Snadná kořist

Bjorn sesedl z koně a pozorně si začal prohlížet zem. Otisky v půdě, změklé ranním deštěm, byly ještě zřetelné. Napočítal celkem tři sady otisků koňských kopyt. Ani jeden z jezdců před ním se tedy od skupinky neoddělil, aby ho zmátl, ani jeden z nich se nijak nepokoušel maskovat stopy, nebo svést ho na špatnou cestu. Byli to naprostí amatéři. Hrundar si mohl ušetřit peníze, kdyby najal někoho jiného, ale to Bjorna nezajímalo. Pro něj to alespoň bude o to snadnější výdělek. Dodělá tuhle prácičku a pak se klidně celý týden může válet v nějakém lepším hostinci a užívat si, dokud všechno nepropije a neutratí za kurtizány.
Bjorn dále studoval stopy. Všiml si, že jeden z koní má nějaké problémy, protože podle otisků odlehčoval váhu na jednu nohu. Nepotrvá dlouho a konečně je dohoní. Stopař se rozhlédl po travnaté krajině, jestli je někde neuvidí, ale zatím byli zřejmě pořád dost daleko. Když se ještě jednou ujistil, že mu nic neuteklo, znovu nasedl na koně, zkontroloval zbraně a vybavení a znovu vyrazil na cestu.
Celý zbytek dne strávil v sedle, nikam teď nespěchal protože věděl, že je pronásledovaným už nablízku. Travnatá krajina se pomalu začala vytrácet, nahradily ji rozsáhlé zaplavené plochy s ostrůvky androvií, stromů se sukovitými, zkroucenými kmeny. Díky rozrytému bahnu nemusel ani slézat z koně, aby studoval stopy.
Teď už věděl, kam skupinka před ním míří. Doufali, že se mu ztratí v Dernarských mokřinách. Bjorn musel uznat, že tohle byl konečně jejich první lepší nápad. Dosud jen utíkali a mířili co nejdál od města, ale teď si uvědomili, že pronásledovatele nesetřesou a tak snad začali přemýšlet. V mokřinách, které jsou celoročně zatopené vrstvou hnilobné hnědé vody se lehce ztratí stopy. Také se můžou ukrýt mezi nespočtem starých, statných stromů.
Bjorn se spokojeně usmál. Měl rád, když kořist utíkala a skrývala se, víc si potom pronásledování užil. Na druhou stranu byly Dernarské mokřiny dost zrádné. Pronásledovaní by mohli zapadnout do několik metrů silné vrstvy bahna a už se nikdy neobjevit, nebo je potká jiné neštěstí. To by Bjornova zaměstnavatele určitě nepotěšilo.
Bjorn, který teď koně vedl vedle sebe, vystoupal do mírného svahu. Pohledem propátral okolí. V dálce před sebou uviděl hradbu šedých stromů, jejichž suché koruny, pokryté zetlelými rostlinami se žalostně tyčily k nebi, jako stovky kostnatých rukou modlících se k nějakému bohu. Asi míli před ním, kousek od hranice lesa, konečně spatřil pronásledovanou trojici.
Přesně jak předpokládal, jeden z koní kulhal na pravou zadní nohu, jezdec mu však nedopřával oddechu. Mohutnější z dvojice mužů se otočil a ohlédl se, jako by věděl, že je Bjorn pozoruje. I z té dálky cítil jeho strach. Na jedné straně zákeřné mokřiny, na druhé zkušený pronásledovatel ověšený zbraněmi. Muž se podíval na své dva společníky, jako by chtěl potvrdit rozhodnutí jet směrem do mokřin, pak zamířil směrem k lesu. Štíhlá, drobná žena, poslední z trojice se nechala předjet a ještě naposledy se na Bjorna zadívala. Ten to z takové dálky sice nemohl vidět, ale přesto cítil její prosebný pohled. Prosebný a zároveň hněvivý, jako by ho obviňovala, že je dohnal k cestě do mokřin, ze kterých se možná už nikdy nevrátí.
