Noci s Andělem

Jak by nemohl být krásný. Byl to přece anděl. Když ho pozorovala, jak sedí v křesle blízko krbu a křídla se mu lehce neuspořádaně vypínala do prostoru, musela se opřít o zárubeň dveří a jen napůl bezmocně zavrtět hlavou.
Tohle bylo neuvěřitelné. Neskutečné. Bláznivé. Nemohla to být pravda. A přece to co jí okupovalo obývák, bylo naprosto reálné a značně hmotné, jak jí mozek připomněl vtíravou vzpomínkou.
Jak k němu vlastně přišla? A rovněž důležitá otázka by mohla znít: Jak on vlastně přišel k ní? Třeba ji dostal za trest. Stejně tak i on mohl být tím jejím.
Dlaněmi se zapírala do chladné zdi, když se pokud možno nenápadně snažila vytratit ze svého místa. Nechtěla, aby ji viděl. Zase. Prsty klouzala po hrubé omítce, když své tělo opatrně sunula kolem dřevěných futer do chodby. V duchu se modlila, aby její přítomnost neprozradilo vrzající prkno. Patou ho minula jen o pár milimetrů.
Nemohla se na něj déle dívat. Byl jako prudké světlo - po několika málo vteřinách ji bodalo do očí a mžitky zatemňovaly zrak. Bolelo to. Možná by měla být slepá. Třeba, pokud se na něj bude dívat dost dlouho, nakonec bude. Znovu zavrtěla hlavou. Hloupá myšlenka.
Pomalu se ploužila chodbou, která se jí v tu chvíli zdála nekonečná. Jakoby každá hodina měla snad dvojnásobný počet minut a každý metr dvakrát tolik centimetrů. Nic nejspíš nebylo jako dřív. A tahle noc ležela na městě jako lepkavý dehet.
Potřebovala světlo. Snad i ten spánek. Byla přeci tak unavená. Proč se vlastně už dávno netoulá v říši snů? To bylo i poměrně bezpečné místo. Realita uměla hodně bolet.
Doploužila se ke schodišti, ale při pohledu na něj a počet stupínků, které by musela překonat, než by sebou mohla praštit na postel, se trochu rezignovaně svezla do podřepu a sedla si na první schod. Hlavu si opřela o sloupek zábradlí, na okamžik zavřela oči. Doopravdy bylo tak nutné, aby si lehla? Třeba nakonec přece jen snila. Celé dva dny. Promoklý anděl vám jen tak nezazvoní na dveře a bez jakéhokoliv vyptávání se sám nepozve dál.
Hřbetem ruky si protřela oči a upřela je na domovní dveře, jen pár metrů na levé straně. Ještě teď si vybavila naříkání zvonku a úpění dřeva, když na ně dopadala pádná ruka. Venku bylo počasí, že by ani psa nevyhnal.
Pamatovala si, jak jí ponožky šoupaly o podlahu, zatímco se pomalu a klidně sunula ke dveřím. Proč spěchat? Nikoho nečekala.
K její nelibosti se chodbou opět ozvalo táhlé zazvonění. Nakrabatila čelo a opatrně pootevřela dveře. To co stálo za nimi, jí na dlouhou chvíli vzalo řeč. Její značně mokrý návštěvník měl nepatrně skloněnou hlavu a zatínal pěsti, když na ni upřel pohled tmavých očí. Skrz zaťaté zuby procedil: „No konečně.“
Zamračila se ještě víc a chystala se nezvanému zabouchnout přímo před nosem. Nepočítala však s jeho pohotovostí, protože v další vteřině už dveře zely dokořán a onen cizinec si to poměrně rázně napochodoval rovnou do chodby. Zmohla se jen na to, aby bezmocně a nevěřícně zírala na zmáčené bělostné perutě. Za sebou zanechával mokrou stopu.
Musela se štípnout, aby se ujistila, že nespí. Ale třeba to byla halucinace. Nevěřila na anděly. Už dávno ne. Nemohli být skuteční. A přesto před ní jeden stál a pozoroval ji s pobaveným úsměškem. Jakoby vyzývavě roztáhl křídla a párkrát s nimi mávnul, čímž jí zajistil studenou a mokrou spršku, než je opět spokojeně složil na záda. Věnoval jí blahosklonný úsměv a pak, když ani po několika minutách stále nic neříkala, promluvil sám: „Kde máš kuchyň?“
Zamrkala, jako kdyby se právě probrala z nějakého transu. Pořád před ní stál.
