Lovec - část 3.

Uvázal koně u první hospody. Tam se všemi mluvil a každého se ptal na cokoli, co by mohlo třeba jen vzdáleně souviset s upíry. Nic nezjistil. Nasedl na koně a jel do další. Zase to samé. Připozdívalo se a ve třetí zůstali jen ti největší pijani. Těch se nemělo cenu vyptávat na nějaké drobnosti. Stoupl si k šenku a poprosil hospodského o malou sklenku té nejfajnovější pálenky.
„Dorbarská východní. Máte dobrý vkus.“, pochválil Istamora.
„Málokdy riskuji pití, ale pár loků téhle lahody si povolím. Můžu se vás na něco zeptat?“
„Ano, jistě.“, přikývl hospodský.
„Byl jste minulou nebo tuto noc venku?“
„Ano, proč se ptáte?“
„Neviděl jste teď někdy letět menší hejno netopýrů?“
„Ti létají sami, ne? O co vám jde?“
„Něco hledám. Nic špatného nedělám. Za dobré zprávy vám i zaplatím.“
„To jste učenec?“
„Ano, jen jiný, než si myslíte.“, usmál se Istamor „Víte o některých lidech, kteří sem nově přijeli?“
Hospodský se na něj podíval trochu jako na blázna. Nicméně byl ještě ochotný spolupracovat. Zeptal se ho, koho hledá.
„Jednu vysokou štíhlou ženu, zelené oči, blonďaté vlasy. Bude s několika dalšími lidmi.“, odpověděl Istamor.
„Utekla vám?“
„Ne. Víte něco?“
„V hostinci Stříbrný svícen se ubytovala jakási zámožná šlechtična s doprovodem.“
„Díky.“, řekl Istamor a zaplatil i s několika zlatými navíc.
Vyšel ven a pomalu se rozjel po městě. Navštívit Stříbrný svícen ho ani nenapadlo. Ještě zde bylo příliš nejasností. Zítra za světla se tam o nich vše dozví. Neustále za nimi pojede, zjistí co dělají, jaké typy lidí který z nich nejradši vysává, prostě vše. Pak je překvapí. Tak se lovilo, promyšleně. Nyní musel strávit noc v pohybu. Zase na něj přicházely mdloby. Vytáhl z kabátu láhev dryáku a dopil zbytek. Už neúčinkoval. Načal další. Nyní se cítil svěží, ale jeho tělo mu říkalo, že už nemůže. Musím vydržet do rána, pomyslel si. Pak se budu moci na tři hodiny vyspat. Jel kamennými ulicemi tou nejčernější tmou. On však viděl jako během zataženého dne. Různě bloumal, třídil si vědomosti o upírech a dělal v hlavě plán. Najednou stál před domem Finey. V okně viděl světlo. Napil se smrtící dávky dryáku do zásoby, aby ho nemusel pít před ní. Pro jistotu obnovil iluzi svěžího obličeje. Zabušil na dveře. Otevřela celá zamračená.
„Sebral jsi mi spaní.“, vyhrkla na něj.
„Omlouvám se. V jiný čas to nešlo.“
„Mám tě dost.“
„To po čase všichni. Ty jsi vydržela nejdéle.“
„Ty se se mnou ani nehádáš!“, vykřikla.
„Mám čas do rána, pak pokračuji dál. Buď se vrátím napořád nebo nikdy. Chtěl jsem tě ještě na pár hodin vidět a tu chvíli se nehodlám hádat.“
Po malé odmlce se zeptala:
„Je to moc nebezpečné?“
„Dám si pozor. Jen se teď poprvé bojím, že udělám chybu.“
„A ty ses snad nikdy nebál?“, divila se.
„Bojím se vždy. Jen si to jindy nepřipouštím.“
„Proč to děláš?“
„Díky takovým jako já jsou upíři roztroušení a schovaní už stovky let. I když jich většinu nedostaneme, nemůžou aspoň moc řádit. O jiných zásluhách ani nemluvím.“
„To není důvod, proč lovíš.“, odporovala mu.
