika dalších minutách. Nakonec vyhrál Eliot. Naomi spolu se mnou odstoupila několik metrů dozadu a Eliot popošel doprostřed louky. Na chvíli jeho tvář dostala výraz naprostého soustředění, když v tu chvíli se nad ním objevil velký bouřkový mrak, že kterého vyšlehl blesk. Uhodil jen kousíček od místa, kde stál Eliot a zanechal po sobě v průměru dvoumetrový černý kruh v zemi. Údivem mi spadla čelist, ale to nebylo všechno. Opět se začal na něco soustředit a potom natáhl ruce před sebe. Okolo zápěstí se mu objevily dvě modrozelené koule, které posléze odletěly od něj k lesu, kde pokácely několik vzrostlých a mohutných stromů.
„A pak umím ještě toto.“ řekl a v tu chvíli se mi začaly klížit oči a podlamovat kolena. Cítila jsem se úplně vysílená. Neměla jsem žádnou energii. Eliot se usmál a hned na to jsem se opět cítila normálně.
„Tak tohle bal stručný výčet mého umění.“ oznámil mi jakoby nic a zkoumavě se na mě zadíval. Netušila jsem, jaký jsem měla výraz, ale v tu chvíli jsem to neřešila. Byla jsem dokonale ohromená jeho talentem.
„No páni, to bylo úžasné. To kvůli tomu se tě Aaron bojí?“ dostala jsem nakonec ze sebe.
„Jo, asi proto.“ uchechtl se Eliot. „Jinak ty říkáš, že je to super. Jenže v praxi se to dá využít jen tak, že se mi nikdy nevybije mobil. Což taky není nejlepší, někdy se výmluva na vybitý telefon hodí.“
V tom měl pravdu. Kdyby se objevil uprostřed ulice s elektrickými výboji v rukou, jen těžko by to vysvětloval a utajení by to také nijak moc nepomohlo, přesněji vůbec.
„Počkej, co jsi myslel tím: ‚ někdy se výmluva na vybitý telefon hodí‘? Tím mi chceš říct, že se mi musíš vymlouvat?“ zeptala se ho Naomi na oko rozzlobeně.
„Ale jistěže ne, lásko!“ bránil se ihned Eliot. „Jak tě mohlo něco takového napadnout? Každé slovo, které si s tebou můžu povědět, je pro mě svaté.“
„To bych ti radila, jinak balíš kufry.“ vyhrožovala mu Naomi. „A hotely jsou drahé…“
Znovu jsem se bavila jejich rozhovorem. Bylo úžasné, jak se ti dva doplňovali. Nikdy jsem neviděla jiný pár, který by se k sobě hodil víc, a to už jsem těch párů viděla nepočítaně. Ať už to byly dvojice lidské, upíří nebo vlkodlačí. Dokonce jsem si troufla tvrdit, že ani vztah Tristana a Britney, našich vlkodlačích vládců a vůdců, nemá tak pevné základy.

„No a teď já.“ přerušila mé rozjímání Naomi. Také ona se postavila doprostřed louky a nasadila zadumaný výraz.
„Jak víš, mojí schopností je oheň. Kromě toho, že když se mi objeví v očích, každého vyděsím, nebo si v případě potřeby ohřeju oběd, také to není nic moc. Protože to ještě úplně neovládám, moc tuto schopnost nepoužívám, nechci někomu ublížit. V našem minulém domově se mi totiž podařilo podpálit náš dům, tak radši nepokouším náhodu.“ upozornila mě předem Naomi a já se usmála. S ohněm jsem totiž měla podobné zkušenosti. Na rozdíl od ní jsem ale já dokázala zapálit obchodní dům s asi tisícovkou lidí uvnitř. Naštěstí se mi podařilo požár včas uhasit, jinak by to mohlo mít strašlivé následky.

Naomi se začala soustředit. Nejdříve zavřela oči, a když je opět otevřela, opět v nich měla dva ohnivé kotouče. Potom i její vlasy dostaly barvu ohně a také skoro vypadaly, že hoří. Nakonec jí z dlaní vyšlehly plameny. Trochu vyděšeně jsem hodila pohled na Eliota, ale ten vypadal, jako by se stávalo úplně běžně, že se mu podpaluje přítelkyně. Ještě chvíli jsem v němém úžasu sledovala hořící upírku přede mnou. Oči mi oslepovala záře plamene, a i když byla docela daleko ode mne, cítila jsem žár, který vycházel z Naomi. Ta se pomalu začala vracet do normálu, postupně začala záře slábnout, až nakonec pohasla úplně. Když v tom jsem ucítila, jak mě něco pálí na hrudi. Má catella ucítila svůj živel a hlásila se ke slovu.