Bouře nad Melétií - část 3.

Valvacal šel k linii Meliteiských vojáků. Císařští je zasypávali mraky šípů. Mezi tím k nim postupoval jiný oddíl krytý velkými štíty. Meliteiští vůbec Valvacala nezaregistrovali, jak byli zaměstnaní obranou. Ukázal ledabyle na jednoho vojáka. Ten se bez hlesu otočil a šel k němu proti své vůli. Jeden střelec si toho všiml. Valvacalovi se zabodl do břicha šíp. Krev mu netekla. Za to střelci vytekla krev z nosu a uší. Padl mrtvý. Ostatní něco neviditelného přimáčklo k zemi. Voják toporně došel k prokletému. Ten mu položil dlaně na spánky. Vše ozářily rudé blesky. Vojáky přimáčknuté k zemi spálily na uhel. Co se děje? Pomyslel si Valvacal. Voják u něj se rozpadl na prach.
„Potřebuješ víc než jednu duši, abys mi byl rovný, mě, stařeně?“, vysmála se mu Ilkala.
Zůstal šokovaně stát. Proč nezaznamenal, že je tak blízko? Nechal se asi unést hladem. V dalším okamžiku se ho pokusila roztrhat. To ho tak oslabeného mohlo opravdu zabít. Odrazil tu kletbu zpět na ni a současně ji zesílil. Zadržela ji, ale mrštilo to s ní pět kroků zpátky. Mezi tím sem doběhli císařští. Jeden se jí pokusil probodnout, hned jak dopadla na zem. Uhnula těsně. Valvacal toho hned využil. Začal sesílat. Ilkala mrštila na zatraceného vojákem. Tomu se za letu uvařila v těle krev. Musela se ubránit vojákům za zády i zatracenému před sebou. Vysát je, byla by v tuhle chvíli silnější než Valvacal. Nedokázala to. Nemohla.Prostě se jí to hnusilo. Spojila vzduch s temnotou. Šlo tak udělat mnohem větší spoušť s malou námahou. Proudem blesků z jedné ruky zaplavila prokletého, proudem z druhé císařské. Ti popadali. Valvacal blesky obrátil zpět na ni ještě silnější. Šikovně odklonila jejich směr. Spálily všechno, posledního přeživšího císařského, zapálily dům, olámaly zdi, tavily chodník, jen Ilkaly se nedotkly. Valvacal byl nyní hodně zesláblý. Teď ji tak nešetřil, spíš už víc nedokázal. Hrubá síla není vše. Pomyslel si. Jsem nesmrtelný a ona jen člověk. Nyní se jen bránil. Snažila se ho vysílit, jako on před tím ji. Začínal znovu blednout, tváře se mu trochu propadly, záda shrbila. Konečně se dost koncentroval. Ilkale z oka stekla kapka krve. Něco ji drtilo zevnitř. Vzdorovala tomu. V tu chvíli na ni seslal jednoduchou začátečnickou kletbu. Odklonila ji. To ji rozptýlilo. Dostal se jí malinko hloub do mysli. Začala jí téct krev i z nosu. Padla na kolena. Pořád se ale bránila. Nedokázala však příliš dobře bojovat myslí a odklánět kletby současně. Valvacal přece jen už nebyl člověk. Soustředit se na dvě věci současně prostě moc dobře nešlo.
„A nakonec mi budeš sloužit. Tak přece jen. Ha. Nikdy ti nic neublíží, nikdy nezemřeš, budeš ještě mocnější. Tvá vůle bude moje, na věky. Až tu přede mě padneš, na místě tě přeměním! Ubožáku.“, smál se jí v hlavě.
Zvedl se silný vítr. Vše v něm vířilo. Prach jí zalepil oči. Řezalo to. Nic neviděla. Kámen ji udeřil do zad. Na chvíli jí bolest narušila koncentraci. Zase se jí dostal trochu hloub do mysli. Vytvořila kolem sebe mihotavý obal. Zase se jí dostal trochu hlouběji do mysli. Zase o malý krůček blíž k věčnému zatracení. Třásla se, ale vzdorovala. V té spoušti začaly občas prolétávat drobné blesky.

