Přízrak

V pravidelné vlakové lince, se mačkalo více lidí než jindy. Všichni se vraceli z tradičního trhu ve veselé náladě. Jen jednoho muže, středního věku, nízké postavy a tmavých, místy prošedivělých vlasů, jakoby se toto ani netklo. Listoval zadumaně v objemném svazku s křiklavě rudým nápisem - Legendy hradu Langnart a jeho jasně modré oči létaly po papíře rychlostí blesku. Přemítal nad cílem své cesty - mířil za svým strýcem, který mu kdysi tento svazek půjčil. Pojednával o historii hradu bratra jeho matky. A právě ten ho před týdnem pozval dopisem na návštěvu. Nepřišlo mu divné to pozvání, ale to, že strýc jednal tak ukvapeně - nikdy nespěchal tak co se stalo?

Venku za okny zuřila podzimní bouře, blesk střídal hrom a naopak. Těžké dešťové kapky bičovaly střechu jediného vagónu malé parní soupravy, vmáčklé mezi dva strmé kopce v Severním Skotsku. Většina dam, sice zvyklých na toto, si občas neodpustila poznámku. Dvě dámy na sedadle vedle Johna Tarryho, tak se muž jmenoval zuřivě debatovaly: "Ti dnešní lidé ve městech jsou hrozní, zhýčkalí těmi moderními vymoženostmi, mají takový strach z obyčejné bouřky." "Tak, tak, drahá Elis, hrůza. To by se nám stát nemohlo!" "To tedy ne." V ten moment udeřil blesk a obě dámy nadskočily na svých sedadlech. John, dosud nevnímající okolí, se neubránil zasmání. Dámy jen zavrtěly hlavami a dál si povídaly.

Většina lidí vůbec nevěděla co se děje. Když vlak prudce zarachotil, všichni vypadli ze sedadel a málem propadli panice. Do vozu vstoupil strojvedoucí, byl to zavalitý, růžolící chlapík se stále dobrosrdečným úsměvem na tváři.:"Prosím uklidněte se, poslední co potřebujeme v této těžké situaci." "Co se děje?" "Nic moc." "Tak co se děje?" trval na své otázce John Tarry. "Vykolejili jsme o dřevo napadané na kolejích." "To snad není pravda!" vykřikla Elis sbírajíc se z podlahy. Panika propukla naplno.

John spolu se strojvedoucím a pěti muži vydal prozkoumat okolí a škody. Stromy v okolí vrhaly strašidelné stíny. "Podívejte támhle." ukázal nedaleko kolejí jeden muž. Strojvedoucí namířil kužel lampy na určené místo. V blátě všude kolem kolejí zely hluboké brázdy. "Co tohle znamená?" "Tak strýc měl přece jenom pravdu." nahlas přemýšlel John. "Co říkáte?" "Nic a i kdyby Vás to nemusí zajímat." odsekl. "To zase ne, každý cizí londýnský panáček si myslí, že se smí vměšeovat do našich záležitostí a nás jen tak vynechat." dal průchod svým emocím vysoký plavovlasý muž s knírem. jeho tmavé oči se nebezpečně leskly. "Za prvé nejsem cizí, zadruhé je to rodinné tajemství a zatřetí nevím o tom ani tolik, kolik bych potřeboval." Muž se na něj zkoumavě zadíval. Po chvilce dumání vydechl:"Johne?" "Tom, Tom Kandy. To už bude pěkných pár let co jsme se viděli na posled."Tom se usmál:"Změnil si se." "Ty taky!"

"Tak řeknete nám co to je?" "Ne to ne" strojvedoucí začínal rudout "řekl bych vám to, ale já o tom vím jen z náznaků, které se začínají podivně plnit. Až donedávna jsem to měl za výmysl." zavládlo mučivé ticho. "Tak co budeme dělat?" zeptal s Boba-průvodčího jeden muž. "Nevím co v této chvíli můžeme dělat," chmuřil se on "vlak na koleje nedostaneme, zůstávat by jsme tady asi neměli, i když někdo musí dát vědět dalšímu vlaku, co se stalo. Mohl by do nás narazit." Přestávalo pršet a poslední hromy doznívaly v dálce.

"Tak co, kdy už pojedeme?" hrnula se Elis ke dveřím. Jakmile však uviděla zkroušené obličeje příchozích, raději zmlkla. "Teď mě poslouchejte. Vlak na koleje nedostaneme. Několik lidí odejde do vesnice pěšky. Zbytek zůstane tady, za vlakem rozdělá velký oheň aby upozornili ranní vlak." Po kupé se nesl šum. "A kdo tedy půjde do vesnice ještě dnes?" ptal se nějaký muž. "Nás sedm, a ještě dalších osm mužů půjde. Ženy a zbylí muži tady zůstanou." Vagón rázem ztichl. "Nemůžete nás tady jen tak nechat celou noc!" "Je mi to líto, ale pokud nechcete jít s námi těch patnáct mil pěšky, budete tady muset zůstat." Nikdo další se už neozval.