Když mlčel, pokračovala:
„Tak to předej novým.“
„Prostě končím tímto lovem. Teď musím být v pohybu, však víš. Nemůžu se u tebe zdržet. Jestli chceš, můžeme se projít.“
Nakonec souhlasila.
Procházet se v noci se ženou, která je z vás nešťastná, za nic nestojí. Jeho ještě ke všemu tížilo vědomí, že někde tu je několik upírů. Proč sem vůbec chodil. Snad se s nimi náhodou nepotká. To by byla opravdu špatná ironie. Šli mlčky tichými tmavými ulicemi. Pak ucítil, že se dávají do pohybu. Závratnou rychlostí mizeli směrem k východu.
„Už odletěli.“, řekl.
Trochu napětí zmizelo. Nemusel být už tak ostražitý. Cítil její teplou ruku. Najednou si připadal tak klidný. Zeptal se jí, co toho půl roku dělala a ona mu začala vyprávět. Koně, kterého vedl vedle sebe, nechal ustájit v maštalích jednoho hostince. Pak se vrátili k Finvey domů. Dryák přestával účinkovat. V posteli spala malá, tak si rozbalili na zemi slamníky. Oba byli hodně unavení. Ještě vytáhl z vaku úžasný trpasličí vynález. Chvíli u časoměřiče s něčím točil. Nastavil, aby za tři a půl hodiny začal totálně řinčet. Tajně trpaslíky proklínal, že něco takového někdy sestrojili. Už ho ta věc připravila o hodně let spánku. V okamžiku, kdy si lehl, tvrdě usnul.
Probral ho zvuk, jako by pochodovalo tisíc kovových brouků. Rychle ho zastavil. Finea zasténala.
„Promiň. Musím mít jistotu, že se vzbudím za všech okolností. Klidně spi dál. Já musím rychle vyrazit.“, řekl jí.
„Jdi k čertu s tím krámem i lovem.“, řekla s hlavou schovanou pod dekou.
Nicméně si vzápětí sedla a dívala se rozespale na něj. V tu chvíli se rozhodl obětovat ještě trochu času, který pro něj nyní znamenal úspěch i přežití. Řekl:
„Vlastně tu ještě můžu pobýt tak hodinu dvě. Něco ti donesu.“
„Snažíš se to u mě vyžehlit?“
„Dá se říct. Víc dělat nemůžu.“
„Ale můžeš.“
Nic neřekl a šel udělat snídani. Donesl chleba, sýr a mléko. Znovu se k ní schoval pod deku. Jedli společně. Pak jen leželi. Vychutnávali tu chvíli klidu. Jeho totiž čekalo několik týdnů vypětí, ji zase celý den práce. Pohladila ho ve vlasech a řekla:
„Nedokážu si tě představit jen tak na jednom místě, že se jednou normálně vyspíš, nebudeš se lidí ptát na divné věci a podobně.“
„Už jsi to zažila.“, odpověděl jí.
„Ano, ale na jak dlouho? Jsou to už dva roky. Přestávám věřit, že je něco takového možné.“
„Tehdy jsem tomu věřil a teď to už vím. Jen nemůžu slíbit, že nebudou chytřejší než já. Vím toho o černé magii víc než většina černokněžníků a o upírech tolik, že bych mohl napsat mraky knih. Snad to stačí. Vrátím se.“
„Tvá upřímnost je fajn, ale příště mi to radši neříkej. Nevím, jak můžeš dělat tak dlouho lovce, ale radši bych tolik nevěděla. Bojím se za tebe.“
„To mě…“, nedořekl.
Finea mu skočila do řeči.
„Mlč.“, řekla a políbila ho.
Milovali se vášnivě. Snad proto, že to bylo možná naposled. Přál si všechno hodit za hlavu a zůstat. Stejně tak ho něco nutilo jít. Ztratil spoustu času a teď to musel dohnat.