„Proč?“ zeptala se opatrně.
„Mám hlad,“ pokrčil rameny.
Nejistě mu naznačila směr a sledovala mokré stopy, které za sebou cestou zanechával. Bude muset vytírat. Po andělovi. Neskutečné.
Nakonec se odvážila vydat se za ním. Našla ho, jak jí plenil ledničku, mezi jejímiž otevřenými dveřmi se skláněl. V ruce držel zpola snězený krůtí sendvič, který měla mít k večeři.
„Máš nějaký okurky?“ zeptal se jí přes rameno, chladničku nezavřel. Systematicky prohledával jednu poličku za druhou. Neodpověděla mu. Nakonec je stejně najde. Tak proč by se měla namáhat? Viděla, jak si sám pro sebe pokrčil rameny a aniž by se nějak znepokojoval absencí její části pochybné konverzace nad nakládačkami, pokračoval ve svém průzkumu.
Zůstala stát na prahu, prsty pevně zatínala do zárubně dveří. Byla vůbec schopná promluvit? Doopravdy promluvit? Zmoci se na víc než jedno slovo?
„Budeš na mě ještě dlouho zírat?“ ozvalo se trochu kousavě.
Trhla sebou a obočí jí vyletělo tázavě vzhůru. A co čeká, když během vteřiny podkope všechno, čemu věřila? Andělé vám přece na dveře nezvoní každý den.
„Není to dvakrát slušné,“ pokračoval, aniž by polkl sousto.
Nadechla se a konečně se zmohla na poněkud uštěpačné konstatování: „Říká někdo, kdo sám má vychování řeznickýho psa.“
Pokrčil rameny a věnoval jí pokřivený úsměv. „Čekalas harfu a zbožný výraz?“
Nezaváhala ani na okamžik: „Ne. Nečekala jsem nic. Andělé přeci neexistujou.“
„Radši si pořiď brýle, holka. Jeden stojí přímo před tebou,“ doporučil jí blahosklonně a do pusy si nacpal zbytek sendviče. Jeho mlaskání jí odporně lezlo na nervy. Podle výrazu andělovy tváře se zdálo, že si toho musel být dobře vědom. A stejně s tím nic neudělal.
„Tohle byla moje večeře,“ konstatovala tiše.
Lhostejně pokrčil rameny. Protočila oči a raději se rozhodla vyklidit pole.
Vždyť to říkala - nemá vychování. Pokud jsou všichni ostatní jako on, pak nebe - nebo odkud se to vlastně vzal - značně pokleslo. Dnešní andělé už nejsou, co bývali. Nejspíš.
Povzdechla si a pak teatrálně obrátila pohled vzhůru: „A tohle mám za co?“ zaúpěla více méně řečnickou otázku. Pochybovala, že by jí někdo odpověděl.
Pousmála se nad jejich „seznámením“a trochu namáhavě vstala ze studeného schodu. Neměla ponětí, jak dlouho tu seděla a hrabala se v nedávné minulosti. Začalo jí být horko a únava, kterou předtím pociťovala, se jakoby zázrakem vytratila. Najednou se cítila i šťastně. Z ničeho nic. Prostě jen tak.
Očima klouzala po černých a bílých kachlích na podlaze. Jako nebe a peklo, pomyslela si a z hrdla se jí vydral klokotavý smích. Asi už jí to lezlo na mozek. Měla za sebou neskutečné hodiny. Možná to byly týdny. Všechno se nějak vleklo.
Seskočila ze schodu a měkce dopadla na černou dlaždici. Celý svůj život chodila po téhle chodbě a bylo jí naprosto jedno, jakou barvu mají kachličky, po kterých šlapala. Teď jí však připadalo, jako kdyby ta bílá nebyla pro ni. Bylo to jen hra, když poskakovala z jedné tmavé na druhou, až k samotnému oknu. Světlé patřily jemu. Po nich by měl chodit ten anděl, jak jí vemlouvaly jakési pochybné a pozapomenuté dětské ideje. Tehdy snad ještě věřila na jejich nezkaženost a čistotu. Na jejich samou existenci.
