Catella - 9. část

První sluneční paprsky se dostaly do Naomina pokoje skrz okno s nezataženými závěsy. Pomalu jsem otevřela oči a zírala do stropu nade mnou. Vtom mě napadlo, že vůbec nevím, jak jsem se do toho pokoje dostala.
„No konečně jsi vzhůru! Už jsem se začala o tebe bát!“ ozvalo se odvedle.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se Naomi zmateně.
„A co si pamatuješ?“ odpověděla mi otázkou a nadzvedla obočí. Zamyslela jsem se a začala vzpomínat na poslední momenty mého vědomí.
„Viděla jsem tebe a potom už nic nevím.“
„Přesněji, když jsem přestala používat svou schopnost, tobě se rozzářil řetízek a pak jsi omdlela. Dva dny jsme tě nemohli vzbudit. Eliot už navrhoval vzít tě do nemocnice.“
„Dotkla ses toho řetízku?“ zeptala jsem se opatrně. Předchozí zkušenosti mi říkaly, že kdyby se catelly dotkl někdo cizí, catella ho dost ošklivě popálí. Ovšem neměla jsem nejmenší tušení, jak můj ohnivý přívěsek reaguje s upířím fénixem. Ale z nějakého důvodu jsem nechtěla, aby se Naomi něco stalo, abych jí, třeba jen nevědomky, ublížila. Začala jsem se na ni vázat, to bylo špatné.
„Ne, jistě že ne!“ vyhrkla a zatvářila se, jako kdybych ji smrtelně urazila. I když tady bylo přídavné jméno ‚smrtelně‘ dost relativní pojem. „Je to tvoje věc a já nemám právo na to sahat bez tvého svolení.“
Pokud teda se dalo počítat s tím, že by na ni catella působila stejně jako na ostatní, věděla jsem, že mi nelhala. Po dotykovém kontaktu s catellou by se určitě tvářila jinak a nebyla by tak klidná jako Naomi v tu chvíli.
„Co se ti tam venku stalo?“ vrátila se Naomi k původnímu tématu. Povzdechla jsem si, z toho se už nešlo vykroutit, nebo ano? Z hrozícího vysvětlování mě zachránilo zaklepání na dveře.
„Dále!“ zavolala Naomi tím směrem. Ve dveřích se objevila Eliotova hlava.
„Páni, šípková Růženka se nám probrala!“ Odměnila jsem ho úšklebkem.
„Ano, a já se z ní snažím dostat, proč vůbec odpadla.“ zavrčela Nao. Takže z toho, že nebudu muset vysvětlovat záležitost catelly, nebylo nic.
„Jo, taky by mě to zajímalo.“ Eliot byl jedním slovem nadšený. „Tak tedy, proč si nám prospala čtvrtku týdne?“ posadil se a čekal, až začnu. A mně nezbylo nic jiného než mluvit.
„Má to něco společného s tím, že jsi vlkodlak?“ snažila se mi pomoct Naomi, když viděla mou bezradnost. Byla jsem bezradná. Vůbec jsem neměla ponětí, co říct.
„Jo, má to s tím společné všechno. Tím, že jsem se stala vlkem, to všechno začalo.“
„Tak můžeš pokračovat tam, kde jsi minule skončila. O vlkodlačím životě nevíme nikdo nic, můžeš povídat o tom svém.“ navrhla. Tak jo.
„Takže, jak už jsem řekla. Zůstala jsem sama. Tu smečku zabili dřív, než mi stačili cokoliv pořádně vysvětlit. Byla jsem úplně zmatená.“ začala jsem. Pak jsem si uvědomila, co jim chci vlastně říct a znejistěla jsem. Ale co, oni si o to řekli sami, já je k ničemu nenutila.
„Jediné, co jsem tenkrát věděla, bylo to, že vlkodlačí a upíří svět doopravdy existuje. A co víc, já jsem také jeho součástí.
Nějakým, pro mě neznámým, způsobem se mi dařilo přežít. Žila jsem ze svých zásob v kočáře, ale ty brzy došly a já začala trpět hladem. Byla jsem sama uprostřed bohem zapomenutého místa, kde, to jsem neměla nejmenší tušení. Čekala jsem u kočáru na nějakého zachránce jedoucího kolem, sama jsem se nikam neodvážila. Měla jsem hlad, všude byl sníh, žádné maliny nebo tak něco, jen zmrzlá země. Po týdnu jsem měla pocit, že asi brzy z hladu zešílím. První dny jsem doufala, že bych mohla třeba umrznout, ale nikdy neuvidíte zmrzlého vlkodlaka, teda pokud nedostane toto.“ zamávala jsem ve vzduchu stříbrným náramkem. Zvláštní, poslední dobou mi přestával vadit.
„Naštěstí mě tehdy napadl novorozený. Můj první upír.“ ušklíbla jsem se nad tou vzpomínkou. Pamatovala jsem si ho přesně. Mladý muž, který měl prostě jen smůlu, že potkal mě. Možná, ještě tenkrát, bych se s ním i spřátelila, abych nebyla sama. Tenkrát, když jsem ještě nevěděla, co jsou upíři zač. Ano, on byl můj první, no, a po něm jich bylo ještě několik set, jen během pár let. Popravdě, nenašel by se jediný upír, který by mě rád viděl. Bylo by to totiž jeho poslední.