Naposled ji políbil, vyskočil na koně a hnal se tryskem ke Stříbrnému svícnu. Během cesty málem srazil dva lidi. Uvázal koně a vešel. Dozvěděl se o upírech spoustu cenných věcí. Bylo jich šest. Na všechny tam udělali velký dojem. Svoje role hráli dokonale. Mimo jiné si nechali do pokoje donést spousty těch nejlepších specialit. Že je nikdo neviděl polykat, byl detail. Od Isilmé by nic jiného nečekal, než že se bude vydávat za šlechtičnu. Ještě za doby temna byla hlavou všech upírů. Věděl o každém slovu, které s někým prohodili. Pečlivě si vše zapsal, jen pro případ, že by se to mohlo hodit. Dokonce porušil svoje zásady a vstoupil dvěma lidem do mysli. Pak rozbalil mapu a tipoval, kam se vydali teď. Našel zase další vesnici. Vyšvihl se na koně a uháněl k východu.
Držel se za nimi jako stín. Několik týdnů je sledoval. Už o nich věděl tolik, jako by tam s nimi byl. Jeho instinkty ho ani jednou nezklamaly. Vždy odhadl dokonale, kam se vydají. Z jejich chování si domyslel, že ještě jeden upír je opravdu starý. Tak tedy dva ovládají magii. Chvíle, kdy udeří, se blížila. Nyní vydržel v sedle tři dny. Dryák už pil pomalu místo vody. Aby mě nezabil dřív než upíři, zasmál v duchu sám sobě. Zastavil se v jedné hospodě na přespání. Tam potkal svého starého přítele Naugrama. Čeho se týká rada mágů, taky nevěděl. Trochu o tom spekulovali. Jako obvykle šlo o něco tajného a vše jste se dozvěděli až na místě. Jemu to ale bylo téměř jedno. Zajímali ho především upíři. Naugramuvu žákovi zdůrazňoval, aby se nestal lovcem jako on. Chvíli poklábosili a pak se dvě hodiny vyspal.
Zase ještě v polospánku vypil dryák a za nedlouho uháněl dál. Vše pořád stejné. Nic nového se o nich už nedozvídal. Dryák pít věčně nemohl. Už mu začínalo hrozit puknutí srdce. Konečně se rozhodl po dlouhých týdnech bez zastavení udeřit. Od Apiona si zjistil, že za jedním lesem stojí opuštěný dům. Ten představoval úplně ideální denní skrýš pro upíry. Držel se v přiměřené vzdálenosti. Za svítání vyrazil. Nyní je cítit nemohl. V noci jejich moc způsobovala zakřivení, jako kapky deště, které vytváří kruhy na vodní hladině. Nyní neměli žádnou sílu a proto je ani nešlo najít s pomocí jasnozřivosti. Vše záviselo na jeho bezchybném odhadu. Když otevíral shnilé dveře opuštěného domu, ulomily se z pantů. Byl to původně hostinec, na jedné obchodní křižovatce. Jeho časy už dávno minuly. Vykopl dveře do sklepa a skočil dovnitř. Nic tu nebylo. Vše důkladně prohledal. Ve stoletém prachu zanechával stopy. Kromě svých vlastních žádné jiné nenašel. Normální rozvalina. Kontaktoval Apiona.
„Nejsou tu.“, řekl mu.
„Tak ses zmýlil.“, odvětil Apion.
„To není možné! Nemají se kde jinde schovat! Prověř tu vše svým vnitřním zrakem.“
„Já mám spoustu práce. Zanech toho a jeď rychle na radu. Ta je mnohem důležitější.“
„Nějaká drobnost mi musela utéct! Prověř to tu, prosím.“
„Nemám tě rád, pomáhám ti naposled.“, řekl Apion a ukončil spojení.
Za půl hodiny mu sdělil, že tu nic zvláštního není. Kam se mohli ztratit? Jel do blízké vesnice a prohledal každý dům. Nic nenašel. Vrátil se do opuštěného domu a prohledal vše znovu. Věřil, že tu někde jsou. Tak proč tu nebyli? Vrátil se do vesnice a všech se tam vyptával na kdeco. Nedávalo to smysl.
