Se špatnou barvou na křídlech 3/?

...
Ztracen, navždy
...
„Ahoj Jasieli.“ Zůstal jsem šokovaně stát. Polilo mě horko a zpotily se mi ruce. Ani ve snu mě nenapadlo, že by dneska mohl mít službu Jehezekel*. „A tohle bude asi Bill Cormey. Vítám tě tady. Nemáš se čeho bát, má milá duše. Jsi na správném místě.“
„Dobrý den,“ pípnul Bill a v jeho myšlenkách jsem mohl ucítit to podivné chvění, které ho ovládlo při pohledu do Jehezekelových očí. Byly totiž úplně černé a nádherně a zlověstně se vyjímaly ve světlé barvě jeho tváře, která se vyznačovala svou symetričností a dokonalostí. Polodlouhé černé vlasy mu splývaly s obličejem a dokonce při každém pohybu se lehce zatřpytily.
Chápal jsem Billovi pocity. Kdysi jsem je měl taky. Pamatuji si, i když trochu matně, jak jsem s nekonečnou nedočkavostí čekal na svůj Posudek. Také jsem zíral do těch prázdných a přeci neskutečně živých černých očí bez bělma, které měly tu schopnost vidět všechno. Nikdo před nimi nemohl nic ukrýt. Ty oči se nikdy nemýlily. Do doby, než pohlédly na mě. Jejich osud spolu s mým se zpečetil.
„Každá duše u nás dostane šanci,“ usmál se a jeho výraz se jaksi změkčil. Ty najednou neskutečně citlivé oči pohlédly do mých. Chtěl jsem uhnout, ze všech svých sil, ale nemohl jsem. Moje tělo ovládl lehký třes způsobený částečně vlastní zlobou. Měl mě trápit nekonečně dlouho, Bůh ví, že ano. Dokonce bych tento trest s otevřeným srdcem přijal. Proto jsem si, když vrátil svůj pohled Billovi, připadal podivně holý a zlomený. Jako bych mu za to ani nestál.
„Jasieli odstup od svého svěřence, ukončíme propojení mezi vámi a posoudíme všechny aspekty, abychom dosáhli spravedlivého rozhodnutí.“ S největším sebezapřením jsem poslechl. „Mé jméno je Jehezekel, dovol mi podívat se, co skrýváš.“
Najednou se místnost naplnila tmou, jen dvě postavy zářily, jako by ně byl namířen reflektor, Jehezekel a Bill.
Nic z toho, co Billovi letělo hlavou, jsem nepostřehl ani nepocítil. Nemohl jsem tudíž tušit, co mu Bill všechno prozradí. V Jehezekelově tváři se nadalo nic vyčíst, byl příliš soustředěný a bez výrazu.
Když se po chvíli opět všechno vrátilo do původního stavu, Jehezekel dlouze vzdychl, zavřel oči a promnul si spánky. Najednou vypadal o mnoho starší a zmoženější.
„Promluv, Jehezekeli,“ ozval se jeden z Bílokapucářů po jeho boku. „K čemu jsi dospěl?“
„Ach viděl jsem mnohé věci, pocity a sny,“ díval se upřeně na Billa. „Nesplněné sny.“ Dodal a obdařil mě letmým a unaveným pohledem. „Nyní ti mohu dát nové jméno, Bille.“
„Nové jméno?“ ptal se udiveně. Trochu mě rozčilovalo, že nemůžu číst jeho myšlenky. V mé hlavě bylo podivné prázdno, byl jsem uvězněn sám se sebou. A jediné, co jsem teď cítil, byl strach. Připadal jsem si jako spodina, zbabělec, zbytečnej člověk.
„Podle našich zákonů, jméno, které ti bude příslušet. Tímto jménem neskryješ před ostatními nic, bude jako tvůj životopis, tvá aura a součást života.“
„Života?“ Ušklíbl se. Ten škleb mi připomněl mě samého. Až jsem se otřásl.