„Vážně chcete, abych pokračovala? Moje minulost je poněkud, no, jak to říct, poněkud drastická. Nebude se vám líbit.“
„To nevadí. Rád si poslechnu hororové příběhy. To, co dávají v kinech, je jako pohádka před spaním pro mrňata.“ povzbuzoval mě do pokračování Eliot.
„Jak chcete.“ pokrčila jsem rameny. „Takže, tenkrát jsem se po dlouhé době opět najedla. Upírského masa.“ přestala jsem a koukla se na jejich výrazy. Eliotova tvář byla beze změny, zato Nao vypadala, že se každou chvíli pozvrací. Ale držela se statečně, to jsem jí musela nechat. „Bylo to hnusné. Jako bez urážky, ale chutnáte jako plesnivý řízek. No a tím, že jsem pozřela upíra, jsem zároveň do sebe dostala i lidskou krev. Hnus. Avšak hlad je prevít.
Tím, že mě ten upír napadl, se v plném rozsahu uvolnila má vlčí podstata. Reflexivně jsem se změnila na vlka. Ve vlka, ne ve vlkodlaka. Jako vlkodlak bych toho upíra zmákla mnohem snadněji. Problém byl ale v tom, že jsem se neuměla změnit zpátky. Tak jsem toho využila, začala běhat po lese a lovit srnky, přežívala jsem ze dne na den.
Jednou jsem však udělala osudovou chybu a nechala se chytit. Ale ne nějakým vlkodlakem nebo ještě lépe upírem, chytil mě úplně obyčejný lovec, který byl člověk.“ znechucením jsem stáhla tvář. Když vás zajme vlkodlak, je to pro vás ponížení. Když upír, je pro vás ctí zemřít v boji. Když vás chytí člověk, hledáte si provaz a nejbližší strom.
„Jelikož jsem se stále nedokázala dostat z vlčí podoby, stala jsem se psíkem asi dvacetiletého mladíčka. Měl štěstí, že jsem byla nová, kdyby to udělal teď, když už mám nějakou tu zkušenost, nejspíše by z něj nezůstal vcelku ani malíček na noze. Ale rychle jsem ho přestala bavit, tak mě daroval své matce jako hlídače jejího statku.
Eva byla úžasná, asi čtyřicetiletá dáma. Měla jsem se u ní tak, že jsem neměla sebemenší důvod si stěžovat. Na oplátku jsem byla její nejlepší, čtyřnohý přítel. Právě od ní jsem dostala jméno Elektra. V překladu to znamená jasná, zářivá. Často mi říkala, že jsem nejjasnější bod jejího života a že jsem její Slunce. Svěřovala se mi úplně se vším a já si tehdy slíbila, že ať už se stane cokoliv, vždy ji ochráním. Před vším, co by jí mohlo ublížit.
Svůj slib jsem ale nedodržela. O pár dní později napadli upíři Evin statek. Chtěla jsem Evu ochránit, byla jsem ochotna pro její bezpečí i zemřít. Bila jsem se ze všech sil, pár těch bestií se mi podařilo zabít, ale bylo jich prostě moc a já byla jen vlk s hodně ostrými zuby. Jednomu z nich se podařilo mrštit mě o stěnu a já ztratila vědomí. Když jsem se probrala, právě končil se svou svačinou, kterou tvořila Evina krev. Zavrčela jsem a vrhla se mu po krku. Myslím, že z něj nezbylo o hodně víc než z toho prvního. Stejně jako Eva skončil i zbytek služebnictva.
Po této skupině upírů šla jedna smečka vlkodlaků. Vtrhli na statek a poslali zbytek těch kreatur tam, kam patřily. Při odchodu si jeden člen smečky všiml, že jsem jiná než ostatní psi. Teda spíše členka. Jmenuje se Carol a je to má nejlepší kamarádka. Odpojila se od ostatních a začala mě učit. Žila se mnou v lese a naučila mě na sebe brát podobu nejen lidskou, ale i vlkodlačí. Dokázala jsem se změnit na opravdového vlkodlaka. Zároveň mě naučila i nějakou tu techniku boje. Za to jsem jí neskonale vděčná doteď.“ Znovu jsem sledovala reakce mých posluchačů. Ti teď oba vypadali, že ani atomovka by je teď nedokázala vyrušit. Viseli na každém mém slově.
„A co dál? Ta Carol, kdo to je? A ona ještě žije?“ vyptávala se naléhavě Naomi.
„Ano, ještě žije. Teď si momentálně ve vlkodlačím sídle užívá dovolené. Po každých dvaceti letech služby dostaneme čtyři roky volna. Jí se to už za ty roky nahromadilo, přeci jenom už jí je přes tři sta let, tak toho využívá teď.“ to byla pravda, ji jen tak něco nedokázalo rozházet. V duchu jsem začala přemýšlet, jestli se mi čas strávený u upírů počítá do odpracovaného nebo ne.
„No a potom, když už uznala můj výcvik za ukončený, mě představila našim vládcům, Tristanovi a Britney. Ti mě uznali za dokonale připravenou pro práci v terénu. Tak jsem se dostala mezi smečky. Smečky, které lovily upíry.