Úsvit úplňku

Temná noc, jen stříbřitý svit měsíce v úplňku ozařoval celou krajinu, po které letěl černý stín. Letěl přes pole rychlým tempem, nic nebylo slyšet. Jen ten černý stín, míhající se nad krajinou, byl vidět.
Kap,kap, kap. Jemná, bílá, drobná ruka sáhla po stříbrné páčce, kterou se vypínala teplá voda, jež jí doteď smáčela kůži. Voda přestala téct i zvuk ustal. Ruce rozevřely dvířka od sprchy a natáhly se pro bílý ručník.
Stín neubíral na rychlosti a rychle míjel lesy i pole, kterých bylo ve zdejší oblasti požehnaně. A konečně v dáli se objevila malá vesnička, kde svítily jen pouliční lampy. Stín přidal na rychlosti, byl blízko cíle. Přeletěl začátek vesnice a před ním se objevil dům. Cihlový dům, to byl jeho cíl.
Dívka si omotala osušku okolo těla a předklonila se, aby si mohla pořádně vysušit vlasy dalším bílým ručníkem. Její plavé vlasy se opět měnily na svojí původní barvu, před chvílí tmavě hnědé a teď nabývaly barvy lesního medu. Narovnala se. V zrcadle spatřila svůj obraz.Ucítila něčí dech. Podívala se za sebe. Stál tam muž. Hnědé vlasy a temné oči. Neslyšela ho přicházet, nevěděla jak se sem dostal. Odkryl jí pár vlasů stranou a přičichl k jejímu krku. Zprvu se lekla, ale pak se na něj usmála. ,,Tak jsi přišel, Bene.“ Muž se na ni podíval, podíval se jí do očí. Měl je temné a tajemné. Ona je měla jiskřivé a plné života. Dva naprosté protiklady. ,,Ty mě znáš? Proč se jako ostatní nebojíš?“ řekl klidným, melodickým hlasem. Dívka pomalu mrkla a pak se na něj otočila. Stáli si tváří v tvář, dělilo je pár centimetrů. Dívka ho pohladila rukou po tváři. Měla chápavý pohled. ,,Bene, můj milovaný Bene, ty si to nepamatuješ, ale já tě znám.“ Vzal její ruku. Narozdíl od ní ji měl silnou a vypracovanou. Chvíli se na sebe mlčky dívali.Jeho pohled byl přitažlivý. Pustil její ruku. Dívka nastavila krk a odhrnula si z něj vlasy. ,,Vím, pro co jsi si přišel. Chceš krev a já jsem jediná, která tě může uspokojit.“ Nechal se ovládnout svým pudem a zaryl do její hebké kůže svoje špičáky a začal pít tu životadárnou tekutinu, krev. Slyšela, jak saje její krev, dokonce to i cítila, jak ta věc, co jí naplňuje, pomalu mizí. Bylo to nesnesitelné, ale přesto to podstoupila, dobrovolně.
Odtáhl se a olízl si rty. Ona se jen slabě usmála. Opět se cítil plný energie, síly, spokojen, to všechno způsobilo napití její krve. Teď však chtěl ukojit i jiný chtíč, a to zvědavost. ,,Kdo jsi?“ zeptal se a prohlídl si svoji obět, která se teď držela za místo, kam se zakousl. Naklonila hlavu zpátky. Ruku sundala ze zranění a znovu se usmála. ,,Jsem Lea.“ otočila se a sundala si ručník. Její tělo, drobné, dokonale tvarované. Oblíkla si na sebe košili, nejspíš svého přítele. ,,Ty jsi Ben, můj mladší bráška.“ otočila se na něj s touto zprávou a v očích se zatřpytila slza. ,,Stal ses upírem a jediný, co může ukojit tvůj chtíč, je tvoje vlastní krev, takže i moje krev. Vždy, když je úplněk, mě vyhledáš.“ Díval se na ni chladnýma očima bez emocí. ,,Mám tě ráda, i když jsi upír.“ řekla a políbila ho na tvář. ,,Volají tě.“ podotkla tiše, když uslyšela ten divný zvuk.
Stín mizel opět v dáli, za sebou nechal vesnici, dům i onu dívku, Lunu, jeho sestru. Mizel a nechal se ovládat pudem upíra. Musel najít to, co ho tak usilovně volalo. Myšlenky mu vířily hlavou, ale pud zvířete, zvířete kterým byl, pud zvířete, které ho ovládalo, ho donutil jít dál.
Dívka si vzdychla. Už jí opět odešel, její jediná rodina, jediný bratr, kterého kdy měla, jediný člověk, kterého milovala. Zhasla světlo v koupelně a šla po studený podlaze, kde za sebou zanechávala mokré stopy chodidel. Celý dům byl ponořen ve tmě, tichý, klidný, jen ona kráčela tmou.