„Co to tu děláš?“
Otočila se v půli skoku a sledovala, jak opět ruinuje její představy. Bylo mu naprosto jedno, kudy šel. Nezáleželo mu na tom. Zklamaně se na něj dívala a už téměř otevírala pusu, aby se ohradila. Pak ji raději zase zavřela. Byla to hloupost. Jen její představa. Hra. Nebyla důležitá.
Neodpověděla mu. Místo toho se otočila k oknu a vyhlédla ven do tmy, ruku položila na chladivé sklo.
„Jak dlouhá je noc?“ vydechla zničehonic zvědavě.
Na zlomek vteřiny vypadal zaraženě. Vzápětí nasadil poněkud podrážděný výraz a roztržitě trhl rameny. „Jsem snad nějaká Pýthie?“
Teď to byla ona, kdo mu věnoval blahosklonný úsměv. Trochu ji těšilo, že něco neví. Většinou měl sklony poučovat.
Mezi nimi se s přibývajícími vteřinami plazilo ticho a vzduch houstl. Rukou, kterou měla položenou na okenní tabulce, sklouzla ke klice a rozevřela ho dokořán. Do chodby vnikl ledový vzduch a déšť začal na podlaze u jeho nohou formovat loužičku. Stékal jim oběma po kůži a vsakoval se jim do oblečení. Nevadilo jí to.
„Co to při všech svatých provádíš?“ vykřikl, odstrčil ji a prudce zabouchl okenice.
Nemohla si pomoct, aby se pobaveně neusmála. „Copak jsi z cukru?“
„Nemáš žádnou úctu ke starším,“ zavrtěl nespokojeně hlavou.
Ignorovala jeho poznámku. Místo toho nakrabatila čelo a otočila se na něj: „Jaký je to v nebi?“
Zkoumavě na ni pohlédl a pár okamžiků mlčel, než jí odpověděl: „Je tam vlhko a zima.“
„Vlhko?“
Přikývl. „Je to až nahoře v mracích. Tak co bys čekala?“
Pokrčila rameny, na tváři jí stále seděl úsměv.
„Bože, jsou mi skoro čtyři tisíce let. Ve svým věku bych měl být v teple a suchu. Začínám z toho všeho mít revma,“ promluvil znovu anděl a znělo to skoro jako lament.
Vyprskla smíchy. Celá tahle situace i jejich rozhovory byly naprosto absurdní.
Věnoval jí tvrdý pohled. „Jsi blbá,“ prohlásil nakonec, když se ani pod tíhou jeho výrazu nepřestala křenit. Otočil se a beze slova odcházel. Nechal ji stát samotnou u okna.
Neudělala nic, aby ho zadržela. Neudělala nic, aby se mu omluvila. Naopak. Naprosto klidně s ním souhlasila.

***

Prospala skoro celý den. Smrákalo se. Nepršelo. Tedy aspoň zatím. Pohledem zkontrolovala hodiny. Měla by si pospíšit, pokud tam chce být včas. A to přeci chtěla, anebo ne?
Ze skříně vytáhla oblečení a zamířila do sprchy. Věděla, že vlažná voda ji probere. Ostatně jako vždycky. A on si zasloužil, aby byla čilá a plně ho vnímala. Byl jednou z věcí, která ji tu držela. Jako opěrná tyč, co pomáhala rostlině růst zpříma a nedovolila jí padnout k zemi. Potřebovala ho.
Ani ne za deset minut už seskakovala schody dolů do přízemí, k hrudi si tiskla kabát. Měla by se asi poohlédnout po andělovi. Možná mu dát vědět, že bude pryč. I když pochybovala, že jemu na tom nějak sejde.
Obývák ozařoval část chodby mihotavým světlem. Díky tomu věděla přesně, kde ho najde. Z nějakého důvodu její okřídlený společník rád vysedával u krbu. Asi to mělo co dělat s jeho nočním lamentem. Teď si mohl tepla užít do sytosti.
