Ciaran Ailean

Bylo horko, muži seděli na otepích slámy, v rukou džbány zlatavého moku.
„Prý se zase objevil.“ Povídá ten první, „nedaleko Kallendru. Já vám to říkal.“ Ostatní tři se na něj podívali.
„Nedaleko Kallendru, říkáš?“ Zeptal se druhý a mocně říhnul. Další říhnutí chtěl asi potlačit, neboť s rukou na prsou pokračoval.
„Co tam tak mohl dělat? Dlouho se neukázal. Už jsem myslel, že o něm neuslyším. Dva měsíce, co je na něj docela dlouhá doba. Nevíš, co se stalo? Jestli tam měl nějakou práci...“
„To nevím,. Ale mezi lidmi se povídá..“ Všichni čtyři dali hlavy spiklenecky k sobě, „mezi lidmi se povídá, že se tam nebyl podívat jen tak, na trh. Povídá se,“ počkal, až přejde kolemjdoucí, „že tam i dokonce byli ušatí.“
Všichni si znechuceně odplivli.
„Fuj, ta cháska elfská si nedá pokoj. Copak jim ještě pořád nedošlo, že tady nemají co dělat? Jen ať se vodpakujou, jinak dostanou pěkně za vyučenou! Přece je tady nebudeme trpět. Mrtvý elf, dobrý elf!“
Odplivl si třetí a významně se na ostatní podíval, aby je ujistil v tom, co si o elfech myslí.
„Nojo, pravda, pravda. Jenže co taky dobře víme, Černý soumrak je s nimi zadobře. Prý ho přijali za vlastního. Ušatí! Tfuj. A pokud bude válka...“
Nestihl to první doříct, protože mu do toho v plné ráži třetí skočil.
„Pokud bude válka, tak vůbec nebude vadit, když se k nim přidá! Jen ať se bije s nimi po boku, to potom pozná, jak ostré jsou naše meče!“
„Naše meče?“ Uchechtl se první.
„Ty bys ani neměl tu odvahu se mu postavit! Myslíš si, že to nikdo nezkusil? Chceš se chovat jako hrdina? Takových tu bylo! Mysleli si, že zmůžou Černý soumrak, jenže ejhle! Teď se válí někde ve skalách, nebo leží pohřbení v rodinných hrobkách, pokud měli to štěstí a něco z nich zbylo!“ Všichni zmlkli.
„To já, kdybych zahlédl Černý soumrak.... To bych se raději zmrzačil sám, než skončit pod jeho mečem. Ikdyž... Bylo by velké štěstí ho spatřit. Neuvidíte ho, pokud to nechce on sám. Černý soumrak, to je skoro jistá smrt.“ Notně se ze džbánu napil.
„Blbost, bláboly.“ Ozval se najednou čtvrtý.
„On jen tak nezabíjí. Pro potěšení. Podle mě není tak špatný. Jak vidím, věříte řečem, které nesou moc horlivá ústa. Tam, odkud pocházím, mu neříkáme žádný Černý soumrak. Ale Zjizvený. Tak ho znám já. Víte, proč má tak dlouhé vlasy přes oči? Přes jedno se mu totiž prý táhne strašlivá jizva. Moc lidí ji nevidělo. A většina těch, co ano, nám to už nepoví. Ti skončili pod jeho mečem. Prý mu tu jizvu udělala jedna elfka, nějak se nepohodli. A pak se z nich prý stali přátelé na život a na smrt. On dobře ví, koho zabije a koho nechá žít. Pokud jeho jizvu nezahlédnete - nemusíte se tolik bát. Ale pokud si z čela odhrne vlasy tak, že přesně vy uvidíte tu jizvu - jak se táhne, od půlky čela, přes oko až k líci - tak potom je čas utíkat. Ale to už vás nic nespasí...“
„Jo, to jsem taky slyšel,“ ozval se po krátké odmlce zase první, „vypadá to, že to musí být muž činu. S ním není radno si zahrávat. Prý i ti ušatí, tfuj,“ všichni si odplivli, „pro něj mají jméno. Říkají mu Ciaran Ailean, nebo nějak tak. Prý to znamená Muž stínu. Nikde ho nejde vidět. Je jako živá smrt. Čeká, tiše, sám někde ve skalách - a pak udeří.“ Vykulil oči.
„No, ať už je to Černý soumrak, Zjizvený, Ciaran, nebo jak to bylo, doopravdy se prý jmenuje Christian, Christian z Palancaru. Vidíte? Z Palancaru. Ten přece za Velké války shořel na troud. Tak on je odtamaď. Pověděl bych vám o něm víc, ale na to tady máme lepší osobu. Hej, barde!“ Křikl na muže opodál, opírajícího se o chatrč.
„Pojď se a pověz nám o Černém soumraku. Ale žádné písně,“ řekl, když viděl, jak bard sahá po loutně, „jen čisté vypravování. Za zlaťák.“
Bard přišel k nim.
„Tak vy chcete slyšet příběh o Zjizveném? Nuže, pokud si doopravdy troufáte...“
„Přestaň s těmi tvými řečmi a začni.“ Usadil jej první.
„Dobrá. Tak tedy...“