*

Tom se skrčil. Procházel kolem Asilus se svou jednotkou. Právě masakrovali další Meletyiské. Toma ani nenapadlo jim pomoct. Asilova zářící čepel se míhala, že nebyla vidět. Měl respekt upírů, Ilkaly i Valvacala. Na vyjití ze skrýše Tom ani nepomyslel. Znal svoje možnosti. Nemohl jen tak vyběhnout vstříc smrti, když Ilkala zcela vyčerpaná šla proti Zatracenému. Z takových věcí už přestával mít výčitky. Asilova jednotka odpochodovala pryč. Dál se opatrně protloukal městem. Císařští jinde lámali barikádu. Proplížil se k nim na deset kroků. Vyběhl s křikem. Vrhl se sám na všechny. Zas tak moc mu už na životě nezáleželo. Jeho čepel se rudě zableskla. Přesekl císařskému meč. Někdy, hlavně při návalu zuřivosti, jeho čepel dokázala úžasné věci. Nyní prosekla i jejich nejspíš magické pancíře jak máslo. Meletyiští měli novou naději. Zuřivě vyrazili do protiútoku. S těžkými ztrátami je pobili. Toma přidělili k obraně mezi hrstku zbývajících.
„Jak jsme na tom jinde?“, zeptal se ho desátník.
„Nic moc, ale přece jeden úspěch. Ilkala zastavila Valvacala.“
„On je nesmrtelný.“, kroutil udiveně hlavou desátník.
„Nevím, co udělala. Neublíží mu čepel ani kletba. Každopádně se vrátila ho zabít na dobro.“
„Bohové stůjte při nás.“, zašeptal jeden voják.
„Věřím jí. Ještě máme šanci. Brzy bude svítat. Upíři odletí, nekromantům se zmenší moc. Když udržíme přístav, ráno vyplujeme do útoku.“, řekl Tom.
U zdi uviděl stát bělovlasého starce s dlouhou holí.
„Naugrame.“, řekl vyděšeně Tom.
Nemohl s jistotou poznat, jestli to je on. Stál v šeru.
„Ilkalu čeká konec horší než smrt. Bojuje se Zatraceným na jihu.“, řekl stařec.
Byl to Naugramův hlas.
„Naugrame, kde se tu…“, nedořekl Tom.
Stařec odešel za roh. Tom se za ním rozběhl, ale nikdo tam nebyl.
„S kým jsi to mluvil? Vždyť tam nikdo není.“, zeptal se ho desátník.
Naugram před několika lety zemřel. Přes to ho od příchodu Temna občas vídal. Nechápal to.
„Co se stalo?“, žádal si desátník odpověď.
„To není důležité. Slyšíte to?“, ukázal Tom k jihu.
„Co?“, díval se na něj desátník udiveně a všichni vojáci s ním.
Na jihu se rudě zablesklo. Ozvala se rána.
„Tam bojuje Ilkala s Valvacalem.“, ukázal Tom.
„A proč by to měli být oni?“, odporoval mu jeden voják.
„Jsou to oni! On ji porazí a potom? No?“
V místě záblesku začala hořet střecha. Začal se z toho místa ozývat jakýsi vysoký zvuk, jakési kvílení.
„To mohlo být cokoli.“, kroutil desátník hlavou.
„Buď mi pomůžete nebo jdu sám.“
Tom byl naučený toho ducha, zjevení nebo co to bylo, nebrat na lehkou váhu. Kdyby ho tehdy poslechl, nenastala Temnota.
„Co my zmůžeme proti nesmrtelnému? To je sebevražda.“, řekl mu desátník.
„S trochou štěstí ho rozptýlíme dost na to, aby ho Ilkala zabila.“, odpověděl Tom.
„Vždyť on je démon z podsvětí!“ zakřičel další.
„To jsou jen řeči z hospod. Teď je na chvíli slabý.“
„Tak ať se spolu vypořádají.“, kroutil hlavou desátník.
„Sakra vy hlupáci! Pak si vezmou vaši krev i duše! Vy jste už mrtví a já taky! Kromě přístavu mají už celé město. Tak se mějte!“ Otočil se a šel. K jeho údivu ho následovali.
Zbraně pobrali cestou od padlých. Bylo jich tu všude dost. Ve dvou domech zabavili líh a olej. Při tom si sami lokli pálenky pro odvahu. Přidělali na lahve knoty. Běželi za tím zvukem. Našli Valvacala, jak stojí s nataženou rukou. Otrhané hadry na něm vlály. Směrem, kam ukazoval, se rozprostíralo černé blikající víření přes celou ulici. Z něj se ozývalo kvílení, jako by naříkalo sto lidí. Na třicet kroků od nich se na ně podíval a divně se usmál. Pak druhou rukou něco ukázal do země. Dál si jich nevšímal. Znovu hleděl do víření. Mrtvý voják se za ním posadil. Opět uchopil meč bílými dlaněmi a vstal. Šel k nim. Z víření vyšli ostatní mrtví. Bylo jich třicet až čtyřicet. Jeden nejspíš přišel v té smršti o nohu. Jen se k nim plazil. Většina mrtvých měla meče a šla. Meletyiských bylo osm i s Tomem.

