Lovec lovců upírů: Kapitola IV. - část 2.

Jako by předchozí den nebyl už tak dost náročný, ráno mě navíc potkalo nemilé překvapení. Ještě ani nevyšlo slunce a mě probudil déšť tak prudký, že jsem byla v několika vteřinách promočená až na kůži.
„Sladká Mio!“ (pozn.: Ve světě, kde se příběh odehrává, je Mio bohyní lásky a krásy.) vykřikla jsem žalostně a pokoušela se rychle nacpat deku do cestovního vaku. Podařilo se mi to sice v rekordním čase, ale stejně už stihla pořádně nasáknout. Ještě že alespoň vak byl nepromokavý, jinak bych v něm za chvíli měla namísto chleba kaši a ani kousek suchého oblečení.
Cítila jsem se bezradná a úplně na dně – daleko od domova, v neznámém lese na cestě kdoví kam, na kost promáčená a třesoucí se zimou. Netušila jsem, jak vzdálené je odsud nejbližší město. Celé tělo jsem měla ztuhlé a bolavé snad ještě víc než předešlý den a vyhlídka na další putování mě ubíjela. Kdybych se alespoň měla kam ukrýt před deštěm, jenže marná práce – kam oko dohlédlo, rozprostíral se řídký listnatý les, kde stromy s částečně opadaným listím skýtaly jen prachbídnou ochranu před tou plískanicí.
Chtělo se mi sednout si a plakat, ale bylo mi jasné, že jediným rozumným řešením je překonat se a jít dál, déšť nedéšť. Mokřejší už jsem stejně ani být nemohla, takže jsem neměla co ztratit. Obula jsem se, nasadila batoh, zatnula zuby a proklopýtala mezi stromy k silnici.
Cesta byla rozblácená a plná kalužin. Bezděčně jsem si přes hlavu přetáhla promočenou kapuci a vykročila kupředu.

Doufala jsem, že se počasí po nějaké době zlepší, ale jako by se mi Erano (pozn.: bůh živlů) vysmíval, k poledni se s ohromným vichrem přihnaly mraky ještě hustší a černější než doposud a přinesly s sebou pořádnou bouři. Blesky křižovaly oblohu následovány hromobitím, z něhož zaléhaly uši. O každičký krok jsem musela zápasit s prudkým větrem, který co chvíli měnil směr a nečekaně mě připravoval o rovnováhu.
Docházely mi síly. Byla jsem skrz na skrz promrzlá, drkotala zuby a ztuhlé končetiny mi vypovídaly službu. Tohle je asi konec, napadlo mě.
Hvízdání vichřice náhle přehlušil nějaký zvuk, nejdříve slabý, ale rychle se přibližoval. Rozpoznala jsem v něm dusot kopyt. Za chvíli se kolem mě prohnal jezdec v černé pláštěnce a kousek přede mnou prudce přitáhl otěže. Kůň zaržál a vzepjal se na zadních, ale muž ho rychle uklidnil a obrátil se ke mně.
Na okamžik jsem se lekla, že ho poslal otec, avšak vzápětí jsem tu myšlenku zavrhla. Nevypadal, že by měl ponětí, kdo jsem.
„Hnusný počasí, co?“ snažil se neznámý překřičet hrom.
„Horší už být nemohlo,“ přisvědčila jsem a prskala vodu. Třásla jsem se od hlavy k patě.
„Jdeš do Ashe?“ zeptal se. Netušila jsem, kam cesta vlastně vede, tak jsem jen pokrčila rameny. „Asi ano.“
„Tak nasedni, svezu tě,“ pobídl mě. „Než bys tam došla sama, zmrzla bys.“
Nevěděla jsem, co je ten muž zač, ale bylo mi jasné, že má pravdu. Podal mi ruku. Vyškrábala jsem se do sedla za něj, pevně ho objala kolem pasu a vyrazili jsme.
Nikdy předtím jsem na koni nejela a v první chvíli jsem myslela, že se neudržím. Jezdec to však vycítil a poněkud zpomalil, takže zbytek cesty už byl snazší.

Jeli jsme skoro dvě hodiny, přičemž bouře za celou dobu ani trochu nepolevila. Konečně se před námi vynořily dřevěné hradby města Ash.