*

„Jdeme, Trine,“ pobídl svého koně. Kápě mu trochu sklouzla z hlavy a tak si ji stáhl do čela. Mířili do skal. Slunce začalo zapadat, blížil se soumrak.
„Nezastavuj se, máme před sebou dlouho cestu a hodně práce. Pojď.“
Pohladil uhlově černého koně po krku a vyjeli. Trvalo dlouho, než došli k tomu místu. Nebyli daleko Kallendru, ovšem město se tyčilo hluboko pod nimi. Zastavili se a on sesedl z koně. Zavedl jej za výčnělek skály, vrátil se a čekal. Nečekal moc dlouho, když v tom zaslechl dusot kopyt. Postavil se na cestu. Jezdec se pomalu blížil. Když si jej všiml, prudce zastavil a sesedl z koně.
„Vítej rytíři. Vypadáš vystrašeně. Vždyť jsi mě čekal?“
„Vyzívám tě na souboj, Černý soumraku. Dostal jsem rozkaz, Věděl jsem, že zde budeš. Je za tebe vysoká odměna.“ Řekl trochu ustrašeně.
„Ale... Já vím, co ty a ten tvůj spolek děláte. Už mě nebaví sledovat, jak pomalu vyvražďujete nelidi. Tak teď asi začnu vyvražďovat já vás. Máte, co chcete. Hnusíte se mi.“
Promluvil Christian tichým, zastřeným a klidným hlasem. Rytíř vytasil meč. Rozběhl se na něj. Christian všechno odrážel, neútočil. Ovšem rytíři se nepodařilo jej ani jednou zasáhnout. Pak Christian odskočil. Vztáhl ruku k hlavě...
„Ne...“
Pronesl zastřeným hlasem rytíř. Kápě Christianovi lehce spadla na ramena a on si rukou odhrnul vlasy z čela. Rytíř celý ztuhl, když spatřil tu jizvu. Udělal krok vzad... Otočka, půlobrat, krok, skok, výpad... A pak už jen Christian cítil, jak čepel jeho meče probodla rytíři krk.
„Odpočívej v pokoji,“ pronesl a položil jej na zem. Pak si očistil meč, narovnal si luk a toulec na zádech a nasedl na koně.
Jeli dlouho, skalní cestičkou. Všude kolem nich trčely skály ze země, jako nějací zkamenělí obři, nad nimi byly skalní převisy a napravo sráz dolů. Náhle se kůň začal chovat podivně - prskal a vzpínal se.
„Ššš,“ uklidňoval jej Christian, „přece se, příteli, nebudeš bát přicházející tmy? Co se děje?“
Rozhlédl se. A v tom to uslyšel. Jemné oddychování. A taky ucítil síru. Podíval se nahoru - a před ním na skalním převisu seděl drak a pozoroval ho. Varovně ukazoval tesáky. Christian sesedl z koně.
„Buď zdráv, Aodhane. čekáš na mne? Nač to napětí ve vzduchu?“ Promluvil na draka.
Dobře víš, proč na tebe čekám, Ciarane. Ozval se Christianovi v hlavě drakův moudrý a hluboký hlas.
„To bohužel nevím. Už dlouho jsem nikoho vašeho druhu nepotkal. Nemám informace.“ Uctivě se poklonil.
Našeho druhu? Vždyť jsi je všechny zabil! Dračí hlas ho v hlavě bodal.
„Ten útok není za potřebí, Aodhane. Já nikoho z vás nezabil. Dobře víš, že k vám drakům chovám úctu. Nikdy bych na vás nevztáhl svůj meč.“
Nevěřím ti! Nikdo by nedokázal zabít tak mocné draky. Nikdo jiný, než ty. Ale já jsem zde, abych se pomstil.
„Já jsem myslel, že draci jsou moudří. Necháváš se ovládat svým vztekem a žalem! Já nejsem ta správná osoba, se kterou bys teď měl mluvit. Já nejsem drakobijec. Jsem Artair.“
Ale to už drak seskočil ze skály a rozběhl se na Christiana. Ten ani nemrkl. Rozpřáhl ruce a prudce jimi trhl směrem k drakovi. Ten se najednou odmrštil a dopadl na bok. Všude kolem se rozvířil prach.
„Říkám ti, já nejsem ta osoba, kterou hledáš. Odejdi.“
Drak se ale zase rozběhl a z tlamy mu vylétl modrý plamen. To už ale Christian zkřížil ruce na hrudi, něco si pod kápí zamumlal a vzhlédl k drakovi.
„Říkám ti…“
Vytvořil se kolem něj štít a drak do něj narazil.
„Jsi plný zla, draku. Ten štít bys normálně prorazil. Všechen ten vztek a zloba ti svazují tvé schopnosti. Odejdi.“
Drak se na něj podíval a ukázal zuby. Připravil se ke skoku…
„Už toho mám dost.“