*

„Ilkalo, přišli ti pomoct. Tom sebou vzal pár vojáků. Poslal jsem na ně trojnásobnou přesilu mrtvých. Ha ha. Kdo padne dřív? Ty nebo oni?“, smál se jí v hlavě Valvacal.
Do jejího ochranného obalu narážela poletující dlažba, až světélkoval. Občas do něj uhodil i výboj. Klečela a třásla se. Obklopovalo ji ze všech stran černé běsnění. Nevěděla, jak dlouho už tu tak je. Nic neviděla, jen on se jí pořád smál. Oči měla zalepené černým prachem. Tekla jí z nich krev, také z nosu i úst. Zase jí zajel malinko hlouběji do mysli, ale ne dál. Nevěřila, že se může zachránit, přes to se nevzdala. Nechtěla se stát přízrakem.

*

Tom nepříčetně vytřeštil oči, že by i císařský couvl. Meč mu přímo žhnul. Usekl mrtvému hlavu. Přiběhl k ostatním. Rudě zářící čepel vším projela jak máslem. Bezhlavě kolem sebe sekal. Kapitán jednoho mrtvého zbytečně probodl, když ho něco chytilo za nohy. V leknutí zaváhal a mrtvý mu usekl hlavu.

*

Ilkalu něco napadlo. Uklidnila se několika hlubokými nádechy. Pak se přestala bránit jeho mysli. Zcela se uvolnila. Všechny své myšlenky nechala utichnout. Tuto metodu použil nedávno Tom. Vyžadovalo to však ohromnou sebekázeň. Věděla, že nesmí selhat. Dokázala to. Vyhnala ho zcela ze své mysli a bez magie. Byla teď trochu volnější. Znovu zaútočila. Valvacala černé víření pohltilo taky. Vdechnutí mrtvým neživota ho unavilo. Nechránil se. Nechal do sebe narážet poletující dláždění. Srazilo ho to k zemi. Zůstal na čtyřech. Víření ale nezmizelo. Nápor na Ilkalinu mysl zatracený ani na chvíli nezmírnil. Nejspíš bolest necítil. Nyní Ilkala změnila vítr. Silný poryv s ním zatočil ve vzduchu. Při dopadu v něm praskaly kosti. Oběma rukama se pevně chytil kamenného ukazatele. Ten se začal v zemi viklat. Ona na něj nasměrovala vše, co vítr dokázal zvednout. On na ni nasměroval blesky. Ty se pomalu stávaly víc a víc ničivými.

*

V tom zmatku každý jen zuřivě sekal. Mrtví s prázdnými pohledy bojovali rázně, dokud je nesťali. Pobíjeli mrtvé, ale umírali také pořád další Meletiiští. Když usekli hlavu poslednímu mrtvém, Tomovi stáli po boku už jen dva vojáci. Dívali se na to běsnění. Vyletěl z něj kámen a praštil Toma do břicha. Ten se Svalil se zaraženým dechem. Pak prosvištěl další. Z víření se začalo ozývat dunění a pak vše ustalo. Prach prozářily záblesky. Pak v něm uviděli Zatraceného. Vojáci po něm hodili zápalnými lahvemi. Dopadla k němu ledová tříšť. Neotočil k nim pohled, jen se zeširoka usmál a dál zápasil s Ilkalou. Tom přiběhl k Valvacalovi a sekl ho do krku. Jako by meč projel vzduchem. Něco mu zlomilo ruku a praštilo s ním o zem. Zůstal ležet bez dechu. Díval se, jak kolem něj praskají zdi a hoří domy. Zbylí dva vojáci utekli. Po chvilce se Tom rozdýchal. Se zatnutími zuby vrazil rudě zářící meč Valvacalovi do srdce. Něco mu zlomilo i druhou ruku. Valvacal zůstal s mečem v břichu stát. Přece jen díky tomu zaváhal. Vybuchl v Rudých plamenech. Ty sežehly Tomovi obličej. Z plamenů se po chvilce vyplazila vychrtlá seschlá postava. Valvacal se vyčerpaně rozplácl na zemi. V tu chvíli se z nebe snesly ostré pařáty. Jeden přízračný netopýr marně chňapl Ilkale po hlavě, druhý vzal do pařátů to, co z Valvacala zbylo. Pak oba upíři uletěli. Ilkala i Tom si lehli vyčerpaně na zem. Začínalo svítat.

