Hvězdnej výlet

Konečně jsem se dočkal. Už za pár vteřin zjistím, kdy konečně vyplouváme. Bílkovi hlavou vířily samé pozitivní myšlenky. Utíkal nahoru ještě v pantoflích a županu po studených kamenných schodech do pracovny univerzitního rektora. Kocovina připomínající včerejší večer se však ozvala v pravou chvíli a místo plánovaného zdvořilého zaťukání Bílek zakopl o poslední schod a celou svou vahou se zřítil na masivní dveře rektorovi pracovny. Mírně otřesen se povaloval na prahu přede dveřmi, které opilecký útok sotva zaznamenaly. Do úst se mu valila pachuť krve od zlomeného nosu.
„Dále…?“, ozvalo se udiveně zpoza dveří.
Bílek vstal a urovnával si skrčený župan v marném domnění, že rektor si ničeho nevšimne. Nesměle vzal za kovovou kliku a vstoupil do místnosti. Rektorova kancelář byla v nejvyšší věži univerzity a skrze obrovské okno Bílek spatřil slunce vysoko na obloze, které prozařovalo prostor teplým poledním svitem.
„Vyspal jste se dobře?“, vytrhl Bílka z představ rektorův značně podrážděný hlas.
„A-ano pane, samozřejmě“, odpověděl nervózně Bílek.
Pod náporem rektorova kritického pohledu se mu rozklepalo celé tělo. Krev už zaplavila převážnou část županu a Bílkovi došlo, že rektor by musel být slepý, aby si toho nevšimnul. „Můžu vědět, proč jste celý od krve? Stalo se něco pane inženýre?“ Poslední slova vyslovil rektor s neskrývaným posměchem. Bílek vedl katedru Astronomie na zdejší univerzitě. Jinak magicky založená univerzita plná staříků s bílými plnovousy promenádující se v pláštích a kloboucích byla k tomuto oboru značně nedůvěřivá a skeptická. Co je to za vědu? Dívat se hodiny a hodiny do dalekohledu na tu kupu teček? Ztráta času. Ano, Bílek byl sice inženýr, jak si nechával říkat, ale zde to nemělo žádný význam.
„Ne, všechno je naprosto v pořádku“, vzdoroval Bílek jasně viditelnému opaku.
„Inu, jak myslíte. Posaďte se. Musím s vámi mluvit.“ Rektor vyzval Bílka pokynem ruky, aby se posadil do jednoho z obrovských čalouněných křesel.
„Jistě už netrpělivě čekáte, kdy budete moci vyrazit se svými spolupracovníky. Že ano?“ natahoval Bílka rektor, dívajíc se na něho skrze decentní brýle.
„Ano pane. Slyšel jsem, že vám král již poslal dopis s přesným datem startu.“
„Ano, král mi dopis opravdu poslal, ale datum zahájení vaší výpravy v něm žel není“, usmíval se s na Bílka rektor se stále se rozšiřujícím úšklebkem.
„Tomu nerozumím pane rektore“, civěl Bílek nechápavě.
„Víte, tady v dopise stojí, že vaše katedra už vyčerpala veškeré finance, přidělené králem na příští dva roky. Stavba té vaší ‚Hvězdné lodi‘ byla příliš nákladná. Král změnil názor a už nehodlá nadále financovat váš projekt.“
„Ale to je nesmysl. Loď je už téměř hotová. Zbývá jen pár posledních věcí, naložíme zásoby a můžeme vyrazit. Je to projekt nejvyšší důležitosti. První kontakt s jinou civilizací. Nemůžete ho jenom tak zrušit.“
„Ehm, k tomuhle: Král si myslí, že než tu vaši civilizaci kontaktujete, rozpadnete se ještě než se odlepíte od země. A mýlíte se. Můžu ho jenom tak zrušit a právě ho ruším. Je mi líto Bílku. Běžte domů a zítra začnete se smysluplnější prací.“
Bílek se rázně zvedl z křesla, podíval se nenávistným pohledem na rektora a nahromaděnou krev v puse mu plivnul přímo na stůl s královým dopisem.
„No to si snad děláš prdel ne?!“, zařval na něho rektor a vztekle se zvedl ze své židle. Bílek však neváhal a skočil po něm přes celý stůl. Povalil ho na zem a začal ho škrtit.
„Ty pitomče. Tos mu určitě poradil ty, aby to zrušil. Nesnášíš mě a chceš se mi pomstít za to, že ti se mnou zahnula žena“, vřískal nepříčetně Bílek a zaplavoval při tom svého protivníka sprškami krve.
