Cesta života 8 - Mám strach

Další hodiny se nesly v poklidném duchu, nikdo po Kerle nic nechtěl, a proto i ona v klidu seděla ve své lavici a myšlenkami bloudila sama v sobě. Zítra ji čekala návštěva u psychiatra a měla pocit, že ji po tom všem asi zavřou do blázince. V duchu se zasmála. Nebo bude prostě předstírat, že se nic neděje a deník jako by zapomene doma… Ano, tenhle nápad se jí líbil.
Oběd pro jistotu vynechala a stejně neměla hlad, raději se posadila na lavičku před školou, kde se rozhodla počkat na Charlieho. Nasávala svěží jarní vzduch a nesmělé sluneční paprsky ji hladily po tváři.

Plížila se okrajem lesa a rozhlížela se kolem sebe, jako by očekávala nějaké nebezpečí, nebo snad někoho hledala? Už se chtěla v klidu narovnat, ale tu několik metrů před ní zapraskaly větvičky. Vyrazila vpřed, tlapkami opatrně našlapovala, aby nebyla prozrazena.
U křoví se zastavila, aby si prohlédla situaci před sebou. Před ní seděla mladá dívka s krátkými hnědými vlasy, které ji nesahaly ani po ramena, na kterých ji visel dlouhý černý plášť.
Zbystřila svůj čich, protože kolem cítila prazvláštní energii, který v ní vyvolávala strach. Ano, ten strach, pro který se tu celou dobu plížila. Kolem té neznámé se plížily neznámé stíny.
Zaprskala, tohle se jí vůbec nelíbilo. Dívka se s trhnutím otočila a upřela na ní své oči, ze kterých byla vidět jen bělma a za několik málo vteřin se na ni nevěřícně upíraly zelené oči.
„Vítej, jmenuje se Alice Nevero.“

Na rameni jí přistála opatrně ruka, vyděšeně vykřikla a otočila se.
„Ježiš, promiň, nechtěl jsem tě vylekal,“ omluvně se na ni usmál Charlie. „V pohodě.“
Zrychlil se jí dech, zúžily zornice a zvýšil tep, jak se do její krve dostal adrenalin. „Ano, jen jsem tě neslyšela přicházet.“ Odpověděla po několika málo vteřinách.
Potřásl hlavou, přičemž mu hravě poskakovaly čokoládově hnědé na krátko střižené vlasy. „Co kdybychom zašli ke mně domů? Chci ti něco ukázat.“
Kerla se zasmála v duchu té ironii. Zeptat se jí před týdnem, tvrdě by ho odpálkovala a odkráčela hrdě dál, protože by si myslela bůh ví co, ale dneska ne, dnes jen přikývla a vstala z lavičky. „Dobrá, pojďme.“
Zatímco kráčeli vedle sebe, Kerla si moc dobře uvědomovala, že se mnohé změnilo. Už nebude Charlieho považovat za toho nepříjemného egoistického idola všech dívek na škole. Ne, teď to byl její spojenec a časem třeba i přítel.
„Máš to ale krásně zařízené,“ promluvila konečně po nějaké tě minutě ticha Kerla. „Mít takhle školu pomalu za rohem.“ Charlie akorát hledal klíče od bytu ve svém batohu.Místo odpovědi si na ni jen zazubil.
Byt zel prázdnotou a byl zařízen v moderním stylu, všechno se lesklo v dokonalé čistotě. Prosklené stěny, kov, plast a veselé barvy. Charlieho pokoj byl ale zcela jiný. Tmavě modrou stěnu zdobily světle modré bubliny. Na posteli s bílým povlečením ležela kupa oblečení. Chlap se prostě nezapře, pomyslela si Kerla. Jeho skříň zřejmě zela prázdnotou až na pár kousků, které neměly tu čest, aby se mohly povalovat na posteli a kolem ní.
„Ehm, omlouvám se, nestihl jsem si uklidit.“ Shodil oblečení z postele, aby si měli kam sednout. Pokynutím hlavy ji nabídl místo.
„Víš, trochu jsem si hrál a nakreslil jsem několik věcí z toho.. ehm, snu.“ Vysvětloval, zatímco vehementně hledal zřejmě ony obrazy v šuplíkách ve stole. Když je konečně našel, vítězoslavně se usmál a hrdě si je nesl k posteli, aby ukázal Kerle zachycený kus jeho snů.
Kerla na obrázky zírala jen s otevřenou pusou, protože byly zcela shodné s tím, co viděla ona a pak poklepala na poslední, na kterém dívka seděla v lese. Její tvář poznala ihned, byla to přeci Alice Nevero… „Kdo to je?“
„Alice Nevero, nebo tak se mi alespoň představila, ale nic víc o ní zatím nevím,“ povzdechl si. „Takže asi prozatím ani ty nejsi víc informovaná.“
Ještě chvíli si mlčky prohlíželi obrázky. „Měli bychom se zkusit někdy společně ponořit do snu, ale přitom nespat doopravdy a komunikovat spolu,“ pronesla nahlas své myšlenky Kerla.
„Můžeme to zkusit teď, na zítřek se nemusím nic učit,“ chytl si nadšeně nápady Charlie.
„Víš, dneska asi není nejvhodnější čas, protože zítra jdu… k doktorovi a ráda bych měla čistou hlavu, jak to jen půjde,“ začala pomalu ze sebe soukat Kerla a zírala přitom na podlahu. Nechtěla, aby si o ní Charlie myslel, že je blázen, i když byla. Vždyť ve škole zatím nikdo z řad žáků nevěděl nic o jejím stavu.
„K doktorovi?“ zřejmě za její nejistotu a tón hlasu si vysloužila pátravý pohled.
„K psychiatrovi…“ rezignovaně hlesla. Charlie už stejně o jejím bláznovství věděl.
„Promiň, já nechtěl…“ zmateně vyhrkl.
„To je v pohodě,“ usmála se. „jsem schizofrenní osobnost, ale tohle pro tebe není žádná novinka.
„To máš pravdu,“ zasmál se a objal ji kolem ramen. „To bude v pořádku. Přijdeme tomu spolu na kloub.“
„Doufám,“ přikývla.
„A promiň, musím se zeptat, ale neodpovídej, jestli nechceš. Jakto, že můžeš normálně chodit do školy a nejsi někde…“
„V ústavu?“ dořekla za něj Kerla. „Protože beru prášky, rodiče se za mně přimluvili a navíc nejsem pro své okolo nebezpečná. Prozatím.“
Charlie jen pokýval hlavou na znamení pochopení.
„Asi už půjdu, zítra ve škole nebude…“ pomalu vstala z postele a zamířila ke dveřím. „Ahoj, třeba se ještě uvidíme… jinde.“