Touha po krvi

Kdyby se mě někdo zeptal ještě před rokem, zda existují upíři odpověděla bych s úsměvem: Jistěže, třeba takový Edward Cullen. Potom bychom se společně zasmáli. Kdyby se mě někdo zeptal na to, jestli se bojím umřít, tak bych jednoznačně odpověděla ne, nemám proč se bát smrti, je to přece přirozený koloběh. Nebo třeba otázka, co si myslím o tom chlápkovi z naší kanceláře, jak s nikým pořádně nemluví. Nasadila bych lehký úsměv a pokrčila rameny. Na to asi neodpovím, já s chlapy nejdřív mluvím, než abych s nimi mohla spát a ne naopak. Opět by nastala příjemná chvíle smíchu. Teď o rok později už bych odpověděla jinak a za to mohl jediný člověk, Jess Barker.
Jediná na světě, jen a jen já, nikdo jiný, to je ten nejnádhernější pocit, který zažívám každé ráno, když chodím běhat do parku. Jediní mí společníci jsou ptáci na stromech a sem tam nějaké to lesní zvíře, ale těch je taky po málu. Les pro mě už od mala představoval dokonalé odreagování, asi to bude tím, že miluju samotu a to ticho. Jako vždy jsem se zastavila u jezírka, kde byla lavička pod vrbou. Prostě dokonalé místečko.
Dneska bylo ale něco jinak, někdo tam byl. Stál u vrby a díval se na mě jako kdybych byla něco zajímavého, jako kdybych byla zajímavý druh zvířete, ano tak nějak to bylo! Díval se na mě jako na druh živočicha, ne jako na ženu, ale jako na něco odlišného od něj. To mě pořádně zarazilo. Nemohla jsem zastavit a nebo změnit směr, ne, moje nohy šly blíž k tomu neznámému. Naše pohledy se střetly a já zažila divné mrazení jako snad ještě nikdy. Nechybělo mnoho a rozklepala bych se jako osika. Ten jeho pohled, bylo v něm cosi tajemného, zlého a zcela přirozeného. Mátlo mě to.
Zastavila jsem se asi dva metry od něj a dívala jsem mu do tváře. Slyšela jsem už
tisíckrát přirovnání- má tvář jako kdyby ji vytesali samotní andělé- nikdy jsem ji moc nevěřila. Nyní přede mnou stál nevyvratitelný důkaz andělského dočinění. Tohle nemohlo vzniknout jako my ostatní, ne tohle bylo něco víc. Dokonale řezanou tvář zdobily hnědé vlasy, jež mu dodávaly ten zvířecí dravý nádech, byly něco jako hříva lva, ne tak rozevlátá a dlouhá, ale dodávala mu tu korunu, tu majestátnost. i kdyby by vypadal jako ošuntělý kluk s uhry jedním by si pozornost vysloužil určitě, jeho magické tajemně černé oči. Úplně jsem se v nich ztrácela. Jako kdyby to byly černé díry a vtahovaly do sebe všechno, co bylo v jejich okolí. A já bych byla ta nejšťastnější na světě, kdybych tam byla vtažena.
Udělal věc, která mě dokonale zaskočila, i když byla tak zřejmá, pousmál se.
,,Jess Barker.“ Bylo mi jasné, že je to jeho jméno, ale stejně jsem užasle na něj dívala. ,,Emily.“ dostala jsem ze sebe.
Tohle se stalo před dvěmi měsíci, mezitím se mi Jess dvakrát vytratil ze života a pak se znenadání objevil. Mluvili jsme spolu zřídka, ale chvíle, kdy jsme byli spolu, pro mě byli nezapomenutelné. Mezi námi okamžitě vzniklo něco víc. Nemuseli jsme ani mluvit, jen stačilo, když jsme se procházeli v blízkosti toho druhého.
Když poprvé zmizel, zmizela jsem i já. Jako kdybych tím ztratila sama sebe. Nemohla jsem spát ani chodit do práce, či chodit na schůzky se známými. Samota pro mě však nebyla únikem. Stále dokola jsem si přehrávala naše schůzky, představovala si jeho oči, jeho bledou tvář, jeho melodický hlas. Stala jsem se na něm závislá a to jsem si musela přiznat, když jsem tři dny nejedla, dokud se mi zas nevrátil. Byl pro mě něco, bez čeho se nedalo žít. Vrátil se a ani nic neřekl, jen se pousmál, trochu starostlivě. Chtěla jsem ho seřvat, vyhodit, nemluvit s ním, ale jen jsem zahlédla jeho tvář, sotva jsem ho ucítila blízko sebe, odpustila jsem mu. Bývala bych mu odpustila cokoli, hlavně že byl zas se mnou.
Druhé zmizení bylo na dva týdny. Bylo stejně bolestné a nesnesitelné. Připadla jsem si opuštěná jako zatoulané štěně. Tentokrát jsem však nehladověla, přátelé mě donutili jíst a dělat všechny ostatní věci, i když jsem postrádala chuť do čehokoli. Přísahala jsem si , že ho nechci už nikdy vidět. Nemůžu si přeci jím ničit život. Potom přišel. Objevil se u dveří mého bytu a ta tam byla moje rozhodnutí. Skočila jsem mu do náruče a znovu ho u sebe cítila. To byl náš první úmyslný tělesný dotyk. Nikdy předtím nic nebylo. Vešel se mnou do obýváku a já měla takovou radost, že i kdyby mi řekl zabij se, tak to udělám.