Christian zkřížil prsty na pravé ruce, napnul ji a odmrštil draka. Ten dopadl na zem ke srázu a svalil se z něj.
„Teď už se jen tak nevrátíš. Najdi si toho pravého!“ Křikl za ním.
„A ten ať radši rychle utíká.“ Dořekl si pro sebe.
Rozhlédl se kolem. Jeho kůň byl pryč.
„Trine? Kde jsi?“
„Tady.“ Ozval se neznámý hlas.
„Kdo jsi? Vyjdi ze stínu, ať tě vidím.“
Ze tmy vyšlo asi dvacet elfů. A jeden vedl i jeho koně. Všichni měli v rukou připravené luky a u pasu meče.
„Co tady děláte? Elfové? A tak v noci? Nemáte oslavovat? Tančit, zpívat?“
„Máme. Ale něco nás vyrušilo. Dračí řev a záchvěv magie.“
„Ach tak… To je možné. To mi je líto, nechtěl jsem vás vyrušit od vašich rodových oslav. Přijměte mou omluvu,“ poklonil se.
„Zabils draka! Posvátné zvíře staré magie!“ Neudržel se jeden z elfů.
„Dobře víš, jaký za to zasluhuješ trest.“ Všichni elfové naráz vytáhli šípy z toulců a připravili se. Natáhli tětivu…
„Ava maca so!“
Všichni se ohlédli. Ze tmy přiběhla elfka. Muži se pokorně uklonili a složili luky. Christian k elfce přišel a hluboce se uklonil.
„Herynia, má paní. Vanesselyë sile calirnavë. Nányë lendur.“ Řekl a podíval se jí do očí.
„Quetilyë Eldalambenemi?“ Zeptala se jej nevěřícně.
„Samozřejmě, že mluvím elfsky. Nepamatujete si na mě?“
„Ma má esselya?“
„Ciaran Ailean. Toto jméno mi dali elfové. Dávno…“
„Ciaran!“ Vykřikla elfka a objala ho. Ostatní elfové se po sobě zmateně podívali.
„Jsi to vážně ty?“ Zeptala se nevěřícně.
„Dlouho jsme o tobě neslyšeli. Co tady děláš? Jak ráda tě vidím…“ Usmála se na něj.
„Co tady dělám? Jen tak jsem se nudil, tak jsem si stoupl před natáhnuté luky tvých dvaceti lidí.“ Usmál se na ni.
„Promiň. Odešli bez mého svolení. Ale víš, jací jsme. Nedovolíme prolévání krve staré magie.“ Podívala se na něj.
„Já toho draka nezabil. Pokud opomenu to, že on mě chtěl zabít a pomstít své druhy, z jejichž smrti mě taky neprávem obvinil, tak jsem se jenom bránil. Ten drak byl zaslepený. Pád ze srázu mu nemohl nic udělat.“
„Cože? Ale tohle draci nedělají. Nemstí se. Ne takhle.“ Dodala.
„No, tenhle ano.“
„Vypadáš úplně jinak, Ciarane. „ Zvláštně si jej prohlédla.
„Jsi celý… Vypadáš temně. Pravda, ne nadarmo jsme tě pojmenovali Muž stínu. Ale jsi to pořád ty.“ Usmála se.
„Co tvá jizva?“ Chtěla mu odhrnout kápi a podívat se, ale Christian ji zastavil. Tázavě se na něj podívala.
„Dlouho jsem si vyčítala, jak jsem se zachovala. Tehdy jsme se ještě nesnášeli, pamatuješ?“ Pousmál se.
„To jsem byla ještě ta nezkrotná bojovnice. A co je ze mě teď?“ Zasmála se.
„Má paní.“ Usmál se na ni.
„Můžu se na ni podívat? Od té doby, co jsem ti ji udělala, jsem ji pořádně neviděla.“
„Ne. Kdybych ti ji ukázal, musel bych tě zabít.“
„Dobrá tedy. Pojď, jdeme slavit. Jsi můj čestný host, Ciarane. Všichni tě rádi uvidí. Koně ti povedou mí lidé. Pojď,“ vzala jej s úsměvem za ruku.
A tak se ze skal vydali slavit. Tma houstla, ochlazovalo se, ale všude se stále rozléhal krásný elfský zpěv a smích.

*

„Takže on je teď zase u těch ušatých, jo? Tfuj.“
„Ano,“ odpověděl bard.
„Hele, takže to byla ta holka, co mu udělala tu jizvu?“ Zeptal se první.
„Přesně tak. Alisha Conchar, Paní elfů.“
„Hele, barde, kdo ty vůbec jsi? Že to všechno víš?“
„Já?“ Podíval se na ně, „já jsem jen vypravěč.“ A odešel.


Konec

Vysvětlivky:
Ava maca so! ............................................. Nezabíjejte jej!
Herynia. ………………………………………………… Má paní.
Vanesselyë sile calirnavë. ………………………. Tvá krása jasně září.
Nányë lendur. ……………………………………….. Jsem Tvým dlužníkem.
Quetilyë Eldalambenemi? ……………………… Mluvíš elfsky?
Ma má esselya? ……………………………………. Jaké je Tvé jméno?