Noční snění

Byla jsem nedočkavá.
Zhluboka jsem se nadechla. Studený, ostře slaný vzduch proudil mými nozdrami přes dýchací cesty do plic, jimiž se vstřebával do každého kousku mého těla. Zavřela jsem oči a soustředila své ostatní smysly na vnímání světa kolem sebe. Bosé nohy zabořené do jemných zrnek písku ztemnělé pláže, omýval zpěněný příboj divokého a chladného Tichého oceánu. Chladil mé kotníky a pohřbíval je hlouběji pod ztěžklý mokrý písek. Naslouchala jsem hlasitému burácení vln několik metrů přede mnou. Otevřela jsem oči a soustředila svůj pohled do dáli. Snažila jsem se rozpoznat hranici, kde se Pacifik splétá s obzorem, ale viděla jsem jen dokonalou temnotu, která tiše pohlcovala každý centimetr okolního světa. Temnotu s děsivou pravidelností narušovalo pouze mlhavé světlo majáku, tyčícího se na malém ostrůvku vzdáleném na kilometry daleko. Zvedla jsem oči k nebi a vydechla údivem nad tou nádherou. Nebe bylo poseté miliony zářících hvězd, hvězdokup schovávajících se v mlhovinách. Do popředí vystupovala jednotlivá souhvězdí, která jsem však nebyla schopná pojmenovat. Z myšlenek mě vyrušil zvláštní praskavý zvuk a já zvědavě otočila hlavu, ve snaze zahlédnout to, co je jeho původcem. Mé oči spatřily hvězdu razící si cestu noční oblohou, zanechávajíc za sebou třpytivou světelnou stopu. Pak se opět ozvalo to zvláštní praskání a zářící planetka se rozpadla na několik menších, přesto však viditelných kusů horniny a ty nadále směřovaly svou cestu do nekonečné šířky vesmírného prostoru. Rychle jsem zavřela oči, v duchu zformulovala své přání a vyslala jej k nebeským výšinám. Mohla bych tu stát celou věčnost a vstřebávat tu nádheru a klid, který mne obestíral. Další chladná vlna omyla mé nohy.
Byl čas se vrátit. Zaslechla jsem, jak mě volají. Ještě ne, ještě je moc brzo! Ten pištivý ušitrhající zvuk ostře prořízl ticho. Věděla jsem, že musím jít, nemám už moc času a mé oči se naplnily slzami. Zcela mi rozostřily vidění, pak přetekly přes víčka a razily si cestu po tváři, kudy je tíha gravitace táhla dolů ke hladině a mísila je se slanou mořskou vodou. Cítila jsem palčivou bolest, která mi spalovala útroby, nepříjemný pocit v břiše. Srdce se mi svíralo v agonii bolesti a vysílalo ten divný mrazivý pocit do celého těla.
Co to jen se mnou je? Vyřkla jsem v duchu otázku.
‚Žal,‘ ozval se známý hlas v hlavě. ‚Pojď domů!‘ přikázal.
Ale já neposlouchala. ‚On přijde, musí přijít.‘
‚Plýtvat láskou pro člověka nemá smysl.‘ Znovu ke mně promluvil. ‚Lidé si lásky neváží, neznají její pravou podobu. Myslíš si, že ji znáš, ale ani ty ji neznáš!‘ Byl krutý.
‚Slíbil mi to!‘ Zakřičela jsem do burácejících vln.
‚Copak nevíš, že lidé dokážou naslibovat i to, co nemají? Copak jsem tě nic nenaučil?‘
Mé tělo se třáslo. Cítila jsem, že pokud zůstanu ještě chvíli ve světě lidí, zemřu. Na obzoru vycházelo slunce a já cítila jeho teplé neviditelné paprsky, jak mě bolestivě bodají do zad. Nikdy jsem východ ani západ slunce neviděla, bylo to pro mě příliš nebezpečné. Ale teď už to bylo jedno, věděla jsem jaký osud mě čeká a já ho přijala s tichým klidem.
Náhlá slabost projela mým tělem, ochromila jej a podlomila má kolena. Padla jsem do mokrého písku. Z posledních sil jsem zvedla hlavu a upřela své oči na tu nádhernou hru světel přede mnou. Pak, za několik vteřin, vyšlo slunce. Pozorovala jsem ten zářící kotouč plný životní energie, který mi však mou vlastní energii prachsprostě kradl. Není to fér, problesklo mi hlavou.
‚Život není fér. Ani láska ne! Měla jsi na výběr, ale zvolila jsi svou vlastní zkázu.‘ Už jsem ho však vnímala jen stěží.
Má víčka byla těžká a já zabořila svou tvář do chladného písku. Mořská voda mi omývala obličej, plnila ústa i nos. Sůl pálila, jako kdyby se vlévala do otevřených ran. Lapala jsem po dechu, ale vdechovala jen slanou vodu, dusila se. Prsty se křečovitě zmítaly a zarývaly do písku. Z posledních sil jsem se podívala na své tělo. Mé nohy už byly od pasu dolů pokryté stříbřitými šupinami a já se nemohla hnout. Připadalo mi, že to trvá celou věčnost, než mě konečně obestřela tma.


Na druhý den ji hledal na pláži. Jeho kroky směřovaly přímo na jejich oblíbené místo. Zastavil se a rozhlížel kolem sebe, nikde ji však neviděl. Hlavu měl plnou omluv, kvůli včerejší noci, ale byl připraven ji vše patřičně vynahradit. Posadil se na písek a rozhodl se počkat. Netrpělivě čekal celé odpoledne, ošíval se při každém sebemenším zvuku, který nepřipomínal šumění moře. Chvílemi se nořil do svých myšlenek a znovu a znovu si vybavoval jemné polibky a něžná slova, která jeden druhému potají šeptali. Jeho tělo se třáslo nedočkavostí. Pocítit to znovu, tolik si přál sevřít tu křehkou dívku ve svém náručí. Dnes měl v plánu odvést si ji domů. Co na tom, že byl jen chudý rybář. Věděl však, že ona ho miluje láskou čistší, než je průzračně blankytná voda horského ledovcového jezera.
Koutkem oka zahlédl jakýsi třpyt, který ho vytrhl z nádherného snění. Natáhl ruku a uchopil mezi prsty duhovou rybí šupinu. Přitáhl ruku k obličeji a pozorně si ji prohlížel. Nedokázal však pojmenovat rybu, které by ta šupina patřila. Myslel si, že zná všechny ryby, které proplouvají mořem. Tuhle však nepoznával, takhle velkou nikdy neviděl. Zvedl se a popošel k místu, kde ji našel. Vydechl údivem. Písek byl doslova posetý stovkami dalších duhově se třpytících odlesků. Jemně je prohrábl rukou, až jeho prsty narazily na něco chladného a kulatého. Sevřel ten předmět v ruce, očistil ho od písku a zaostřil svůj zrak. V jediném okamžiku výraz na jeho tváři zkameněl a oči se zalily slzami. Vzpomněl si na staré legendy svého kmene, na to, jak jim nikdy nevěřil. Zíral na svou dlaň, v níž leželo jeho jediné bohatství. Zásnubní prsten jeho matky, který před několika dny věnoval té tajemné dívce, na kterou nyní čekal…