Gyboni

Gyboni

Práce u těchto lidí byla docela , zvláštní . Nikdo se o mě nestaral , myslím, že kdybych odešel nikdo by si toho nevšiml, šéfa jsem dokonce viděl jen když mě přijímal,a pro peníze chodila jeho žena.Práci jsem tu získal díky tomu , že předchozí zaměstnanec jednoho dne prostě nepřišel do práce. Byla to taková malá krčma přímo u jezera , kde jsem pracoval jako číšník. Moje práce nebyla nijak složitá a do restaurace moc lidí nechodilo , ale podle toho byla bohužel i hodnocená a mimo to jsem tu také musel dělat práce ,které s mou prací nijak nesouvisely jako například pečovat o zvířata a pracovat ve skleníku. Dřív tu byl zahradník i hospodář ale všichni se někam vypařili. Vlastně jsem se jim ani nedivil. A že tu bylo živo , skleník plný okurek rajčat a rostlin jejihž jméno jsem ani neznal, jen mi bylo řečeno , že potřebujou zvláštní péči ,takže jsem je chodil zalévat 3× denně. Zvěřinec tu byl taky pěkný 2 kočky , pes , prase...
Ale zvířata která mě zaujala , žila v jezeře, vypadali jako vodní vydry , ale tyhle žili pouze ve vodě a živili se zbytkama z kuchyně,co jsem jin každý večer nosil. Zdejší lidé jim říkali gyboni a jak už to na vesnici bývá měli k těmto zvířatům také svou pověst . Říkaly o nich, že když je člověk v nouzi gyboni mu pomůžou a přivedou ho na tajné místo . Když má pak člověk čistou mysl , nechají si ho gyboni u sebe a naučí ho nějaké nadpřirozené schopnosti. Když má člověk mysl temnou , tak ho nechají jít si svou cestou. No co lidé toho nažvaní.

Jednoho rána ,za mnou přišla šéfova žena s prosbou jestli bych nemohl opravit střechu.
O tom , že dovnitř zatéká jsem už dávno vědel ,ale že by se mi dvakrát chtělo to opravdu ne. Klempíř bohužel už ve vesnici nebyl ,lidi říali , že odjel za lepší prací do města. No co se dalo dělat , práce je práce a navíc sme měli čerstvě po zabíjačce a kočky se nám někam zatoulali, takže jsem měl o starost míň . Po obědech jsem skočil do montérek a hurá na střechu.. O tom , že byla oprava nutná nebylo pochyb a také díky jejímu stavu mi oprava trvala až do večera . . Když se setmělo a znemožnilo mi to tak pokračování v práci rozhodl jsem se k sestupu.
Jenže štěstí nehrálo v můj prospěch, po prvních dvou metrech mi uklouzla noha a padal jsem dolů , cestou mého pádu jsem se praštil do hlavy a upadl tak do bezvědomí . Spadl jsem přímo do jezera.
Když jsem se začínal probírat byl jsem asi 3 metry pod vodou a nemohl jsem se ani pohnout. Už mi pomalu začínal probíhat život před očima, když najednou jsem pod sebou ucítil zvláštní tlak ..Jako by mě nějaký proud hnal nahoru nad hladinu. A pak mi to došlo ,byli to gyboni. Ty malý potvůrky mě zachránily život.Čekal jsem co bude dál .. Ale poté co mě vynesli nad hladinu, dopravili mě pouze k břehu a pak zase odplavali. Doplazil jsem se na pokoj a celou noc jsem nemohl spát, přemýšlel jsem o tom co se mi stalo , ale hlavně o té pověsti. Je možné že by to byla všechno pravda? A proč mě neodvedli na to tajné místo…
Druhý den jsem se rozhodl , že budu Gybony sledovat…V práci jsem nemyslel na nic jiného a nemohl se dočkat večera .. Když konečne nadešel čas krmění. Donesl jsem belík se zbytkama k jezeru a vysypal jeho obsah, A čekal až se gyboni objeví.. Když dojedli poslední sousto , tak jako vždy odplouvali do neznáma využil jsem situace a pronásledoval jsem je podél břehu.
Dovedli mě až do malé zátočky nedaleko od jezera.
Co jsem tu viděl bych nikomu vidět nepřál. Vypadalo to tu jako hřbitov bez hrobů byly tu kosti lidí ale i zvířat a zde gyboni žily . Dva dožíraly zbytky obličeje z mého šéfa , 3 gyboni pojídali naši kočku , byla ještě živá. Právě mi došlo proč ve vesnici není jedinej řemeslník. Když gyboni zjistili , že jsem tu , všichni se na mě obrátili , tucet gybonů na mě zíralo svýma velkýma, černýma očima .
A já je nemohl nenávidět, ani je považovat za zrůdy, vždyť mi zachránily život

autor Leoš Bubeníček