„Stráááže“, zachroptěl rektor z posledních sil a dovnitř se po chvíli vpotáceli dva příslušníci univerzitní studentské stráže. Byli součástí katedry bojových umění na druhém konci města a tady u mágů byli na praxi. Jenže i oni včera slavili a byli poněkud zaskočení, když v pracovně nalezli dvě, v krvi se válející, těla. Byla to převážně Bílkova krev.
„Jo vole, je to rektorův kancl, ale kterej z nich je vlasně rektor?“ přemýšlel první z nich.
„To zjistíme potom. Teď je hlavně odtrhni od sebe, než si rozbijou čuchometry“ rozhodl ten druhý.
„Ten jeden už ho má stejně na maděru“ smál se první, ukazujíc na Bílkův pozůstatek nosu po srážce s dveřmi.
„Vážně se chceš teď hádat ty pako?“ hleděl na něho nevěřícně druhý strážný. „Jedny rváče už tu máme. Tak drž hubu a dělej něco“, ukončil rázně debatu.
Každý chytl jednoho ze zápolících na zemi, kteří se během studentské hádky poněkud unavili a bitka ztratila na své energičnosti a rozbouřenosti.
„Ihned ho vyveďte z univerzity, ať už ho tu nikdy nevidím“, neztrácel čas rektor a osopil se na dva strážné.
„Momentíček“, zamyslel se voják a přemýšlel dál, nad nevyřešenou hádankou. „Jak máme vědět, že zrovna ty seš rektor?“, zamračil se na rektora a dloubl ho zlostně do prsou.
„To se mi snad jenom zdá“, kroutil hlavou nevěřícně rektor. „Jestli ho okamžitě nevyvedete ven, napíšu dopis na vaši univerzitu, že ste ti dva nejneschopnější strážní, který kdy svět viděl a strážit budete maximálně tak babiččin chlívek. A to jen, když budete mít štěstí.“
Rektorova řeč zapůsobila na dva ulekané studenty, kteří bez dalších námitek drapli Bílka každý z jedné strany a vedli ho ven z místnosti.
„Sorry borče, ale jinak to nejde. Asis ho fakt namíchnul“, omlouval se první z nich, když snášeli bezvládného a vyčerpaného Bílka po kamenných schodech. Když už byli u vstupní brány, pustili Bílka a zlehka do něj strčili, na znamení, aby už šel. To málo však stačilo na to, aby se Bílek skácel k zemi. Vyšší strážný zvedl oči na nejvyšší věž a všimnul si, že rektor ze svého balkónu patřičně dohlíží na to, aby Bílek univerzitu opustil jak se sluší a patří.
„Hej, on se pořád dívá“, vyjeknul strážný a aby rektorovi dokázal, že sou oba pořád tvrdí hoši, nakopnul ještě Bílka tak, že mu z pusy vyletěly poslední zbytky krve. Z rektorova neskrývaného úsměvu usoudil, že své povinnosti oba učinili za dost a líným krokem se pomalu vraceli na své stanoviště.
Bílek bezvládně ležel na zemi a hlavou mu vířily myšlenky naprosto opačného charakteru než před pár chvílemi. Rektor právě zničil jeho celoroční práci. Vybavoval si to jako dnes, kdy sestavili do té doby největší dalekohled a poprvé do něj nahlédli. Vydržel se do něj dívat celou noc a zkoumat oblohu, která ho tak fascinovala. Jednou v noci měl už oko celé otlačené od dalekohledu. Chystal se právě jít spát, když to spatřil. Kdesi daleko mezi tou kupou hvězd zahlédl něco, co určitě nebyla hvězda. Když se podíval detailněji, rozpoznal tam hory, lesy, dokonce i jedno velké město. Dalekohledem se v tu chvíli díval na jiný svět, vzdálený a nedosažitelný. Tehdy podal žádost o zahájení stavby lodě, která by na nalezený svět doplula a kontaktovala ho… Byl tím tolik unesen, že plány měl sestaveny do týdne. Všechno šlo tak dobře až do dneška. Jeho sen se zbortil a téměř hotová loď teď jen bezvládně čeká, co s ní bude. V tu chvíli si Bílek usmyslel, že s ní odletí, i kdyby ho to mělo stát život. Pracně se začal zvedat ze země a až nyní mu došlo, že má na sobě jen pantofle a župan celý zaprášený a zkrvavený. Nos mu napuchl do rozměrů velké hrušky a začínal pěkně bolet. Rozhodl se, že zachraňování expedice nechá na později a radši zajde tam, kam vždycky, když si neví rady, nebo si potřebuje odpočinout. V nedaleké hospodě na něho čeká teplý korbel toho nejhnusnějšího piva, které si umíte představit.