Věčné světlo

Byla bouřka, tisíce těžkých dešťových kapek rychle padaly k zemi, hromy a blesky křižovaly černočernou oblohu. Vzduchem se nesl jakýsi zvláštní zápach a všude byla tma.
Na zemi nehybně ležela zkroucená postava mladšího muže, celá promáčená skrz na skrz. Dešťové kapky do ní narážely a vytvářely kolem ní velikou louži. Po pár úderech hromu začal muž očividně přicházet k vědomí, jen pomalu začal hýbat končetinami. Po chvíli se velmi ztěžka zvedal ze země a nejistě se postavil na nohy. Klepal se zimou a vyplašeně se snažil rozhlédnout kolem sebe, ale nic neviděl, všude kolem byla pouze tma. Kde je? Co se to sakra děje? Vyděšeně okolo sebe začal šmátrat rukama, popoběhl tři kroky dopředu, ale zase se zastavil, nemělo to cenu. Nevěděl kde je, proč tam je, nevěděl vůbec nic. Snažil se rozpomenout, na něco, na cokoliv, ale nešlo to.
Miliony kapek deště se od něj tříštily do všech směrů, stál odevzdaně ztracen ve tmě a mrznul. Prohmatal si promoklé oblečení, měl na sobě jen obyčejnou mikinu a potrhané kalhoty. Rukou ucítil, že má něco v kapse, rychle to tedy vytáhl. Byla to úplně obyčejná, asi deset centimetrů dlouhá, svíčka bílé barvy. Pevně ji sevřel v dlani a nechápavě se na ní díval, nenapadal ho žádný význam ani důvod, proč by tu svíčku měl u sebe mít.
Najednou za hlasitého zaburácení udeřil další blesk. V tom momentě se svíčka zničehonic rozhořela. Její plamínek v naprostém poklidu plápolal. Nehnul s ním silný vítr a kapky hustého deště jako by se svíčce vyhýbaly. Přiložil k jejímu plamenu svou dlaň, chtěl se zahřát, ale svíce nevydávala vůbec žádné teplo, pouze chladné světlo. Konečně alespoň viděl na pár metrů kolem sebe. Poznal, že se nachází v úplně prázdné, opuštěné ulici, nikde ani živáčka. Jediné, co bylo slyšet, byl déšť a občasné hromy a blesky. Kolem byly jen staré polorozpadlé domy, špína a spousta nepořádku. A ten zápach, který se tam táhl…
Nemělo žádný smysl tam stát, mrznout v dešti a čekat na smrt. Rozeběhl se tedy vstříc ulici. Běžel rychle, měl strach a sotva popadal dech. Neměl ponětí, kam běží nebo kam chce doběhnout, ale věděl, že musí běžet. Musel, za každou cenu musel utíkat jako o život, byl si tím jistý, nesměl zastavit. Navzdory rychlosti jeho běhu plápolal plamínek na jeho svíci úplně v klidu a vyrovnaně. A on stále jen běžel. Běžel, jak mu to jen dovolovali jeho síly. Celé jeho prochladlé tělo ho bolelo, a pokaždé, když jeho noha znovu dopadla na zem, se ona bolest ještě zvětšovala. Kvůli hustému dešti nebylo poznat, že mu po tváři stékají slzy strachu a utrpení. Ale svíce v jeho ruce mu dodávala naději, běžel jenom díky ní, následoval ji. Jenže čas byl proti němu, minuty se vlekly, doba se to zdála být nekonečná. Vůbec netušil, jak dlouho už utíká, ale už nemohl, byl na pokraji svých sil. Začal zpomalovat, už jenom tak zlehka klopýtal a pak samým vyčerpáním padl k zemi. Ležel v proudu deště, jež se táhl ulicí, zhluboka oddechoval a odkašlával. Neustále však v dlani svíral plápolající svíci.
Po chvíli zvedl hlavu ze země a rozhlédl se. Asi padesát metrů před sebou uviděl vysokou, masivní zeď. Zřejmě už byl u konce své cesty, u konce ulice. Znovu se tedy postavil na nohy a vydal se směrem ke zdi. Jak se k ní přibližoval, tak si ve světle své svíčky všiml, že na zemi u zdi se nachází jakýsi hrob. Pomalu a nejistě k němu došel, našlapoval co nejvíce opatrně. Svíčkou si posvítil na náhrobní kámen, bylo na něm něco napsáno, zřejmě něčí jméno. Zatajil se mu dech, cítil hlasitý tlukot svého srdce a strachem mu oněměla tvář. Ono jméno na náhrobku bylo jeho.
Byl to jeho hrob. Odevzdaně před ním padl na svá do krve odřená kolena. Déšť, vítr ani bolest už vůbec nevnímal, pomalu a zhluboka dýchal a se skelným pohledem v očích ze své dlaně upustil svíci. Ta ihned zhasla, její plamen v dešti jenom zasyčel. Poté mu hlava klesla na hruď a jeho tělo bezvládně padlo k zemi.