Právě ona byla jeho cílem. Podle toho, co mu řekl Hrundar, přišla do Kalimstonu asi před měsícem. Krátce po příchodu se dostala do nějakých potíží ve městě, když údajně nezaplatila lidem, kterým zaplatit měla. Hrundar ji vyplatil z vězení a udělal z ní svoji služku. Před týdnem se ale objevili její dva bratři, kteří ji chtěli odvést domů. Hrundar jim nabídl obchod, nabídl jim, že ji můžou odkoupit zpátky. Oba bratři se při těchto slovech rozčílili a odešli. Druhý den ráno Hrundar zjistil, že Laila, tak se žena jmenovala, je pryč. Muže, který ji hlídal, našel Hrundar omráčeného a zamčeného v malé spíži. Ještě ten samý den si nechal zavolat Bjorna, který zrovna ten týden trávil v městském hostinci a právě utratil svoje poslední peníze za džbán lateerijského vína. Nabídku ochotně přijal.
Teď, po týdnu pronásledování a pomalého štvaní, se konečně ocitl na dohled ke kořisti. Nedělal si starosti, s poraněným koněm a v nebezpečném terénu se budou pohybovat pomalu, možná se jen někde schovají a budou doufat, že je nenajde, že je mine. To se ale nestane. Ne nadarmo měl Bjorn pověst jednoho z nejlepších lovců a stopařů. Jeho orientační smysl byl výjimečný. Nevěděl sice, kde k němu přišel, ale byl za něj vděčný. Teď přišel čas, znovu jej otestovat.

Už několik hodin se plahočil obtížným terénem, procházel po kolena v kalné, zapáchající vodě, přelézal kmeny stromů. Dokonce i zkušený stopař by měl v tomhle terénu problémy. Bjorn však byl víc než zkušený. Nevnímal teplý, těžký vzduch, vlhkost, kterou nasáklo všechno jeho oblečení. Pomalu postupoval dál, před každým krokem zkontroloval bahnité dno před ním. Udělal několik kroků, zvolil si orientační bod, nejčastěji strom, který mu tvarem něco připomínal a ukládal si mapu do své hlavy. Koně vedl vedle sebe, opíral se o něj, když zapadl do hlubokého bláta, nebo ho naopak vytahoval. Trojici před sebou neviděl, věděl však, že už jsou blízko. Místy si všiml rozrytého bláta v mělčí vodě, zvířeného bahna, ulomených větviček čnících nad vodu. Pro jiného sotva patrné stopy, pro Bjorna majáky ukazující cestu k cíli. Párkrát dokonce zaslechl vzdálené řehtání koně.
Začalo se stmívat a Bjorn byl rád, když objevil vyvýšené místo sahající nad úroveň okolního terénu. Rozdělání ohně ze shnilých, vlhkých větví po chvíli vzdal a tak jen seděl ve tmě, zády se opíral o svého koně.
Se soumrakem les celý ožil, už to nebyla mrtvá krajina, jako doposud. Vřískání a hvízdání se ozývalo odevšad, většinu zvuků ani zcestovalý Bjorn nedokázal zařadit. Zvuky, jako když někdo škrábe nožem po kameni, ho přiměli k ostražitosti, kůň se při těchto zvucích probral ze spánku a začal nervózně větřit kolem. Nakonec mu Bjorn musel zavázat kolem uší a očí kus vlněné látky. Sám také cítil neklid. Jako by ho pozorovaly tisíce očí, tisíce dravců s naostřenými drápy, cvakajícími zuby, čekající jen až usne. Několikrát se mokřinami kolem něj prohnal nějaký stín, aniž by slyšel šplouchání vody, nebo čvachtání nohou, nejspíš nějací ptáci.
Stopař se ze všech sil snažil držet oči otevřené a pozoroval okolí, za každým stínem viděl nepřítele, při každém zvuku pevně sevřel jílec meče. Nebyl to ani tak strach, co ho k tomu nutilo, ale spíše opatrnost. Samozřejmě, že slyšel o Dernarských mokřinách, slyšel příběhy o záhadných světlech, o trpících duších, které tudy bloudí, o magii, která nikoho nepustí ven. Bjorn však věděl, že tohle všechno jsou jen babské povídačky. Nikdy se na svých cestách nesetkal s magií ani strašidly. Z hrozivých bestií se staly jen vlci, které hlad přinutil sejít k lidským obydlím, ze strašidelných zvuků se stal vítr pronikající dutinami starého stromu, křik trpících duší měl na svědomí zase zvláštní druh žab. Tentokrát to určitě bude stejné, pomyslel si Bjorn. To jen tma a nástup nočních zvuků dělaly z tohoto místa dávné pohřebiště hemžící se nemrtvými. Jakmile přijde den a všude bude zase klid, obavy zmizí, fantazie zase ustoupí realitě. Přesto byl Bjorn obezřetný. To že zde nejsou žádní duchové neznamenalo, že je naprosto v bezpečí. Ještě pořád zde byly místní dravé šelmy a jiní predátoři.