/“Vy tomuhle říkáte život?“ Ušklíbl jsem se tenkrát posměšně.
„Život je věčný, v kterékoliv podobě, synu,“ podíval se na mě citlivě Jehezekel./

„Nepodceňuj život. Je možný ve všech podobách.“ Usmál se a pokynul k ostatním, kteří se postavili.
„Křtíme tě v moci nám svěřené. Přísaháme spravedlnost a jasný úsudek, který nás dovedl k našemu rozhodnutí. Budiž, tvé jméno je Timon**.“ Předříkali pasáž společně a hle z krvavýho na kaši rozemletýho Billa se stal úplně normální Timon, vypadal jako člověk, prakticky byl to člověk, jen trochu jiný. Jako já, jako ostatní.
„Gratuluji, nyní si najdi práci a spokojeně žij. Tvé jméno je neomylné.“ Bill poděkoval a chystal se odejít, já samozřejmě s ním, ale Jehezekel mě zarazil. „Jasieli ty tu budeš muset zůstat. O Timona se postará někdo jiný.“ Jeho hlas zněl ustaraně a přeci neochvějně přísně.
„Mám průšvih, co?“ Snažil jsem se, aby to znělo lhostejně, že na to všechno kašlu a chci si odbýt svůj trest.
„Odejděte mí drazí, je čas, abych si s ním promluvil osamotě,“ požádal Bílokapucáře a mně se zastavilo srdce, tohle nikdy neudělal.
„Co chceš?“ Odsekl jsem, ale hlas se mi vážně dost třásl.
„Vysvětlení,“ náhle stanul přímo proti mně a jeho oči se mi vpalovaly do mozku, dělaly tam dvě bolestivý díry.
„Pošli mě kam uznáš za vhodný, jen už pochop, že ses zmýlil!“ procedil jsem.
„Nezmýlil, nikdy se nemýlím,“ přišlo mi, že přesvědčuje sám sebe. „Tvé jméno je správné a to co jsem viděl, nebyla iluze.“
„Tak se podívej pořádně. Podívej se, co všechno jsem způsobil. Těch lidí, co jsem odsoudil k životu tady, jen kvůli tobě. Kvůli tvé pýše, protože si nedokážeš přiznat svoji chybu!“ Vysmál jsem se mu do obličeje. Musel jsem, byla to pravda.
„Nemohu,“ zašeptal. „Nemohu nad tebou vynést soud. Byl bych příliš zaujatý.“
„Chápu a nenávidím tě za tvé rozhodnutí!“ Přemožen zlostí jsem zavřel oči.
„A přesto je ti souzeno,“ vzdychl a pak udělal nesmírně nečekané gesto. Políbil mě na čelo. Nemohl jsem uhnout, bylo to příliš silné.
„Jdi do hajzlu! Se vším!“ Spustil jsem, když se vzdálil. „Přestaň se mnou manipulovat a nech mě jít!“
Zastavil se, zády ke mně, a hrozně dlouho tak zůstal.
„Vyhoď mě, znič mě,“ téměř jsem ho prosil.
„Ne,“ řekl rozhodně a tvrdě. „To by byl příliš snadný trest ze to, kolik jsi zmařil životů. Příliš snadný.“
Nakonec se ke mě obrátil čelem a z jeho tváře zmizel veškerý soucit, bylo v něm jakési tvrdé zhnusení a konečné rozhodnutí.
„Neházej na jiné svá rozhodnutí. Tví svěřenci umřeli, kvůli tobě a nikomu jinému. Dostal jsi hodně šancí, Bůh je mi svědkem, že jsme shovívaví, ale co je moc, to je příliš. Nevím, zda ti ještě někdo podá pomocnou ruku. Vážně nevím, kdo by byl tak pošetilý, jako jsem dosud byl já.“
Odešel z místnosti, aby se mohl poradit o mém trestu. Netrvalo to dlouho. Předstoupili přede mě všichni a sborovým hlasem vyřkli můj ortel. „Nikdy za celou naší existenci se neobjevil někdo, jako jsi ty Jasieli. Rádi bychom ti odebrali tvé jméno, ale co je dáno, už nelze vzít zpět. Zůstane ti proto. Budiž na něj ovšem uvalena černota, budiž je z něj hrozivá památka na tvé špatné skutky. My ti šanci už nemůžeme dát, modli se, ať se najde jiný, kdo ti podá pomocnou ruku, protože ode dneška budeš dlít v černotě a samotě v podzemní. Jako odsouzený zločinec, dokud se někdo nesmiluje.“
A tak jsem se propadl do jednotvárných černých dní v podzemní cele spalované ohněm, který nebyl vidět. A věděl jsem, že je jen otázka času, kdy zešílím, protože jsem nic neviděl, neměl jsem ponětí o čase, nebylo se čím zabavit.
„Otče,“ zašeptal jsem schoulený do klubíčka a pomyslel na černé oči. Vlastně to bylo to poslední, co jsem si uvědomoval, pak jsem se ztratil.
Zdálo se, že navždy.
________________________________________________________
Pozn. Spis.
*Jehezekel - síla boha
**Timon – počestný, hodný