Nesmrtelnost

Člověk má jeden hrozný úděl, ví že zemře. Proto se od pradávna všichni snaží najít nesmrtelnost, aby nemuseli zemřít, aby nepodlehly rozkladu, aby na ně nikdy nezapomněli. Bojí se stát hlínou, zemí. Bojí se konce. Pošetilci.
Položím otázku, nad kterou se zamyslete. Co byste dělali? Ano, možná řeknete cestovat a učit se, ale bude vám to jako člověku stačit? Jen a jen bloumat sám a sám nad knihami, pamatovat si důležité věci stejně nezvládnete věčně, paměť je totiž hrozná mrcha, a po století dvou už nebudete vědět jak se vyjadřovali velikáni, od kterých jste přešli jinam. Cestování, ano krásná představa, ale Země zabírá 510 milionů km2, z toho je jen 150 milionů pevnina, není nekonečná. Jestliže budete argumentovat: je tu ještě celý vesmír a ten je nekonečný! Zavrtím jen hlavou, cestování vesmírem přeci není zadarmo a člověk nedokáže ještě mnoho let nějaké delší cesty. A žádné tělo není schopné přežít dlouhý stav beztíže.
Ptám se: když by jste nepodléhali zákonu smrti, pro co byste žili? Proč byste se snažili každý den vstát? Proč vůbec jíst, oblékat se? Vždyť věčnost je tak dlouhá a každý jeden den je tak malinký oproti ní. Všechno by bylo tak monotóní a stejné. Lidé by umírali, ti se kterými byste vyrůstali, by byli dávno mrtví a teď před vámi na smrtelné posteli leží jejich pravnoučata a vy nic. Žádná známka staří, nebo rozkladu. Opravdu byste to tak chtěli? Vždyť smrti neutečete, je všudypřítomná a budete jí prožívat tím horším způsobem. Až se zamilujete, budete šťastní, dokud partnerovi bude tak 20-30, ale až zestárne, co uděláte? Dobře, řekněme, že to bude skutečná láska a vy s ním zůstanete, ale co pak až on zemře? Až se setkáte smrtí jen jako přihlížející. Poprvé je to nejhorší, cítíte vztek a lítost. Proč ona musela zemřít. Proč nemohl taky žít? Není nesmrtelný a vy ano. Tak to bude stále dokola, dokud vás nepřestane bavit vidět umírat své blízké, stanete se apatickým k celému ostatnímu světu, ale co z vás zůstane? Jen kostra chodící po světě. Živá mrtvola.
Tak a teď jistě víte, jaké je mé přání. Jednoho z těch, co okusil nesmrtelnost, jednoho
z nesmrtelných. Popíjím svou ranní kávu na touto úvahou, která je zároveň mým dopisem na rozloučenou, a dívám se na západ slunce, přeji si, aby byl můj poslední, aby mi zítra řekli, že mě dokáží zabít, že smím umřít. Jaké výsostné právo. Jen velké skutky dělají tu krásnou nesmrtelnost.