Přišel soumrak a on ucítil to zvláštní chvění. Síla temnoty se zakřivovala a cosi chladného slizkého se otíralo o jeho mysl. Začal zrychleně dýchat. Byli v té zřícenině! Musela tam být nějaká dokonale maskovaná podzemní skrýš. Ani sám Apion ji svým vnitřním zrakem nenašel a on se svým smyslem pro drobné detaily také ne! Probudili se v plné síle a letěli k němu. Každý lovec jednou udělá chybu. Vytěsnil ze své mysli všechen strach i jiné myšlenky. Koncentroval se jen na jedno, nedat svou kůži lacino. Napil se pořádné dávky dryáku a čekal. Noční vítr mu čechral vlasy. Černé stromy šuměly. Ani klid před bouřkou v sobě neskrýval takové napětí jako tato chvíle. Za zády ucítil ohromné zakřivení. Otočil se. Stáli tam všichni. Vedle zlatovlasé Isilmé tam stála další upírka. Pak čtyři upíři. Vypadali jako tiché sochy. Byli upravení, štíhlí, všichni v drahých šatech. Isilmé zasyčela:
„Zaplatíš smrtel…“
Už nedořekla. Z dlaní mu zazářilo bílé světlo. Upíři se rozmazali v černé čmouhy a rychle se schovali. Upírka vedle Isilmé to nestihla. Kůže se jí svraštila. Síla mnoha životů, kterou v sobě nashromáždila, z ní utíkala proudy. Zbyl z ní prach a kosti. Najednou byl rozhodnutý přežít a vidět znovu Fineu. Do toho marného boje vložil všechno svoje úsilí a dovednosti. Isilmé se ale neschovávala. Jen se obalila černou mlhou. Nyní zaútočila ona. Odrazil kletbu, která drtila kosti. Ta do zdi vedle něj prorazila pořádnou díru. Hned po ní následovaly další ničivější. Zvládal to jen s obtížemi. Ostatní upíři ho začali obkličovat jako vlci. Všechny si hlídat nestačil. Měl jen malou chvíli, než ho některý srazí zezadu. Překvapil Isilmé proudem plamenů. Padla ohořelá k zemi. Hned na to se otočil. Vycítil rychlý pohyb. Vyslal tím směrem spousty zářících střepin. Ty se zabodaly do jednoho upíra těsně před tím, než zaútočil. Zůstaly mu v těle a pomalu ho spalovaly zevnitř. Byl stejně krutý jako oni. Museli se dívat na svého druha, jak se svíjí v bolestech. Nemohli mu pomoct, protože museli s Istamorem bojovat. Starší upír se rozzuřil a vyslal na něj kletbu. Istamor ji odrazil zpět na něj. Upír padl na zem raněný svým vlastním kouzlem. Ostatní se proměnili v černé čmouhy. Zasypal je tolika kletbami, že s těží uhýbali. Avšak ve vsteku zapomněl na Isilmé. Ta se už zvedla. S vyceněnými zuby na něj seslala proud čiré temnoty. Narychlo se obalil štítem. Ochránil ho jen částečně. Mrštilo to s ním proti zdi. Před očima se mu zatmělo. Celým jeho tělem projela ohromná bolest. Než se vzpamatoval, Isilmé skočila rychle jako pavouk. Chytila mu ruce. Už nemohl kouzlit ani se zvednout. I přes bolest se začal smát.
„Dostal jsem dva nesmrtelné…“, zasípal.
Isilmé mu stiskla ruce až za hranice snesitelnosti. Dobu se mu upřeně dívala do očí. Ten pohled ho provrtával naskrz. Zračily se v něm věky, zloba a něco nepopsatelného.
„Ty hlupáku.“, zašklebila se „Víš, co je za závojem budoucnosti? Za chvíli přijde nová Doba Temna, jak jí říkáte vy lidé. Radě mágů něco šeredně pustí žilou a my je dorazíme! Zase budeme páni noci! Všichni lovci tě budou brzy následovat. Tím, žes nejel na radu, jsi nevyhnutelnému ještě víc pomohl. Oni tě potřebovali. Už chápeš?“, šeredně se zasmála a zakousla se mu do krku. Už necítil žádnou bolest, jen se cítil slabý jako moucha, slabý, hrozně unavený. Naposled si vzpomněl na Fineu.