Nakonec oči zavřel a začal dřímat. Z lehkého spánku ho však probudil prudký pohyb jeho koně. Ten rychle vyskočil na nohy a začal se zmateně otáčet okolo. Bjorn byl ve chvíli také na nohou, snažil se zvíře uklidnit. Všiml si, že tma už pomalu začíná ustupovat, začíná se zase oteplovat a lesem se plíží přízemní šedá mlha.
Tiché štěbetání lesních tvorů vzápětí prořízl výkřik, který stejně rychle ustal. Po chvíli se ozvaly další zmatené výkřiky, následoval hysterický ženský křik a řehtání splašených koní.
To jsou oni, pomyslel si Bjorn. A ani nejsou tak daleko odsud.
Nakonec vzdálenost odhadl tak na necelý kilometr, který ale v tomhle prostředí představoval obtížnou cestu.
Řehtání koní zesílilo, vyděšený křik také neustával. Ke zvukům se přidalo hlasité šplouchání vody, Bjornův kůň se začínal také vzpírat a to měl pořád kolem uší ovázaný šátek. Bjorn se zahleděl do mlhy, mezi propletené kořeny a holé kmeny.
Z mlhy se jako přízraky začala vynořovat tři zvířata, rozmazané obrysy se vzápětí proměnily v siluety koní. Jeden zachytil nohou o vyčnívající kořen. V mžiku se jeho tělo valilo po zemi, přes kořeny a bahnitou zem, dokud jeho hlava nenarazila do jednoho z kmenů. Ozvalo se až příliš hlasité lupnutí, jak se lebka zvířete roztříštila o kmen. Ostatní dvě zvířata, jako by si toho vůbec nevšimla. Přehnala se kolem Bjorna, který musel uskočit stranou, aby ho nesrazila. Všiml si, že jeden z koní má rozsápaný hřbet, krev mu stéká v hustých provazcích po celém boku, druhý kůň přišel o oko, po kterém zůstal jen prázdný krvavý důlek a dlouhá jizva až na temeno.
Koně se znovu ztratili někde v mlze, výkřiky vepředu však neutichaly. Do lidských výkřiků se však začaly mísit také jiné zvuky – tiché pištění a vřeštění, skoro jako škodolibý smích. Bjorn dostal za úkol přivést Lailu živou zpět Hrundarovi a nehodlal přijít o peníze jen kvůli místním predátorům, kteří zřejmě přepadli prchající skupinku. Pevně vzal do rukou otěže, aby rozdivočelé zvíře zvládl, sundal koni z uší šátek a pospíšil si směrem, odkud se zvuky ozývaly. Ve spěchu se nestaral o cestu, vedení nechal na koni.
Po chvíli zahlédl mezi stromy siluety muže ohánějícího se mečem, žena se krčila za ním, dlouhou větví zběsile mávala kolem sebe. V mělké vodě kousek stranou leželo ve vodě tělo třetího muže, četná krvavá zranění barvící okolní vodu do růžovohněda jasně ukazovala, že je mrtvý.
Kolem přeživších se shlukla asi desítka podivných tvorů. Šedá slizká těla se míhala rychle vzduchem, jediné co bylo vidět, byly ostré drápy švihající kolem. Stvoření skákala mezi větvemi okolních stromů a snažila se rozdělit bojující dvojici.
Tvorové Bjornovi trochu připomněli opice, které kdysi viděl daleko na jihu. Stvoření měla také dlouhé, štíhlé končetiny, na rozdíl od opic však neměla ocas a mezi prsty zadních končetin, stejně jako v podpaží měla kožní blány, umožňující jim krátký let.
Bjorn se i s koněm vřítil na bojiště, jednu z nestvůr přesekl ještě ve vzduchu vedví. Muž využil krátkého rozptýlení nepřátel a probodl jednu ze zrůd, která se k němu dostala příliš blízko.
„Odvez ji odsud!“ křikl muž na Bjorna.