Noční tmu prořízl paprsek světla. "Budeme muset přes kopec, je to dost daleko, ale stále blíž než po trati." nesl se Johnův hlas lesem. On vedl patnáctičlenou skupinu temnou nocí. Byli už půl hodiny od vlaku. dole pod kopcem, pableskoval oheň. Čas od času uviděli jednoho z mužů jak přikládá. Sami se však soustředili na výstup. Bláto na svahu klouzalo, museli tedy dávat pozor při každém kroku. Kousek napravo zapraskala větvička. "Co to bylo?" Bob namířil světlo do lesa, nic tam nenašli. Šli dál, jenomže se nezbavili vtíravého pocitu, že je někdo sleduje. Každou chvíli se někdo otočil. "Dál nejdu, nebo se zblázním." zastavil se malý, shrbený muž a opřel se o strom. "Copak nevidíte, někdo nás sleduje." "Nebo něco..."odsekl John a šel dál. Muž ho doběhl:"Co jste to říkal?""No tak jak jste to myslel?". "Tak jak sem to řekl." Nikdo se na nic už raději neptal."

Stoupání se zmírnilo a konečně, po dvou hodinách dorazili na vrch kopce. John se málem zklátil, když zjistil, že je to kopec s hradem Langnart. Ten se rýsoval v celé své hrůzné velikosti. "Dívejte svítí se tam!" John vesele ukázal do okna a rozběhl se k bráně. Ostatní ho o poznání váhavěji následovali.

Johnovy kroky se s ozvěnou zněly velkou halou:"Strýčku! Strýčku!" volal. Pozdě, až už stáli v hale i ostatní, si uvědomil, že cosi není v pořádku. "Jděte pryč, ven!" volal zoufale. Pozdě. Hlavní brána se s neskutečnou ránou zabouchla. "Takže se konečně potkáváme." nesl se nepříjemný hlas halou "Málem jsem se nemohl dočkat." "Co jsi udělal se strýcem?" "Já? Nic. ON odešel dalo by se říct normálně. Proto jsem taky tady." John svěsil smutně hlavu. "

"Teď se seber a odveď ostatní do knihovny." "Pojďte." pokynul skupnce nový hradní pán. Úzkou chodbou je dovedl ke schodům, po těch vystoupali až do druhého patra. Tam otevřel dveře a všichni vstoupili do rozlehlé, útulné místnosti, plné knih, načichlých vůní starého papíru-vůní mnoha let moudrosti. "Velice ti děkujeme! Na lepší místo už si nás snad ani nemohl zatáhnout." obořil se na Johna plešatý svalovec, nejméně dvoumetrový. "Tak dost." vstoupil mezi ty dva Bob "Nesmíme se dohadovat." každý si našel židli nebo křesílko do kterého se usadil. Tom si chystal zapálit dýmku, John ho hned gestem zarazil. Sám chodil po místnosti a ani na chvíli se nezastavil, v ruce onen starý svazek, ve kterém listoval.

Najednou bez jediného slova vyběhl ke dveřím a pokusil se je otevřít. Marně. "Sakra!" ulevil si tiše. "O co ses proboha pokoušel?" vyděšeně se na něj obrátil Tom. "Chci nás dostat ven a kdyby tyhle dveře nezavřel mohl bych to dokázat." "Ale o co tady vlastně jde?" klidně se ptal Bob. John znejistěl "To je na dlouhé vyprávění." "Myslím, že máme dost času." jedovatě kdosi poznamenal. Co mohl dělat jednou se to stejně dostane ven, tak proč ne teď.

"Naše rodina má velmi dlouhý rodokmen. Doloženě sahá do roku 1200 našeho letopočtu, neověřeně ještě dál. V hlubinách času bylo uvolněno Zlo - přízraky. Naše rodina nejpravděpodobněji už za časů druidů sloužila za ochránce. Měli jsme být vyrovnáním pro už tak křehkou rovnováhu. Poslání se předávalo z otce na syna, nebo v rodině. Až doposud vše šlo jak mělo. Dokud žil právoplatný ochránce, přízraky zůstávaly skryty. Jenže strýc zemřel dříve, než mě stačil jmenovat svým nástupcem. A teď nám tady volně poletuje zlo plné energie, zášti a nenávisti, toužíci se na někom vybít." "A to nám říkáte jen tak jako by se nic nedělo?" vstal z křesla plešatec. Tři muži ho museli chytit. "A máme vám vůbec věřit? Jak můžeme vědět, že jste to vykolejení nenaplánoval Vy? Teď nás se svým kumpánem zabijete a oloupíte." ukázal na Boba.