Ten večer jsme si spolu povídali, jen tak na okraj. Opět jsem se utápěla v jeho přítomnosti. Když mě napadlo, že si můžeme dát sklenku. z baru v obýváku jsem vytáhla jednu skleničku a pak jsem sáhla pro druhou, jenže byla rozbitá. Řízla jsem se do prstu.
,,Sakra.“ sykla jsem pro sebe tiše.
,,Co se stalo?“ zeptal se mě starostlivě Jess, který se znenadání objevil vedle mě. Ukázala jsem mu náznakem prst.
,,Řízla jsem se o skleničku a teče tak trochu krev.“ pousmála jsem se. Jess se najednou zarazil. Cítila jsem jak ztuhnul a díval se na ten prst. Když jsem mu pohlédla do očí, byly jiné, skoro až šarlatánové. Přitáhl si tuku blíž k sobě a přiložil svoje rty na bříško ukazováčku a začal sát. Nejdřív jsem jen stála s udivením, toho jaké měl oči, ale pak se odtáhl a jemně mě políbil na zápěstí. Na tváři se mi objevil úsměv, ale ten rychle zmizel, když se do mě zakousl. Začala jsem cítit brnění konečků prstů, které se rozšiřovalo na celou ruku, až jsem dostala závrať.
,,Jessi.“ hlesla jsem slabě. ,,Přestaň.“ Neposlouchal mě, jako kdyby byl v tranzu. Jen prostě dál sál a moje nohy se začaly podlamovat. ,,Jessi!“ vyjekla jsem a ztratila vědomí. Před očima tma. Nevěděla jsem, co to do něj vjelo a nebo jak mohl vyloženě pít mou krev! Bylo to jako kdyby mu chutnala.
Nevím jak dlouho jsem byla mimo. Vím jen, že jsem se probudila a první co jsem viděla byl jeho ustaraný obličej.
,,Emily, jsi v pořádku?“ zeptal se hlasem, kterému nešlo odolat. Opatrně jsem přikývla v souhlas. Jen se mi to točila hlava. ,,Omlouvám se, je to moje vina.“ omluvil se mi a já na něj podezřívavě pohlédla. Viděl mi tu otázku v očích.
,,Dlužím ti vysvětlení.“vzdychl si. Sedla jsem si na gauči, kam mě položil a dívala se na něj. Seděl vedle mě a započal svoje vyprávění, svoje doznání o tom, čím byl. Ukázal mi i svoje zuby a vyvrátil různé mýty o jeho druhu, o upírech. pozorně jsem poslouchala až se dostal ke konci. Chápavě jsem přikývla.
,,A můžou upíři...mít...“ začala jsem poslední a pro mě nejdůležitější z otázek. Jenže jsem se do toho trochu zamotala. Tázavě povytáhl obočí a díval se na mě.
,,Jestli můžou upíři s někým spát?“ zeptal se klidně a mě na tvářích vyrostl ruměnec. Zdráhavě jsem přikývla. Pousmál se a přikývl také.
Po dlouhé době jsem se s někým milovala a musím říct, že milování s Jessem bylo něco nádherného a nezapomenutelného. Možná to bylo jeho upírstvím a možná jen jím, ale bylo to nepřekonatelné. Milovali jsme se celou noc a já si to užívala ve velkých dávkách. Teď ráno po tom dni, kdy ze mě pil upír tu vedle něj ležím a dívám se na něj. Jeho tvář je dokonalá, on sám je dokonalý.
S Jessem jsem trávila hodně času, skoro každý den, pokud to bylo možné. Takhle jsme si žili šťastně tři týdny. Jednoho dne si mě k sobě přitáhl a podíval se mi do očí. Měla jsem děsný pocit, že mě opustí.
,,Emily, musím odejít. Nevím na jak dlouho, ale nečekej na mě. Najdi si muže, někoho jako je Mike, ten kluk z kanceláře, má tě moc rád, jen se ti to bojí říct. Četl jsem jeho myšlenky, chce pro tebe jen to nejlepší a to já taky, on ti to ale může dát. Dej mu šanci a na mě zapomeň.“
Ty jeho slova mě hluboce ranila, ale věděla jsem, že to bude tak nejlepší. On nevěděl, co by se stalo, kdybych se znovu řízla, zda by se udržel a já? Já ho milovala a chtěla po boku, jenže jsem nemohla mít něco, co mi nepatřilo. Teď o devět měsíců a pár dní ležím v nemocnici na lůžku a čekám až se otevřou dveře. Mají mi přivést malou. Ano, před pár dny jsem porodila zdravou holčičku jménem Jessica. Je mým pokladem a mým životem.
Do dveří vešel Mike s mou malou. Ano, poslechla jsem jeho rady a začala s Mikem chodit. Žijeme teď spolu devět měsíců. Je opravdu milý a mám ho ráda. On mě taky, dokonce se dá říct, že ho miluju. Ale nejvíc na světě miluji Jessicu, svou dceru.
Kdyby se mě někdo ptal, zda věřím na upíry odpovím: Ano, jednoho jsem znala a milovala jsem ho. Jmenoval se Jesse Barker. Když by se mě někdo zeptal zda-li se bojím umřít, odpovím ano. Bojím, že bych umřela a nechala tu tak opuštěnou a bezbrannou. Kdyby se mě někdo zeptal na našeho kolegu z práce řeknu: Je to nejlepší muž pod sluncem a jsem za něj vdaná. Jen jedna otázka je má a nezodpovězená: Kde je Jesse Barker a co dělá?