Bjorn se zadíval na muže. Všiml si, že je těžce zraněný, přesto stále bojoval, svým vlastním tělem blokoval údery, které patřily Laile. Dívka na tom nebyla tak špatně, i když také utrpěla pár šrámů.
„Prosím, odveď ji!“ zakřičel znovu muž, zatímco Bjorn probodl dalšího nepřítele. Pak pobídl koně a vyrazil přímo k bránící se dvojici. Kůň drtil lebky tvorů, kteří se mu dostali do cesty, nevnímal škrábnutí ostrými drápy. Bjorn popadl dívku a jednou rukou ji vytáhl za sebe na hřbet koně.
„Ještě Theladuse!“ křikla dívka Bjornovi přes rameno.
Kolem bojovníků se utvořil stahující se kruh nepřátel. Přestože voda zrudla jejich krví a všude kolem se povalovala mrtvá těla, nepřátel stále přibývalo. Oba muži už dávno poznali, že šance na vítězství je prakticky nulová. Pořád ale ještě zbýval útěk. Už tak zatížený a lehce zraněný kůň by však tři jezdce neunesl, nehledě na to, že by se tak mohli jen těžce bránit dotírajícím nepřátelům, kteří se ve stromech pohybovali skoro stejně rychle, jako kůň po zemi. Theladus pochopil, že jedinou možností, jak zachránit sestru, je obětovat sebe a věřit Bjornovi, muži před kterým do mokřin utekl. Přesto však nezaváhal.
„Ještě chvíli je zkusím zabavit. Vy jeďte!“ obrátil se na Bjorna. Bojovník se naposledy podíval na svou sestru.
„Nebuď blázen, nedělej to, můžeme tě vzít sebou Theladusi!“
Theladus ji však už neposlouchal. Pevně sevřel meč a s řevem se vrhl do chumlu nepřátel.
Bjorn otočil koně a cestou, kterou jim Theladus uvolnil, se vrhl vpřed. Neslyšel zoufalé prosby Laily, aby se vrátili pro bratra, necítil jak mu buší pěstmi do zad a snaží se ho obrátit.
Kůň se prohnal kolem osamoceného bojovníka, který právě uťal paži jednomu z netvorů a druhému roztrhl jílcem obličej. Kůň nakopl dalšího protivníka, který proletěl vzduchem a odrazil se od stromu, tělo celé polámané.
Bjorn uháněl dál, za sebou slyšel poslední výkřiky bojovníka, kterého naposledy ovládlo bojové šílenství. Je hlas byl však stále slabší, jak pomalu umíral. Ale poskytl jim alespoň čas.
Jen několik nepřátel opustilo kruh smrti, aby pronásledovalo uprchlíky. Jeden z nich přistál Bjornovi na rameni a zanechal dlouhou jizvu na jeho krku. Bjorn ho setřásl přímo pod kopyta koně, který ho nemilosrdně rozdupal. Druhého trefil dýkou ještě ve vzduchu, třetímu se vyhnul riskantním manévrem. Ignoroval pálící bolest ve svalech a oháněl se jednou napravo, podruhé nalevo. Nepočítal údery, nepočítal zásahy a mrtvé protivníky. Nakonec mu meč vypadl z unavených rukou. Bjorn měl sice u sedla přivázaný ještě jeden krátký meč, ale vytáhnout jej z pochvy byl pro něj teď nadlidský úkol. Naštěstí už kolem nebyli žádní protivníci, kteří by je pronásledovali. Stále však bylo v dálce slyšet jejich skřeky. Bjorn proto hnal koně jak jen mohl, pomalu omdlévající únavou. Kolem pasu cítil štíhlé ruce, cítil jak mu po šíji stékají slzy ženy, která se o něj opírala.
„Pro pitomých sto stříbrných,“ opakovala Laila tiše pořád dokola, dokud neusnula vyčerpáním a prožitým utrpením.

Bjorn projel bránou do Kalimstonu a byl rád, že znovu vidí civilizaci. Těšil se na horkou koupel a dobré víno. Možná si už dneska objedná nějakou kurtizánu. Lidé kolem kterých projížděl se ohlíželi, jako by viděli ducha a vzrušeně si mezi sebou šeptali. Bjorn se jim nedivil. Sice se opláchl v řece a oděv trochu vypral, ale potrhaný plášť a kalhoty, ze kterých zbyly jen cáry, mu moc důstojnosti nedodávaly. Také dlouhá jizva na krku byla stále temně rudá a příšerně pálila. Stejně jako jizvy na rameni a lýtku. Ale zranění se zahojí a on bude brzy jako dřív.
