Lovec lovců upírů: Kapitola IV. - část 3.

Před branou jsem seskočila z koně a běžela se schovat do nejbližšího hostince. Muž v černé pláštěnce zavedl svého vraníka do stájí a pospíchal za mnou.
V poloprázdném lokále panovalo nezvyklé ticho rušené jen praskáním ohně v krbu a sem tam ťuknutím korbele o stůl. V jednom rohu se polohlasně bavili dva muži – podle oblečení snad párek dobrodruhů – a zbylých několik málo hostů tvořili rolníci a dřevorubci, kteří jen mlčky srkali polévku nebo popíjeli pivo. Nikdo si mě příliš nevšímal.
Přiblížila jsem se k pultu a oslovila znuděného hostinského.
„Dobrý den.“
Zavalitý muž přestal točit utěrkou v ruce a opřel se chlupatými pažemi o pult.
„Dobrej. Co to bude?“ zeptal se a měřil si mě pohledem.
„Máte volný pokoj?“
„Tři stříbrný za noc,“ přikývl. Zaplatila jsem si tedy nocleh a byla jsem štěstím bez sebe, když mi k němu za příplatek nabídl i horkou koupel.
Následovala jsem hostinského po úzkém dřevěném schodišti nahoru, kde mě zavedl do malého pokojíku vybaveného starým, omšelým nábytkem. Ušmudlané okno obepínaly hnědé od molů prožrané závěsy a výhled na dvůr plný harampádí nepůsobil zrovna utěšeným dojmem. Pod oknem stála postel zabírající celou délku stěny a vedle ní dřevěná truhla na oblečení a jiné věci. Naproti posteli, hned u dveří, byla plechová kamna s hromádkou dříví a poslední kousek volného prostoru patřil stolku s umyvadlem a džbánem vody.
Plešatý hostinský zapálil svíčky na svícnech a zatopil.
„Koupel bude připravená večer,“ řekl. Nechal mě v pokoji samotnou a odešel se do výčepu věnovat ostatním.
Rychle jsem ze sebe shodila mokré svršky a vklouzla do prostých šatů a pohodlných střevíců, což bylo jediné další oblečení, které jsem s sebou měla. Mokré věci jsem rozvěsila na dřevěný věšák a boty postavila ke kamnům. Potom jsem zamkla pokoj a vyrazila zpátky do lokálu.

Muž v černé pláštěnce seděl u stolu poblíž pultu a dojídal veliký talíř jakéhosi guláše s chlebem. Teď, když měl sundanou kapuci, mohla jsem si prohlédnout, jak vlastně vypadá. Byl docela mladý, měl protáhlý obličej, špičatý nos a úzké rty. Jeho tvář zarůstala kratičkým strništěm tmavých vousů a vlnité, jako uhel černé vlasy mu splývaly až na ramena.
Nejspíš mě zpozoroval, protože zvedl hlavu a zvědavě si mě měřil oříškově hnědýma očima.
„Děkuju za svezení, pane,“ řekla jsem po chvíli. „Nevím, co bych dělala, kdybyste se neobjevil.“
Muž se pobaveně usmál.
„Jmenuju se Helthir, můžeš mi říkat jménem,“ natáhl ke mě ruku.
„Já jsem –“ Už už jsem chtěla říct „Gwen“, ale zarazila jsem se. Nebylo by moudré prozrazovat svoje jméno, když mě stále hledají. „Agnes,“ plácla jsem první, co mě napadlo, a nejistotu ze lhaní skryla za strojený úsměv.
Potřásli jsme si rukama a já si přisedla k jeho stolu. Poručila jsem si teplou polévku s chlebem a hltavě se pustila do jídla.
„Poslyš, Agnes,“ promluvil Helthir a zamyšleně mě přejížděl pohledem.
„No?“ zahuhlala jsem s plnou pusou.
„Co jsi tam venku vlastně dělala?“
Polkla jsem.
„No to už jsme my dobrodruzi – touláme se po světě...“ Pokoušela jsem se, aby to znělo přesvědčivě.
„Takže ty jsi dobrodružka?“ zeptal se pobaveně. Horlivě jsem přikyvovala. Helthir se podrbal za krkem a na rtech mu pohrával úsměv. „Víš proč si myslím že lžeš?“
„Já nelžu!“ ohradila jsem se.
„Každý dobrodruh ví, že v půlce Lierina (pozn.: první podzimní měsíc) skoro pořád prší. A tak se jim nestane, že vyrazí na dlouhou cestu bez pláštěnky,“ konstatoval shovívavě. Sklonila jsem hlavu, aby neviděl, že se červenám. „Takže bych typoval, že jsi akorát slečna na útěku z domova.“
Jeho snadné odhalení mě zaskočilo a zmohla jsem se pouze na nepřesvědčivé: „To není pravda...“
„Neboj, je mi to jedno. Klidně si utíkej, když chceš, ale tu pláštěnku by sis měla pořídit,“ řekl a šibalsky na mě mrknul. „A taky si kup nepromokavou plachtu. Vždycky večer, než půjdeš spát, natáhni mezi dvěma stromy asi v úrovni pasu lano. Přes něj přehoď plachtu a skrz očka v rozích ji připevni kolíky k zemi tak, aby byla napnutá. Ve stanu už tě pak v noci déšť nepřekvapí.“
„Hm, díky,“ odpověděla jsem, ale pořád jsem se mu neodvážila podívat do očí.
„Jo a nezapomeň vždycky tábořit na rovné zemi, jinak ti dovnitř stejně nateče,“ dodal a obrátil do sebe zbytek piva. „No nic,“ zvedl se. „Mám naspěch, takže se rozloučíme. Rád jsem tě poznal.“
„Děkuju za všechno. Nevím, jak by to dopadlo, kdybys zrovna nejel kolem a nesvezl mě,“ přiznala jsem. Usmál se.
„To nestojí za řeč,“ mávnul rukou. „Přeju ti hodně štěstí.“
„Já tobě taky,“ podala jsem mu ruku a rozloučili jsme se. „Sbohem.“
Helthir došel k pultu, zaplatil za jídlo a za chvíli už zmizel ve dveřích. Venku očividně stále pršelo a než se za ním zabouchly, místností se drze prohnal poryv studeného větru.

Dojedla jsem polévku a odebrala se do pokoje, kde jsem ještě vydatně přiložila do kamen a pak se s úlevou natáhla na postel. Bubnování dešťových kapek na okno mě rychle ukolébalo ke spánku.