Nakoukla do pokoje a přesně jak očekávala, našla ho sedět zády k plápolajícímu ohni. Pološerem se nesly tóny klasické hudby. Anděl spokojeně přivíral oči, v ruce držel sklenku červeného.
Jako zhypnotizovaná se mu zadívala na bělostná křídla, jež se koupala ve žlutooranžové záři, a plápolající oheň na nich vykresloval svou stínohru. Byla tak krásná. Stejně jako on.
Pomalu se přikradla až k němu. Pokud snad o její přítomnosti věděl, nedal to vůbec nijak najevo. Působil jako socha vytesaná do mramoru. Tak nádherná, až člověk skoro přestával vědět, jak dýchat.
Naklonila se nepatrně dopředu a zatajila dech, když pravou rukou sklouzla po mohutném křídle a prsty pročesala několik pírek. Pak prudce trhla a podvědomě udělala krok zpátky. Anděl se vmžiku probral ze svého transu a procítěně zaúpěl. Potom se nad ní hněvivě vztyčil a ledovým hlasem se jí optal: „Proč jsi to udělala?“
Pohlédla z něj na hedvábné pírko, které svírala mezi prsty a poté pokrčila rameny. „Chtěla jsem se podívat zblízka.“
Bez humoru se zasmál. Znělo to tak nějak mrazivě. V další vteřině jí ho vytrhl z ruky a obličejem se naklonil těsně k ní. „Co kdybych se já chtěl podívat zblízka na tvé srdce?“ vydechl jí do tváře otázku.
Nasucho polkla a její tělo udělalo několik kroků zpět, zatímco očima vězela zaseknutá v jeho pohledu.
„Zmiz, prosím tě,“ doporučil jí po pár vteřinách ticha a otočil se k ní zády.
Neodporovala. Stejně přece musela jít.

***

Když se o pár hodin později vracela domů, na městě ležela hluboká noc. Nevadilo jí to. Spíš naopak. Vítala ji. Momentálně potřebovala tmu, aby mohla skrýt svou tvář a vyrovnat se s tím. Prostě to spolknout a jít dál. Tak jako vždycky.
Neslyšně otevřela domovní dveře a protáhla se dovnitř. Neměla chuť se se svým návštěvníkem bavit. Musela být sama, aby se mu později mohla s klidem podívat do tváře. Do některých věcí prostě andělovi nic nebylo.
Prošla kolem obýváku, ale stejně jí to nedalo, aby se aspoň na několik vteřin nezarazila na jeho prahu. Seděl tam. Ve stejném transu jako předtím, jen ta sklenice červeného vína v jeho rukou chyběla.
Očima sklouzla po celém pokoji a jako už tolikrát se zastavila u jeho perutí, jež měl až nebezpečně blízko krbu.
„Pálí se ti křídlo,“ upozornila ho, než v další vteřině zamířila ke schodům. Na jeho reakci nečekala.

Seděla na pohovce, nohy si pevně tiskla k hrudi a oči upírala do tmy za oknem. Nerozsvítila. Nechtěla, aby světlo vidělo uplakanou tvář. Nenáviděla se za svou slabost. Nesnášela se za to, že mu tak naletěla. Že se odvážila věřit. Měla smůlu. Znovu. A i po tolikáté ji to bolelo stejně, jako když to zkrachovalo poprvé.
Dusila vzlyky do svých dlaní. Nesměl ji slyšet. Její návštěvník má příliš dobrý sluch. Možná by mohla říct, že vnímá každou její myšlenku. Styděla se za svůj pláč. Styděla by se, kdyby ji tak viděl.
Opět si na pusu přitiskla obě dlaně, aby ztlumila vzlyk, jež se jí dral z krku. Cítila, jak se jí sevřely vnitřnosti a zaťaly svaly, než se celé tělo zachvělo ve vlně pláče. Zdušené to znělo téměř jako škytání. Ale bolelo to. Tam uvnitř. Nikdy by neřekla, že i něco nehmotného a natolik abstraktního jako je duše, může bolet.
Do ticha pokoje téměř neslyšně cvakly dveře. Přikrčila se ještě víc. Třeba si jí nevšimne. Třeba odejde. Sklonila hlavu a vlasy jí zaclonily tvář. Nechtěla, aby ji viděl takto. Styděla se před ním za svou nedokonalost. Prostě se styděla.