Laila se za ním neklidně zavrtěla, když spatřila Hrundarův dům. Místo, kde stráví zbytek života v přítomnosti toho ničemy. Zpočátku se k ní choval uctivě a vypadalo to, že jí chce pomoci. Ale z jedné propasti jí stáhl do jiné, ještě hlubší.
Bjorn sesedl z koně, Laile se spoutanýma rukama pomohl na zem. Pak ji odvedl rovnou k dvoupodlažnímu domu.
V Kalimstonu sice oficiálně úřadoval starosta, ale pokud tu měl někdo skutečnou moc, tak to byl právě Hrundar. Se svými rozsáhlými kontakty a výnosnými (ne vždy legálními) obchody byl tím mužem, který nakonec o všem rozhodoval. Jeho bohatství bylo vidět na každém kroku vilou, od hustých sametových koberců, přes těžké zdobené záclony a postříbřené zábradlí lemující schodiště, až k dřevěnému obložení snad ve všech místnostech. Dřevem obložená byla také jeho pracovna, do které teď Bjorn se svou zajatkyní vstoupil.
Hrundar zrovna něco projednával se svými dvěma věrnými společníky. Když Bjorn vstoupil, vzhlédl od stolu, aby hosta přivítal.
„Tak vidím, že lov byl úspěšný,“ poznamenal. „I když asi ne tak lehký, jak vidím,“ dodal, když si všiml jizev na Bjornově těle.
„Riziko povolání,“ odvětil klidně Bjorn. „A teď přejděme rovnou k obchodu. Já sem přivedl to děvče, tak chci svoje peníze.“
O hlavu menší Hrundar jen kývl, přistoupil k jedné ze stěn a po chvíli z trezoru vytáhl malý měšec.
„Jak jsme se domluvili. Sto dvacet stříbrňáků za tvoji práci,“ hodil mu měšec. „A teď bych si rád vzal tu svoji neposlušnou kočičku.“
„Ne tak rychle,“ zastavil ho Bjorn a Hrundar se zatvářil zmateně. Bjorn odpočítal z měšce dvacet stříbrňáků, které si schoval do kapsy a zbytek měšce hodil zpět Hrundarovi.
„Od jejích bratrů jsi prý chtěl sto stříbrňáků jako výkupný. Takže tady je máš a holku si vezmu s sebou.“
Hrundar se zatvářil vážně, ale pak se rozesmál. Když jeho smích ustal, řekl:
„Jo stovka to byla, ale od té doby se cena trochu zvedla,“ usmál se křivě na Lailu. „Vlastně bych spíš řekl, že ji teď zrovna nikomu neprodám. Chápej, moc často se nestává, že by mi některá utekla. Po tom, co sem jí tak pomohl, tak se ke mně obrátila zády. Uznej, že si zaslouží nějaký trest. Ale časem mě možná omrzí a pak ti ji třeba prodám, možná i nechám zadarmo. Však víš, jak to chodí.“
Laila se vyděšeně podíval z Bjorna na Hrundara a zpátky.
„Tak v tom případě je mně líto, ale já bych ji rád hned,“ odpověděl stále klidný Bjorn.
„Tys mě asi nepochopil. Ona je moje!“ vybuchl najednou Hrundar. „Ta děvka mně utekla, když sem se o ni staral a já ji teď naučím, co je to poslušnost! A jestli mi budeš stát v cestě…“
Bjorn si všiml, jak oba dva Hrundarovi společníci přesunuli ruce ke zbraním, Hrundar odněkud vylovil krátkou kuši.
„Tak co, rozhod ses?“ zeptal se Hrundar.
Nastala chvíle ticha.
„Jo, rozhod,“ odvětil po krátké odmlce Bjorn.
Nikdo ani nepostřehl, co se stalo. V jednu chvíli tam stáli Hrundar s kuší a Bjorn naproti sobě, ve druhé chvíli se v Hrundarově hrudi objevila krátká dýka, jeho vesta se začala barvit krví. Hrundar, ještě než se skácel k zemi, stačil vystřelit, ale šipka se zabodla do dřevěného obložení.