*

„Vaše výsosti, Meliteiští vypluli do útoku. Je jich hodně a nekromanti nám nepomáhají, jak slibovali. Nikdo neví, co se stalo s Valvacalem.“
Císař se na chvíli zamyslel. K čemu jim bude město, když Meliteiští zničí jeho malé loďstvo a uplavou. On potřeboval lodě a ne město. V tu chvíli poslíček ztoporněl. Monotónním hlasem řekl:
„Mluví Valvacal, příteli, rychle se stáhni.“
„Jak stáhni?! Město je téměř obsazené, ty se svými čaroději ubraň loďstvo! Kde jsi jako byl?“
„Moc mých čarodějů se zmenšiila, nezvládnou to.“
„Vracím se zpátky a změníme taktiku, zatím se držte.“
„Žádná změna taktiky. Do tří dnů na tohle město přijdou přízraky. Pohltí vše živé. Stáhni se a nech si pak klidně všechny poklady i s městem a flotilou.“
Asila u Valvacala už takové chování neudivovalo. Jedno město dřív jako výstrahu zbořil. Hned na to se okolní města vzdala. Nechtěl pak žádný podíl z kořisti. Až později si začal žádat další a další stovky mladých silných lidí. Nikdo nevěděl, co se s nimi pak stalo, že by armáda přízraků?

*

„Stahují se.“, řekla Ilkala.
„Tak jsme přece uspěli i když Valvacal žije.“, vydechl šťastně Tom.
„Zvedej se, jdeme.“, řekla Ilkala.
„Co je?“
„To ti vysvětlím po cestě.“
Vydali se rychlou chůzí k druhému konci města.
„Tak co se stalo? Cos viděla?“, opakoval Tom otázku.
„Asi do hodiny budeme zase uvěznění v té bouři. Nejdéle za tři dny se zde rozpoutá pravé peklo. Dnešní noc nebyla nic! To nejhorší teprve přijde! Do hodiny musíme s Aranel doplout dost daleko.“
Tom se ani nepozastavil nad tím, že je tu všechny nechávají Zatracenému napospas.
„Tak poběž!“, vykřikl.
Rychle se seběhli na lodi. Ilkala řekla kapitánovi to samé co Tomovi. Chvíli na to vypluli. V půli cesty se nebe rychle zatáhlo černým závojem. Vlny se zvedly jako věže. Jedna jim urvala stěžeň a moře pohltilo hned ze začátku dva muže. Stejné peklo jak před tím. Nyní se však z bouřky dostali brzy.
Tom k večeru přišel za Ilkalou do kajuty. Tentokrát byla v pořádku.
„Co bude dál?“, zeptal se.
„Pluje za námi jedna loď, je na ní Zatracený. Chybí nám jedna plachta a proto jsme pomalejší. Bude to chtít pořádný vítr. Nějak to zařídím.“
V duchu si povzdechla: „A bez temnoty to nedokážu.“
„Před pár dny jsi mě přesvědčila, že je lepší se tomu postavit. Přes to nakonec utíkáme.“
„Málem jsem ho dostala.“, namítla.
„Ilkalo, já tam šel proti němu a nějak přesvědčil i druhé. Skoro všichni tam umřeli. Nevěřil jsem, že to přežiji a bylo mi všechno jedno. Říkal jsem si, že svou chybu odčiním. Teď jsem tady a necítím se o nic lépe!“
„Uvědom si, co jsi ustál a buď na to hrdý.“
„Díky mě se tohle děje. Možná už ani nedokážu žít normálně!“
„Dokážeš, jen tomu věř!“ vykřikla, ale sama tomu nevěřila. Vzpomněla si, s jakou zuřivostí sekal do všeho, co se mu postavilo do cesty. Málokdo dokázal projít tímto peklem nezměněný. Sama tančila na hraně nože. Kde je ta hranice? Kdy se začne příliš podobat nekromantům nebo Valvacalovi? Bylo těžké se Tomovi dívat do očí. Už to nevydržela a odvrátila pohled. Zamaskovala to tím, že začala něco rovnat.
„Díky.“, řekl a odešel.