Skousla pěst a ještě více se nahrbila, aby zamaskovala vzlyk, který jí klokotal v krku a lomcoval jejím tělem.
Na rameni ucítila dotek jeho dlaně. Napřed byl lehký, jakoby váhavý, až nakonec odhodlaně spočinul na její kůži. Neodvažovala se na něj podívat. Nesměl vidět její tváře mokré od slz a zarudlé oči, i když to vše částečně milosrdně kryla tma.
Nepromluvil. Pouze se přisunul blíž. Škytla a pak hlasitě popotáhla. Schoulila se do klubíčka a zhluboka se nadechla nosem. Měla by se uklidnit. Měla by aspoň budit dojem toho, že už je klidná a že se naprosto nic neděje. Nedokázala však zabránit tomu, aby znovu hlasitě nevzlykla.
Dotek z jejího ramene na okamžik zmizel a po pár krátkých vteřinách se ozval povzdech a dvě paže ji objaly, uchopily a jakoby nic nevážila, zvedly z pohovky. Vzápětí si ji anděl přesunul do klína a pevně ji objal. Odhrnul jí vlasy z čela a u jejího ucha se ozval šepot: „Neplakej. Nestojí ti za to.“
Zmateně přikývla a vzápětí zamítavě zavrtěla hlavou. Nebyla to pravda. I když jí ublížil, stál jí za to. Bolelo ji to. Bylo to ještě moc čerstvé, než aby nad tím jen mávla rukou a šla dál.
„Stejně umře,“ zašeptal znovu anděl.
Trochu nakrčila ramena, než mu odpověděla: „To já taky.“
Neodporoval. Měla pravdu. Místo toho ji jemně vzal za ruku a do chabě sevřené dlaně jí vtiskl něco hebkého.
Když se podívala, mezi prsty svírala pírko z jeho křídel. Tázavě na něj pohlédla.
„Chtěla sis ho přece prohlédnout zblízka,“ vysvětlil jí s pokrčením ramen.
Váhavě se pousmála, když po něm zlehka přejela bříšky. Bylo tak čisté, hebké. Chvíli měla pocit, že se i slabě třpytilo a zářilo.
Oči se jí opět zalily slzami. Nechtěla už plakat. Ne před ním. Otočila tvář tak, aby na ni neviděl a očima klouzala po jasnící se tmě za oknem. Přála si ztratit se v ní. Aspoň na okamžik se schovat. Jen dokud to všechno nepřejde.
Zesílil svůj stiskl a bezděky ji schoval v náručí. Znovu vzlykla. Styděla se za sebe samu. A ten náhle tak milý anděl jí to nijak neusnadňoval.
Znovu se ve tmě ozval jeho hlas: „Tak dlouhá, jak dokážeš snít.“
Střelila po něm zmateným pohledem a on odvrátil svůj zrak od okna.
„Prosím?“
„Včera ses mě ptala, jak dlouhá je noc,“ vysvětlil jí prostě.
Musela se pousmát. Jejich rozhovory postrádaly veškerou logiku, ale stejně si už nedokázala představit, že by měly skončit. Tak nějak by jí tenhle protivný a ne zrovna moc milý okřídlenec chyběl. Zalekla se svých myšlenek a na tváři vnímala jeho upřený pohled. Cítila se jako malá holka, kterou někdo při něčem přistihl. Už téměř nepochybovala, že dokáže slyšet její myšlenky.
Stočila pohled na pomalu světlající modř tam venku za oknem. Pořád ještě měla tváře mokré od slz, ale nyní navíc cítila, jak jí planou studem.
Chtěla vstát. Dostat se pryč z jeho blízkosti a někam zmizet. Kamkoliv, kde by nebyl on. Kamkoliv, kde by mohla získat zpět svou pošramocenou důstojnost.
Nenechal ji. Naopak. Přitiskl ji k sobě pevněji. Na spánku ucítila závan jeho teplého dechu, než jí na něj vtiskl kratičký polibek a proti její kůži zamumlal: „Já tě neopouštím.“
Věřila mu.