Hrundarovi společníci se však rychle vzpamatovali a zaútočili. Bjorn odstrčil dívku za sebe, krátký meč už připravený k boji. V jediném obratu čepelí odklonil jednoho útočníka, kolem druhého se obtočil a jílcem mu silně udeřil do temene až bylo slyšet zapraskání drcených krčních obratlů a chrupavek průdušnice. Muž se skácel k zemi, bylo slyšet chrčení, jak se dusil.
Druhý muž, očividně lepší šermíř, se rychle vzpamatoval z šoku a nenechal se oklamat následným naznačením útoku na břicho. Místo toho jen trochu couvnul a počkal si na čepel. Meče opět zazvonily o sebe. Oba dva muži se pohybovali po celé místnosti, čepele vířily ve zběsilém tanci. Krev z drobných zranění pokryla sametově bílý koberec. Bjornův hbitý protivník opět uskočil před dalším sekem a sám zaútočil. Jeho čepel však ťala do prázdna. Bjorn se překulil přes stůl, který teď stál mezi oběma šermíři.
„Na tohle nemám čas,“ vykřikl Bjorn ve snaze ukončit souboj, nebo alespoň rozhodit protivníka. Ten po něm přes stůl sekl, ale šlo spíše o zoufalý pokus. Bjorn úder lehce vykryl, společně s protivníkem se otočil kolem stolu, který tak stále zůstával mezi nimi a pak se zase ozval.
„Tak přemýšlej přece! Tvůj společník je mrtvý. Hrundar je mrtvý. Teď seš jedinej z lidí, kteří by teď mohli převzít Hrundarův podnik.“
Protivníka slova zřejmě zaujala, protože na chvíli přestal kroužit kolem stolu. Bjorn v proslovu rychle pokračoval.
„Buď se tady můžem navzájem zabít, nebo si já vezmu tuhle holku, zmizím odsud a ty si budeš v klidu užívat bohatství a moc, který tady na tebe zbyly.“
Muž nakonec váhavě sklonil čepel. Bjorn ho následoval.
„Ale ať tě ani nenapadne nějakej podfuk,“ varoval muž Bjorna. „Vím, kdo seš a čeho seš schopnej.“
Bjorn jeho poznámku přešel jen kývnutím hlavy.
„Tak seber si tu holku a už vypadni!“ křikl na něj muž.
Bjorn neváhal a odtáhl Lailu pryč místnosti a poté z domu. Věděl, že ho muž nebude pronásledovat, alespoň ne hned. Ten teď měl mnohem větší starosti. Musel vymyslet nějakou lež, aby vysvětlil dva mrtvé společníky a dostal se na místo svého šéfa. Bjorn věděl, co taková práce obnáší, sám ji kdysi dělal. Přesto se ani neohlédl, nasedl na koně, Lailu, které rozvázal ruce posadil za sebe a rychle se vydal směrem z města.

Asi po třech dnech cesty se dostali na dohled malé vesničky, odkud žena pocházela. Bjorn jí pomohl z koně.
„Teď můžeš jít domů. Já už ti dám pokoj a nikdo jinej by tě neměl hledat,“ řekl Bjorn Laile.
„Proč jsi mě pustil? Proč jsi mě nedal Hrundarovi?“ položila žena otázku, která mezi nimi visela už několik dní.
„Asi už sem starej a měkkej,“ usmál se Bjorn, v duchu ale pořád viděl muže, který se vrhal mezi desítky hnědých bestií, aby zachránil svou sestru. To on byl tím důvodem. Bez váhání se obětoval, aby zachránil někoho blízkého. Paradoxně mu tím připomněl úplně opačnou situaci z jeho minulosti. Bjorn však obraz raději rychle zahnal.
„Děkuju, že jsi starej a měkkej,“ poděkovala Laila a naposledy se s ním rozloučila.
Ještě chvíli se za ní díval a pak nasedl na koně a vydal se k dalšímu městu. Ten obraz z minulosti se po chvíli znovu vrátil, aby mučil jeho mysl. Sáhl do kapsy, kde nahmatal stříbrňáky od Hrundara. Budu je potřebovat na víno, který mi snad zase pomůže vymazat ten obraz z mojí mysli, pomyslel si.